mjaso
5.6.2016
Kategorie: Historie

Za socíku bylo líp: Legenda o mandarinkách a salámech s pravým masem

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (18 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

TP/VITALI ROLSKI 05|06|2016

Taky občas slýcháte povzdechy o dobách za „socíku“? Vyprávění o tom, jaké to tenkrát byly potraviny? Všímáte si různých „retro“ akcí, zaměřených na tu dobu? Potravinové řetězce nám jednou za čas nabízejí „pravý“ Gothaj, Pochoutkový salát a salát Kemping,  špekáčky s pravým masem a pravým špekem, barvené Burisony, žvýkačky Pedro a Želé v čokoládě, dokonce i mléko v pytlíku. A starší se rozplývají nad tím, jak byly tenkrát potraviny kvalitní, že máslo bylo fakt máslo a smetana? Ta se dala krájet! A mladší, kteří tu dobu nezažili, zase milují všechno „retro“ a rozplývají se nad jednoduchostí sdělení retro reklam a funkčností retro obalů. A třeba si také říkají, páni, tenkrát! Nemohlo to být tak špatné. Opravdu? Zprostředkováváme text pamětníka doby socialistického Sovětského svazu, který silně připomíná naše vlastní prožitky z dob socialistického Československa. 

Bylo to na konci 70. let, když venku vládla doba všeobecného štěstí a naprosté euforie. Ale v obchodech nic neměli. Jak to že nic? No prostě tak. Nic.

Tedy, obrovské kostky margarínu tam samozřejmě měli. Měli taky rajčatovou šťávu ve velkých sklenicích. A taky švestkovou šťávu a oslazenou vodu v třílitrových sklenicích pod názvem Březová šťáva. Měli konzervy (říkalo se o nich, že jsou velmi zdravé) “Mořského zelí”. A mnoho dalších, podobně zdravých a výživných věcí. Ale abyste si jen tak zašel do obchodu a koupil si něco k jídlu – tak to nešlo. Něco k jídlu bylo nutné sehnat.

Byl jsem šťastným otcem čerstvě narozené dcerky. A měl trochu volného času. Tak tři dny v týdnu. A tak, když jsem uviděl na dveřích našeho obchodu s potravinami rukou napsané oznámení “přijmeme skladníka”, zašel jsem za vedoucí. A hned jsme si plácli. Neplatili moc – 70 – 80 rublů. Ale copak se dal penězi poměřit blahobyt skladníka v obchodu s potravinami? Peníze byly jen nevelká prémie k potravinám. A je třeba říct, že ve Sverdlovsku, a na konci 70. let tím spíš, žádné maso v obchodech nebylo ani omylem. Objevovala se jakási podivná změť kostí pod názvem “polévková směs” a dostat se k ní se považovalo za neobyčejný úspěch, ale aby bylo maso, opravdu maso – tak to se nikdy nestalo. Sestra ho vozila ze služebních cest z Moskvy. Letadlem. Přes dva tisíce kilometrů. Velmi pohodlné.

A bylo i takové období, kdy mléko vydávali těhotným ženám a dětem do 8 let na kupóny. Stoupnout si do fronty na mléko bylo nutné v pět hodin ráno, protože obchod se otevíral v osm, a mléka se přivezlo velmi málo, a tak už nemuselo zbýt ani na ty s kupónem. To se párkrát stalo i mně: mléko došlo těsně přede mnou. Tak to bylo vážně k vzteku. Dokonce jsem i sprostě nadával. Nahlas. Někdy zas místo mléka přivezli acidofilní. Úžasný nápoj, určitě, ale pro dvouleté dítě se moc nehodilo. Ale na kupónech bylo napsáno ”mléčné výrobky”, takže ani nadávat člověk nemohl.

Slepice také občas “přivezli”. Ve smyslu prodávali, ale říkalo se tomu “přivezli”. Namodralé, scvrklé, se zbytky peří, s hřebínky na hlavách potažených pergamenovou kůží a se smutnými, navěky zavřenými očky. Zvlášť zasmušile působily ostruhy na nožičkách. Z nožiček se dal uvařit sulc, ale hlavy se zahazovaly. Stydla z toho v žilách krev. Život probíhal v úvahách: kde by se dalo sehnat něco k jídlu. Zdá se mi, že právě v těch letech se zrodil známý paradox: “V obchodech nic není, ale doma jsou lednice nabité k prasknutí.” No jistě. Narazil si na salám – bereš “štangli” vážící tak dvě kila a skladuješ, dokud nezezelená. Objevil si máslo – hned aspoň kilo a půl a do mrazáku s ním. A tak dále.

Takže v lednici se našlo opravdu všechno. Zvlášť, když se vezme v úvahu, že lednice byly úplně jiné než dnes, takže naplnit je nebylo zas tak těžké. Tato předmluva je pro ty, kdo si na ta léta pamatují prostřednictvím máminých svačin a animovaných filmů. Ti, co v těch letech byli rodiči, si to dobře pamatují i beze mě, protože něco takového se jen tak nezapomíná. A tak, jednoho překrásného dne (a to není jen řečnický obrat), jsem já, chlapec z dobré židovské rodiny, vešel do obchodu ”Potraviny” v Jihozápadní čtvrti Sverdlovsku na křižovatce Bělorečenské a uličky Vstrečnyj (to aby bylo jasné, že to nebyl centrální obchod), převlékl se do klasického modrého pláště a přistoupil k plnění složitých, ale důležitých povinností skladníka. A tady je první úkol: “Hele ty, Bormentaljuško, jdi nasekat maso.” Pomyslel jsem si, že jsem se přeslechl, a zeptal se: “Cože?” – Říkal jsem, abys naporcoval maso! Teď přijdou z hygieny a požárníci, musíme pro ně připravit nějaký prezent. Vešel jsem do lednice (lednice v obchodě je celý sál, velmi studený) a ocitl se v ráji. Ze stropu visí masné půlky. Jestli si někdo pamatuje na prvního Rockyho (na masný krámek, kde trénoval) tak přibližně takové. Uprostřed stojí obrovský dřevěný špalek a v něm zaseknutá sekera. Jen tam položit Jemelku Pugačeva. Takže, kluzká ledová těžká půlka zvířete se musí sundat z háku, položit na špalek, levou rukou ji držet, aby nesklouzla a s rozmachem se přesně strefit do určeného místa. A tento úkol teď stojí před profesorským synkem s nejvyšším filologickým vzděláváním. A co myslíte?

Rozsekal jsem ji. Je pravda, že kousky masa a kostí na podlaze lednice se nedaly ani spočítat. Ale to, co zbylo, jsem hrdě zabalil do novin a osobně donesl vedoucí, plnoštíhlé namalované dámě v bílém plášti a norkové čepici na hlavě, permanentně nabručené. Ani se na mě nepodívala. Ne, že by řekla: “Za výborně odvedenou práci, drahý Bormentale, vám náleží prémie – tato telecí kýta. Ani náhodou. A vůbec, k zaměstnancům se dostalo z delikates, co se v tomto obchodě nacházely, převelice málo.Přestože police ve skladu byly nabité bochníky ruského, pošechonského a všech možných kostromských sýrů, vzít se odtamtud nedalo nic, neřku-li prodávat v obchodě. Kdyby občané měli byť jen přibližnou představu o té hojnosti, která naplňovala náš zapadlý obchod. A o té špíně, která vládla v zákulisí. Kdyby to věděli, tak už by nikdy nekoupili, řekněme, máslo. Když se měla rozkrájet ledová orosená třicetikilová kostka másla, zavolali mě a já jsem jednou rukou, kterou jsem těsně předtím dělal bůhví co, držel to máslo a druhou jsem ho rozřezal na porce ocelovým drátem, který se válel neznámo kde. Ale lid stále nostalgicky vzpomíná na to lahodné máslo, co kdysi bylo. A jaká to byla nádhera, když přivezli smetanu. Úplná opera. Detektivka. Komedie od Gajdaje.

Když jsem skládal z náklaďáku konve se smetanou a mlékem, stály všechny prodavačky u mě ve frontě se zavařovačkami přinesenýma z domova. A do těch sklenic se nalévala skvělá, čerstvá, sněhobílá smetana. Přesněji, nenalévala, ale nakládala, protože to byla opravdová smetana, taková, co se dala krájet nožem. Ale prodavaček bylo hodně. A ještě dva skladníci na směnu. A expeditoři. A vedení – vedoucí, zástupce vedoucího, účetní. A taky ti zvláště důležití známí – jako třeba zubaři. Krátce, po dvaceti minutách zůstaly v konvi s objemem 52 litrů, jestli hodně, tak dvě třetiny. Ale to bychom nebyli my, kdybychom si s tím neporadili. Vždyť poté, co tahle banda udělala nájezd i na dovezené mléko a stáhla z něj to nejlepší – horní vrstvu smetany, tučné husté mléko, zůstaly i mléka v konvi tak dvě třetiny. Tak se mléko dolilo do smetany a do mléka se přidala voda. Nebo zbytky včerejšího, pokud se snad něco takového stalo.

Úkol, všechno to dobře promíchat do stejnorodé hmoty, byl svěřován mně – a pak se konev odnesla do obchodu k prodeji. A lid až doteď vzpomíná na mléčné výrobky, které kdysi byly k mání. Přitom ty krádeže (a že to byla krádež, všichni věděli) se uskutečňovaly v udržitelném režimu, protože se ta operace prováděla každý den, tak si každý vzal jen trochu. Ale čerstvého. Pamatuji se, jak jsem jednou dostal za vyučenou, protože jsem k prodeji vytáhl celou právě přivezenou konev čerstvé smetany, když v lednici ještě stála celá třetina konve se včerejší směsí! “Polévkovou směs” jsem si ale brát mohl. Prodavačky mi dokonce pomáhaly vybrat takovou, kde bylo na kostech více masa. Zákazníci je smetli z pultů během pár minut, protože zpráva, že do obchodu “přivezli” polévkovou směs, se šířila rychlostí světla.

Ale apoteózou se stala záležitost s mandarinkami. K nám do našeho bezvýznamného obchodu přivezli 35 tun mandarinek. Opakuji: 35 tun. Před Novým rokem. Na prodej veteránům a invalidům Velké vlastenecké války. Pouze. Ale 35 tun! Když spočítáte, že na náš obchod připadalo přibližně 70 – 100 veteránů a invalidů (bylo to na konci 70. let, veteránům bylo něco přes padesát a bylo jich dost), tak s pomocí nejjednoduššího výpočtu připadalo na jednoho veterána 3 a půl metráku mandarinek. Tolik k otázce o plánovaném hospodářství. Za sebe chci podtrhnout, že mandarinky přiváželi v bedýnkách po 12 kilogramech. A ty náklaďáky jsem vykládal sám. Děs. Pamatuji si to dodnes.

Vedoucí kategoricky zakázala pustit mandarinky do prodeje: mandarinky před Silvestrem – to jsou valuty. A kvůli naprostému utajení zakázala i zaměstnancům, aby si brali mandarinky domů. V žádném případě. Byla to husa, protože si neuměla dost dobře představit, co to znamená 35 tun. Bedýnky s oranžovými míčky byly úplně všude, v každém skladu, v každé technické místnosti. Ale stejně pořád přebývaly. Proto byla i chodba až do stropu zarovnána těmi bednami.

Koncentrované citrusové aroma dělalo vedoucí těžkou hlavu, protože bylo cítit z dálky, celý blok od skromné šedé budovy s neonovým nápisem “Potraviny”. Za pár dní, kdy se aroma měnilo na zápach, dala vedoucí zelenou. Dva dny nekonečným proudem přes zadní dvůr přicházeli pracující: milicionáři, požárníci, hygienický dozor, obvodní lékaři, dětští lékaři, zubní lékaři, zvláštní lidé, obyčejní lidé, dobře oblečení lidé nejasných profesí, třídní učitelé dětí známých paní vedoucí, známí třídních učitelů dětí známých paní vedoucí a další nejbližší příbuzní. Všichni odcházeli s neprůhlednými sáčky z novin, ve kterých se daly uhádnout kontury exotického ovoce. Takovým způsobem bylo rozdáno, rozprodáno a darováno asi tak 12 tun, podle mých výpočtů. Pořád tu ale bylo 23 tun! Tehdy jsme dostali příkaz prodávat mandarinky veteránům a invalidům, kterým vlastně byly určeny, maximálně po 5 kilogramech na jednoho. Dalších půl tuny. I zaměstnanci obchodu si vzali po pěti kilech. Dalších 150 kilogramů. Do prodeje běžným občanům? Nikdy.

Pár dní před Silvestrem se zápach změnil na smrad. Mandarinky jsou zboží podléhající rychle zkáze. Z oranžových se měnily na bílé a pak zelené, chlupaté, odporné a slizké míčky. Ty zvlášť vyzrálé praskaly a šťáva z nich mi stékala pod nohy, což bylo obzvlášť vydařené, když vezmete do úvahy, že jsem po této chodbě tahal krabice, bedny, konve, kanystry a kostky másla, a snažil jsem balancovat na tom nazelenalém slizu, který pokrýval podlahu už skoro po kotníky. Umývat ho nemělo smysl, protože do příštího dne shnily další mandarinky a šťávou omývaly mé boty. 23 tun výběrových citrusů se změnilo na 23 tun hnusu. Vedoucí se rozhodla a přikázala pustit TO do prodeje. Už ne za 3 ruble a 50 kopějek, ale za 35 kopějek jako výprodej. Říkalo se tomu “na kompot”. 23 tun zmizelo během půl dne. Dodnes nedokážu pochopit, proč se musely držet na skladě, když už všichni “potřební” dostali svůj příděl? Proč bylo nutné nechat je shnít?

Jiná historka – jak se vydělávaly peníze v obyčejném obchodě s potravinami. Připomenu, že tehdy se lihoviny prodávaly od 11 hodin dopoledne. Ale už od 8, od otevření obchodu, se v úseku Nápoje řadili do dlouhé fronty občané s namodralými tvářemi a třesoucíma se rukama. Každý z nich vypil sklenici šťávy, zajedl bonbónkem, zrůžověl a vesele odkráčel do práce – do továrny, na stavbu nebo tak nějak. Divotvorný nektar – myslel jsem si naivně, dokud jsem nezjistil, že Zojka, která v úseku Nápoje pracovala, má pod pultem láhev koňaku. Koňak za 7 rublů, rozlévaný ráno po 3 rublech za deci, dělal divy. Bonbon přidávala Zoja se zlatým srdcem zadarmo. Proč koňak? Kvůli barvě. Hodně se podobal šťávě z hroznového vína. S vodkou taky obchodovala, ale tajně a jen s dobře prověřenými klienty, aby ji neudali. Pro ty nejchudší a nešťastné, bez peněz, nálevala sklenici “alžírského” za 80 kopějek (a stálo rubl 5 kopějek půl litru).

Zojka si vesele žila a pevně věřila, že všechny ty machinace jsou odměna za těžkou práci a malý plat. Vůbec prodavačky – to je samostatný příběh. Velmi silný dojem na mě učinily jejich rozhovory, když si sedly během přestávky na oběd (staříci jako já si pamatují doby, kdy obchody měly přestávku na oběd; ty s potravinami od 13 do 14, ty s průmyslovým zbožím od 14 do 15). Nařezal se salám, mě hnaly pro čerstvý chléb do sousedního obchodu s pečivem (kde jsem v noci vykládal chleba), další delikatesy – samozřejmě zadarmo, prostřel se stůl, vařila se voda a čas oběda probíhal ve filosofických debatách. – Něco takového vyzkoušet! – vykřikla prodavačka z masa držící štangli játrového salámu, skutečně připomínající úd divokého osla. – Co, holky!?- A holky se rozchichotaly. Sexuální vztahy vůbec byly nevysychající téma pro žertíky. Zákazníky zavile nenáviděly. Protože jim překáželi v práci. Pořád sem lezou, v nikdy nekončícím proudu, furt něco chtějí. Otravují a ještě si stěžují. Ale jinak, proč by si člověk nezapracoval.

Venku přes silnici, u stánku s pivem, během těch řídkých momentů, kdy přivezli pivo, se prodavačka vysunula z okénka a otevřeně se ptala lidí ve frontě, která se rychlostí blesku táhla ve dlouhé spirále ulicí: – Nedolévat, nebo ředit? – A chlapi sborově odpovídali: – Nedolívat! – Jeden z nich mi to vysvětlil: – Kdo by chtěl pít ředěné pivo? Raději míň, ale lepší. A výhodné to bylo pro všechny.

Teď, když čtu hlubokomyslné úvahy těch, co se narodili v 80. letech, jak bylo za SSSR všechno skvělé, není mi to jen k smíchu. Je mi to ukrutně k smíchu. Je směšné číst o salámu “z pravého masa”, nic takového neexistovalo. O vztazích mezi lidmi. O profesní vážnosti. Obecně, o všem tom, co neexistovalo, ale co se časem změnilo na nostalgickou legendu. A někdy si začnou naříkat, obraceje oči v sloup, na současný úpadek mravů a přede mnou se jako živá zjeví Tamarka v mastném bílém plášti, těsně nataženém přes křiklavý vlněný svetr, v naškrobené čepici, jak drží v oteklé ruce štangli játrového salámu, který připomíná, ale vy už víte co, po kolena v mandarinkovém slizu, coby symbol hojnosti rozvinutého socialismu.

ZDROJE: tapolitika.czVitali Rolski

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červen 2018: *****

Ludmila Karská 250,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Miroslav Meder 250,- Kč, Věra Vladyková 1000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Anonymní dárce 300,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Petr Čermák 100,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, Libor Heidler 500,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč, Tomáš Foldyna 1006,20 Kč (40 eur)

Celkem za měsíc: 9 039,20 Kč
Vybráno 25.82%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
359 komentářů
    • Redakce
    • Redakce
    • Redakce
        • Redakce
          • Redakce
            • Redakce
                  • Redakce
    • Redakce
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.