turec1
30.6.2019
Kategorie: Multikulturní soužití

Turecko bojuje proti křesťanským misionářům

Sdílejte článek:

UZAY BULUT

  • Americký pastor Andrew Brunson a americko-kanadský evangelikál David Byle jsou jedni z mnoha křesťanských duchovních, kteří se stali obětí turecké averze vůči křesťanství. Podle regionální manažerky organizace International Christian Concern Claire Evans “Turecko dává stále jasněji najevo, že v něm není pro křesťanství místo, ačkoli turecká ústava říká něco jiného.”
  • Dnes tvoří křesťané jen asi 0,2 % z téměř 80 milionů obyvatel Turecka. Nejdůležitějšími událostmi, které vedly k likvidaci starověké křesťanské komunity, byly genocida křesťanů po celém osmanském Turecku v letech 1913-1923 a protiřecký pogrom v Istanbulu v roce 1955. A ano, i dnes jsou křesťanští misionáři a věřící v Turecku utlačováni.
  • “Turecko se odlišuje od zbytku světa mimo jiné i tím, že turecká národní identita je primárně utvářena náboženstvím. To, co dělá Turka Turkem, není ani tak jeho etnický původ, nebo jazyk, kterým mluví, ale především je to muslimská víra…. Velká většina Turků si myslí, že v jejich historii není nic, za co by se měli stydět. Oni se necítí být blízcí Evropě ani Blízkému východu, v podstatě jsou empatičtí jen k Turkům… a jednou z pozoruhodných skutečností je, že si většina Turků myslí, že kdyby byli všichni lidé na světě Turci, tak by svět byl mnohem lepší. Turci netrpí žádnou sebekritikou.” – Profesor Ali Çarkoğlu z Koç univerzity, který provedl společně s profesorem Ersinem Kalaycıoğlu z Sabancı univerzity průzkum nacionalismu.

Den poté, co byl americký pastor Andrew Brunson propuštěn z tureckého vězení, zadržely turecké orgány dalšího křesťana Davida Byle, který žil v Turecku téměř dvě desetiletí. Zároveň mu bylo sděleno, že má dva týdny na to, aby opustil zemi a to bez manželky a tří dětí. Americko-kanadský evangelista David Byle během 20 let v Turecku zažil nejen několik zadržení a výslechů, ale už třikrát mu hrozila deportace. Pokaždé jej zachránilo soudní rozhodnutí. Tentokrát však již nic nepomohlo a David Byle po dvou dnech ve vězení opustil Turecko.

Když se 20. listopadu 2018 pokusil David Byle vrátit do Turecka zpět ke své rodině, byl mu návrat odepřen. Regionální manažerka organizace International Christian Concern Claire Evans k tomu sdělila:

“Turecko dává stále jasněji najevo, že v něm není pro křesťanství místo, ačkoli turecká ústava říká něco jiného. Není náhoda, že se Turecko rozhodlo ignorovat rozhodnutí soudu a zahájilo tento proces den po Brunsonově propuštění z vězení. V této složité situaci odloučení se musíme za rodinu Davida Byle modlit.”

Brunson a Byle jsou jedni z mnoha křesťanských duchovních, kteří se stali obětí turecké averze vůči křesťanství. Turecká asociace protestantských církví ve své Výroční zprávě o porušování lidských práv, kterou vydává pravidelně již od roku 2009, popisuje systematickou diskriminaci protestantů ze strany Turecka a to včetně verbálních a fyzických útoků. Turecká vláda neuznává protestantskou komunitu jako “právní subjekt” a upírá jí právo svobodně zakládat a spravovat modlitebny.

Turečtí protestanti nemohou v Turecku zakládat školy ani školit své vlastní duchovní, a jsou tak nuceni spoléhat se na podporu vedoucích církevních představitelů ze zahraničí. Některým zahraničním církevním aktivistům a členům církve byl do Turecka odepřen vstup, nedostali povolení k pobytu, nebo byli přímo deportováni.

Ačkoli nejsou aktivity misionářů podle tureckého trestního zákoníku protiprávní, tak úřady a většinová společnost nakládají se zahraničními pastory, i s tureckými občany, kteří konvertovali ke křesťanství, jako s vyvrheli. Toto je logický důsledek roků protikřesťanských “zpráv” státních institucí, které formují vládní politiku.

Například:

  • Po zveřejnění zprávy turecké Národní zpravodajské organizace (MIT, Millî İstihbarat Teşkilatı) v roce 2001 označila Národní bezpečnostní rada (MGK) aktivity křesťanských misionářů za “bezpečnostní hrozbu” a prohlásila, že “je třeba přijmout nezbytná opatření proti [jejich] rozvratné a rozkladné činnosti.”
  • V roce 2004 vydala Obchodní komora v Ankaře (ATO) zprávu, která tvrdí, že “misijní činnost vyvolává etnické a náboženské separatistické ambice a tím ohrožuje jednotnou strukturu státu.”
  • Ministr Mehmet Aydın v roce 2005 řekl“Myslíme si, že činnost [křesťanských] misionářů má za cíl zničit historickou, náboženskou, národní a kulturní jednotu… a považujeme je za extrémně dobře řízené hnutí s politickými cíli.”
  • V roce 2006 zveřejnily Ozbrojené síly Turecka (TSK, Türk Silahlı Kuvvetleri) zprávu, která považuje křesťanské misionáře za “hrozbu” a zdůrazňuje, že je třeba uzákonit právní předpisy, které by zabránily jejich činnosti. Ve stejném roce Ali Bardakoğlu, tehdejší ředitel vládou založeného Direktoriátu pro náboženské záležitosti Diyanet, v televizi uvedl, že je “povinností Diyanetu lidi varovat před křesťanskými misionáři a všemi aktivitami, které ohrožují společnost.”
  • V roce 2007 řekl úředník Ministerstva spravedlnosti Nijazi Güney, že “misionáři jsou ještě nebezpečnější než teroristické organizace.”

Taková veřejná odsouzení křesťanských misionářů měla konkrétní a ničivé následky.

Například v roce 2006 byl představitel protestantské církve Kamil Kıroğlu, muslimský konvertita ke křesťanství, zbit do bezvědomí pěticí mužů, z nichž jeden křičel: “Zapři Ježíše, nebo tě teď zabiju!” a další křičel: “Nechceme v této zemi křesťany!”

Ve stejném roce byl při modlitbě v kostele Santa Maria v Trabzonu zavražděn61letý římskokatolický kněz Andrea Santoro. O pět měsíců později, byl v Samsunu pobodán a zraněn 74letý kněz Pierre François René Brunissen. Pachatel řekl, že útokem na kněze protestoval proti “jeho misijní činnosti”.

V dubnu 2007 došlo k masakru v nakladatelství Zirve Bible Publishing, kde byli umučeni tři křesťané. V listopadu téhož roku byl unesen asyrský kněz Edip Daniel Savci. O měsíc později byl při nedělní bohoslužbě pobodán katolický kněz Adriano Franchini. Kněz byl údajně některými webovými stránkami “obviněn z misijní činnosti.”

V červnu 2010 byl zavražděn apoštolský vikář Anatolie biskup Luigi Padovese svým řidičem, který křičel “Alláhu Akbar” (“Alláh je největší”), když mu podřezával krk. Během soudního líčení vrah uvedl, že biskup byl “falešný mesiáš”, a pak dvakrát v soudní síni hlasitě recitoval azán (tímto veršem se muslimové svolávají ke společné modlitbě).

Navzdory své současné mizivé přítomnosti v Turecku má křesťanství v Malé Asii (část dnešního Turecka) dlouhou historii. Je to rodiště mnoha apoštolů a svatých, mimo jiné Pavla z Tarsu, Lukáše, Efréma Syrského, Polykarpa ze Smyrny, Timotea (Timoteje), Mikuláše z Myry a Ignáce z Antiochie. V této oblasti se odehrálo mnoho událostí zaznamenaných v Bibli. Domorodé národy země – Arméni, Asyřané a Řekové – patří mezi první národy, které přijaly křesťanskou víru.

V oblasti dnešního Turecka se také konalo prvních sedm ekumenických koncilů. V Antiochii (turecky Antakya) byli následovníci Ježíše poprvé v historii nazváni “křesťany” a sv. Petr zde založil jeden z prvních kostelů vůbec. Edessa (Urfa v jihovýchodním Turecku) byla raným centrem Syrské pravoslavné církve. Starořecké město Byzantium, později přejmenované na Konstantinopol (současný Istanbul), bylo centrem křesťanství a chrám Hagia Sofia postavený v 6. století byl největším křesťanským chrámem světa až do roku 1453, kdy město obsadili osmanští Turci a přestavěli jej na mešitu. Od té doby žijí křesťané v tomto regionu pod muslimskou nadvládou.

Dnes tvoří křesťané jen asi 0,2 % z téměř 80 milionů obyvatel Turecka. Nejdůležitějšími událostmi, které vedly k likvidaci starověké křesťanské komunity země, byly genocida křesťanů po celém osmanském Turecku v letech 1913-1923 a protiřecký pogrom v Istanbulu v roce 1955. A ano i dnes – po vstupu Turecka do Rady Evropy v roce 1949 a vstupu Turecka do NATO v roce 1952 – jsou křesťanští misionáři a věřící v Turecku utlačováni.

Zdá se, že pro tuto situaci, existují dva důvody. První má co do činění s pohledem islámu na káfiry(“nevěřící”). Prezident Centra pro studium politického islámu (CSPI) Bill Warner to vysvětluje takto:

“Doktrína Koránu o káfirech říká, že jsou to Satanovi přátelé, a je třeba je nenávidět. Káfirové mohou být přepadeni a oloupeni, zabiti, mučeni, znásilněni, zesměšněni, prokleti, odsouzeni a může se proti nim osnovat spiknutí.”

Warner také popisuje zničení řecké křesťanské civilizace v Anatolii:

“Ten proces vyhlazování trval staletí. Někteří lidé si myslí, že když islám do Anatolie vtrhl, tak si káfirové mohli vybrat mezi konverzí k islámu a smrtí. To však není pravda, naprosto ne. Bylo zavedeno právo šaría a křesťanští věřící (dhimmi) měli nadále svůj “chráněný” status jako “lidé knihy”, kteří žijí pod zákonem šaría. Dhimmi platili vysoké daně, nemohli svědčit u soudu, nemohli zastávat postavení nadřazené muslimům a byli ponižováni společenskými pravidly. Dhimmi musel muslimovi ustoupit a nabídnout mu své místo k sezení, nemohl nosit zbraň a musel se za každých okolností muslimovi podrobit. Dhimmi musel muslimovi ustoupit ve všech společenských záležitostech. Během staletí ponižování, absence práv a placení daně uložené dhimmi, křesťané postupně konvertovali k islámu. To, co ničí dhimmi, jsou zákony šaría.”

O několik staletí později – navzdory skutečnosti, že turecká ústava se nezakládá na právu šaría – je myšlení a chování většiny Turků stále do značné míry islámské. Profesor Ali Çarkoğlu z Koç univerzity provedl společně s profesorem Ersinem Kalaycıoğlu z Sabancı univerzity průzkum nacionalismu:

“Turecko se odlišuje od zbytku světa mimo jiné i tím, že turecká národní identita je primárně utvářena náboženstvím. To, co dělá Turka Turkem, není ani tak jeho etnický původ, nebo jazyk, kterým mluví, ale především je to muslimská víra…. Velká většina Turků si myslí, že v jejich historii není nic, za co by se měli stydět. Oni se necítí být blízcí Evropě ani Blízkému východu, v podstatě jsou empatičtí jen k Turkům… a jednou z pozoruhodných skutečností je, že si většina Turků myslí, že kdyby byli všichni lidé na světě Turci, tak by svět byl mnohem lepší. Turci netrpí žádnou sebekritikou.”

Dalším důvodem pronásledování křesťanů v Turecku se zdá být rozšířený strach – hraničící s paranoiou – že křesťané usilují skrz proselytismus o návrat na území Turecka, kde žili před tím, než toto území dobyli Turci. Například zpráva Národní zpravodajské služby (MIT) z roku 2001 tvrdí, že “misionáři se zaměřují na Pontus(starověkou řeckou zemi) v oblasti Černého moře, na Jezídy, na Chaldejskou katolickou církev, na křesťanské Kurdy na jihovýchodě Turecka, na Armény na východě Turecka a na starověká území křesťanů v Egejské oblasti a v okolí Istanbulu, aby na tamější obyvatele zapůsobili a naklonili si je pro svou věc.”

Zpráva turecké armády z roku 2004 navíc tvrdila, že křesťané budou do roku 2020 tvořit 10 % obyvatel Turecka.

Před křesťanskou genocidou v letech 1913-1923, žilo na území, které je nyní turecké, asi 14 milionů obyvatel, z čehož tvořili křesťané přibližně jednu třetinu (4.5 milionu). Genocida do značné míry vyčistila Osmanskou říši a současné Turecko od křesťanské populace, a vytvořila tak téměř zcela muslimskou zemi.

Navzdory této brutální minulosti mnozí Turci bez jakýchkoli výčitek stále křesťany napadají. Mnoho veřejných osobností – včetně politiků, akademiků, policie a odborových svazů – démonizuje misionáře a obviňuje je z toho, že se angažují v “separatistických”“hrozivých”“agresivních”“destruktivních” a “teroristických”aktivitách.

Zdá se, že tito lidé používají psychologickou projekci, protože to byli naopak právě islámští džihádisté, kteří násilně napadli a převzali cizí země a přeměnili nemuslimy v otroky nebo lidi druhé kategorie v jejich vlastní zemi – což je něco, co mnozí Turci ve své vlastní historii hrdě podporují a oslavujíOficiální internetové stránky Ozbrojených sil Turecka například hrdě datují založení turecké armády k roku “209 př. n. l. do doby Velké Hunské říše,” jejíž vládcové a vojáci, jak historik Joshua J. Mark píše“přinesli smrt a devastaci, kamkoli přišli,” včetně Evropy. Turecká armáda, člen NATO, se také chlubí tím, že si Turci “podrobili početné národy a státy na širokém území sahajícím od Asie do Evropy a Afriky.”

V těchto souvislostech a z pohledu Turecka dává pronásledování pastorů Brunsona a Byleho smysl.

Autor: Uzay Bulut, překlad původního textu: Turkey’s War on Christian Missionaries, překlad: Iveta Racková

Uzay Bulut je novinářka narozená a vychovaná jako muslimka v Turecku. V současné době žije ve Washingtonu D.C.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2019: *****

Vladislav Vydra 100,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Eva Myslivečková 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jan Bezděk 1000,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Marie Fulková 100,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Oto Tvrz 200,- Kč, Petr Pisan 100,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Ludmila Karská 300,- Kč, Petra Rohlíčková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Jana Hašlarová 200,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloš Kraus 300,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Anonymní dárce 222,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Jan Šmrha 100,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Martina Kosková 500,- Kč, Ivana Benová 108,- Kč

Celkem za měsíc: 11 264,00 Kč
Vybráno 32.18%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 917 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (13 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
22 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.