Víte, komu ve skutečnosti věříte? Jak je to s těmi “nezávislými” médii?

Nedávno se mé jméno dostalo do monitoringu tzv. Českých elfů mapujícího českou dezinformační scénu poté, co můj příspěvek kritizující zoufalého starostu MČ Praha 6 Ondřeje Koláře neschopného důstojně čelit následkům svého jednání, když nechal odstranit sochu Koněva, přesdílelo několik serverů. Mezi nimi i ty, které byly tímto hnutím označeny za dezinformační. Ocitla jsem se tak rázem na jedné úrovni mimo jiné i s Vladimírem Putinem, Sergejem Lavrovem, Andrejem Babišem, Ivanem Davidem nebo Václavem Klausem ml. To se mi nestává zas tak často, takže jsem si řekla, že se podívám na to, kdo u nás vytváří veřejné mínění, dostává mediální prostor a bere si právo rozhodovat o tom, která média jsou ta seriózní, a která nikoliv. A rovnou předběhnu – to, co lze z veřejných zdrojů zjistit, vypadá na zajímavou chobotnici dokola se opakujících neziskovek a jmen.

Když jsem se pustila do zkoumání toho, kde leží „pravda“ a kdo by o ní měl rozhodovat, netušila jsem, že narazím na nepřehlednou pletenici vzájemně propojených subjektů, které se vzájemně financují a v jejichž radách sedí často lidé, kteří si jsou blíže, než by se na první pohled mohlo zdát. Napojení na jednotlivé neziskovky, novináře a lobbisty je zarážející, ptám se proto, kde je nezávislost? Kde končí fakta, a začínají dezinformace? Sama za sebe doufám, že nekončí tam, kde začínají zájmy těch, kteří je financují. A jaká je šance, že nadace, fondy a neziskovky budou objektivně přistupovat k činnostem jednotlivých subjektů, když jsou často na sobě vzájemně závislé? Ve světle těchto informací nemůžeme očekávat, že například projekt o jednom zaměstnanci s pompézním názvem Ústav nezávislé žurnalistiky a podporovaný nadací, jež zakládal Soros a v jejímž předsednictvu seděl zakladatel Člověka v tísni, by snad objektivně informoval o odebírání dětí v Norsku Barnevernetem, o Rusku, Číně, Trumpovi nebo nedej bůh samotném Sorosovi. A tak je to s největší pravděpodobností i s těmi ostatními „nezávislými“ subjekty volajícími po demokracii, seriózní novinařině a rovných právech. Tak nejspíš zde končí ta „pravda“.

Kdybych měla vyjmenovat všechny vzájemně propojené subjekty, byl by to nekonečný seriál na pokračování. Zaměřila jsem se tedy na ty, které cituje a s nimiž operuje zpravodajství České televize či Český rozhlas. Tedy veřejnoprávní média, která by ze své podstaty měla být objektivní a vyvážená. Posuďte sami:

Ústav nezávislé žurnalistiky

Nezávislá, svobodná a seriózní média či nezávislý, svobodný a seriózní dohled nad nimi nevzniká tak, že si tato slova dáte do názvu nebo popisu činnosti. I když musím uznat, že název neziskovky Ústav nezávislé žurnalistiky zní důvěryhodně, ačkoli sídlí někde v chatové oblasti, o ústavu v místě sídla skoro nikdo neslyšel a Ústav má jednoho jediného zaměstnance (Luboš Xaver Veselý o Ústavu informoval zde https://www.youtube.com/watch?v=Njh6EH2iigk). Přesto se touto neziskovkou, zejména jejím projektem hlídacípes.cz zaštiťuje například zpravodajství České televize. Ústav spolupracuje s časopisem Reportér (nejspíš zcela nezávisle) a podporuje ho například Nadace Open Society Fund Praha (Nadace OSF) nebo Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Ředitelem Ústavu nezávislé žurnalistiky je pan Ondřej Neumann, který byl šéfredaktorem České televize a zástupcem šéfredaktora časopisu Týden a který se mimo jiné zapojil do projektu Jeden svět na školáchČlověka v tísni.

Nadační fond nezávislé žurnalistiky

Tento nadační fond má podle vlastních slov pomáhat při šíření svobodných, názorově pluralitních a společensky důležitých informací. A podle mého názoru jim nejvíc chybí jeden z hlavních pilířů tvrzení, tedy názorová pluralita. Když se totiž podíváme na podpořené projekty, jsou vcelku tendenční, a ačkoli jsem se opravdu moc snažila, pluralitu jsem nenalezla. Fond podporuje například projekty Deníku N, Člověka v tísni, Hlídacího psa Ústavu nezávislé žurnalistiky, Společnost Ferdinanda Peroutky, jejíž místopředsedkyně správní rady je Terezie Kaslová, Reportéra, České centrum pro investigativní žurnalistiku a již zmiňovanou Nadaci OSF. Zajímavé je, že jedním ze zakladatelů fondu je Silke Horáková z Nadace Albatros. A i Nadace Albatros posílá peníze Nadaci OSF nebo také Člověku v tísni.

To, že právě paní Horáková, která je jedním ze zakladatelů Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a působí současně v Nadaci Albatros, poslala spolu se svým manželem Jaroslavem dva miliony korun na Drahošův účet při prezidentské kampani, je určitě věc čistě náhodná, která nesouvisí s ničím.

České centrum pro investigativní žurnalistiku

Centrum založila Pavla Holcová, novinářka, která pracovala dlouhodobě pro Člověka v tísni. Je vůbec zajímavé, kde všude se lidé od Člověka v tísni pohybují a kam až zasahují. Když otevřu zakládající listiny téměř jakékoli politické neziskovky, která má za úkol šířit demokracii, poučovat o dezinformacích či vést nás k ještě větší toleranci často na úkor našich vlastních práv, nalezneme tam stále stejné firmy. Zpravidla sedí v správních radách někdo z Člověka v tísni, někdo s napojením na Nadaci OSF, nějaký velký podnikatel či právník a nějaký novinář z těch médií, která zde uvádím. Nejinak je tomu i u tohoto centra. Členka dozorčí rady Českého centra pro investigativní žurnalistiku je například Marie Němcová, která je současně předsedkyní správní rady Nadace OSF. Toto centrum například podporuje Deník N, kde pracuje Jakub Šimák původně také od Člověka v tísni nebo Veronika Divišová, která pracovala (jak jinak) tamtéž. Je to krásný kruh, co říkáte?

Nadace Open Society Fund Praha (Nadace OSF)

Tato nadace byla součástí mezinárodní sítě Open Society Foundations založené Georgem Sorosem a podle toho, co hlásá, má usilovat mimo jiné i o kvalitní českou žurnalistiku. Bez zajímavosti není, že předsedou správní rady od samotného vzniku byl po několik let samotný Šimon Pánek, který stojí za Člověkem v tísni, členy správní rady jsou nebo byli také Daniela Drtinová (DVTV), Jiří Pehe (Deník N), Terezie Kaslová (vnučka F. Peroutky, manželka Jana Kasla, bývalého primátora Prahy), Igor Blaževič (novinář, Člověk v tísni), Ivana Bursíková (neziskovka Agora, exmanželka Martina Bursíka) nebo dříve zmiňovaná Marie Němcová (členka dozorčí rady Českého centra pro investigativní žurnalistiku). Nadace podle výroční zprávy přijala za rok 2018 celkem 20 043 495 Kč a mezi podpořené projekty patří milé drobky, jako například záchrana místní klubovny, dílna pro děti, sousedské snídaně (neptejte se) a následně také ve velkém projekty věnující se ruskému vlivu na slovenskou a českou politiku, sledování ruské ambasády a vyzdvihování Norska jako země, jež nám má jít příkladem. Nevím, jak vy, ale když se řekne Norsko, první, co mě napadne krom fjordů, je Barnevernet a Norské fondy. A ani jedno tu mít nechci. Nadace přitom štědře podporuje projekty s návazností na Norsko Člověka v tísni, nejrůznějších genderových neziskovek a sdružení pro integraci a migraci nebo také Prague Security Studies Institute (projekt Chování dezinformačních platforem během prezidentských voleb 2018), v jehož mezinárodní dozorčí radě sedí třeba Alexandr Vondra, Michael Žantovský, Karel Schwarzenberg, Jiří Schneider nebo třeba Madeleine Albright. A podporuje i mnoho dalších projektů týkajících se inkluze, xenofobie, rovnosti, vzdělání apod.

—-

Je to jen zlomek subjektů, které utvářejí naši mediální scénu a ovlivňují veřejné mínění. Mají k tomu prostředky, mediální prostor, moc a navíc vyšperkované názvy, co vyvolávají důvěru.