Tenkrát na Východě: Opravdu bylo za komančů lépe?

MILAN VIDLÁK

Lidi si na mě často stěžují a porovnávají mě s mou matkou. Nemám to ráda. Ne snad proto, že bych žárlila, jsem si vědoma svých kvalit, ale jednoduše proto, že vím, kdo byl moje matka. Když někdy slyším a vidím, co o mně říkají a píšou na sociálních sítích a jak zle o mně smýšlejí, je mi smutno. Tolik zloby a nadávek, kolik jsem si za těch 31 let vyslechla… Zpočátku mě to mrzelo, protože jsem se snažila všem zavděčit a pomoct k co nejlepšímu životu, ale po čase jsem poznala, že je to „marná lásky snaha“. Důležité pro mě proto je pomoct aspoň těm, kteří si pomoct nechají, abych si mohla říct, že jsem udělala maximum, a to nejlepší jak pro lidi, tak pro sebe. Abych měla zkrátka čistý stůl.

Každý dobrý psycholog vám řekne, že když pracujete s lidmi, ať už jako učitel, lékař, terapeut či sociální pracovník, nejdůležitější je, abyste se nenechali pohltit příběhy klientů a emočně se od nich odpoutali, disociovali. Snažíte se odvést práci a svoji roli plnit na 100 %, vytvořit pro lidi ideální podmínky k životu či osobnímu rozvoji, navést je na správnou cestu a házet udičky, ale konečnou zodpovědnost za svůj osud musejí převzít sami.

A pokud to z nějakého důvodu udělat odmítají a tvrdohlavě trvají na svých přesvědčeních, dříve či později prostě přijde doba, kdy za svá rozhodnutí ponesou následky. Tak už to ale v životě chodí a každý je sám svého štěstí či neštěstí strůjcem.

Pro ty, kteří nečetli první část mého příběhu, dovolte, abych se ještě jednou krátce představila. Jmenuji se Pirátská ekonomika a již 31 let rozhodující měrou ovlivňuji a usměrňuji život v jedné krásné malé zemi uprostřed hučících lučin, šumících skalin a sadů plných jarních květů. Mým otcem byl Vítězný úmor a matka Sociálně spravedlivá ekonomika z indiánského kmene Komančů. Výraz komančská k ní ale pasuje mnohem víc než spravedlivá, neboť je o dost výstižnější. O tom, jak to tu matka vedla, na jakých principech fungovala a za jakých okolností předala žezlo mně, své pokračovatelce, jsem vám již vyprávěla.

I když jsem s lidem své země prožila krásné a plodné tři dekády, během kterých zbohatli jako nikdy v historii, i ti chudší se měli lépe než kdy dřív a až dosud jsme patřili mezi národy s nejmenší sociální nerovností na světě, přesto cítím, že stále překvapivě mnoho občanů s nostalgií vzpomíná na mou matku a tehdejší život si až nepochopitelně idealizuje.

Zatímco já se stávám terčem zloby těchto komančských nostalgiků, i když jsem jim dala mnohem víc, než měli kdy předtím, matka, která jim vše sebrala a skrblila na nich s neuvěřitelnou lakotou, je vykreslována div ne jako rozdávačná lidumilka, jíž záleželo na lidech a udělala jim, co jim na očích uviděla.

Každé srovnávání je samozřejmě ošemetné a neberu si tyto věci osobně, ale bylo by dobré se na chvíli zastavit a trochu se zamysl et. Uvedení různých souvislostí na pravou míru je totiž důležité pro pochopení toho, co se dělo, děje a hlavně dít bude.

To byly časy

Jó tenkrát, to byly časy. Poctivě jsme pracovali a všechno, co jsme k životu potřebovali, jsme měli. Jídlo bylo dobré a levné, ne jako ta předražená chemie dnes, lidi k sobě byli ohleduplnější a nikdo nebyl bohatý ani chudý. Doba přála nám, poctivým pracujícím, a ne všem gaunerům, mafiánům, tunelářům, vykutáleným hostinským a řezníkům Krkovičkům, kteří, dokud náš pan Ábé nezavedl on-line kontrolu tržeb, neplatili daně. Tím utrhovali od úst nám, zaměstnancům, kteří se podílejí na vybraných daních a odvodech ze dvou třetin a táhnou růst HDP.

Ano, i takové nesmysly často slýchám. Přesně to si totiž myslí stále velká část národa, jež se zamilovala do mé matky, svého tyrana. Stockholmský syndrom se tomu říká. Buď přímo tvrdí, že dřív bylo líp, anebo připouštějí, že dnes žijí sice líp než tehdy, ale smýšlení o této době mají podobné jako komančští nostalgici.

Lidský mozek si rád upravuje skrze růžové brýle minulost, asi aby se mu lépe stěžovalo na přítomnost. Starší občané si zkrátka na něco zvykli, a i kdyby to bylo sebehorší, zažralo se jim to pod kůži tak silně, že vám budou do očí tvrdit, jak to bylo fajn. Zvyk je železná košile a mozek rád věří pohádkám. Zato realitě se zuby nehty brání… Toto lamentování nad zkaženou dobou se otisklo do naší národní DNA a „sociálně spravedlivým“ komančistickým myšlením načichli i mladí, kteří tu dobu přitom ani nezažili. 

Faktem je, že dřív se měli skoro všichni, bez ohledu na zásluhy, stejně. Samozřejmě až na komanče, kteří kradli ve jménu strany a lidu jako straky, vozili si pomeranče z Kuby, a aby nemuseli jíst stejné blafy, jaké prodávali, kupovali si západní zboží v Tuzexu či si ho přímo dováželi. Jinak byly rozdíly mezi lidmi minimální. Jenže znamená v tomto případě „stejně“ také „dobře“, nebo snad dokonce lépe než dnes?

Lyže? Cože?!

„Státní ekonomika nebyl funkční systém. Třeba jste si nemohli koupit sportovní kolo a lepší lyže – protože kolo s přehazovačkou státní podnik Favorit nestíhal vyrobit (asi tak 7 let) a jiný výrobce nebyl nebo centrální státní nákupčí zahraničních spotřebních výrobků (tuším Pragoimport) nekoupil lyže Völkl či Rossignol, protože nechtěl nebo na to neměl od Státní plánovací komise přidělené peníze.

V naší zemi panoval gulášový socialismus. Čili maso i salám v obchodě byly – tedy pokud šel člověk včas. Vím, že jako kluk jsem musel chodit kupovat mléko do sámošky (byly dva druhy mléka, fialové a modré v takových igelitech, oboje dodával monopolní národní podnik Laktos), protože když rodiče chodili z práce vpodvečer, tak už u nás na sídlišti mlíko nebylo. Bydlelo tam hodně lidí a obchody to nestíhaly, a hlavně ,co má bejt – mlíko už není – můžete to napsat do Knihy přání a stížností‘. Ale nemůžete to řešit normálně (do tohodle obchodu chodit nebudu), protože ani jedna z pěti velkých samoobsluh na sídlišti mlíko večer nemá a všechny jsou součástí Národního podniku Pramen,“ zavzpomínal v bilančním článku ke konci loňského roku na serveru Echo24, kde se svěřuje s tím, proč má raději lidový kapitalismus než lidový socialismus, jeden z našich posledních pravicových politiků a syn prvního správce naší pokladny a pozdějšího náčelníka a hlavy nově vzniklého státu. 

Drtivá většina našich politiků, asi proto, že jim to v národě ovlivněném komančskou nostalgií a ideologií „všichni mají mít všechno, ale běda, jakmile má někdo víc než já“ přinášelo až dosud levné politické body, dávno přestoupili na levý břeh, omývaný vlnami Rudého moře. A to i ti, kteří navenek obdivují Západozemí a hlásí se k odkazu svých známých demokratických předchůdců.

Myšlení, jež odmítá důležitou roli státu a vyzdvihuje roli a zodpovědnost jednotlivce, vyznává v naší zemi menší část populace. Větší část ho naopak upřímně nenávidí. Neříká jim totiž, že bez práce nejsou koláče a „všetkým pridáme“, ale dobře se má mít ten, kdo se snaží a dobře pracuje. Stát se má o lidi postarat, domnívají se, aniž by si ale všimli, že je to nesplnitelná iluze a nikdy v dějinách to tak nebylo. Dokonce ani za komančů… 

Stačí si vzít na pomoc matematiku, která se nedá oblafnout, a prostě si to spočítat. Kromě toho, že nebylo co kupovat, to nebylo ani za co kupovat. Onu výše zmíněnou dětskou vzpomínku na marné shánění mléka mimochodem věrně ilustruje scéna ze slavného filmu pro chlapce a děvčata z roku 1977 Ať žijí duchové.

„Na co taková fronta?“ ptá se učitel, když prochází kolem dlouhého hada z minimálně třicítky dětí před samoobsluhou. „Na Pribináčky. Ještě jich mají pět,“ odpovídá mu devítiletá dívka. Za chvíli volá pokladní na vedoucího Jouzu: „Chtějí knihu stížností…“ Záběry na poloprázdnou prodejnu, kde je nula nula prd, jsou vskutku výmluvné, a to ji možná ještě kvůli natáčení „vylepšili“. Mimochodem, dnes ve filmové sámošce pod brdskými kopci stojí supermarket Albert a v něm najdete jak Pribináčky, tak všechny další věcí, na které máte zrovna chuť.

Ale tenkrát, ještě v roce 1989, stál Pribiňák 1,50 Kčs a dnes kolem 16 korun, slyším námitku. No jo, ale tehdejší průměrný plat byl 3170 a dnešní je 34 077 korun. Ale na průměrný plat dvě třetiny lidí nedosáhnou, zato tehdy ho měla většina, bude znít další námitka. To je sice částečně pravda, ale takzvaný medián, tedy „prostřední“ mzda, je jen o čtyři tisíce nižší. Medián udává, že polovina národa bere více, než je tato částka, a polovina méně. K tomu je třeba započítat, že je u nás běžným zvykem brát oficiálně pouze část platu a zbytek jde, jak se říká, „na ruku“ či „do prémií“. Ale nepředbíhejme.

Podstatné je, že ať už vyděláte jakoukoli částku, vaše životní úroveň je, pokud jste nebyl velký komanč, vyšší než dřív. Než si někdo koupil před 30 lety ledničku, byla-li zrovna, musel pracovat průměrně 39 dní, v roce 2018 ale jen 9. Na pračku vyděláte za týden, tehdy za šest týdnů. Na koupi škodovky byste museli strávit v práci 569 dní, zatímco dnes by to bylo jen 195 dní. V přepočtu na dnešní ceny stála Škoda Favorit, nabourat a zahodit, 472 tisíc korun. 

Pokud dnes berete 20 000 hrubého, odpovídá to 1988 korunám v roce 1989. Kdybyste vložili do nákupního košíku kilo cukru, 2 kila brambor, 300 g šunky, 300 g eidamu, kilo kuřete, 100 gramů čokolády, kilo chleba, kilo jablek, 30 vajec, jedno máslo, dvě mléka, 100 gramů čaje a šest lahváčů desítek, stálo by to podle údajů Českého statistického úřadu 208,20 korun tehdy a 638,48 dnes (rok 2018). Což je v prvním případě 10,47 % platu, ve druhém jen 3 %. 

Kdyby se vám zvýšil plat na 40 000, což by odpovídalo tehdejším 3976 korunám, poměr by klesl na 1,6 % procenta dnes a 5,24 % tenkrát.

Jediná oblast, v níž se výdaje v nové době výrazně zvýšily, je oblast bydlení, kde se od roku 1989 na člena domácnosti zvýšily průměrně na dvanáctinásobek, a šestnáctkrát se zvýšila útrata za elektřinu, plyn a paliva. Zase to ale vykompenzoval desetkrát větší plat. Levnější tehdy byly pak už jen brambory a uhlí.

Samozřejmě že ten, kdo má dneska nízký plat, má problémy vyjít s penězi, ale to platí pro nízkopříjmové skupiny v každé době a každém režimu. I ten nejnuznější člověk ale dnes žije ve srovnání s minulou dobou jako král, který má tolik věcí od auta přes ledničku, automatickou pračku a televizi (ty tehdy měla jen polovina lidí) či hezké oblečení až po chytrý mobil, počítač a milion dalších věcí, o kterých se mu dřív ani nesnilo.

Čísla nelžou. Naopak ukazují, že jestli bylo pro komančismus něco typické, pak to byla nesnesitelná drahota. No jo, ale ta kvalita byla úplně jiná, protože se vše dělalo poctivě a bez chemie… Jako bych to slyšela. Ani to ale není pravda. Kromě mizerného výběru zboží byla pro staré časy charakteristická i mizerná kvalita potravin. Tím neříkám, že je to dnes nějaká hitparáda, ale kdo si chce koupit čokoládu, maso, sušenky či cokoli jiného, kvalitních druhů trh mezi záplavou šuntů nabízí taky dost, stačí si vybrat.

To, že někomu chutnala žvýkačka Pedro, „čokoláda“ Orion či žlutá limonáda, bylo způsobeno tím, že nic jiného nebylo a lidi měli a jedli tak málo věcí, že byli rádi i za to. A tak na to v dospělosti mozek vzpomíná jako na kdovíjakou dobrotu, i když to bylo hnusné jako *****. 

• Milan Vidlák, časopis Šifra  

• About
• Latest Posts

Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc březen 2021: *****

Roman Dubravský 500,- Kč, ing. Jan Dvořák 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Anonym 555,- Kč, Miroslav Zatřepálek 100,- Kč, Peter Keklak 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Mgr. Luděk Tesarčík 200,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Mirko Hampl 170,- Kč, Pavel Jurášek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 100,- Kč, Marek Janicko 250,- Kč

Celkem za měsíc: 5 175,00 Kč

Vybráno 14.78%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Sledujte PP

Latest posts by Redakce (see all)

• Agresívní rasová mediální arogance - 9.3.2021
• Jak zmizel nevhodný článek - 9.3.2021
• Jsme ve válce… nepřítel je neviditelný, nemá tvář, ani cit - 9.3.2021

(31 votes, average: 2,77 out of 5)

Loading...