ŠVÉDSKO: „Humanitární“ fašismus (1)

Brockhausova Encyklopedie (1968) říká o fašismu: ”V dnešní politice se výraz ´fašismus´ často používá, pokud chceme protivníkovi vytknout nedemokratické, totalitární, nebo antikomunistické a nacionalistické postoje” (můj překlad z němčiny).

Političtí protivníci používají termín „fašismus“ jako souhrnné označení totalitárních, nacionalistických hnutí postavených na autoritativní hierarchii, antiliberální, antidemokratické a antiparlamentární, jak existovaly v některých zemích Evropy mezi světovými válkami.

Používání termínu „fašismus“ může vést k nejasnostem už proto, že se fašismus během své existence vyvíjel od bezvýznamných levicových skupin (do r. 1920) až po dnešní pojetí jako extrémní pravicové hnutí. Rozšířil se v Itálii ve 20. letech 20. století jako reakce proti revolučnímu socialismu a komunismu. Přesná definice pojmu „fašismus“ dodnes neexistuje.

Jeden z prvních fašistů, Benito Mussolini, se vzdálil od svých dřívějších marxistických (!) začátků, ale ideu třídního boje si podržel, jen ji omezil na národní úroveň. Mussoliniho kredo bylo ”Vůle vládnout” (Wille zur Macht) jako určující moment lidského vývoje.

Hlásal nutnost vedení lidových mas elitními vůdci v hierarchickém autoritativním systému. Tato elita měla být vychována ve fašistické partaji.

Fašismus rozvinul ideu totalitárního státu s jeho absolutní mocí, kde jednotlivec měl místo jen jako člen všemocného státu a byl povinen respektovat bezpodmínečnou poslušnost státní hierarchii.

Švédský fašismus

Při pohledu na dění v dnešním Švédsku je zřejmé, že stát vykazuje jisté rysy fašismu.

S použitím běžné terminologie se jistě švédskému státu nedá vytknout antikomunismus a odpor proti socialismu, ten zde naopak ve státní správě během desetiletí zapustil hluboké kořeny. Nicméně stát, do velké míry představovaný „státotvornou“ partají sociálních demokratů, si dělá nároky na bezpodmínečnou poslušnost, až totalitní, bohužel stále ještě podporovanou velkou částí slepých, indoktrinovaných voličů. Fašistickým totalitárním – tedy nedemokratickým – rysem je např. šikanování a diskriminace demokraticky zvolené strany Švédských demokratů (SD), odsouzené sedmi parlamentními stranami k izolaci, přestože je druhou největší stranou.

Stejně jako v Mussoliniho fašismu hlásají dnešní socialisté nutnost vedení mas elitními vůdci, tentokrát vychovávanými v levicových stranách jako sociální demokraté, jejich mládežnické strany a kommunisté.

Někdy je odmítáno spojovat italský fašismus a německý nacismus do stejné kategorie proto, že zatímco pro Němce byl rasismus a antisemitismus zásadním prvkem programu, měl Mussolini ve svém hnutí řadu židovských členů, takže se obě ideologie jeví jako neslučitelné.

Německý nacionální socialismus čili nacismus však vyrůstal z pravicově nacionalistických i levicově socialistických kořenů.

V té souvislosti se ukazují i nacistické rysy švédského státu, protože zde antisemitismus kvete bez postihu. Jedním z hlavních představitelů státně uznaného antisemitismu je ministryně zahraničí Margot Wallström, která otevřeně podporuje, morálně i finančně, mj. palestinské teroristy a odsuzuje Izrael. Za volání „chyťte rasistu“ (namířeném ke kritikům islámu a migrantů) vede dál antisemitickou levicovou sebranku. Stát mlčky souhlasí i s pronásledováním Židů muslimskými migranty a nebrání mu, jako je tomu v Malmö.

Další sklon k fašistické totalitě ukazuje vládní návrh zákona na změny v ústavě za účelem omezení svobody projevu, která byla formálně zaručena ústavou starou přes 200 let. Hlavní pohnutkou k tak závažnému zásahu do zaručených občanských svobod je postih všech, kdo se kriticky vyjadřují o muslimských migrantech a o islámu vůbec. Tato cizí ideologie a její vyznavači jsou tu pod ochranou státu. Protesty proti muslimům a problémům v soužití s nimi jsou označovány za rasismus, nenávist, xenofobii a pod. Bezpráví došlo tak daleko, že zločinec z řad migrantů – násilník, zloděj, žhář – je chráněn, aby jeho potrestání nemohlo být označeno některou z těchto nadávek. Zákony jsou tak podřízeny aktivistickým dobrotrusům a uplatňují se pouze proti přestupkům bílých Švédů.

Tento typ na hlavu postaveného rasismu neexistoval ani v Mussoliniho fašistické Itálii. Antisemitismus se tam šířil až v 2. světové válce po sbratření s nacismem.

Povolební blázinec

Poslední volby v září 2018 vyústily v patovou situaci a přes čtyři měsíce byla země bez vlády. Nakonec se odtrhly dvě malé strany, Center (C) a Liberálové (L), od opoziční Aliance a podpořily vládu sociálních demokratů vedenou Stefanem Löfvénem, kterou podporují i komunisté (V). Problémy s průtahy a s formováním jakékoliv koalice byly zaviněny především snahou zabránit vlivu SD. Všech sedm stran se otevřeně zařeklo, že s SD nikdy nebudou spolupracovat, aniž by pro to uvedly konkrétní důvody. Proto během bezvládí proběhla řada podivných obratů a protiřečení, až se nakonec Aliance – protiváha k socialistům – rozpadla.

Upřímně řečeno, celá opozice vůči socialistům za moc nestála, a zrada dvou partají z Aliance – které se připojily k socialistům – jen dovršila úpadek.

Už od dob premiéra Reinfeldta, kdy tzv. konzervativní strana Umírněných (Moderata) změnila název na Noví umírnění (Nya Moderata), byl jasný silný posun doleva, stali se z nich Noví socialisté. Jsou ovocem desítek let socialistické indoktrinace ve školách.

Ministerský předseda Löfvén opět slibuje, že vše bude lepší pro všechny. Vtírá se otázka, proč už tomu tak není, když měl už čtyři roky na uskutečnění svých slibů. Odpověď se nabízí sama, jeho partaj soc.dem. demonstruje proti nespravedlnostem ve společnosti většinu doby od zavedení obecného volebního práva, přestože měla většinou sama moc. Pokrytectví je živá součást její politiky. Hlavní je, aby SD s více než milionem voličů byla „demokraticky“ izolována a její voliči drželi hubu.

Místo slibovaného omezení migrace právě oznámil ministr pro migraci Morgan Johansson vládou plánované rozšíření důvodů pro udělení asylu z humanitárních důvodů také na žadatele s nemocemi, vyžadujícími „drahou a profesionální“ péči u jedinců klasifikovaných jako „zranitelný“ nebo „vystavený (zátěži, okolnostem)“.

Tím jdou sociální demokraté opět opačným směrem proti předvolebním slibům o omezení migrace. A to v zemi s rostoucí čekací dobou ve zdravotní péči, odpírání drahých ošetření, v zemi, kde není zubní pojištění a chybí finance na základní funkce státu, jako je policie a školství.

A opět se zpronevěřují peníze občanů s odvoláním na humanitu a lidskost. Prý ještě více humanity také bude dobré pro integraci migrantů, stejně jako má být dobré pro integraci přijímání rodinných příslušníků v řádu půl milionu během několika let. Iracionální a nezodpovědné zacházení s penězi občanů s věčným odkazem na humanitu je typické pro socialisty a nebude mu konec, dokud to většinu osobně nepostihne.

Popsat celé panoptikum okolo tvoření nové vlády by bylo na dlouhý elaborát plný popisů lží, polopravd, bláznivých obratů, nedodržených slibů a zřejmé snahy předsedy parlamentu protáhnout věc co nejdéle z osobně zištných důvodů. A to všechno z jediného, vše jiné přesahujícího důvodu – zabránit vlivu SD, jediné strany mající za cíl omezit migrační politiku, která ničí celou zem.

Bude tedy dále vládnout rudo-zelená koalice s dominancí sociálních demokratů. I přesto, že lid ve volbách ukázal, že nechce vládu socialistů, podařilo se socanům s pomocí dvou zrádných občanských stran usurpovat moc pro svou zhoubnou ideologii. Celkem dobrý příklad „Vůle vládnout“, fašistického přístupu k demokracii.

Jeden novinář to uzavřel takto: „Tak tam teď stojí, osm partají a všechny podfouknuté. A zde stojíme my, 7 495 936 voličů, z nichž přesně žádný nehlasoval pro levicovou menšinovou vládu s pravicově liberální politikou, diktovanou jednou osmiprocentní partají(C, můj dodatek). Jsme tedy všichni oběťmi velkého podfuku.“

Dokončení zítra