Turecko: Erdoganova kampaň proti Západu

Erdogan je vrchním velitelem ozbrojených sil Turecka, druhé největší armády NATO, a po celé Evropě má prostřednictvím sítě mešit, islámských sdružení a kulturních center své špióny. Díky jemu je Turecko na špičce světového žebříčku v počtu uvězněných novinářů. Erdoganovi se dokonce podařilo umlčet i komiky, kteří si ho vzali na mušku v Německu, když jim pohrozil soudem. Prezident Erdogan má pod palcem kontrolu imigrace do Evropy, díky tomu, že zadržuje obrovský počet migrantů v tureckých uprchlických táborech.

Zdá se, že čím hůř se Erdogan chová, tím je jeho vážnost v Evropě větší. Na zasedání v roce 2015 se Erdogan údajně rozzlobeně obořil na předsedu Evropské komise Jeana-Clauda Junckera a ostatní “lídry EU”, když mu Juncker řekl, aby si uvědomil, že s ním na bruselském summitu zacházejí jako s “princem”.

Podle George Friedmana z agentury Stratfor:

“Turecko je nyní 17. největší ekonomikou na světě – má větší ekonomiku než Saúdská Arábie. Turecko má armádu a vojenskou kapacitu, která je pravděpodobně nejsilnější v Evropě, kromě Velké Británie. Pokud by byli napadeni, tak by Turci porazili Němce během odpoledne a Francouze za hodinu.”

Podle zprávy Stockholmského mezinárodního mírového institutu byl v roce 2018 turecký vojenský rozpočet 19 miliard dolarů, o 24 % více než v roce 2017. Erdogan podřídil tureckou armádu – kdysi baštu tureckého nacionalismu a sekularismu – své politické moci. Zatímco Evropa je pacifistická a odmítá investovat do své vlastní bezpečnosti nebo, jako Německo, odmítá podporovat rozpočet NATO, Turecko je agresivní.

Od té doby, co se jeho Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) stala v roce 2002 vedoucí tureckou politickou silou, usiluje Erdogan o posílení veřejné role islámu v zemi. Na veřejných shromážděních vyjádřil turecký prezident svůj protest proti svržení egyptského islamistického prezidenta Muhammada Mursího egyptskou armádou gestem“rabia”, rukou se čtyřmi prsty zvednutými a skrytým palcem. Erdogan se evidentně považuje za globálního islámského lídra, kterému přísluší vyhrávat národní volby. Díky čtyřem milionům tureckých muslimů v Německu a rozsáhlým komunitám v Nizozemsku, Francii, Rakousku a jinde má Erdogan v Evropě skutečně obrovský vliv.

Erdogan se staví do pozice lídra islámského společenství (ummy), a vymezuje se vůči křesťanství.

V září 2006 přednesl papež Benedikt XVI. slavnou přednášku na Univerzitě v Řezně, kde označil islám jako chybný ze své podstaty. Během svého projevu citoval papež křesťanského císaře ze 14. století:

“Ukažte mi, co bylo Mohamedovým přínosem, a najdete jen věci zlé a nelidské, jako je jeho příkaz šířit víru, kterou kázal, mečem.”

Muslimský svět vzápětí na to hněvivě vybuchl. Benedikt XVI. svůj názor dva měsíce poté na kajícném turné po Erdoganově Turecku odvolal a podpořil vstup Turecka do Evropské unie. Ovšem rok předtím, než se stal papežem, se tehdejší kardinál Ratzinger vyjádřil, že Turecko by se nikdy nemělo připojit k Evropské unii. “Evropa není jengeografická entita, je to především kontinent evropské kultury,”řekl tehdy Ratzinger deníku Le Figaro.

“Společnou identitu dává Evropě její kultura. Tradice, které ji formovaly a umožnily vytvoření tohoto kontinentu, jsou křesťanské. […] Z tohoto pohledu bylo Turecko po celou svoji historii vždy jiným kontinentem a vystupovalo vůči Evropě v neustálé opozici. Byly vedeny války proti Byzantské říši, následoval pád Konstantinopole, probíhaly balkánské války a vojensky byla ohrožena dokonce i Vídeň a celé Rakousko. Proto si myslím, že by bylo chybou dávat mezi tyto dva kontinenty rovnítko.”

Ratzinger při jiné příležitosti řekl, že “Turecko v Evropské unii by bylo velkou chybou”:

“Evropský kontinent má svou vlastní křesťanskou duši a Turecko, i když již není velikou Osmanskou říší, je stále jejím jádrem a má jinou duši, kterou přirozeně musíme respektovat.”

Benedikt i Erdogan pochopili, že islámské Turecko je Nemesis křesťanské Evropy – od 7. října 1571, kdy Evropa způsobila Osmanské říši katastrofální porážku v bitvě u Lepanta, a od 12. září 1683, kdy Evropa znovu porazila Turky u Vídně, města, které se Turci historicky vždy snažili dobýt a použít jako základnu pro svou invazi do zbytku Evropy.

Křesťanská Evropa začala vyhánět osmanské Turky ze svého kontinentu po roce 1453, v polovině století, které následovalo po pádu Konstantinopole, velkého východního křesťanského centra, jehož zhroucení znamenalo konec říše Byzantské. Nyní se zdá, že se Erdogan v čele Turků pokouší všemi způsoby Evropě pomstít a zdánlivě používá ideologii dobytí Evropy, aby upevnil svou vnitřní i vnější moc.

Nejsilnějším nástrojem Erdogana v jeho jednání s Evropou jsou migranti. “Křičeli jste, když 50 000 uprchlíků dorazilo do Kapikuly,”řekl Erdogan v roce 2016 s odkazem na hraniční přechod na turecké hranici s Bulharskem. “A pak jste se začali ptát, co budete dělat, pokud Turecko otevře brány dokořán. Podívejte se na mě – pokud si k nám budete stále víc dovolovat, tak ty hraniční brány otevřeme. To byste si měli velice dobře uvědomit.”

V říjnu 2019 opakoval Erdogan stejnou výhrůžku během své vojenské operace proti Kurdům:

“Hej EU, probuď se! Já to tady znovu opakuji: pokud budete naši operaci definovat jako invazi, naše odpověď bude jednoduchá: otevřeme brány a pošleme vám do Evropy 3,6 milionu migrantů.”

Evropská unie, která je neschopná zabezpečit své vlastní hranice, hraje o čas.

Za dobu své dosavadní vlády nechal Erdogan postavit údajně 17 000 mešit, což je pětina všech mešit v Turecku. Největší z nich se nachází ve čtvrti Camlica ležící v asijské části Istanbulu. Od Mali po Moskvu, přes Cambridge a Amsterdam, je Erdogan nepřetržitě “diplomaticky aktivní” v zájmu svého náboženství. “Největší mešita na Balkáně“ byla postavena Turky v albánské Tiraně. “Největší mešitu v západní Africe“ dal Erdogan postavit v ghanské Akkře. “Největší mešitu ve střední Asii“ postavil v Biškeku v Kyrgyzstánu. “Největší mešitou v Evropě“ bude jeho nová turecká mešita ve Štrasburku. Ve Francii plánuje Erdogan otevřít také turecké školy.

Erdogan dal úžasnou moc tureckému Direktoriátu pro náboženské záležitosti (Diyanet), který má nyní 120 000 zaměstnanců a rozpočet jako dvanáct ostatních ministerstev dohromady. V roce 2004 byla organizace Diyanet se svými 72 000 zaměstnanci přibližně poloviční. Díky této náboženské síti proniká Erdogan do vnitřních záležitostí Evropy.

V Německu ovládá Turecko 900 mešit z celkového počtu 2 400. Tato islámská centra slouží členům turecké diaspory a efektivně jim brání v asimilaci do německé společnosti. Erdogan vyzval Turky žijící v Německu, aby se neasimilovali, a prohlásil, že tlak na asimilaci migrantů v Evropě je “zločinem proti lidskosti“. Je jasné, že chce, aby Turci v Evropě zůstali součástí Turecka a ummy, globální muslimské komunity.

V roce 2018 oznámily rakouské úřady zavření několika mešit pod tureckou kontrolou poté, co “děti v mešitě financované z Turecka sehrály scénku z bitvy o Gallipoli z období první světové války.” Podle deníku The Guardian:

Po tvrdém vládním zákroku proti tak zvanému “politickému islámu” má být sedm mešit zavřeno a asi 60 tureckým imámům a jejich rodinám hrozí vyhoštění z Rakouska.

Tehdejší rakouský kancléř Sebastian Kurz prohlásil, že země již nebude trpět “paralelní společnosti, politický islám a radikalizaci,” o nichž řekl, že “nemají v naší zemi místo.”

Erdogan však velice dobře ví, že když stojí proti Evropě, jsou čísla na jeho straně. “Mějte ne tři, ale pět dětí. Protože jste budoucností Evropy,”nařídil ve svém projevu Erdogan turecké diaspoře. Statistiky Eurostatu, oficiální statistické agentury Evropské unie, ukazují, že z hlediska porodnosti je Turecko daleko před Evropou. Za jeden rok se v Turecku narodilo více než 1,2 milionu dětí, zatímco ve všech 28 členských státech EU se narodilo pouze 5,07 milionu dětí. Jak by Evropa vypadala, kdyby se Turecko se svými 80 miliony Turků stalo členem EU?

Když Erdogan vedl v roce 1994 svou volební kampaň na post starosty Istanbulu, mluvil o “druhém dobytí Istanbulu“. (Prvním dobytím byla porážka křesťanské Konstantinopole v roce 1453.) Podle exilového tureckého romanopisce Nedima Gürsela si Erdogan jako starosta Istanbulu, vzal za úkol všude často připomínat dobytí Konstantinopole Turky. “Oslavovat dobytí města, které se odehrálo před více než pěti stoletími, se může zdát Evropanům anachronické, řekl bych dokonce absurdní,”píše Gürsel. “Pro Erdogana je ale dobytí Konstantinopole další záminkou, jak Západ provokovat a přitom vrátit tureckému lidu ztracenou hrdost.” V lednu 2019 přislíbil Erdogan ve svém symbolickém projevu k armádě u hrobky osmanského předka Sulejmana Šáha vítězství nad Sýrií.

“Istanbul se již nikdy znovu nestane Konstantinopolí,” řekl Erdogan po masakru v novozélandském městě Christchurch. Erdogan je posedlý historií a bere ji daleko vážněji než Evropané. “Přeměníme Hagii Sofii z muzea opět na mešitu,”prohlásil nedávno. Hagia Sofia, postavená byzantským císařem Justiniánem I. v roce 537 n. l., byla po dobu 900 let největší křesťanskou katedrálou – až do roku 1453, kdy Osmanská říše porazila Byzantskou říši a dobyla Konstantinopol. Hagia Sofia se pak stala jednou z největších mešit islámského světa. V roce 1935 z ní prezident Mustafa Kemal Atatürk udělal muzeum. Erdogan se však zavázal, že se z ní opět stane mešita, a na tomto dříve posvátném křesťanském místě odrecitoval muslimskou modlitbu.

Erdogan se také snaží rozšiřovat Turecko za jeho hranice – počínaje Kyprem, řeckými ostrovy, súdánským přístavem Suakin a Sýrií. “Jsme jedna velká rodina 300 milionů lidí od Jadranu po Velkou čínskou zeď,”řekl Erdogan v nedávném projevu v Moldavsku. Hranice Turecka, prohlásil v Izmiru, se táhnou “od Vídně k pobřeží Jaderského moře, od Východního Turkistánu (čínská autonomní oblast Sin-ťiang) až po Černé moře.”

Aby rozšířil vliv své země, využívá Erdogan také turecké ozbrojené síly. “Turecká armáda má nyní nejrozsáhlejší globální stopu od doby Osmanské říše,”informuje novinář Selcan Hacaoglu. Turecko-americký politolog Soner Cagaptay nazval svou novou knihu “Erdoganovo impérium”.

Mešity, migranti a armáda jsou nyní novými zbraněmi prezidenta Erdogana v jeho kampani proti Západu.

• Giulio Meotti, překlad původního textu: Turkey: Erdogan’s Campaign against the West, překlad: Helena Kolínská, Libor Popovský