31.3.2013
Kategorie: Společnost

Těžký život státního úředníka

Sdílejte článek:

PŘIŠLO NÁM E-MAILEM 01/04/2013

Druhým rokem pracuji jako malý úředníček ve státní správě a musím se s vámi, kteří nemají to štěstí brát výplatu za nicnedělání, podělit o některé své zážitky a zkušenosti. A trochu vás nasrat. Jak říká kolega: “Kdyby ti lidé věděli, co tady děláme, tak nás všechny nakopou do prdele.”


Každý úřad a jeho úředníci se snaží vytvářet dojem nenahraditelnosti, proto si nemohu dovolit vystupovat pod svým jménem a ani nemohu jmenovat instituci, v níž pracuji, přesněji řečeno, jsem zaměstnán. I když – jak jsem se mnohokrát přesvědčil – všude tam, kde se hospodaří s cizími penězi (ať již ze státního rozpočtu nebo z fondů EU), je to vesměs podobné.

Pracoval jsem mnoho let v soukromém sektoru. Ať již to bylo v malém podniku rodinného typu, středně velké nadnárodní firmě, kde mluvil skoro každý jiným jazykem, nebo na manažerské pozici poměrně velké výrobní firmy, všude jsem si musel mzdu řádně odpracovat. Na posledním místě jsem sice získal nejcennější zkušenosti, ale za cenu permanentního stresu a šíleného pracovního nasazení. Cítil jsem, že dlouhodobě tento stav nevydržím. Proto jsem se rozhodl využít toho, že jsem vystudoval hospodářskou politiku a správu, a zkusit štěstí (byť za podstatně menší plat) v klidnější sféře – ve státní správě.

Vyhrál jsem několikakolové výběrové řízení (teprve později jsem se dozvěděl, že dostat se na jakýkoli lepší post do státní správy prostřednictvím výběrového řízení je naprostá výjimka – většinou jsou obsazovány známými, příbuznými, příbuznými známých a známými příbuzných), prošel jsem vstupním školením, kde nám pánové a dámy z ministerstev a úřadů přednášeli o důležitosti naší práce, zatímco většina budoucích kolegů se ládovala chlebíčky a zákusky. Naivně jsem si v tu dobu myslel, že zvládnout novou profesi nebude žádná legrace.

Pak jsem nastoupil. Dostal jsem svůj počítač, stůl, telefon, parkovací kartu, vizitky, hesla, atd. a začal jsem přemýšlet, co mám vlastně dělat. Nejprve jsem se snažil komunikovat se svými bezprostředními nadřízenými, očekávajíc jejich instrukce. Po týdnu jsem od kolegů odkoukal, že nejdůležitější je tvářit se, že mám spoustu práce, pravidelně chodit na kávu a cigaretu a hlavně se na pravidelných poradách neustále chválit a vyzdvihovat užitečnost své pozice. A bedlivě naslouchat, kdo s kým co má a kdo na koho co ví, kdo jak co komu dohodil, atp.

 

Uběhl měsíc a přišlo další čtyřdenní školení. Hotel, chlebíčky, tlachání o ničem, přednášky bez obsahu, večer povinná dobrovolná zábava v podobě požírání pizzy a bowlingu. Všichni jsme se na sebe usmívali a tvářili se, jako by nás naše “práce” nesmírně naplňovala. Někteří obzvláště slizcí jedinci začali zcela nepokrytě lézt do těch správných řití: “Ano, pane řediteli, také si to myslím, máte pravdu, pane řediteli, jste člověk na svém místě, pane řediteli.” “Skvělý hod pane řediteli, to jste řekl hezky, pane řediteli, dobrou chuť pane řediteli …” Brrr. Osobně jsem na hru na práci sice také přistoupil, přesto jsem se snažil zůstávat spíš v pozadí. Nakonec jsem zjistil, že se náš tým rozdělil na dva neformální tábory. Ty, kteří už přišli na to, jak tenhle systém funguje (a navzájem se tím nesmírně baví), ale snaží se udržet si svou pozici, a na ty, kteří chtějí výš a výš a neváhají ke svému postupu využít čehokoli. Zmínit se o absurdnosti naší práce před těmi druhými, by se rovnalo sebevraždě.

Další měsíc probíhal naprosto stejně. Příchod do práce, čtení zpráv, surfování po internetu, káva, cigareta, klábosení, oběd, siesta, káva, cigareta, odchod domů. Když přeci jen náhodou přišel ubohý občan, kvůli kterému tu jsme, byl co nejrychleji odkázán na nějakou jinou instituci, jelikož v našich možnostech stejně není mu pomoci jinak.

Následovala další školení, další chlebíčky, další povinné dobrovolné tmelení kolektivu za cizí peníze. Někteří obzvláště ctižádostiví jedinci jeli v zimě s vyšším vedením dobrovolně lyžovat do Alp. Ti méně ctižádostiví se spokojili s účastí na povinných akcích.

Občas ale přeci jen nějakou práci vykonat musíme. Několikrát se stalo, že naše instituce obdržela nemalé peníze na nějaký seminář či školení, ale nepodařilo se nám sehnat účastníky. Pak nezbývalo nic jiného, než místo účastníků použít úředníky. U všech projektů financovaných z evropských fondů totiž není důležité, jestli byly finance použity hospodárně a jestli došlo k nějakému efektu. Důležité je, aby existoval záznam z akce v podobě prezenční listiny a fotografie spokojených účastníků se všemi potřebnými logy v pozadí. Všichni jsou pak spokojení: Přednášející dostanou slušně zaplaceno, my jako kompars máme výlet, chlebíčky a zákusky, naše instituce dostane tučnou sumu za pořádání akce. Ještě lepší jsou různé teambuildingové akce a služební cesty po evropských městech pro výše postavené úředníky a různé formální večeře a rauty. Do skupiny, která se účastní těchto akcí na vyšší úrovni, však mají přístup pouze lidé “dostatečně iniciativní”.

Možná jsem vás, kteří v práci pracujete, už zvedl ze židle, ale to byl jen úvod. Pokračujeme.

Sedím s kolegyní a kolegou v kanceláři, která má skoro 200m2 v centru krajského města. To, že nájemce je s naším úřadem přímo propojen, nemusím snad ani zmiňovat. Občas mi přijde, že aby naše instituce dostala peníze na svou “činnost” (především na naše výplaty), musí promrhat obrovské množství financí za naprosté nesmysly. Zmíním dva příklady, ale byl by jich nespočet.

Příklad první – Odbor pro nikoho a k ničemu

V rámci naší instituce existoval jistý odbor. Tento odbor měl v každém krajském městě řádově dvě desítky velmi dobře placených zaměstnanců. Jeho “posláním” byla jakási bohulibá služba občanům. Ve skutečnosti se však veškerá činnost soustředila na sběr a analýzu dat. Jinými slovy: Zaměstnanci tohoto odboru vyplňovali formuláře, zadávali data do databází, schůzovali a jezdili neustále po služebních cestách. Každý den však museli vymýšlet, co všechno dělají pro občany a psát o tom podrobné výkazy práce, zprávy z jednání, vést statistiky, apod. Bylo vytištěno obrovské množství propagačních materiálů, které dodnes leží nerozbalené v krabicích. V rámci propagace došlo také k výrobě neskutečného množství propagačních předmětů od propisek, klíčenek a flashdisků, přes hodiny, deštníky a tašky až po luxusní kožené desky, diáře a kufříky. Většinu si rozebralo vedení, vyšší úředníci a jejich nohsledi. Změnili se lidé včele a právem usoudili, že odbor je naprosto k ničemu, proto došlo k jeho zrušení. Poslední týdny před ukončením se však zjistilo, že nebyly vyčerpány všechny prostředky vyčleněné na propagaci odboru. Objednala se tedy (“vyhrála výběrové řízení”) reklamní agentura, která zajistila billboardy, letáky, reklamy v rozhlase i v televizi. Bez ohledu na to, že odbor již fakticky ukončil svou (ne)činnost a neměl pokračování, utopilo se na poslední chvíli v naprosto nesmyslné reklamní kampani několik milionů. Nehledě na to, že se přeci jen našlo pár lidí, kteří na základě takto získaných informací chtěli služeb odboru (který již v té době prakticky neexistoval) využít.

Příklad druhý – Studie z ničeho a k ničemu

Jednou z posledních “zakázek”, které naše instituce měla, byla i jistá studie s rozpočtem asi 30 milionů Kč. Za těchto 30 milionů se zpracoval dotazníkový formulář, se kterým jsme pak obtěžovali nebohé občany. Popsaly se stohy papírů a sebraná data se naťukala do elektronické podoby. Výstupem pak byl asi třistastránkový dokument plný účelových tabulek a grafů, prognóz vycucaných z prstu a závěrů vymyšlených bez jakékoli vazby na skutečnost. Kolega tuto praxi nazývá politikou zaměstnanosti a stavěním hladových zdí. Lidé, kteří by jinak těžko sehnali práci, vykonávají činnosti, které sice nevedou k žádným výsledkům, ale dostávají za ní zaplaceno. A objednávají se nepotřebné služby, které zase živí další lidi.

O dalších humorných (jak pro koho) situacích se možná zmíním někdy příště.

Nebylo by fér, kdybych opomenul zmínit, že i ve státní správě jsou lidé, kteří musí skutečně (a většinou za docela mizerné peníze) pracovat. Upřímně lituji pracovnic na různých přepážkách s nekonečnými frontami, které minimálně třicetkrát denně někdo seřve. Nejhorší situace bude asi na různých sociálkách a podobně, kde může jít někdy i o život. Ale to je už jiné téma.

 

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc březen 2019: *****

Jan Procházka 500,- Kč, Lubomír Vylíčil 5000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Marek Janicko 200,- Kč, Miloslav Zabloudil 200,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Richard Kovaříček 500,- Kč, Vlastimil Běhan 50,- Kč, Zdeněk Palička 500,- Kč, Marie Kouklíková 500,- Kč, Aleš Berka 300,- Kč, Mgr. Eva Kocábková 1000,- Kč, Pavel Janda 300,- Kč, David Stránský 1000,- Kč, Bc. Hynek Julínek 1000,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Ondřej Vodehnal 200,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Martin Macháček 200,- Kč, Luděk Kurka 200,- Kč, Miroslav Meder 650,- Kč, Robert Schlesinger 1000,- Kč, Vilém Černohorský 150,- Kč, Libor Fránek 50,- Kč, Otakar Matěk 50,- Kč, Eva Bielovicová 300,- Kč, Rudolf Roedling 1000,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, Irena Mathauser 500,- Kč, Jan Slaba 200,- Kč, Petr Žabička 100,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Tatiana Vráblová 200,- Kč, Alena Fuszteiová 200,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Markéta Frydlová 200,- Kč, Milan Černý 1000,- Kč, Marie Svajdová 200,- Kč, Vojtěch Smrčka 1000,- Kč, Tomáš Klikar 1000,- Kč, Petra Rohlíčková 300,- Kč, Martin Vojtíšek 500,- Kč, Jiří Mondek 500,- Kč, Helena Kominíková 100,- Kč, Michal Horák 666,- Kč, Hana Pekárková 300,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Pavel Michalík 500,- Kč, Jaroslav Borufka 300,- Kč, Rene Grabmuller 2000,- Kč, ing. Jan Dvořák 350,- Kč, Mgr. Jiří Kraus 1984,- Kč, Jaroslav Neuman 200,- Kč, Martina Franzová 1000,- Kč, Jan Traxler 1000,- Kč, Josef Tuček 500,- Kč, Milan Zelina 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Milan Hlaváček 200,- Kč, Šárka Průdková 300,- Kč, Nezn. dárce (poštou) 250,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, Ladislav Matoušek 100,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Jozef Sykora 249,80 (10 eur), Josef Bílek 200,- Kč, Jan Králíček 1000,- Kč, Jan Cerny 5000,- Kč, Vitesse PSP Ltd. 100,- Kč, Jan Pšenička 400,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Milena Trulley 300,- Kč, Jiří Chudý 100,- Kč

Celkem za měsíc: 44 682,80 Kč
Vybráno 127.66%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 58 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (14 votes, average: 4,57 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-banner
2 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.