Zázrak zralý na reformu

Nepřistoupí-li hlavní síly EU k potřebným změnám, euroskeptici za pět let posílí ještě víc

Letos je tomu čtyřicet let, co se poprvé volilo do Evropského parlamentu. Samozřejmě tehdy, v tom roce 1979, jen v západní Evropě.

Letos je taky třicáté výročí pádu komunismu ve střední a východní Evropě a návrat svobody a demokracie k nám. A taky patnácté výročí našeho vstupu do Evropské unie. Je neuvěřitelné, jak ten čas letí.

Oněch uplynulých třicet let může být jedním z nejšťastnějších období našich dějin. Málokdy (možná nikdy) jsme žili v takové svobodě, bezpečí a prosperitě jako uplynulých třicet let. A to vše současně – svoboda, bezpečnost i prosperita. Trochu to připomíná zázrak. A navíc – a to už asi skutečný zázrak je – máme dobré, přátelské vztahy se všemi našimi sousedy. My, Středoevropané, už netrpíme nacionalistickou nenávistí vůči sobě navzájem.

Takže žijeme uprostřed zázraku. Zároveň ale mezi lidmi rostou obavy, že o všechna tato dobrodiní – svobodu, bezpečnost i prosperitu – můžeme přijít. Že vůbec nejsou samozřejmé, spíše výjimečné. A vidíme mračna na horizontu. Mračna ze tří světových stran.

Tři hrozby

Ze západu se na nás tlačí ohlupující politická korektnost, jež nám zakazuje mít smysluplnou diskusi o některých senzitivních politických a společenských tématech. Člověk se diví, že tak hrdé národy na západ od nás dopustily, aby se dostaly do područí této mentality.

Z východu směrem na západ expanduje neoimperialistické asertivní Rusko, pro jehož režim platí, že nemá elementární úctu vůči člověku, nerespektuje základní hodnotu života člověka, jednotlivce. Naším štěstím coby Čechů je, že mezi námi a Ruskem je spousta hranic. Čím více hranic mezi námi a Ruskem, tím lépe.

A z jihu pociťujeme tlak, především migrační, nám historicky cizí civilizace, což samo o sobě je výzvou, ale komplikovanější o to více, že v rámci té civilizace existuje sice malý, ale virulentní proud, který můžeme nazvat islamismus nebo džihádismus, který nás a všechny naše svobody nenávidí a nejraději by nás zabil, nejraději ze všeho by nás viděl mrtvé.

Tyto hrozby ohrožují naši svobodu, bezpečnost i prosperitu. Neříkám, že všichni občané je vnímají stejně; někteří považují jednu či dvě z nich za nebezpečnější než tu třetí, ale celkově myslím, že je fér říci, že naši občané jako celek tyto tři hrozby s různou intenzitou vnímají.

Evropa před volbami

V tomto mentálním rozpoložení jsme před volbami do Evropského parlamentu. Problém je, že těch uplynulých čtyřicet let, co se do něj volilo, v něm vždy vládl ten stejný kartel křesťanských, sociálních a liberálních demokratů.

Pokud někdo vládne čtyřicet let, je to příliš dlouho. Jak říkal lord Acton, „každá moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně“. Být čtyřicet let u moci je prostě dlouho. A chce to změnu. Ale jakou? Je nějaká alternativa, která není extremistická, která je proevropská? To je otevřená otázka.

Jak to vypadá v rámci celé EU? Nejsilnější frakce, Evropská lidová strana, zřejmě oslabí, ale stále zůstane nejsilnější frakcí. Druhá nejsilnější, socialisté a sociální demokraté, oslabí ještě víc. Sociální demokracie je v Evropě v krizi, protože opustila své tradiční dělnické voliče a usiluje o městské levicové liberály. Ti však její lásku neopětují, raději volí zelené nebo piráty. A díky Macronovi může posílit ta třetí frakce dominantního evropského kartelu, liberální demokraté, protože evropští poslanci Macrona zřejmě nevytvoří frakci vlastní, nýbrž vstoupí k liberálům.

A výrazně posílí euroskeptici.

Bez poučení

Jak na to zareaguje současný mocenský kartel lidovců, socialistů a liberálů? Tak, že zůstane u moci a vytvoří novou Komisi se stejnou politikou, jakou má ta Komise současná. Čímž se dosáhne jenom toho, že v příštích evropských volbách v roce 2024 posílí euroskeptici ještě víc. Politika, která není schopna reforem, změn za účelem zachování, je odsouzena k nezdaru.

Kdo to kdysi řekl o francouzské dynastii Bourbonů – „nic nezapomněli, z ničeho se nepoučili“? Myslím, že Talleyrand… A takto mi připadá evropský mocenský kartel. Mimochodem, Talleyrand byl velký cynik, jeho asi nejproslulejším výrokem bylo: „… vždy jsem si o každém člověku myslel jen to nejhorší a málokdy jsem se zmýlil.“ (Když se jeho partner a protihráč Metternich dověděl, že onoho léta Páně 1838 Talleyrand zemřel, řekl svému tajemníkovi: „Talleyrand zemřel. Co tím asi sleduje?“ – jen těžko lze vymyslet něco cyničtějšího.)

Možná je to nostalgie, možná omyl, ale nemohu si pomoct; mám dojem, že politici mého mládí, tj. 80. let 20. století, byli velcí státníci. Reagan, Thatcherová, Mitterrand, Kohl. Když se dívám na evropskou politickou scénu, žádné velké státníky nevidím: Mayová? (Corbyn?) Macron? Merkelová?

Třicet let žijeme uprostřed zázraku a potřebujeme reformátora, který by EU reformoval, aby ji zachoval. A žádného takového nevidíme.