pregnant-belly-1542586_960_720
23.9.2016
Kategorie: Společnost

Žaluji náš sociální stát

Sdílejte článek:

MARKÉTA ŠICHTAŘOVÁ

‚Já to dítě neměla mít.‘ Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu.“ Tak zněl titulek článku, který tento týden uveřejnil zpravodajský server lidovky.cz. A jak se dalo čekat, vzedmul vlnu emocí. Ale… proč vlastně?

.
Míněno – proč vlastně se tohle téma vůbec objevilo? Jak se vůbec mohlo přihodit, že v současnosti prudce roste podíl singles obou pohlaví, volných svazků, v nichž se partneři volně setkávají a zase se stejnou lehkostí bytí rozcházejí, že tak prudce přibývá žen i mužů, kteří nechtějí mít děti? Vždyť rozmnožovací pud je zřejmě nejsilnějším živočišným pudem vůbec. Dokonce silnějším než touha po přežití. Řada tvorů od jednoduchých zvířat, jako jsou chobotnice či pavouci, až po lidské bytosti schopné cítit lásku volí přeci za některých okolností raději přežití svých potomků než sebe sama. Jak je tedy vůbec možné, že se tenhle pud zajišťující přežití živočišného druhu najednou vytratil…? Anebo ještě lépe řečeno: Jak to, že se v případě některých žen vlastně vůbec nikdy nenastartoval?V kostce připomeňme, že celá diskuse vyplavala na povrch poprvé zhruba před dvěma lety, kdy izraelská socioložka Orna Donathová vypracovala studii, kdy na tento fenomén poprvé veřejně upozornila. S tím, jak se studie šířila do dalších zemí, víc a víc žen přiznávalo, že patří do skupiny těch, které tlak společnosti donutil mít děti, nicméně cítí se v této roli nespokojené.

Otázka „proč“ se mi zdá být mnohem zajímavější než moralizování nad oněmi nebohými ženami, které děti mít mohou, ale nechtějí, nebo přímo mají, ale litují toho. Nebohými, protože jsem si jistá, že pokud žena neprožije štěstí z mateřství, nedosáhne na pocit naprosté a dokonalé spokojenosti, který žádné potěšení z kariéry či peněz není schopno nahradit. Ale má smysl těmi ženami opovrhovat? Dokonce jim nadávat? Za to, že z nějakých příčin nejsou schopny poznat mateřské štěstí? Nemá, protože patrně za to ony samy ani nemohou. Můžeme je tak maximálně litovat, že si neužívají stejně, jako jejich jiné vrstevnice. Viníkem je tu totiž někdo jiný.

Tyto ženy se „provinily“ snad jen jedinou věcí: Byly snad v rozhodující chvíli příliš slabé. Nedokázaly říci NE tlaku společnosti. Měly dítě, i když se na tu roli vnitřně necítily. Doufaly, že se mateřské pudy probudí, ale nestalo se tak. V jejich případě bylo „něco jinak“ než u předešlých generací. Bohužel cena za takový omyl je obrovská: Až příliš mnoho dětí, které přes všechnu snahu svých matek necítí bezpodmínečnou mateřskou lásku, což se na nich nutně musí jednou nějak negativně projevit.

Ptáte se, kdo je tedy viníkem? Tak jinak: Mezi davy imigrantů, kteří přicházejí do Evropy, takové ženy nenacházíme. Naopak přistěhovalci bývají často naší kulturou tak trochu vysmívání za to, že se „množí“ rychleji než my. Musí to tedy být něco, co oni neznají, ale my ano. Hádáte něco jako tradice? Samá voda. Když rodina, která přichází z kultury, v níž je navyklá mít mnoho dětí, žije, řekněme, dvě generace v Evropě, často ochotně přebírá náš model a také přechází na menší počet potomků. (A nechytejte mě za slovo tvrzením, že například je romská komunita u nás je stále zvyklá mít hodně dětí; já mluvím o průměru, o trendu.)

Co se ve společnosti změnilo, to vlastně sama pojmenovává jedna žena, kterou článek cituje: „ Nebyli jsme zralí na to, abychom nesli odpovědnost ještě za někoho kromě sebe.“ Ano, v tom je podstata problému. Byť mají mnohé ženy dnes první dítě ve čtyřiceti letech, jsou svým způsobem samy ještě tak trochu nedospělé děti, které se chtějí jen bavit, ale nejsou ochotné a hlavně schopné nést odpovědnost. Není to jejich vina, není to vina dokonce ani jejich rodičů; je to vina státu. Státu, který si sám sobě rád říká „sociální“. To tenhle sociální stát žaluju za to, že nás nechal jako společnost zdegenerovat.

Naučil nás, že se nemusíme bát o práci, protože když ji ztratíme, dostaneme sociální dávky. Nemusíme se starat o své zdraví, protože když ho lehkovážně při adrenalinovém sportu ztratíme, stát nám přizná invalidní důchod. Nemusíme se starat o svůj důchod, protože až nastane, stát nám život zasponzoruje bez ohledu na to, zda jsme během svého aktivního života společnosti cokoliv užitečného přinesli. Stát nás po celý život vede za ruku a vychovává z nás nesvéprávná přerostlá děcka, která neumí vzít do svých rukou ani svůj vlastní živit, natož život svých dětí.

To vinou rádoby „sociálního státu“ se v ženách ani neprobudí onen základní živočišný instinkt. Nemůže, protože rozmnožovací pud cítí dospělí lidé, ne rozmazlené děti. A dítě těžko budeme vinit z rozmazlenosti; viníkem jen ten, kdo ho tak vychoval.

Před několika lety jsem byla navštívit v porodnici svou kamarádku. Právě se probrala z narkózy po císařském řezu. Kde bylo její miminko, nevěděla, ale popravdě, bylo jí to dost jedno, protože si „byla jistá“, že je o něj v tu chvíli dobře postaráno. Běžná konverzace se brzy zvrtla do lehce hysterického monologu na téma: „A teď už bude všechno jinak, ode dne, kdy mě pustí z porodnice, budu neustále jednou nohou v kriminále, protože kdyby si to dítě nějak ublížilo, já za to budu odpovědná.“ S hrůzou jsem sledovala, jak z mé kamarádky vůbec nemluví zjitřené poporodní hormony a jimi vyvolané návaly něžnosti, které bych čekala. Mluvil z ní chladný rozumový kalkul. Hormony se po císařském řezu nedostavily. S nimi se nemohly dostavit ani emoce. A už vůbec se nemohl zrodit mateřský instinkt. Když později kamarádka popisovala, že ji manžel musí v noci budit, protože ona své dítě plačící v postýlce neslyší, nebylo se čemu divit.

Jak odlišná byla má zkušenost! Stačil nejmenší bezhlesný pohyb mého miminka, které od prvního okamžiku spalo se mnou v posteli, kůži na kůži, a já o něm okamžitě věděla. Nebyla v tom žádná alchymie. Byla to jen prostá otázka probuzených či neprobuzených hormonů a instinktů.

A přesně tak to funguje ve všech aspektech života. Čím „sociálnější“ stát, tím méně odpovědnosti, méně manželství, méně dětí, méně lásky, méně přirozených instinktů. Čím „sociálnější“ stát, tím větší vychované stádo. A tím bližší zánik naší civilizace.

Pokud se našeho „sociálního“ státu nezbavíme, jiné civilizace, kterým jejich instinkty ještě zůstaly, nás rychle pohltí.

ZDROJ: Markéta Šichtařová

perex_foto_659 (1)

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2019: *****

Vladislav Vydra 100,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Eva Myslivečková 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jan Bezděk 1000,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Marie Fulková 100,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Oto Tvrz 200,- Kč, Petr Pisan 100,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Ludmila Karská 300,- Kč, Petra Rohlíčková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Jana Hašlarová 200,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloš Kraus 300,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč

Celkem za měsíc: 8 084,00 Kč
Vybráno 23.09%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 23 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (25 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
137 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.