netbyznys
12.10.2020
Kategorie: Ekonomika

Vyměň celou kuchyňskou linku, aneb co je to “vendor lock-in”

Sdílejte článek:

MARIAN KECHLIBAR

Antitrustové zákony jsou na pravici poněkud kontroverzní, protože jdou proti principu, že trh si poradí nejlépe. Po vydání minulého článku mi také dorazilo hned několik reakcí v tomto duchu – hlavně, ať do toho nehrabe stát!

Naprosto chápu skepsi vůči státu coby napravovateli škod, historie je v tomhle směru poučná. Ale u toho pojmu trhu coby samonapravujícího se mechanismu bych se rád zastavil.

Trh není žádný Alláh, ne v tom smyslu, že by fungoval zcela záhadnými až magickými postupy, kterým my smrtelníci můžeme jen přihlížet s posvátným a nechápavým údivem. Má svoje mechanismy, jejichž prostřednictvím působí, například vzájemnou konkurenci firem. Jako cokoliv, i konkurence funguje jenom za nějakých předpokladů, které mohou být naplněny více nebo méně.

A ten podstatný předpoklad, který v případě digitálních gigantů nebývá splněn, jsou nízké náklady na změnu dodavatele.


Klasická tržní ekonomika v době, kdy ji poprvé studovali lidé jako Adam Smith, nemívala se změnou dodavatele moc velký problém. Nechutnal-li vám chleba od pekaře z Long Street, šli jste si nakoupit na Main Avenue, o pět minut chůze dále. A totéž fungovalo při nákupu slanečků nebo bot.

Tenhle druh transakcí, ve kterých lze jedno zboží snadno nahradit jiným, funguje velmi dobře dodnes. Jakmile můžete v nějakém zákaznicko-obchodnickém vztahu za sebou “prásknout dveřmi” a během chvíle dávat vydělávat někomu jinému, funguje to na prodejce, výrobce či dodavatele služeb jako nevyslovená hrozba. I na cenách se to obvykle projeví.

(V době Smitha a spol. byly hlavním nepřítelem konkurence cechy, tradiční sdružení řemeslníků-profesionálů, které už od středověku požívaly privilegium omezovat nebo úplně znemožnit činnost konkurence v daném městě. Právě v 18. století byla cechovní privilegia hromadně rušena, protože zabraňovala rozvoji moderní společnosti. Ale určité formy cechů přežily dodnes, třeba profesní komory.)


Zkuste si nyní představit poněkud depresivní svět, ve kterém byste při změně pekaře museli vyměnit půlku kuchyně. Nový chleba by totiž nebyl kompatibilní, takže starý nůž by jej neuřízl, starý toustovač neopekl, staré máslo by na něm nedrželo, na staré pánvi byste z něj neudělali topinku a ze starého talíře by okamžitě padal na zem.

V takovém případě by tržní mechanismy dostaly notně zabrat. I kdyby třeba chleba od místního pekaře byl hnusný jak komisárek z vězení, stejně byste váhali, jestli jít jinam, protože náklady na takovou změnu by byly vysoké.

Samozřejmě, nikdo nevymyslí chleba, který by automaticky padal z toho nesprávného talíře na zem. Ale v jiných případech, s trochou zlé vůle, se taková situace dá představit i docela realisticky:

  • chcete změnit dodavatele elektřiny? To budete muset nechat předělat celou elektriku vedoucí k vám do baráku, příteli, a taky všechny spotřebiče, protože společnost A dodává proud o úplně jiné voltáži a kmitočtu než společnost B,
  • chcete odejít k jinému lékaři a odnést si s sebou staré chorobopisy, nebo aspoň výpisy z nich? Smůla, původní lékař je má zamčené ve skříni a nedá vám do nich ani nahlédnout. Je to přece jeho papír a jeho kartotéka. Vzpomeňte si sami, co jste kdy měli a jaké léky jste na to užívali,
  • naštval vás mobilní operátor a chcete přejít k jinému? Budete muset přesvědčit i všechny své kamarády, protože sítě obou operátorů jsou od sebe oddělené a z jedné si prostě nezavoláte do druhé.

Tohle jsou příklady jevu zvaného vendor lock-in čili “uvěznění dodavatelem”. Koupili jste zkrátka službu, ze které je velmi těžké, drahé či nepraktické odejít. Toto je situace, ve které trh přestává fungovat a spotřebitelé zůstávají zaseknuti u produktů, se kterými už dávno nejsou spokojeni a které je spíše séřou, než aby je těšily. Moc se to neliší od státem garantovaného monopolu, jakým byl třeba SPT Telecom neblahé paměti v devadesátých letech.

A – samozřejmě – v téhle situaci, pokud už jednou nastane, má konkurence problém vůbec vzniknout, protože k rozjezdu potřebujete zákazníky a odkud je vezmete, když jsou již chyceni v “zahradě obehnané vysokou zdí”? Co na tom, že tam ze začátku naivně vlezli sami, to vám jako zakladateli konkurenční firmy nepomůže.

Povšimněte si, že ve všech třech výše zmíněných příkladech byla řešení situace netržního charakteru. Technické standardy v elektřině jsou stanoveny vahou zákona a s ním souvisejících vyhlášek, stejně jako povinnost umožnit změnu dodavatele proudu, aniž by se do daného domu musel tahat kilometr nových drátů. Na nahlížení, kopírování a výpisy ze své zdravotnické dokumentace máte rovněž právo dané zákonem, i kdyby se příslušný MUDr. vztekal a vrčel. A poskytování telekomunikačních služeb je licencovaná živnost, přičemž součástí licenčních podmínek je právě vzájemná propojenost s jinými sítěmi a také – od jisté doby – i přenositelnost čísla.

Je to berlička? Ano, v podstatě ano. Ale ta berlička dává šanci fungovat přirozenému samoopravnému mechanismu tržní konkurence, který by bez snadného přechodu zákazníka jinam nefungoval.

Je to úplně to samé jako skutečná berlička u člověka se zlomenou nohou. Ten doktor mu ji nedal proto, že by jej uzdravila sama o sobě, ale proto, aby obě části zlomené kosti měly šanci srůst samy, pomocí přirozených mechanismů, které už lékaři přímo neřídí.



Tento obrázek jsem poprvé viděl asi v roce 1998 a dobře ilustroval tehdejší pověst Microsoftu mezi matfyzáky a jim podobnými

V IT světě bohužel dochází k “vendor lock-inu”, polapení dodavatelem služeb, hodně snadno.

Svého času se o toto snažil Microsoft. Dnešní Microsoft je vcelku OK a nemám vůči němu žádných námitek, ale kolem roku 2000 to byla vysloveně zparchantělá firma. Součástí její praxe byly mj. časté změny formátů dokumentů Office, ke kterým neexistovala žádná veřejně dostupná dokumentace.

To znamenalo, že člověk, nebo ještě daleko hůře firma, která by se rozhodla opustit Microsoft Office a přejít k nějaké konkurenci, riskovala, že ztratí přístup ke své vlastní práci za dlouhá léta dozadu. Nekompatibility byly tak velké, že při otevření dokumentu konkurenčním produktem na vás vyskočil “rozsypaný čaj”. Když vám v tom vězí pět či deset let práce, to si rozmyslíte podstupovat takové riziko, že?

To byl úplně klasický vendor lock-in a ne jediný. V Microsoftu se na přelomu století snažili všelijak sabotovat možné rozšíření Linuxu coby jediného konkurenta na poli operačních systémů, který se nedal koupit; ve válce browserů narušovali zavedené standardy webu různými proprietárními technologiemi atd. Společným prvkem všech těch aktivit byla snaha o přikování uživatele k sobě. Chovali se zkrátka jako sv*** a mladá generace IŤáků a programátorů jim nedůvěřovala a pohrdala jimi – brali jsme je tehdy jako hlavní ohrožení svobody v digitálním prostoru. Jít pro ně pracovat, to bylo trochu schmutzig, a takový člověk těsně po škole občas čelil nepochopení svých přátel, kam že to vlezl. Ne úplně cancel culture, ale řekněme WTF culture.

(Právě tou dobou vznikl Google a jeho první korporátní heslo, Don’t be evil, bylo průhlednou narážkou na tehdejší manýry společnosti Microsoft. Ó, ty mocná ironie osudu!)

Microsoft poněkud zkrotnul po velkém antitrustovém procesu, který skončil mimosoudním vyrovnáním. Skeptici říkají, že celý ten proces k ničemu nebyl a že to slavné okénko pro výběr browseru, které bylo jedním z jeho výsledků, byla šaškárna. Nesouhlasím s tím, nějaký odstrašující efekt to mělo. Vykašlali se na svoji dřívější agresivitu a o deset let později měli neutrální pověst velkého, leč nepříliš nápadného korporátu. A tu si udržují dodnes.


To samé, ale dokonce ještě v horší podobě, teď máme v případě sociálních sítí a podobných struktur, kde za odchod zaplatíte ztrátou možnosti komunikovat s přáteli, kteří tam zůstávají. Živnostníkům a firmám navíc vyvstává hrozba ztráty zákazníků. A tohle uspořádání věcí také zabraňuje růstu konkurence.

Toto není OK a typickým projevem takové situace je, že lidi na ty platformy nadávají, kudy chodí, ale stejně tam zůstávají, protože odejít je pro ně ještě bolestivější. Samozřejmě ne pro každého; někdo je od přírody introvert a případná ztráta kontaktu s bývalými spolužáky apod. jej zas tolik nebolí. Ale většina lidí cítí potřebu někam patřit a pokud se tenhle druh kontaktu dnes přestěhoval na sociální sítě, odejít z nich je svého druhu vyhnanství. Vysoká cena za změnu dodavatele v tomto případě nemá podobu faktury s mastnou částkou, ale společenské izolace.

K takovým koncům, kdy jste hrubě nespokojen s chováním dodavatele nějaké služby, ale přesto u něj se skřípáním zubů zůstáváte, by zdravý trh rozhodně vést neměl. Možná u jednotlivců, vždycky se najdou zvláštní jedinci; ale ne v tomto měřítku, protože těch uživatelů, které velké IT firmy svým chováním štvou, jsou zástupy.

I proto si myslím, že nejlepší odpovědí by bylo zavedení otevřených standardů a vzájemné propojitelnosti. Podobně jako u elektrické sítě, telefonu, webu, e-mailu, dokonce i u takových zdánlivých samozřejmostí, jako jsou míry a váhy. O hodně snáze se člověku žije, cestuje a obchoduje, když se dnes ve valné většině světa měří stejným metrem a váží stejným kilogramem.

Ortodoxní libertariáni i tohle odsoudí jako státní zvůli. Ale historie říká, že právě to období předtím, kdy každé království a knížectví mělo svoje lokty a couly, bylo pro fungování mezinárodního obchodu spíš nepřátelské a nahrávalo těm lokálním cechovním monopolům.

Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc. Nejen pro spotřebitele, i v jiných ohledech. Dobře si pamatuji na to, jak jsem někdy roku 2010 vyklízel jednu kancelář a narazil přitom na zásuvku plnou starých nabíječek k různým mobilům. Bylo jich odhadem třicet. Nic jim nebylo, ale každá měla jiný konektor a poté, co originální mobil chcípnul nebo zastaral, byly naprosto k ničemu. Dokonce ani ten samý výrobce tehdy nezůstával u svého standardu delší dobu.

Recyklační firma si je převzala v krabici, ale její pracovník stejně neurčitě poznamenal, že se s nimi nikdo moc piplat nebude. Kdo ví, v které zemi třetího světa nakonec skončily na skládce.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2020: *****

ing. Jan Dvořák 400,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, Pavel Kl*ka 222,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Jan Petr 300,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Miroslav Paták 200,- Kč, Marek Janičko 250,- Kč, Anonym 1000,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Pavel Janeček 500,- Kč, Pavel Jurášek 100,- Kč, Jan a Gabriela Horáčkovi 500,- Kč, Miloš Kraus 200,- Kč, Ludmila Kárská 300,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Martin Vavrinka 100,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Miloš Kraus 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, MUDr. Markéta Hansli 500,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jiří Meissner 500,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Arpád Krausz 250,- Kč, Bohuslav Maceška 50,- Kč, Jiří Sika 100,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, ing. Jiří Klumpar 100,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Zdeňka Jindrová 50,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, Aleš Karásek 200,- Kč, Petr Hučín 50,- Kč, Eduard Ezer 500,- Kč, Iva Janouchová 100,- Kč, Mirko Hampl 200,- Kč, Rudolf Roedlind 500,- Kč, Silvia Ambrogini 500,- Kč, Miroslav Meder 300,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Jan Bezděk 500,- Kč, Miroslav Zatřepálek 100,- Kč, Vladimír Menšík 200,- Kč, Jiří Novák 200,- Kč, Anonym 1000,- Kč

Celkem za měsíc: 20 255,00 Kč
Vybráno 57.87%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 551 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
politicon.cz
3 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.