socialstat
12.11.2018
Kategorie: Politika

Zúčtování s levicí

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (33 votes, average: 4,88 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

PETR ROBEJŠEK

Až na Jana Hamáčka to už vědí všichni. Levice končí a to nejenom u nás, ale i v Evropě. Ptám se, proč k tomu došlo a jestli pro ní existují východiska. 

Když levice opustila voliče 

Zánik sociální demokracie a evropské levicové politiky vůbec, začal koncem komunismu na přelomu osmdesátých let. Ideologicky zpečetěn byl v červnu 1999, v dokumentu nazvaném „Třetí cesta“. Jeho autoři, šéf labouristů Tony Blair a německý kancléř Gerhard Schröder v něm nepopsali nic menšího než svou kapitulaci před globalizací. 

Podle jejich názoru totiž globalizaci nelze politicky ovlivnit. Úlohou vlády je proto provádět hospodářskou politiku přizpůsobenou požadavkům trhu a cílem levice má být pouze zmírnění důsledků globalizace. Lidem oba politici vzkázali, aby se raději podřídili globální dělbě práce, protože jenom tak mohou z nezměnitelné situace získat aspoň něco pro sebe. 

Levice tedy již na prahu nového tisíciletí převzala názory ekonomických neoliberálu, smířila se s důsledky mezinárodního konkurečního tlaku a s prohlubováním příjmových rozdílů mezi chudými a bohatými.

Po této ideové kapitulaci nedokázaly levicové strany popsat cíle, které by je odlišovaly od politických konkurentů. Vzniklo myšlenkové vzduchoprázdno, které obsadili akademičtí a mediální našeptavači. A dnes určují oni, co má být levicová politika. 

Ideový smog z produkce sociálněvědních kateder a redakcí vede k překrucování tradičních levicových pojmů. Ukáži to na dvou příkladech.

Internacionalismus

Slovní žongléři přetvořili tradiční levicový internacionalismus v nekritičnost a pasivitu vůči důsledkům globalizace. Úsměvné je to, že musel až miliardář a konzervativec Donald Trump ukázat, že vzepřít se globalizaci je možné a nutné. A popletená levice ho za to, že převzal její roli a zastal se sociálně slabých ve vlastní zemi kritizuje jako pravicového populistu. 

Další karikatůrou levicového internacionalismu je vztah k EU. Levice nedá na Unii dopustit, ačkoliv je to spolek, ve kterém tvrdě vládne konzervativní neoliberální hospodářská politika; vzpomeňme jen na způsob jak bylo záchraňováno Řecko. Větší protiklad k levicovému myšlení než hospodářská politika EU snad ani nemůže existovat. 

Třetí mylný výklad internacionalismu vidíme v postoji levice k migraci. Podle absurdně překrouceného hesla „proletáři všech zemí spojete se“ chce levice přijímat migranty bez omezení. Ale většina občanů evropských zemí, vnímá tyto převážně nekvalifikované a nepřizpůsobivé cizince jako ohrožení své životní úrovně a nespravedlnost. Příchozí totiž parazitují na zdrojích, k jejichž vzniku ničím nepřispěli a většinou ani přispívat nebudou. 

Všichni jsou rovni všem

Slovní žongléři překroutili také klasický levicový pojem rovnost. Vezměme jen tradiční téma zrovnoprávnění žen. Ideologové ze sociálněvědních fakult sice povýšili emancipaci na vědeckou disciplinu, ale popřeli podstatu rovnoprávnosti. Místo aby se starali o hmotné podmínky osamělých matek anebo penzistek, tak „vybojovali“ gramatickou emancipaci a povinné kvóty při obsazování postů. Výsledkem jsou trapně působící ministryně obrany anebo zahraničí, na čele s paní Mogherini. 

K deformacím pojmu rovnost patří také inkluze, která sugeruje možnost rovného zacházení s odlišně schopnými lidmi. Salonní rovnostáři trvají i na tom, že tradiční rodina je pouze jedna z mnoha rovnocenných možností soužití. Jejich pozornost upoutává také otázka, kolik rovnocenných pohlaví existuje a kolik je tudíž třeba stavět záchodků. To jsou starosti bezstarostných, starosti těch, kteří žijí vedle společnosti a ne v ní. 

Salonní levice 

Bez ohledu na posedlost rovností všeho a všech, je jedna skupina obyvatel přece jenom nadřazena ostatním. Ano, salonní levice sama, ti kteří rozhodují o tom, co je pro zbytek společnosti důležité. Všem ostatním sice zakazují „hate speech“, ale sami ji hojně používají třeba proti demokraticky zvoleným politikům, když si dovolí zastávat jiné názory než oni. Cokoliv je lež, když to vysloví názorový odpůrce. 

Příkladem nešvarů salonní levice je dekoratér měst David Černý. Žije ze snobismu těch, kteří určují, co je umění a těch, kteří mají dost peněz na to, aby si jeho díla postavili před své developerské počiny. 

To jej vyneslo do takových příjmových výšin, že si stejně jako některé další umělecké veličiny připisuje právo vyjadřovat se o svých spoluobčanech s nesnesitelným pohrdáním. V rozhovoru s časopisem Forbes mluvil – jistě i za méně promintentní, ale podobně pokřiveně myslíci salonní levičáky – když řekl: „Ale aktivní politické zapojení ve chvíli, kdy žiju v státě, který si dokázal zvolit Zemana? Tak jsem si řekl, ať si v tom těch 55 procent dementů žije….“ 

Trochu vkusněji říkají totéž ti, kteří hovoří o úspěšnější části společnosti a myslí tím zejména diplomované obyvatele měst a neuspěšné části společnosti. “Neúspěšní” jsou pro ně ti lidé, kteří jsou kritičtí vůči EU, migraci a sociálním fantasmagoriím. 

Neomarxisté?

Privilegovaní vzdělanci a umělci cenzurují společenskou debatu a káží národu o tom, co je morálka a demokracie. Ale ve skutečnosti jsou tito nositelé pochodně pravdy a dobra hluboce nedemokratičtí, protože pohrdají obyčejnými lidmi; právě těmi, které mají zastupovat a chránit.

Místo nich si dnešní levice našla své vlastní proletáře, za které bojuje. Ti se však nacházejí vždycky velmi daleko za horizontem životů normálních lidí ve vlastní zemi. Salonní levice se neptá po socio-ekonomické rovnosti doma, ale o to nadšeněji prosazuje rovnost všech civilizací a náboženství. Místo sociálních otázek vzývá mlhovinu přeludů, jako je ochrana co nejmenších menšin, gender, evropské sjednocení a ekologie. 

Někdy je dnešní salonní levice kritizována jako neomarxistická. To je ale nepřesné. Marx by jim totiž vytkl to, že nezpochybňují ekonomický status quo. A skutečně. Jen zcela vyjímečně se objeví a brzy zmízí politik jako Janis Varoufakis, který má pár odvážnějších ekonomických nápadů nebo labourista John McDonnell, který oprášil téma podílu zaměstnanců na výnosech firmy. 

Ale to jsou jen velké vyjímky, se kterými si levicoví aparátčíci nemohou rozumět. Představitelé salonní levice na katedrách a v redakcích sice mají plnou pusu spravedlnosti a rovnosti, ale svou bezvýhradnou podporou EU udržují v chodu neoliberálně organizovaný ekonomický blok a nečině příhlížejí propastným příjmovým rozdílům mezi chudými a bohatými. Dnešní levicoví intelektuálové svým myšlením a působením patří fakticky k establishmentu, protože stabilizují daný pořádek. 

A tak není náhodou, že se názorově do vleku salonní levice dostaly nejenom sociálnědemokratické ale i mnohé tzv. konzervativní strany. Ty se také zasazují o udržení ekonomického statusu quo, ale zároveň přejímají guláš právě populárních “problémů”. 

Salonní levice se tak fakticky zmocnila ideového vedení západní společnosti. Ona určuje pořadí důležitých témat. A výsledkem je to, že se etablovaní politici a jejich ideologičtí našeptavači často chovají jako paralelní společnost, žijící odděleně normálních obyvatel země. 

Prohry ve volbách 

O témata saloní levice se zajímají převážně měští intelektuálové žijící na ostrůvcích společensko-vědních kateder, velká část pracovníků v médiích, mnozí státní úředníci, všichni aparátčíci neziskových organizací a houfec zbohatlých snobů hledajících působivou možnost pořádně se morálně odvázat. To je jádro tzv. liberálních voličů. Marx by je asi spíše nazval buržuazními reakcionáři a nepřítel západní demokracie by s uspokojením mluvil o užitečných idiotech. A politický důsledek? Tradiční levicové politické strany nikdo nevolí a i strany pravicové ztrácí ve prospěch “populistů”.

Po té co levice opustila svou programatiku opustily levici její bývalí voliči. A chtějí-li se levicové strany opět dostat k moci, tak musí pochopit jedno: Jejich voliči nejsou ti, kteří mají stejné názory jako oni sami, ale ti kterým se vede mizerně a to v jejich vlastní zemi.

Dnešní levice opustila své voliče a chce-li je získat zpět, tak musí opět jasně nastolit sociální otázku. Dnešní skutečně levicová politika se musí zabývat odměnou za práci, ochranou vlastních lidí před zahraniční konkurencí, podporou sociálně slabých a zajištěním bezpečnosti nižších vrstev společnosti. K jejím tématům musí patřit chudoba ve stáří, podpora normální rodiny, levné bydlení pro chudší lidi a daňové úlevy pro nižší střední třídu. 

Je paradoxní, že zrovna konzervativní publicista jako já, musí levici připomínat, že prosperující hospodářství není jediným měřítkem dobře fungující společnosti. Ale paradoxní je i to, že právě strany levice, by mohly mít “zajištěnou” budoucnost. 

Šance pro levici

Příležitost se jim k tomu naskytne buď s nadcházející finanční krizi nebo v souvislosti s robotizací výroby. Nejspíše dojde ke kombinaci obou scénářů. S velkou pravděpodobností pak začnou ještě rychleji než dnes ubývat pracovní příležitosti pro málo a průměrně kvalifikované. Přeškolit je na programátory nebo inženýry je iluze. Pro rostoucí počet lidí pak bude dosud převládající vidina konzumního životního stylu nahrazena tíživou otázkou, jak zaplatit nájem a jídlo a z čeho žít na stará kolena. To bude obrovská sociální a proto i politická výzva. Pak půjde opravdu o záchranu demokracie, ale zvonění klíči přitom nepomůže. 

Levice tedy má šance na come back. Ale nesmí to být levice popletených akademiků a snobských mudrlantů, nýbrž levice, která se osvobodí z názorového područí kateder, redakcí a kaváren; levice, která dokáže zformulovat svou vlastní nosnou programatiku. 

Když se nic takového nestane, tak budou osiřelé chudší vrstvy obyvatelstva hledat někoho, kdo se o jejich problémy postará. Ten někdo by mohl být mnohem horší než dnešní tzv. pravicoví populisté; totiž opravdu nebezpečný extrémista. Evropa je již zažila, na levici i na pravici. 

V dnešní evropské levici však nevidím nikoho, kdo by si byl těchto šancí a hrozeb vědom, natož na ně nabízel proveditelné odpovědi. Aktuální je spíše otázka, zda-li levicové strany vůbec přežijí.

Autor: Petr Robejšek 
Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2018: *****

Rudolf Roedling 1000,- Kč, Jan Klíma 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Ladislav Adamec 500,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Jakub Malinovský 111,11 Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Miroslav Meder 300,- Kč

Celkem za měsíc: 4 611,11 Kč
Vybráno 13.17%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
loading...
politicon-banner
80 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.