venezuela
3.7.2018
Kategorie: Ekonomika

Venezuela: Socialismem zničený ráj

Sdílejte článek:

MARTIN VLACHYNSKÝ

Zbědovanou Venezuelu pod vládou Nicolase Madura lze brát jako ukázku poslední etapy komunismu. Ale je v tom víc, vždyť venezuelská past hrozí i zemím, které oficiálně komunismus nebudují. Česko nevyjímaje.

 

Zahraniční zpravodajové médií s globálním dosahem bývají dobrými zdroji informací. Ale Anatoly Kurmanaev, který byl od roku 2013 stálým korespondentem amerického deníku Wall Street Journal ve Venezuele, je jedinečný. Zažil totiž poslední roky Sovětského svazu (v jehož sibiřské části se narodil) i postsovětskou éru. Může tedy porovnávat jinak než západní novináři, kteří komunismus znali jen z dálky.

Ve své eseji Tragédie Venezuely píše:

„Vyrůstal jsem v provinčním Rusku v devadesátých letech, zažil jsem kolaps velmoci a byl jsem svědkem korupce, násilí a úpadku, které po něm následovaly. Proto jsem se domníval, že v tom umím chodit, neztratím se ani v šílené socialistické byrokracii Venezuely, a alespoň si vychutnám příjemnější počasí.“

Se zkušeností z rozpadajícího se sovětského komunistického modelu přišel do země, která zkoušela latinskoamerický model rovnostářské společnosti. Hned po příchodu mu bylo jasné, s jakým úspěchem:

„Okamžitě mě šokovalo, jak málo se i socialističtí pohlaváři snažili udržovat alespoň zdání rovnosti. Na tiskovky do bídných čtvrtí jezdívali s kolonami zbrusu novoučkých obrněných terénních aut. Ve státní televizi kráčeli po chátrajících továrnách s Rolexkami na zápěstí, političky s kabelkami Chanel.“

Tehdy ještě venezuelský stát bezhlavě utrácel poslední peníze z ropy, atmosféra v přímořských městečkách připomínala velkou párty. Pak přišel kolaps.

Kurmanaev začal působit jako korespondent ve Venezuele v roce 2013, v tom posledním čase, kdy ještě venezuelská ekonomika rostla. Vzápětí však padala šíleným tempem dolů: za pět let se její objem zmenšil o 35 procent, což je recese, jaká se už desetiletí nikde na světě nevyskytla. Podle Kurmanaevových slov byly důsledky kolapsu ještě mnohem horší než ten chaos, který zažil na vlastní kůži v postsovětské éře v Rusku.

Dnes žije 87 procent Venezuelanů v chudobě, což znamená, že devět z deseti lidí nevydělává dost, aby si opatřili základní životní potřeby. Tři miliony lidí, což je desetina populace, se za dvě desetiletí socialistické vlády vystěhovaly. Nejsou to klasičtí „ekonomičtí emigranti“ — oni unikli z jícnu smrti. Ve Venezuele se totiž běžně umírá na podvýživu, ale také na zcela léčitelné nemoci, protože i základní léky jsou mnohdy nedostupné. Jen v Kolumbii žilo koncem roku přes půl milionu venezuelských přistěhovalců, v roce 2018 tam přišlo zatím dalších 50 tisíc. Média v souvislosti s Venezuelci sice nezmiňují masovou imigrační vlnu, ale zřejmě by měli. Jsou to totiž čísla téměř srovnatelné s útěkem z válkou zmítané Sýrie. Když se v prosinci realizoval průzkum, zjistilo se, že až 40 procent respondentů ze všech částí Venezuely touží ze země uprchnout. Skutečný počet těch, kteří by nejraději emigrovali, je přitom vyšší, protože ve státě, kde na každém rohu číhají špehové režimu, tajní policisté a Madurovi vojáci, neřekne v průzkumu člověk jen tak snadno svůj názor.

Jak se ze země, bohaté na ropu, stal pracovní tábor, kde většina obyvatel pouze za poslední rok vinou podvýživy zhubla přes deset kilogramů?

„Velké ekonomické problémy Venezuely jsou zejména důsledkem realizovaného socialistického experimentu,“ říká pro .týždeň ekonom Peter Gonda, ředitel Konzervativního institutu M. R. Štefánika.

„Konkrétně je to především výsledek znárodňování, vládou stanovených maximálních cen a jiných centrálních regulací trhu, ale i nadměrného a deficitního přerozdělování, kdy vláda vytvořené zdroje bezhlavě utrácela na tzv. sociální jistotydomácnostem a firmám. A k tomu se přidal masivní »tisk« nových peněz, což s časovým posunem roztáčí hyperinflaci.“

Venezuela je učebnicovým příkladem, jak se důsledky špatné ekonomické politiky „léčí“ ještě horšími rozhodnutími.

„Venezuelsští vládci žili v krátké iluzi rostoucího bohatství, kterou jim zajistily rostoucí ceny ropy. Když přestaly růst, projevily se první problémy — snížení dostupnosti deviz, zdražení zboží, zhoršení financování státního dluhu. Vláda na to zareagovala cenovými regulacemi, ty zničily rentabilitu podnikatelů a vyprázdnily pulty obchodů, k tomu tištěním peněz, což zvýšilo ceny na černém trhu, ale i znárodňováním podniků a dosazováním nekompetentního managementu (často vojenských důstojníků). To dále prohloubilo krizi ve výrobě a vyhnalo ze země zahraniční kapitál, bez kterého se ropný průmysl těžko obejde.“

Hyperinflace je v zemi šílená — 13 000 procent — a její dopady kruté: Venezuelan, pracující v petro-průmyslu, vydělá ve své vlasti v přepočtu asi 8 dolarů měsíčně. A Venezuelanka, která se vystěhovala do Kolumbie, protože neměla práci, tam vydělá denně jen pouličním prodejem deset dolarů, takže může posílat peníze domů svým dětem. Není divu, že tolik lidí nevidí jinou možnost, než odejít.

Socialisté se ve Venezuele ukázali jako exemplárně neschopní. To se však dalo čekat. „Bez soukromého vlastnictví výrobních prostředků, svobodných trhů a svobody podnikání není možná ekonomická kalkulace, nenastane společenská koordinace, tedy nemůže efektivně fungovat ekonomika,“ říká Peter Gonda. A dodává, že centrální rozhodování o produkci a rozdělování statků vede i ke koncentraci moci jedné elity, čili k nesvobodě ostatních lidí a k větším problémům s korupcí. Samozřejmě, ale komu si řadový Venezuelan může stěžovat na korupci, když všechny machinace, které ho obírají o živobytí, posvětila vláda Nicolase Madura? Vláda, která regulacemi a dotacemi obrala své občany o motivaci vyrábět, podnikat, prodávat. Vláda, která zničila svobodná média, zdecimovala opozici, krvavě potlačila masové demonstrace, když už hrozilo, že ji svrhnou, a teď z posledních sil udržuje svůj režim, visící na vlásku.

Venezuelský prezident Maduro byl letos opět zvolen téměř 68 procenty hlasů. Ale ve skutečnosti je jeho pozice vratká — nešlo totiž o opravdové volby. Opozice je bojkotovala, většina obyvatel je ignorovala, ti, kteří volili, byli „motivováni“ potravinovými balíčky a výsledky hlasování uznaly pouze země, jako jsou Kuba, Rusko, Nikaragua či Írán. Kdyby Venezuelané dostali šanci opravdu vyjádřit svou vůli, Maduro by dávno neseděl v křesle prezidenta.

Pravděpodobně by seděl za mřížemi, a to by si ještě mohl gratulovat. A nejde jen o to, co by s ním udělal hněv lidu. Kromě toho, že Maduro je diktátor, je to také mezinárodní kriminálník nejvyššího ranku. On a jeho rodina jsou už léta namočení do obchodu s drogami, a kdyby se za to někdy dostal před soud, pravděpodobně by skončil tak, jako jiný diktátor jeho typu — panamský Manuel Noriega, který strávil roky do konce svého života ve vězení. Proto se Nicolás Maduro drží moci všemi prostředky. Pokud o ni bude reálné přicházet, určitě do boje proti vlastním občanům opět pošle silové složky.

Pokud se vám zdá, že pro obyvatele Česka neskrývá příběh Venezuely ponaučení, zamyslete se ještě jednou. Takto skončí krajina, kde moc zůstane dlouhodobě v rukou populistů. Politiků, kteří z veřejných zdrojů financují projekty „svých lidí“ a donekonečna rozdávají, byť pod nejhumánnějšími záminkami, sociální balíčky. Politiků, kteří dusí iniciativu v podnikání regulacemi, odrazují od produkce mafiánskými způsoby a drakonickým zdaněním. Politiků, kteří umlčují hlas nezávislých médií, přírodní bohatství krajiny rozprodávají, žijí v luxusu a o rovnosti řeční se značkovými hodinkami na zápěstích. A nakonec se zuby nehty drží křesel ve strachu před spravedlivým trestem. Venezuela je možná extrémní příklad, ale chceme zjistit na vlastní kůži, jak daleko se nám k ní podaří přiblížit?

 

Autor: Martin Vlachynský, iness.sk

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc únor 2019: *****

Milan Tahovský 1000,- Kč, Jakub Malinovský 55,- Kč, Petr Macura 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Jitka Rytířová 800,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Věra Heyduková 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Vlatimil Běhan 50,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Tomáš Foldyna 751,44 Kč (30 eur), Jan Slába 200,- Kč, František Kašpárek 100,- Kč

Celkem za měsíc: 5 456,44 Kč
Vybráno 15.43%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 28 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (19 votes, average: 4,63 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-banner
54 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.