babiszemankoblih
20.12.2017
Kategorie: Ekonomika

Vize Partekonu a Miloš Zeman

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Partekon, nebo-li participativní ekonomie, představuje ekonomiku založenou na společenském vlastnictví a plánovanou pomocí (údajně) decentralizovaného systému plánování (ve skutečnosti vzniká centrální plán) jednotlivci a spotřebitelskými radami a radami pracujících, které mají různé úrovně od místní a podnikové až po celostátní. V současnosti se jedná alespoň u některých bližních o relativně populární koncept alternativní ekonomiky. Tuto (zatím ve významném měřítku nevyzkoušenou) ekonomiku si zde přiblížíme a podrobíme ji kritice, aniž bychom však zde probrali vše. Podkladem nám zde bude kniha od Michaela Alberta zvaná “Partekon: život po kapitalismu: [participativní ekonomika]”, která vyšla i v češtině.

Z mého hlediska je klíčovým to že Partekon je vydáván za postkapitalistický ekonomický model a jeho klíčovými funkcemi je zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a nastolení demokratické diktatury. Nedejte se zmást! Demokracie je sama o sobě typem diktatury (i velmi malých) většin! Pokud je jí užíváno s rozumem, ke kontrole a výměně moci, je ještě přijatelná. Nebezpečná je tehdy, jestliže začne zasahovat do velmi soukromých sfér jednání jedince a začne vládnout. A pak už se nezastaví před ničím. I demokracie musí mít určeny své meze, protože jí chybí sebekontrola.

Vycházím z poznání, že hnacím motorem veškerého pokroku dosud byla, je, a také velmi pravděpodobně i bude touha po zlepšení své soukromé pozice a pozice vlastní rodiny, jakožto součást snahy o uchování a pokračování vlastního genofondu. V raných dobách samozřejmě šlo hlavně o vlastní přežití, později o získání komparativní výhody nad jinými jedinci. To samozřejmě nevylučuje určitou míru kooperace a dělby práce, která práci zjednodušila a vysoce zefektivnila. Nicméně vždy byl zásadním motivačním prvkem vlastní prospěch.

Já rozumím tomu, že všichni kolektivisté jsou přesvědčeni, že jedinec je pouhé bezvýznamné kolečko v komplikovaném stroji společnosti, nicméně ať už to byla komunistická představa anebo představy jiných socialistů, ti všichni vždy kladli společnost nad zájmy jednotlivce a očekávali a předpokládali, že jednotlivec je povinen se pro společnost obětovat minimálně co do materiální stránky věci. Jinými slovy že má podřídit svůj soukromý zájmům celé společnosti.

Jako myšlenka je to sice lákavé (a stále populární), ale zásadní chybou je vždy ztráta motivace jedince. Dříve nebo později člověk dospěje k názoru, že je zbytečné podávat nějaké nadstandardní výkony, jestliže užitek z nich nakonec stejně skončí u někoho jiného. A je vcelku lhostejné, jestli se jedná o vysoký pracovní výkon nebo o snahy o inovace, pokrok, technologické zlepšení, či cokoliv jiného. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, z přirozenosti jsou lidé sobečtí. Mají-li být obětaví a altruističtí nad rámec svého soukromého rozhodování a možností, pak k tomu mohou být pouze donuceni vnější silou a ta jak známo vždy zplodí pouze síly reaktivní, odporující.

Z toho důvodu každá takováto, na kolektivismu založená společnost, trpí úpadkem výkonu a blahobytu. Ostatně jsme se o tom přesvědčili i na vlastní kůži po celých čtyřicet let snahy o vybudování reálného socialismu. Kam ta snaha dovedla za prvních dvacet let, si uvědomili reformní komunisté už v 60. letech a o určitou ekonomickou reformu se pokoušeli.

Ostatně i jejich guru, sám velký Vladimír Iljič, byl nucen zavést v Sovětském svazu po 10. sjezdu komunistické strany v březnu 1921 tzv. Novovou ekonomickou politiku (NEP; Новая экономическая политика, Novaja ekonomičeskaja politika), což byla politika omezeného soukromého podnikání. Jen po několika letech, kdy byla půda sebrána tzv. kulakům, se potravinové hospodářství dostalo do hlubokých těžkostí, protože rolníci z výsledku své práce neměli vlastní užitek a neměli motivaci zemědělství rozvíjet. Cílem celého NEPu (kromě produkce potravin) mělo být vytvoření dostatečného kapitálu pro průmyslový rozvoj.

Nová hospodářská politika zavedla v podstatě tržní mechanismus a vydržela v platnosti až do roku 1929. Protože však tržní hospodářství a soukromé podnikání bylo v prudkém rozporu s komunistickou ideologií, byly do systému zavedeny nejrůznější regulace a omezení (až tak stupidní, jako že povozy pro dopravu zboží směly být taženy pouze jedním koněm). Soukromé podnikání bylo v NEPu silně podněcováno, větší podniky byly pronajímány a dokonce byli zváni i zahraniční investoři.

Brzy se soudruzi přesvědčili o tom, že nucené práce jsou vysoce neproduktivní, a i částečně svobodná volba nabízela daleko vyšší efektivitu. Nebudu zabíhat do dalších detailů, shrnu tu éru do konstatování, že nakonec se soudruhům soukromé podnikání vymklo zcela z kontroly a v roce 1929 mu byla učiněna rázně přítrž.

Jak už jsem zmínil, podobnými úvahami se u nás v roce 1968 zabývalo reformní křídlo komunistů sdružených kolem ekonoma Oty Šika. Cílem jeho reformy mělo být samozřejmě alespoň částečně uvolnění soukromého podnikání a opuštění zcela centralizované, plánovité ekonomiky, i když samozřejmě se zachováním vysokého vlivu státu a strany (odtud také slovní obrat „třetí cesta“, tedy ani kapitalismus, ani socialismus).

V červnu 1968 zveřejnil Šik v deníku strany Rudé právo článek, který uváděl, kolik hodin práce vynaloží dělník v ČSSR na 1 kg másla, masa, nebo auta, televize, a pak na tytéž komodity v západním Německu, Švédsku a v USA. Tabulka nezvratně ukázala závratně vysoké ceny v ČSSR oproti Západu a způsobila obrovský rozruch. Poté, co tak přísně tajená informace byla uvolněna, lidé sami přišli na to, že není žádné velké umění dát všem malé výdělky, jen proto, aby stát mohl všechny uměle zaměstnávat (právo na práci). A ani netřeba dodávat, že soudruhům v Moskvě se navržené reformy pranic nelíbily, protože i tak, jak byly vééélmi opatrné, příliš jim smrděly kapitalismem. (Ostatně, osobně jsem přesvědčen, že důvodem ke vpádu armád nebylo ani tak politické uvolnění a odmlouvání Moskvě, jako nebezpečí, že by se zde mohl kapitalismus příliš etablovat a strana by ztratila především možnost plně ovládat ekonomiku, která je významnou mocenskou silou.)

Ani zde nebudu zabíhat příliš do podrobností. Jen zkonstatuji, že se srpnovým příjezdem tanků Varšavské smlouvy byl všem reformám konec (i když v tichosti se k některým z nich režim vrátil v období husákismu) a nejen Ota Šik byl nucen odejít do emigrace. Odešel do Švýcarska, kde se živil jako pedagog a posléze v sedmdesátých letech získal místo jako profesor na ekonomické univerzitě v Sankt Gallenu. Zde nadále rozvíjel svoji představu třetí cesty, až asi do osmdesátých let, kdy ji zřejmě definitivně opustil.

 No a nyní se dostáváme k jádru, proč jsem o tom psal. Po plyšáku si prof. Šika pozval do republiky na konzultace bývalý vedoucí Prognostického ústavu Valtr Komárek, který sám byl od počátku velkým přítelem třetích cest. Šik tehdy preferoval úplnou liberalizaci cen, ale byl pro velmi opatrný postup v oblasti zahraničního obchodu a otevírání se směrem na Západ.

Spolupráce Komárka a Šika patrně nevedla k nějakému produktivním u výsledku. Komárek se od počátku netajil tím, že čistý kapitalismus není zrovna jeho šálkem čaje, ale z vedení státu a vlivu na vývoj ekonomického směru byl nakonec ekonomy sdruženými kolem Klause odstraněn. Není jisté, zdali participativní ekonomie byl nápad z jeho hlavy (spíše si myslím, že ano), ale ta představa padla na úrodnou půdu právě u Miloše Zemana, i kdy patrně ne v tak dogmatické podobě, jako uvedený Partekon. A je třeba poctivě dodat, že k určité opatrnosti nabádal tehdy i prof. Milan Zelený, který preferoval též pozvolný růst domácího kapitálu před rozdáním továren veřejnosti pomocí pseudoakcií, zejména s ohledem na překotný výprodej do zahraničních rukou.

Jak už ve své práci dobře argumentuje Hynek, ten ekonomický model samozřejmě naráží jako všechny socializující modely na nemožnost ekonomické kalkulace a v důsledku i na větší nebo menší centrální plánování, navíc však vyniká úplně přesnou představu mnou výše zmíněné demokratické diktatury, protože předpokládá, že vlastně veškeré děje budou v ekonomice rozhodovány pomocí různých spotřebitelských, výrobních a dalších rad, ve kterých se bude demokraticky hlasovat nejen o přidělované práci, ale i o odměně za ni, o struktuře výroby a nakonec i o struktuře kolektivní spotřeby, což je představa naprosto šílená.

Jestliže dnes kritizuji demokracii za to, že si přisvojuje rozhodovat o stále větší a větší části soukromého života jednotlivců, pak představa Partekonu ji dovádí do naprosté krajnosti a pracuje s demokratickým donucováním menšin i v nejmenších detailech společenského a ekonomického života. Takže tudy bychom se opravdu vydávat neměli, pokud nechceme skončit v naprostém úpadku a demokratické diktatuře, kde všichni rozhodují o všem a o všech ostatních (s výjimkou sebe).

Švédský sociální stát

Jelikož už jsem se klasicky rozpovídal příliš, přeskočím teď na téma švédského socialismu, což je druhé oblíbené dogma Miloše Zemana. Švédským socialismem, jako svým cílem, se ohání už od dob, kdy jsem jej slyšel poprvé rozsáhleji mluvit o jeho představách. Ani se mi už nechce rozebírat příliš podrobnosti o švédském modelu, myslím, že jsem jich na těchto stránkách uvedl dost, takže bych jen přiložil seznam článků, ve kterých je švédský socialismus zmiňován, včetně cesty k němu, a není to čtení zrovna dvakrát veselé.

Jeden z komentátorů na Facebooku glosoval švédský stát jako takový, který vám od narození až do smrti utírá zadek. Byť se samozřejmě jedná o nadsázku, daleko od pravdy to není. Mimochodem v několika článcích jsou uváděny zkušenosti Čecha, který s manželkou do Švédska emigroval před mnoha lety a s nímž jsem čile korespondoval. Ačkoliv (zřejmě) měli s manželkou zaměstnání ve švédské státní správě, mnoho pochval pro současnou podobu Švédska nenacházel.

A k tomu Zemanovu obdivu ke Švédsku jen doplním zasvěcený komentář pana Otto Černého, bývalého exulanta ve Švédsku, později si jej možná pamatujete z televize, kde moderoval politické pořady. Jeho definice dnešního Švédska zní: „Ten stát je oligarchicko-státní, kde se pár rodin, které vlastní průmyslová impéria dohodla s vládou o přerozdělení sféry vlivu. Cosi jako opoziční smlouva. A to platí dodnes.“ Takže podle mého švédský socialismus rozhodně nebrat!

Proč vlastně Zeman Babišovi tak nadržuje?

No, a abych se dobral nějakého konce, pak jenom jako třešničku na dortu přikládám video z roku 2015, v němž diskutují prezidenti Miloš Zeman a Václav Klaus a v němž zazní odpověď na otázku: proč si tak výtečně rozumí Miloš Zeman s Andrejem Babišem? A proč je rozhodnut jmenovat jeho vládu za každou cenu, a po prvním neúspěchu i podruhé, a pak ho klidně nechat vládnout i bez důvěry parlamentu?

Ta informace je totiž klíčová a nezlobte se, jestli ji nebudu citovat přesně, už teď nemám čas to video znova přehrávat. (Možná to udělám dodatečně zítra a připíšu stopáž.) V každém případě v něm Zeman zmiňuje, že už před těma dvěma lety probíral Babišovy představy a dozvěděl se z nich, že Babišovým cílem, poté co drtivým způsobem ovládne těžbu daní za každou cenu, je právě model švédského sociálního státu. Respektive podle mé interpretace, spíše korporátně-socialistického fašismu podle švédského modelu. Takže to je mé třetí a poslední dnešní odmítnutí.


listopad 2015

Ne, soudruzi, tudy opravdu cesta nevede, a jestli máme alespoň zbyteček pudu sebezáchovy, pak by rozhodně Miloš Zeman neměl být dalším prezidentem republiky, protože je jasné, že k tomu cíli bude Babišovi cestičku umetat. A jestliže má president monopolní právo na jmenování ústavních soudců, pak je nepochybné, že už dnes významně levicový Ústavní soud doplní tak, aby Babišovi v té cestě nestálo už vůbec nic.

Autor: Petr Závladský

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2019: *****

Luděk Kurka 100,- Kč, Jiří Novák 150,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Miloš Kraus 400,- Kč, Pavel Kosmata 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Dagmar Bowyer 200,- Kč, Jakub Malinovský 55,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Petr Chovanec 1000,- Kč, René David 900,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, Vlastimil Kornas 66,60 Kč, Miloslav Pecka 200,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Nezn. dárce 222,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Nezn. dárce 0.000421 BTC (99.84 CZK), Květa Sekyrová 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Lucijan Škorjanc 150,- Kč, Marie Kouklíková 100,- Kč

Celkem za měsíc: 8 604,44 Kč
Vybráno 24.58%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 28 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (8 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
35 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.