Martin-Schulz
15.2.2018
Kategorie: Politika

Vzestup a pád komandéra Schulze

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (12 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

MARIAN KECHLIBAR

Martin Schulz už není předsedou německé sociální demokracie. Během posledního roku sehrál všechny možné role – od očekávaného spasitele strany až po vyvrhele.

Není to ještě ani jedenáct měsíců od chvíle, co si SPD povolala z Bruselu svého nového lídra. Blížily se volby, preference strany stagnovaly kolem 18-22 procent. Z interních průzkumů vyplývalo, že SPD potřebuje novou tvář, má-li tento trend zvrátit. Stávající vysocí funkcionáři, jako Heiko Maas nebo Sigmar Gabriel, byli v očích veřejnosti příliš spojeni s vládou velké koalice a jejími aférami.

Straničtí Genossen se tedy rozhodli sáhnout vysoko, až do Evropského parlamentu, jehož předseda Martin Schulz byl a) sociální demokrat, b) bezpečně daleko od Berlína, c) coby europolitik poměrně málo přetřásaný v německých médiích. Celoněmecký sjezd strany zvolil 19.března 2017 Schulze za nového předsedu – 100 procenty hlasů, konkrétně 605 z 605.

(Ne, pokud vím, tato volba nebyla nijak zmanipulovaná. 605 z 605 zní jako severokorejský výsledek, ale k takovému výsledku lze dospět více cestami a nemusejí být nutně všechny totalitní. V bývalém Prusku je starý zlozvyk „mašírovat na befél“ přeci jen ještě přítomen a občas vystrkuje růžky. Přitom SPD je silná hlavně na severu Německa, které se s bývalým Pruskem do značné míry geograficky kryje. Konzervativní a bohaté jižní regiony mají v SPD jen malý vliv a ona v nich ještě menší.)

Nová tvář v čele SPD skutečně na chvíli u voličů zabrala, a to masivně. Preference SPD učinily obří skok a téměř se dotkly preferencí CDU/CSU. Po letech stagnační mizérie se německým sociálním demokratům na chvíli zjevila perspektiva, že by nemuseli hrát jen roli „týmu B“, jehož účelem je pomoci věčné kancléřce k dalšímu čtyřletému období, ale že by mohli úřad kancléře obsadit sami.

„Zub“, kterému se ve vrcholné euforii říkalo „Schulzzug“ (lze přeložit jako Schulzův vlak, ale i Schulzovo tažení, ve smyslu vojenského tažení, tedy něco rozjetého a nezastavitelného), trval zhruba měsíc a půl. Poté nastal prudký úpadek a z následujících podzimních voleb si strana odnesla historickou porážku. Proč se tak stalo?

Německá sociální demokracie má, stejně jako řada dalších západních levicových stran, problém s autenticitou.

Založena byla jako strana dělnická a po dlouhou dobu, skoro sto let, skutečně reprezentovala hlavně zaměstnance, nižší střední třídu a velmi drobné živnostníky. Ještě v sedmdesátých letech byl běžným kádrem SPD dílenský mistr, který pracoval rukama a pro rázné slovo nechodil daleko.

V průběhu poslední generace však nastal proces pozvolného demografického posunu, při němž se pomyslný „stan“ strany rozšiřoval čím dál více, aby pojal další a další zájmové skupiny. Ty postupně stranu přebraly a její původní charakter „modrých límečků“ ustupoval, až se fakticky ztratil. „Modré límečky“ sociální demokraty ještě nějakou dobu ze setrvačnosti volily, takže se zdálo, že tento proces (bůhvíproč nazývaný modernizací) je vlastně žádoucí a pozitivní, že může hlasy jenom přinášet. Jenže.

Před pár lety jsem četl jedovatý sloupek nějakého Brita, který komentoval lokální sněm labouristů ve svém městě slovy: Byl to sraz byrokratů, inťošů a hidžábnic. Neviděl jsem tam ani jednoho fyzicky pracujícího člověka.“ (Bohužel ten článek nemohu najít.) Podobným posunem prošla i německá SPD, až na to, že muslimské obyvatelstvo v Německu je spíše tureckého původu, a Turkyně chodí prostovlasé daleko častěji, než zbožné pákistánské labouristky v Británii. Ale ta reorientace SPD ze zájmů dělnické třídy na zájmy akademické vrstvy, státních zaměstnanců a imigrantů z rozvojového světa proběhla úplně stejně, jako v Británii, Francii, Švédsku či Nizozemí.

Martin Schulz byl v tomto případě symptomatickou volbou. V hidžábu jsem jej nikdy neviděl a intelektuálem také není (ze střední školy odešel ještě před maturitou), zato ten poslední bod, byrokrat, se na něj vztahuje docela dobře. Poslední čtvrt století (od roku 1994) se živil politikou jako poslanec Evropského parlamentu, později dokonce jako jeho předseda – což jsou pozice štědře placené z kapsy daňového poplatníka a učinily z něj eurového milionáře. To není úplně ideální pozice k tomu, snažit se oživit zašlou slávu dříve dělnické strany. V mé rodné Ostravě se pro podobné lidi používá slovo papaláš a místní obyvatelé k nim mají velmi „vřelý“ vztah.

Tato skutečnost začala vycházet najevo, když se po svém zvolení Schulz pustil do okružního putování po Německu. Abych na něj pořád jen nenasazoval: má i kladné vlastnosti a mezi ně patří ochota bavit se s běžnými lidmi. Schulz je skutečně ochoten přijet na maloměsto, sednout si do sálu se stovkou místních a odpovídat jim na dotazy, a to včetně těch nepřátelsky laděných. To je velký kontrast proti Angele Merkel, která se moc nebaví ani s novináři, natož s plebsem; její modus operandi je pronést projev z tribuny nad úrovní očí, odpovědět na pár předem schválených otázek a zmizet. Martin Schulz ji tedy svým osobnějším přístupem k voličům mohl skutečně ohrozit.

Jenže přesně tímto způsobem vyšlo najevo, že nový předseda, který si zvolil za ústřední předvolební téma „sociální politiku“, vůbec neví, o čem mluví. Desítky let, které strávil v Evropském parlamentu, byly zaplněny hlavně mezinárodním vyjednáváním. Se starostmi příjmově slabších občanů neměl Schulz žádné praktické zkušenosti. Jeho silně prounijní orientace působila poněkud mimoběžně až mimoňsky. Německé prodavačky a zedníky nějaké další rozšiřování či prohlubování EU příliš nezajímá, chtěli by spíše vědět, jak to bude s daněmi, dávkami, dostupností škol a bydlení. Nový předseda SPD jim místo toho předkládal vize Spojených států evropských. Nadšení z nové tváře se tak brzy vypařilo a bylo nahrazeno zjištěním, že tento pán žádnou zásadní změnu nepřinese. Preference opět poklesly.

Tradiční předvolební debata lídrů zatloukla do rakve Schulzovy věrohodnosti další hřebík. Místo toho, aby se do sebe oba kandidáti na kancléřské místo pustili, si spíše notovali („Duet, ne duel„, psala o tom i česká média). Celý smysl voleb je, vybírat si nějaké alternativy. Po televizním utkání bylo ale patrné, že případnou volbou SPD by volič získal jen další pokračování téhož, co měl dosud. Proč jim to tedy vůbec „házet“?

Zářijové volby dopadly pro SPD příšerně a předseda Schulz oznámil odchod SPD do opozice.

Kdyby dokázal Martin Schulz svoje tehdejší slovo dodržet, možná by dnes ještě byl předsedou. (Velké možná.) Leč nedodržel. Poté, co zkrachovala jednání o koalici „Jamajka“, podlehl Martin Schulz vábení Angely Merkel a své stanovisko změkčil. Po velmi krátkém a velmi utajovaném vyjednávání bylo oznámeno, že velká koalice bude pokračovat.

Ačkoliv sociální demokraté vyboxovali v koaličních jednáních tři důležité ministerské posty: zahraničí, finance(!) a sociální věci, dlouho bublající nespokojenost členské základny vybuchla s plnou intenzitou. Spoustě řadových členů se další pokračování GroKo vůbec nelíbí a získané pašalíky pro vedoucí funkcionáře nepovažují za dostatečnou kompenzaci toho, že strana upadá do role užitečného „podržtašky“ svých konkurentů.

Když pak Martin Schulz oznámil, že bude novým ministrem zahraničí, znamenalo to jen přilití oleje do ohně. Byl to totiž z jeho strany další porušený slib, protože v září loňského roku řekl novinářům, že ve vládě Angely Merkel nebude ministrem nikdy. Reakce členů strany byla tak masivně negativní, že během pouhých 36 hodin na svůj úřad zase rezignoval – v tomto okamžiku, kdy členská základna SPD bude o nové koalici teprve hlasovat, si nikdo netroufne ji příliš dráždit. Než jsem stihl dopsat článek, co pro nás Schulzovo ministrování znamená, mohl jsem jej zase smazat.

Jelikož jako prospektivní ministr zahraničí se Schulz vzdal předsednického křesla strany, momentálně disponuje jen mandátem řadového poslance Bundestagu. Je pravděpodobné, že jako politik je „vyřízen“, aspoň na německé vnitřní scéně. Návrat do Bruselu bych nevylučoval, tam má zapuštěné kořeny.

Sociální demokracie se mezitím nachází v otevřených bojích o svoji budoucnost. Emoce se živelně přelévají ze schůzí na Twitter a Facebook, do vzájemných útoků se zapojují i příbuzní politiků (nebo jsou zapojováni), mládežnická organizace bojuje proti vedení zcela otevřeně a intenzivně. Schulz doporučil jako svoji následnici Andreu Nahles, čímž jí možná prokázal medvědí službu; časy sta procent hlasů jsou pryč a Schulzovo doporučení působí spíše kontraproduktivně.

Snahy vedení SPD uklidnit situaci zatím připomínají pokus zastavit býčí stampede červeným semaforem. Nespokojenost je příliš velká. Proti Andree Nahles už se postavila protikandidátka z „regionů“, starostka pohraničního města Flensburgu Simone Lange. Nejspíš nezůstane jediná. SPD si teď bude muset projít dlouho odkládaným bojem o svoji duši a o svoje budoucí směřování.

Bude zajímavé sledovat, zda se tyto křeče přenesou i do jiných stran, hlavně do CDU. Tam sedí Angela Merkel na svém železném trůnu už dvanáct let; pod ním musel za tu dobu vzniknout solidní přetlak z frustrací, nyní zesílený tím, že se CDU  vzdala svého tradičního ministerstva financí. Kompetentnost v řízení státní kasy byla jedním z posledních dosud živých atributů, kterými se strana mohla ucházet o hlasy voličů. Co všechno jsme ještě ochotni obětovat, aby A.M. mohla dále vykonávat funkci kancléřky? ptají se teď mnozí členové strany.

Pokud se mě chcete zeptat, jak vidím šance GroKo: zhruba „fifty – fifty“, ale spíš trochu míň. Pokud se přes veškeré aktuální vření uskuteční, nevydrží nejspíš celé volební období. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až ucho upadne. A ucho německého koaličního velkodžbánu už je pokryto solidní sítí prasklin.

Autor: Marian Kechlibar

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červen 2018: *****

Ludmila Karská 250,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Miroslav Meder 250,- Kč, Věra Vladyková 1000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Anonymní dárce 300,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Petr Čermák 100,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, Libor Heidler 500,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč, Tomáš Foldyna 1006,20 Kč (40 eur)

Celkem za měsíc: 9 039,20 Kč
Vybráno 25.82%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
14 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.