USA: Tenkrát na Západě

Nikdo, ale nikdo nikdy nezazpíval tu úžasnou melodii z dnes už starého amerického westernu, jako paní Věra Špinarová. Dnes mi ji zpívá už podruhé.

West. Západ. Osudy lidí, kteří se kdysi vypravili na vandr najít kousek země, kde jim nikdo nebude nařizovat, jak mají žít svůj život. Amerika tu možnost každému nabídla. Cena za zapuštění kořenů byla a dodneška je pro přivandrovalce vysoká. Totéž je i s odměnou.

Časy se však změnily. Už to pro mnohého není vidina nezávislosti a svobody, symbolů Ameriky a jediná motivace pro toho, kdo doma, ať by to bylo v jakémkoliv koutě světa, nemohl už dál žít. Motivací je dneska často to, o čem dřívější přivandrovalci, toužící být Američany, ani nesnili. Opravím se: nestáli o to. Jsou to peníze zaručené pro příchozího; jistoty, které svobodného člověka z nikoho neudělají. Ty peníze zaručují jen jistotu klece. Jít do pouště, či do Skalistých hor? Proč, když je naservírováno hned v přístavu. (Dnes u letiště; časy se mění.)

Je tomu padesát let, kdy jsem se i já zamíchal mezi ty přivandrovalce . O nic jsem se nehlásil. Na živobytí jsem začal vydělávat za pár dnů. Že to nebylo nic extra? Bylo. Byl jsem na svých. Dnes by se mně mnohý vysmál. Zametat? Dělat pomocného pingla? Malovat baráky? Proč? Stačí se jen přihlásit na úřadě. Pošťák pak každý pátek přikluše s šekem. Když pak vypadáš nějak trochu jinak, jsi menšina a dostaneš víc.

Padesát roků… Nechci věřit tomu, jak se můj Západ, moje Amerika za tu chvilku tak nesmírně změnila. Propast mezi těmi, kteří chtějí mít tu starou Ameriku, a po moci toužícími socialisty, zajišťujícími si hlasy do příštích voleb rozdáváním peněz vybraných od nás všech na daních, je už nepřekročitelná. Mám to štěstí, že mohu vzpomínat. Ještě jsem pár let té staré, dobré Ameriky stačil užít… Once upon the time in the West. Tenkrát na Západě. Bylo, nebylo.

„Svoboda je velmi cenná, musíme si ji hlídat!“ řekl Ronald Reagan. „Nesmíme zapomenout, že jsme jen jednu generaci od toho, abychom svobodu ztratili.“

Něco se děje. Lidé kolem v posledních dnech nevypadají jako poražení, odevzdaní svému osudu. Mladý chlap v montérkách s tetováním na rukou ti otevře a podrží dveře, když míříš do obchodu. To je něco nového. Dříve by té přehlédl. Když mu poděkuješ, popřeje ti pěkný den. Na čepici má americkou vlaječku. Prodavačka ti v obchodě u pumpy nařeže čerstvou cibuli na hot dog a řehtá se jako stará známá. Když zaplatíš, řekne Thanks, honey!, tak mi říká jenom manželka, když jsem hodný. Lidé jsou na sebe hodnější.Ty americké vlajky a vlaječky jako by vyrostly všude. Čím menší domek, tím větší vlajka. Cedule s jménem Trump tam jsou též.

Tvým kamarádům táhne, stejně jako tobě, na osmdesát. Vždycky se smáli mým zážitkům z ráje socialismu. Najednou zvážněli. Posledních pár týdnů jim moje slova přestala znít jako přehnané vtipy. Jsme rybáři a ti hrozně přehánějí. Oni dřív brali moje zážitky z mládí právě tak. Jejich rodiče přežili Velkou hospodářskou krizi. Jejich tatíci pak bojovali proti Hitlerovi v Ardenách, někteří na Okinawě proti Japoncům. Věděli, že za svobodu se draze platí. Věděly to i jejich děti, moji dnešní kamarádi rybáři. Ta příští generace po nich začala brát slovo svoboda jako abstraktní pojem. Šumafuk. To je právě ta generace, o které mluvil Ronald Reagan. Všechno, do čeho se narodili, brali jako samozřejmost. Auťáky, svůj vlastní pokoj v domě, rodiči zaplacené výlety. Navíc jim narudlé učitelky ve znárodněných školách místo počtů, angličtiny a jiných užitečných věcí nalévaly do hlav, jaká jsou jejich práva. O povinnostech ani řeči. Ani řeči o tom, že jejich velmi nedávní předkové vybudovali z ničeho tuto překrásnou Ameriku.

Zda se, že se začínají probouzet. Až budou platit za benzín do svých auťáků deset dolarů za galon namísto dva, které platí dnes, až jim třikrát za den vypadne elektrika, protože přestal foukat vítr nebo bylo zataženo, až budou muset čekat půl roku na operaci poškozené kyčle a nějaký úředník rozhodne o tom, který doktor operaci udělá, až sedláci zjistí, že není čím zasít, protože někdo na centrálním plánovacím ústavu udělal chybu v plánování na příští rok, no a stejný plánovací ústav bude za tím, že nebude k sehnání toaletní papír, ta generace, která se o svou svobodu nepostarala, ta generace se zbytky krve v žilách zděděných po předchůdcích, kteří vybudovali Ameriku jako magnet přitahující vsechy, kdo po svobodě touží, ta generace se probudí. Kdy? Nevím.

Už sám moc času nemám, ale vím, že Amerika bude zase jednou tím Zářícím městem na kopečku, jak o ní mluvíval Ronald Reagan.

Pouštím si potřetí cédéčko s Věrou Špinarovou. Smutná nálada se někam vytratila.