migrants
21.6.2018
Kategorie: Multikulturní soužití

Tři fáze debaty o masové imigraci

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (23 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

MARIAN KECHLIBAR

Můžeme-li ji ovšem vůbec nazvat debatou, a ne řvaním.

Milý čtenáři, dnes není na řadě běžný faktografický článek prošpikovaný odkazy na to, co se zrovna stalo. Dnes půjde jenom o můj silný dojem, který jsem chtěl už delší dobu strukturovaně sepsat.

Různých online i offline debat o imigraci se účastním zhruba dvanáct let, česky, anglicky, německy. Většinou jen čtu, občas něco připíšu. Za tu dobu už mám určitou zkušenost s tím, jak tzv. debata o masové imigraci probíhá – a to ze strany jejích zastánců, se kterými vesměs nesouhlasím a proto je samozřejmě sleduji podrobněji než lidi na své straně.

Zdá se mi, že proimigrační argumentace má vždycky tři fáze – bez ohledu na to, zda mluvíme o pohybech lidí v evropském měřítku, nebo o ubytování konkrétních deseti běženců v Horní Lhotě.

Fáze 1 – popírání jakéhokoliv problému

„Přijmout X ubožáků prchajících před válkou je záslužný čin. V naší mnohamilionové zemi se tak směšný počet lidí ztratí. Nebudou mít žádný vliv na tvůj každodenní život, rasisto. Starej se raději o maloobchodní cenu másla, to je tvůj skutečný problém, ne nějaká imigrace, která tu prakticky neexistuje. Cože? Pochybuješ o přesnosti uvedených čísel? Tvrdíš, že těch X lidí má nějaké příbuzné a známé, kteří budou chtít přijet za nimi? Tak to ne, to je naprosto přesné a konečné číslo spočítané odborníky z ministerstva a dalších úřadů, kteří o věci vědí daleko více než ty. Nevěřit jim, to může jen velmi zbabělý a zapšklý člověk, chronický kverulant, který nenávidí liberální demokracii a duševně by se nejraději vrátil do temné minulosti.“

(Temnou minulostí je míněn v ČR komunismus, v Německu nacismus, v Británii koloniální říše, v USA otrokářská Konfederace apod. Každý stát něco takového má.)

Fáze 2 – lakování narůžovo a přepis historie

Horní Záchlumecko bylo vždycky otevřeným, přátelským regionem střední Evropy. Zdejší společnost byla už od raného středověku velmi multikulturní a různorodá. Již v roce 1591 máme písemně doloženo, že se v hostinci U ježkaubytoval saracénský obchodník Mahmúd, takže přítomnost islámu v našem kraji má dobrých čtyři sta let tradice. To, že o tom nevíš, jenom dokazuje, jak jsi nevzdělaný, rasisto. Patnáct set afghánských občanů, kteří s námi nyní žijí v okresním městě, je jen další fází dlouho trvajícího trendu vzájemného míšení světových kultur. Vzdělaní a vstřícní lidé oceňují rozvoj, který nově příchozí tomuto zapadlému kraji přinesli, například velký výběr restaurací s exotickým jídlem místo starých nudných českých bister. V různorodosti je síla a budoucnost. Kdo tomu nerozumí, odsuzuje se k degeneraci, zatímco rozvinutější společnosti berou běžence jako pozitivní výzvu, integrují je do svých řad a vzájemně se přitom obohacují. Tím, že máš obavy z demografických změn, vlastně jen dokazuješ, že nevěříš v sílu a dynamičnost své vlastní kultury.“

Fáze 3 – „se s tím smiř“

„Jsi v celé ulici poslední, kdo ještě mluví česky? Když ti to tak vadí, tak se odstěhuj, rasisto. Změna je nevyhnutelnou součástí života, zadržet historii je nemožné. Že se tam nedá žít? Také rodilí Češi občas zapalují auta a prohodí někomu cihlu oknem, tudíž vlastně není o čem mluvit. A dobře si rozmysli, než k tomu něco napíšeš na Facebook. Policie monitoruje dění na sociálních sítích v souladu s novým zákonem o potírání nenávisti na Internetu. Zrovna tebe už nahlásilo několik uživatelů k důkladnější kontrole, tak si raději dávej pozor, abys neměl problémy.“

Update 20.6.2018 ve 21.15 – Dotaz čtenáře z Brna mě přiměl k dalšímu zamyšlení nad rozdílem mezi fází 1 a fází 2.

Řekl bych, že začátek fáze 2 se pozná podle prudkého zvýšení frekvence kouzelného slovíčka integrace. A to jak v proslovech a textech politiků, tak ve jménech neziskových organizací, magistrátních odborů, úředních pozic a dotovaných programů. Takové to křečovitě optimistické „wir schaffen das“ spojené s nadějí na penízky zvenčí. Ve fázi 1 toho ještě není potřeba, problém přeci neexistuje, že.

Fáze 3 je pak k poznání podle toho, že se na integraci v tichosti rezignuje a vzniklé segregované komunity se nechávají žít, jak se jim zamane. Pouze velká bezpečnostní rizika přesahující hranice příslušných čtvrtí vyvolávají reakci státu.


Nuže, Česká republika je zatím víceméně ve fázi 1 s tím, že v nejpokročilejších oblastech (Brno) se pomalu, pomaličku zkouší dvojka.

Německo má fázi 2 už důkladně zažitou a teď se trhá napůl mezi dvěma společenskými silami: těmi, kdo by rádi pokračovali k naplnění fáze 3 (ve věci policejního dozoru nad sítěmi už jí dosáhli), a druhými, kteří tomu chtějí zabránit a případně vývoj i zvrátit. Při německém sklonu k duševní zabejčenosti se obávám, co z toho jednoho dne bude. Znepřátelené demonstrace (Pegida vs. Antifa, Kandel) musí už nyní policie oddělovat neprodyšně; v případě fyzického kontaktu by mezi účastníky nejspíš došlo ke krveprolití.

Velká Británie je jednoznačně v poslední fázi. Ani (nominálně) konzervativní strana není schopna na tuto rétoriku nějak reagovat, dokonce ji do určité míry přijala za svou. Nastanou-li někde skutečně velké potíže, reakcí exekutivy je další utahování pomyslných šroubů, co se svobody slova týče.

Rád připomínám lidem, že George Orwell v SSSR nikdy nebyl a napsal svoje dystopické romány na základě dvou věcí: a) pobytu v „pokrokovém“ Katalánsku za občanské války, ze kterého sotva vyvázl živý, b) mnohaletých zkušeností s tehdejší anglickou intelektuální vrstvou, vždy ochotnou obhajovat Stalina a relativizovat jeho zločiny. Dnes je tato vrstva desetkrát početnější a podle toho v Británii také vypadá.

Važme si svobody slova a tisku v podobě, v jaké ji v kotlince ještě máme.

DODATEK

Došlo mi několik žádostí o pokračování. Zde je.

První témaodkud se vlastně celá ta idea multikulturalismu a oslav různorodosti („celebrate diversity“) bere? Co na tom kdo vidí tak přitažlivého?

Velmi složité téma, takže jen stručně. Někdy jindy se k němu vrátíme podrobněji.

Multikulturně-uctívací hnutí vyrostlo v anglosaském, hlavně americkém akademickém prostředí. Myšlenky z amerických univerzit během třiceti let přeskočily oceány do dalších anglosaských zemí (Británie, Austrálie) a z nich se – podstatně pomalejším tempem – šíří na evropský kontinent. Kulturní hegemonie social justice a různých dalších progresivních směrů je dnes na amerických kampusech téměř totální, výjimku tvoří snad jen mormonské univerzity a ekonomické fakulty.

Poslední zbylí konzervativci představují titěrnou menšinu. Zkuste si vygooglit „Lack of intellectual diversity on campus„, co všechno na vás vypadne; čtení budete mít dost. Už i prozíravější levičáci jsou tou homogenitou zneklidnění, protože univerzity s jedním jediným přípustným názorem na všechno začínají duchovně připomínat spíše pákistánské madrasy.

Důležité pozorování: velká přímořská města USA a Velké Británie z mezinárodního obchodu a kontaktu vždy hlavně těžila a mají z toho tak trochu špatné svědomí.

V Londýně, New Yorku či San Franciscu zato nemají žádnou živou historickou zkušenost s tím, že by k nim fyzicky vtrhl nepřítel a část místního obyvatelstva, vedená etnickou či náboženskou loajalitou, se přidala na jeho stranu a začala masakrovat a terorizovat svoje sousedy. Američané a Britové byli v moderním světě vždy top dogs. Stav porážky, bezmoci a cizí nadvlády si neumějí představit. Proto riziko vzniku pátých kolon na svém území podceňují.

Tuhle zkušenost ve střední Evropě máme – a jak bohatou. Pamětníci dosud žijí. Na Balkáně ji mají ještě čerstvější. Proto se zde utopické představy o multikulturním soužití ujímají daleko obtížněji. Každý, kdo chce na tento způsob myšlení naskočit, v sobě nejprve musí potlačit toto historické memento a přesvědčit sám sebe, že tohle už se nikdy nemůže stát. Že v budoucnosti nečeká žádná kobyliská střelnice ani pankrácká sekyrárna nebo jejich primitivnější ekvivalenty podle vzoru z Mosulu a Rakky. A už vůbec ne z rukou „tichých a vyčerpaných„, jak se vzletně vyjadřoval autor článku v iDnes desátého září 2015. (Všimněte si, že se raději nepodepsal.)

Druhé téma: jak se dělí příznivci masové migrace? Uveďte nějaký přehled…

Heh.

Zdá se, že čtenáře baví moje dělení skupin do podskupin. No dobrá. Dejme tomu. Zapátrám-li tedy ve zkušenostech minulých let, vidím čtyři základní kategorie lidí, se kterými jsem se hádal o budoucnost Evropy.

Kategorie 1 – tvrdá levice

V ČR nepočetná, i když vzhledem ke své bizarnosti dost viditelná v médiích. Pro bulvárnější noviny úplná pastva, zvlášť kvůli výživným fotografiím. Ať žije squatting, zrušit hranice, serem na stát, vytřít si zadnici národní vlajkou, revolucééé.Většina příznivců z toho časem vyroste, občas některý překmitne směrem k neonacistické scéně nebo naopak přejde z ní, čímž ukazuje, jak jsou si ty extrémy blízké.

U fandů tohoto směru zaznamenávám velkou chuť po rebelii, ale nikoliv nějaký skutečný respekt k islámu a spol.; ten má posloužit jen jako beranidlo ke zničení prohnilého měšťáckého kapitalismu, když srp a kladivo v tomto úkolu selhaly. Pak konečně nastane kýžená anarcho-utopie. Takových levicových rebelů nechal Ruholláh Chomejní v Íránu pověsit několik desítek tisíc – poté, co mu pomohli k moci.

V Německu je tento segment výraznější a je i dost vidět na ulicích, hlavně v severní, protestantské části SRN. Rovněž má daleko větší přítomnost na sociálních sítích. U nás musíte zabrousit do okolí Kliniky, abyste nějaké exempláře skutečně potkali naživo.

Kategorie 2 – pragmatici a kariéristi

Každá lidská aktivita, která poskytuje příležitost si vydělat nějaký peníz, získat jisté pracovní místo nebo zaujmout vyšší společenské postavení, přiláká lidi, kteří stojí právě jen o tohle. Jelikož hmotně prospěchářský mamon není nahlížen zbytkem populace moc kladně, vesměs se dotyční snaží vydávat za další kategorii – idealisty a optimisty. Při běžné debatě je od sebe většinou nepoznáte. Občas se někdo prozradí tím, že začne důležitě popisovat, na jakých všech eurokonferencích byl a kam se ještě chystá.

Dobré dělení ovšem nastává v praxi. Kariéristi se vyhýbají skutečné špinavé práci v terénu, dejme tomu na maďarsko-srbské hranici, a dávají přednost papírování, služebním cestám do bohatších zemí a dlouhým schůzím v útulných kancelářích.

(Nejmenovaný vyhořelý pracovník charitativní neziskovky mi v tomhle směru líčil spoustu detailů, které nemám jak ověřit. Pokud má pravdu aspoň z poloviny, je to cynický stroj na peníze a moc, maskovaný ze všech stran vzletnými frázemi o humanitě.)

Kategorie 3 – idealisti a optimisti

Všichni si spolu budeme krásně žít. Jsou to jenom lidi jako my. Musíme si pomáhat. Budeme se k nim chovat hezky a oni nám to oplatí. Atd.

Podle poznatků moderní psychologie má člověk konstituční sklon k nerealistickému optimismu – podceňovat časové a finanční nároky různých činností, podceňovat pravděpodobnost, že zrovna jeho skolí rakovina či srdeční infarkt. Zkuste se někdy zeptat posluchárny plné lidí, kdo z nich si myslí, že zemře na zhoubný nádor. Zvedne se tak možná jedna ruka, ani kuřáci si to nepřipouštějí. Přitom je to druhá nejčastější příčina úmrtí v ČR.

Podobně se lze stavět i k masové migraci. Nutno říci, že občas ten optimismus vyjde. Takoví Vietnamci v celé Evropě splynuli s původním obyvatelstvem velmi hladce a nevyvolávají v Evropanech pocit ohrožení. Žádné pouliční gangy, žádné nožové útoky v prostředcích MHD, žádná zmasakrovaná koncertní hala, žádné splašené kamiony, žádné vaření ricinu doma v kuchyni, žádné hromadné sexuální přepadávačky o silvestrovské noci, žádný Buddhistický stát, který by sekal hlavy nevěřících před kamerou za zpěvu Óm mani padmé húm. 

Jenže usuzovat z jednoho úspěchu, že podobných výsledků lze docílit s každou jinou skupinou lidí, to je nebezpečná generalizace. Pro optimisty jsou takové generalizace přirozené, ale zdá se, že u současné migrační vlny šlo o zásadní krok vedle. Proto jich také ubývá – viz další kategorie, jejímž rozsahem si nejsem zcela jist.

Asi by bylo vhodné poznamenat, že tahle kategorie se vnitřně dělí na idealisty pozitivní a idealisty agresivní, kteří doprovázejí své úsilí různými výpady ve stylu „zaprdění slušnočeši jsou podělaní až za ušima z každého kebabu“. Tato druhá větev plynule přechází v kategorii 1 – tvrdou levici.

Kategorie 4 – vyčerpaní ex-optimisti

Proberte v duchu svoje okolí. Nejspíš najdete jednoho či více lidí, kteří v roce 2015 důrazně deklarovali, jak solidaritu s uprchlíky #prijimaji, a dneska už se k tomuto tématu raději nevyjadřují. Vůbec jich není málo, ale tím, že přestali mluvit a psát, je snadné je přehlédnout. Mlčící jedinci jsou v sítích plných organizované hysterie prakticky neviditelní.

Část z nich setrvává na původních pozicích, ale ztratila energii se dále hádat. Další část ale byla ve svém optimismu nahlodána průběžným proudem špatných zpráv ze západní Evropy. Docela by mě zajímalo, kolik těch druhých je, protože vesměs zůstávají skrytí. Sem-tam se někdo přizná v důvěrném rozhovoru mezi čtyřma očima.

Psychologicky je velmi těžké změnit veřejně názor na tak zásadní věc. Vítací sentiment byl v ČR vždycky menšinový a zbytek veřejnosti na něj reagoval širokou škálou odmítavých postojů, od prostého kroucení hlavou přes výsměch až po výhrůžky. Čelit takovému odporu, to vzbuzuje určitý druh bunkrové mentality: my vs. oni. Zkuste v téhle situaci říci svým spolubojovníkům, že jste si to rozmyslel a už si nejste jistý, zda vlastně bojujete za dobrou věc. Bude z vás zrádce, horší než nepřítel. Proto se také odpadlíci vytrácejí „zadním vchodem“, nejlépe v naprosté tichosti.

Pátá kategorie mě nenapadá. Pokud vás, čtenáři, ano – doplňte mne! Třeba máte jiné zkušenosti než já.

Autor: Marian Kechlibar

0_Marian_Kechlibar

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2018: *****

Rudolf Roedling 1000,- Kč, MUDr. Ilja Baudyš 1000,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Šárka Vinklerová 500,- Kč, Oldřich Silný 500,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Pavel Kassl 500,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Miroslav Meder 400,- Kč, Roman Foff 1000,- Kč, David Bezděk 150,- Kč

Celkem za měsíc: 8 000,00 Kč
Vybráno 22.85%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
loading...
politicon-banner
18 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.