samet2
19.11.2019
Kategorie: Historie

Třicet let svobody pohledem zdola

Loading...
Sdílejte článek:

LU LINA

Asi nikomu, s výjimkou šťastlivců v kómatu, se nepodařilo přehlédnout, že slavíme třicet let svobody. Já bych to tak sice asi úplně neformuloval, ale budiž. Faktem určitě je, že od listopadu 1989 už skutečně nepopiratelně uplynulo celých třicet let.

Třicet let je dost. Například takový Mikuláš Minář, nynější bojovník za svobodu nummer eins, ještě nebyl na světě. Svobodu máme a nepochybně mnohem větší, než před rokem 1989. Slavit se mi to ale nějak nechce, spíš si při této příležitosti pokládám otázky.

Je té svobody dost? Přibývá jí, nebo ubývá? Naplnila se moje očekávání nejenom stran svobody z roku 1989? Co jsme vlastně od listopadu 1989 čekali a co teď máme?

Odpovědi záleží zřejmě na prioritách. Malá menšina asi skutečně chtěla především svobodu. A zbytek asi především stejně plné regály jako na Západě.

Co dál po regálech? Všechny ostatní západní vymoženosti, které jsme po zkušenosti z marasmu reálného socialismu pokládali za nepochybné a jisté.

Třeba politiky s vysokou morální integritou volené ve svobodných volbách a kteří skutečně zastupují své voliče. Stát, ve kterém si skutečně jejich prostřednictvím vládneme sami a ne ubohou loutku ovládanou ze zahraničí. Neprolhaná média. A pochopitelně i tu svobodu.

Svobodu ve smyslu neexistence všezahrnujího a vševidoucího státního dohledu nad prakticky každým aspektem našich životů, který předlistopadový režim praktikoval. Musel, protože jinak by dlouho nepřežil. Vládl totiž většině z vůle malé menšiny. A to není zrovna recept na stabilitu.

Mysleli jsme si, já tedy určitě, že tohle na Západě neexistuje. Že tam stát lidi nehlídá jako dráb, nekontroluje kde co, nepostrkuje, neporučníkuje a zbytečně nebuzeruje. Že tam, v tom západním ráji, existují jen minimální nutná základní pravidla hry a jinak si každý může dělat a říkat co chce a nikdo mu do ničeho nekecá.

Tohle pro mne tehdy byla a dodnes je svoboda.

A jak to bylo ve skutečnosti? Jako první jsme ztratili svobodu ekonomickou. Nutno dodat, že dobrovolně. Nikdo nás nenutil zlikvidovat svou silnou ekonomickou základnu a zbytek rozprodat do zahraničí. No, nenutil, tlaky tu pochopitelně byly a gigantické, dokonce spojené s ultimáty, ale finální rozhodnutí bylo na nás. Respektive na tehdejších politicích.

Jako druhá přišla na řadu svoboda politická. Po deseti letech „nezávislé“ existence státu a období vůbec největší dosažené svobody, přichází vstup do NATO. Není zcela bez zajímavosti, že už v roce 1997 prezident Havel prohlásil, že vstup do aliance je „smlouvou mezi státy a proto není nutné o ní rozhodovat nesmyslným referendem.“  Žádná země přece o vstupu nepořádala referendum s výjimkou Španělska, které toho potom „litovalo“ . Citace pocházejí z oficiální stránky NATO.

NATO byla ale jen taková rozcvička. Následuje skutečný mezník – vstup do EU. Dodnes mi není zcela jasné, jak jsme mohli, respektive jak mohli naši politici tak nadšeně skočit do další cizí poručnické náruče po těch výhradně tristních předchozích zkušenostech s tímtéž, ale stalo se. A nutno připomenout, že tentokrát referendum bylo, většina souhlasila a politici měli platný mandát. I já souhlasil. Hanba mne dodnes fackuje.

Evropská unie si za evropské fondy koupila naši státní suverenitu a naši osobní svobodu. Ani Kreml ani Rada vzájemné hospodářské pomoci ani zdaleka tak masivně do naší státní i osobní svobody nezasahovaly. V současnosti v podstatě neexistuje aspekt života, který by se neřídil „pravidly EU“.

Pravidly, která v naprosté většině působí dojmem, že je vymýšlí osazenstvo uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny v těch krátkých okamžicích mezi medikacemi.

A s členstvím v EU úzce souvisí i ztráta svobody poslední, individuální.

Nepřišli jsme o ní najednou, třeba jako v roce 1948, to ne a ani zdaleka ne tak masivně. A stále jí máme ve srovnání s rokem 1989 dost. Ale od roku 2004 osobní svobody trvale ubývá. Brusel a ne Praha vytváří více než polovinu našich zákonů a značná část z nich z ní ukrajuje. Brusel a ne Praha určuje naši zahraniční politiku, určuje, koho máme ve své zemi přijmout, co nakupovat, jíst, v čem jezdit, čím topit, jak vyrábět elektřinu, co vyrábět a komu to smíme prodávat. Není už v podstatě nic, do čeho by nám někdo cizí nemluvil.

Existuje jedna názorná paralela. Často bývá zmiňován fakt, že když jste za komunistů dostatečně nahlas projevovali nežádoucí názory, přišli jste o práci. Byla-li dostatečně atraktivní, pochopitelně. Tak vznikali ti slavní akademicky vzdělaní kotelníci. Naše svoboda dospěla do fáze, kdy se to děje znova, což bych v roce 1989 považoval za absurdní.

Za komunistů jste taky po roce 1968 například při usilování o nějaký významnější post museli nejdříve podepsat, že souhlasíte s ruskou okupací. Dnes sice nemusíte podepisovat nic, ale už zase existují obory lidské činnosti, například umění či akademická půda, kde si bez symbolického podpisu pod myšlenkami Václava Havla ani nevrznete.

A jako bonus k tomu všemu máme demokratické politiky západního střihu, kteří jsou úplně stejně prohnilí, arogantní, mocichtiví a neschopní jako byli ti komunističtí. Koho zastupují je často velice těžké odhadnout. Máme stát, kde malá menšina vládne často proti vůli většiny a který nás ve stále se zvětšující míře kontroluje, poručníkuje a buzeruje a na daních nás holí mnohem víc, než by se kdy komunisti opovážili. Zjistili jsme, že demokratická média jsou úplně stejně prolhaná, jako byla ta komunistická. Máme stále silnější dojem, že svobodné demokratické volby jsou zhruba stejnou zárukou změny, jako byly ty nesvobodné komunistické. A nevládneme si sami, ale jsme jen loutkou ovládanou ze zahraničí.

A proto po třiceti letech demokracie existuje skutečně hodně důvodů, proč chodit na Letnou demonstrovat. I proti současné vládě a jejímu premiérovi. Ale to, že se opovážil vyhrát volby nebo, že ministryně spravedlnosti je sympatizantkou prezidenta, mezi ně fakt nepatří.

Oslavy třiceti let svobody byly skutečně pompézní. Tak pompézní, až jsme si nevšimli, že pomalu už není moc co slavit.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2019: *****

Jiří Kubát 100,- Kč, Miroslav Hloušek 111,11 Kč, Rudolf Roedling 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Eva Pilařová 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč

Celkem za měsíc: 5 511,11 Kč
Vybráno 15.74%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 412 times, 2 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (28 votes, average: 4,96 out of 5)
Loading...
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
17 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.