Zákaz kouření v restauraci je symbolem boje svobody se socialismem

Svoboda (snad jen dočasně) prohrála. Zákaz kouření v soukromých (!) restauracích začne platit a já jen doufám, že občané – restauratéři, kuřáci i nekuřáci – budou bojovat. Obcházejte ten legislativní paskvil, co to jen jde; hledejte kličky, vykrucujte se, vymýšlejte způsoby, jak to obejít. Svoboda nakonec musí zvítězit!

Jsou věci, které se vám na libertariánech možná nebudou líbit. V jedné věci jsme ale opravdu na výši, a to v naší ochotě uznat, že svoboda jiných je důležitější než naše vlastní názory a preference. A že i kdybychom věděli, co je pro ostatní nejlepší (jakože to víme), nebudeme jim svoji pravdu vnucovat.

Nelíbí se mi účes mojí sousedky? No, to je smutné, ale budu se s tím muset smířit. Chodí mladí v růžovém oblečení, a mně se ta barva z duše oškliví? No jo, no. Sám se módnímu trendu nepřizpůsobím a budu chodit ve žluté, ale to je tak všechno, co můžu dělat. A když jsem nekuřák a nechci celý večer u piva (nebo celý oběd a pak u kávy) vdechovat smrdutý kouř? Můžu majiteli podniku říct, že se mi to nelíbí a že tím přichází o zákazníka, ale asi budu muset chodit jinam.

Napsal jsem o libertariánském postoji ke kouření několik příspěvků na sociální síť Google+, kde vyvolaly docela bouřlivé debaty. Pojďme se na diskuzi mezi svobodným nekuřákem a socialistou, který touží po dobru a blahu, podívat bod po bodu. Nejdřív tedy mé dva příspěvky (mírně zkrácené a upravené):

„Tak si pojďme jednou pro vždy vyjasnit libertariánský postoj ke kouření a jeho zákazu v restauracích.

Začnu tím, že jsem nekuřák, nikdy jsem to nezkoušel a nikdy to nezkusím, hnusí se mi to, smrdí to, nevidím v tom jedinou výhodu.

I libertariáni se většinou shodnou, že stát by měl chránit člověka před jinými lidmi (byť nikoli člověka před jím samotným). O škodlivosti pasivního kouření se vedou spory, ale rozhodně nekuřáka reálně obtěžuje, takže je v pořádku, aby bylo zakázané ve veřejných prostorách, jako jsou parky, úřady, chodníky, zastávky, školy apod.

V žádném případě by ale stát neměl strkat nos do omezování kouření v soukromých podnicích, ať už jsou to restaurace, nebo čekárny u soukromého lékaře, nebo dokonce třeba kanceláře či haly v nějakém podniku. Tam můžu, ale nemusím chodit – podmínkou je jen vědět předem, do čeho jdu. Buď se s kouřem smířím, nebo jdu jinam (to praktikuji já), nebo si založím vlastní, nekuřácké prostředí. Nikdo mě nenutí chodit do kuřácké hospody a nemám žádné právo mluvit lidem do toho, kde se scházejí a co tam dělají. Ať si kouří do tiramisu a zkazí si tím jeho delikátní chuť, můj problém to není.

Stejně tak by mimochodem v žádném případě neměly být zaváděny spotřební daně na tabák a alkohol. Do toho, jestli kouřím, mi má co mluvit rodina nebo přátelé, stát mě nemá co vychovávat. Sociální inženýrství – používání daní k čemukoli jinému než k výběru peněz – a zavádění takových daní, které dopadají jen na část populace (kuřáky, bohaté, …), by mělo být zločinem, nezákonnou praktikou.

A mám odpověď i na jeden jediný trochu rozumnější argument, proč by státu mohlo záležet na kouření. Prý škodí zdraví a v socialistickém zdravotnictví na to doplácíme všichni, tuplem kdyby se zrušily ty spotřební daně. A tady vidíte, proč je špatný socialismus – zrušme to a zaveďme soukromé zdravotnictví, kde se s kuřáky po svém vypořádají pojišťovny, pokud se jim bude chtít.

Nekuřte mně do obličeje na chodníku, doma a v soukromé hospodě si dělejte, co chcete.“

Debaty samozřejmě pokračovaly a pokračují, tak jsem to vzal zkrátka. Místo zveřejnění stanoviska jsem se prostě zeptal (opět mírně kráceno a upraveno):

„Já se omlouvám, že to otvírám po osmdesáté šesté, ale mně prostě pořád to (ne)kouření v restauracích trápí mozek.

I jako inteligentní člověk dokážu nějak pochopit, jakou ‚logiku‘ mají levičáci za povinným poutáním v autě, za válkou proti drogám, za socialistickým zdravotnictvím, za „solidární“ daní pro bohaté a podobnými zvěrstvy. Ochrana cenného života atd. Žádný z jejich programů nefunguje, jsou škodlivé, iracionální, nespravedlivé a veskrze špatné. Ale jasně, je tam nějaký ten pseudoargument a tak. Beru.

Ale jak si proboha někdo může myslet, že když si soukromník pan X otevře podnik, restauraci, tak mám nárok tam chodit, a ještě požadovat, aby se ostatní chovali podle nějakého vzorce, který mně vyhovuje/nevadí? Na základě jakého pseudodůvodu by mělo existovat lidské právo mít poblíž hospodu, jít tam s dětmi a dýchat čerstvý vzduch?

Jak říkám, beru vaše socanský zdravotnictví. Beru zákaz alkoholu! Ale tohle? Vysvětlete mi to, prosím.

Je to soukromý podnik. Majitel si tam může nařídit, že všichni budou sundávat boty a chodit v růžových králičích papučích. Může nařídit, že si každý návštěvník nakreslí při vstupu fixem na čelo háknkrojc jako sériový vrah Manson. Můžou chtít, abych místo zaplacení spropitného nandal slipy na kalhoty a zařičel ‚Já jsem Superman!‘ Můžou chtít, abych povinně kouřil – abych si při vstupu zapálil.

A já tam prostě nepůjdu a vy tam taky nelezte. A on zkrachuje! Nebo se to bude lidem líbit, a mně ne, a když moje smutná duše bude toužit po prostředí bez papučí, háknkrojců, slipů a cigaret, tak si založím vlastní restauraci.“

A na základě 334 komentářů mám jasno. Problém je v tom, že spousta lidí má zjevně nepořádek v pojmech a/nebo se vyžívá v argumentačních klamech (ať už úmyslně, nebo z neznalosti). Několik „odůvodnění“ si vyberu – většinu mi lid napsal přímo do komentářů, když algoritmy Googlu začaly zobrazovat mé příspěvky i cizím uživatelům – a odpovím na ně.

1. „Restaurace je veřejný prostor.“ Veřejný znamená vlastněný státem („všemi“). Veřejný je park, chodník a autobusová zastávka státního dopravce. Restaurace/Hospoda je veřejně přístupná, ale je to soukromý podnik, jak jsem psal výše. Pokud majitel jasně určí pravidla, je na mně, jestli vstoupím a budu je dodržovat, nebo ne. Rozlišovat „veřejnou restauraci“ a „soukromý klub“, jak někteří diskutující rádi dělají, je nesmysl už z principu, ale budiž – ať se pak členem klubu může stát bez registrace a evidence kdokoli, kdo vejde z ulice. Vstoupení do označeného prostoru „klubu“ bude konkludentní právní úkon, souhlas s místními podmínkami. (A tím to rozlišení stejně ztratí smysl.)

2. „Restaurace jsou už regulované, na provoz je potřeba licence.“ / „Zákon říká…“ Existence regulace neznamená, že je ta existence oprávněná. Existence regulace neznamená, že je potřeba/oprávněné dělat další regulaci. A ani „protože prostě proto“ není dost dobrý důvod pro zavedení regulace.

3. „Když nebudou v restauracích regulace, může se rovnou přidávat do jídla antrax a zítra se budeme střílet, když spolu nebudeme souhlasit.“ Kéž by to byl jen ilustrační příklad, ale tohle lidi opravdu píšou. Je to argumentační klam známý jako šikmá plocha (slippery slope) a je založený na tom, že z něčeho vyvozujeme extrémní důsledky, aniž by mezi nimi a původní akcí byla logická souvislost. Dneska dítě nepozdraví učitele a zítra mu plivne do obličeje. Dneska může mít muslimka na ulici šátek, a zítra budeme v práci povinně číst korán. Někdo mi doporučoval, abych se odstěhoval do Somálka, když mám tak rád neregulovanou svobodu. Ach jo.

Nerad bych odbočoval od kouření, ale pro pořádek uveďme, že nejsou potřeba ani ty další regulace a licence a certifikace a inspekce. To se dá zprivatizovat a trh se postará o to, že nebezpečné/nepoctivé podniky vymizí, a poctivé budou prosperovat.

4. „Jsem nekuřák a v restauraci to musím dýchat.“ To s dovolením vezmu zároveň s následujícím bodem.

5. „Mám nárok chodit tam,“ případně „na vesnici není na výběr nekuřácký podnik, kam mají rodiny s dětmi chodit?“ Jestli vás někdo s pistolí u hlavy nutí chodit do kuřácké restaurace, navrhuji, abyste ho neprodleně nahlásili Policii ČR. Jinak do té restaurace prostě nechoďte. Nemáte žádný nárok tam chodit, stejně jako nemáte nárok, aby v C&A prodávali oblečení, které vám padne/sluší, stejně jako nemáte automaticky nárok na tak hezké auto, jako má váš soused, a tak dále a tak dále. Je to smutné, ale je to tak. Jestli se vám vybraná hospoda nelíbí a žádná vhodná poblíž není (zase opakuji, co jsem psal v příspěvku), tak si nějakou otevřete sami. Pokud se najde víc lidí s podobnými preferencemi, určitě se uživíte. Jestli ne, tak si buď budete muset zvyknout, nebo do restaurací nebudete moct chodit.

6. „Je to špatné pro zaměstnance, obsluhu.“ Ono to s tím pasivním kouřením opravdu není tak horké, ale to není moje hlavní „obrana“. Ta je následující: Tak ať tam nepracují. Já bych určitě nechtěl pracovat v zakouřeném prostředí, nesnáším, když smrdím kouřem. Oblečení a vlasy a kůže a všechno, fuj. Tak tam nepracuji. Celkem jednoduché.

7. „Nakonec na tom hospodští ještě vydělají,“ případně „v Británii (a jinde) to zakázali a nic se nestalo.“ V Irsku bylo podle CNN v roce 2013 o 1 300 méně hospod než v roce 2005. Určitě ne jen kvůli zákazu kouření, taky tu máme krizi a tisíc dalších důvodů, ale zákaz rozhodně nepomohl. Jakákoli regulace je pro hospodského špatná, protože kdyby nebyla, tak ji přece zavede sám. Když mi málo lidí chodí do podniku a já se na vesnickém bále zeptám lidí, proč, a oni řeknou, že většina nekouří, tak u sebe kouření zakážu. A je to. Proč nejsou všechny hospody nekuřácké samy, když je to tak výhodné? Vždyť tomu nikdo nebrání, aby se to stalo samo?

8. „Stát musí chránit společnost / regulovat občany tam, kde se sami zregulovat neumí / vynucovat práva vytvořená většinou.“ Jak jsem psal úplně na začátku, stát má chránit jednotlivce před ostatními. Ne před ním samým a ne „společnost“ v soukromých podnicích. Chránit společnost (i jednotlivce) má na opravdových veřejných prostranstvích, což není hospoda, ale ten chodník. Žádná většina, i kdyby to byl milion proti jednomu, nemá právo toho jednoho omezovat na jeho soukromém prostoru. Jako jediný kuřák si může otevřít hospodu, kde se bude povinně kouřit, a nikdo mu tam nepřijde, tak zkrachuje. A hotovo, žádné omezování. Nechť si ta většina založí vlastní hospody a toho vyvrhele kuřáka hezky konkurenčně zničí.

9. „Kdo má zdravý rozum, nekouří.“ S tím bych do určité míry souhlasil, ale přece jen se dá pro kouření najít důvod – potěšení. Já sám sebe uspokojuji jinak než nikotinem (a jinak než heroinem, jinak než alkoholem, dosazujte dle libosti…), ale to mi nedává právo to lidem zakazovat. I kdyby kouření kuřáky netěšilo, i kdyby to byl nepříjemný a bolestivý proces, který je neuspokojí ani na pět vteřin, ale veskrze je trápí… Ani tak nemám právo jim ho zakazovat, pokud to dělají dobrovolně.

10. „Kouření je nepřirozené, člověk se nerodí s cigaretou v puse.“ To už se dostáváme k obhajobě kouření, které já neobhajuji, ale když už to někdo použil jako argument… Je to nezdvořilé, ale odpovím „No a co?“ Člověk se nenarodil ani oblečený, a oblékáme se. Narodil se s holýma rukama, ale jí příborem. Někdo se narodil jako bruneta, ale chce být blondýna. Nevím o žádné Velké Pravdě, která by zakazovala se chovat „nepřirozeně“. Nehledě na to, že jak jsem psal v minulém bodě, uspokojovat se je přirozené. Jít za štěstím, dokud přitom nepošlapávám svobody ostatních. A to v soukromém podniku opravdu nedělám.

11. Zlatý hřeb: „Jasně že je to špatné a nesvobodné, ale já jsem nekuřák, tak to podporuji.“ A to je právě to, co ten libertarián neudělá. Nejen že „moje“ svoboda je cenná. „Prostě“ svoboda je cenná, i ta cizí. My jsme se prostě smířili s pravdou, která nám ne vždy hraje do karet, ale která je absolutní. Zní takhle:

Nemám nárok řídit životy cizích lidí ani soukromých podniků.

Nemám. Nemám. Nemám.

A na úplný závěr perlička. Napsal jsem na Google+ následující příspěvek:

„Při závodech je hluk a to není dobré na uši. Je jedno, že se to lidem na závodištích líbí a já tam nemusím chodit, když mi to vadí. Mám nárok (!!!) chodit tam, je to veřejné prostranství a ty motorky a sportovní vozy tam musíme zakázat, aby hladina hluku nepřesahovala únosnou hladinu. Jezdit rychle a hlučně přece není normální, člověk se nerodí s motorkou pod zadkem. A to ani nemluvme o všech těch zplodinách z výfuku, určitě to nesplňuje emisní normy. Stop nezdravému hluku na soukromých i veřejných závodištích!“

Kupodivu většina lidí pochopila ironii. Možná svět není úplně ztracený.