24.8.2015
Kategorie: Společnost

Střípky svobody

Sdílejte článek:

KUBI SEE 24|08|2015

S každým dalším zákazem, příkazem a regulací, které politicko-úřednická reprezentace vyrábí, mizí ze společnosti další kus zodpovědnosti. S každým dalším centralistickým omezením, s každou další celoplošnou povinností, kterou ministerstva nebo úřady vyrobí, mizí ze společnosti kreativita, suverenita a jedinečnost.

Čím více do běžného života lidí politicko-úřednická reprezentace zasahuje, tím méně je jednotlivec a tím pádem celá společnost soběstačná, tím méně si uvědomuje, jak velmi málo je celá státní správa ve skutečnosti potřeba.

Třeba u toho návrhu na omezení svobody fotografování je nejlépe vidět, jak moc vnímají lidé svobodu jen v rámci svého vlastního světa. Omezování svobody ostatních berou jako správné, mnohdy je i radostně vítají. Jakmile ale přijde řeč na jejich svobody, navíc ty zcela běžné, rozčilují se, co si to kdo dovoluje, jim nějakou běžnou zálibu zakazovat.

Ne že by mě to překvapovalo, ale tím spíš je složité najít způsob, jak společnosti vysvětlit, že když jedna část lidí bude pro omezení svobody jiné části lidí, dříve či později přijde chvíle, kdy i ta první část lidí bude na svobodě nějak omezena. Obávám se, že je potřeba svobodu plošně ještě víc omezit, aby lid plošně prozřel a pochopil, že centrální regulací společnosti cesta k lepším zítřkům opravdu nevede.

1058086-510987

Podívejme se společně na pár posbíraných střípků (ne)svobody za poslední dobu:

  • Anketa s otázkou: “Souhlasíte s majetkovými přiznáními?” a výsledkem 95,7% “Ano”. Vyznění téhle ankety je ohromné.  Všimněte si, jak je to formulováno. “Ne já, tedy ten, kdo jsem pro majetková přiznání, ale oni musí. Ti druzí lidé musí. Ti, na které si rádi spolu s médii ukazujeme, musí.” A pak se někomu změní životní situace, podaří se mu zbohatnout a najednou se bude tomu, s čím před tím tak rád souhlasil, bránit. “Proč bych vám měl říkat, jak jsem si dokázal vydělat. Na vaše fízlácké choutky nejsem zvědavý. Hledejte vrahy a násilníky a pracující lidi, kteří nikomu neubližují, nechte být.”
  • Hlavní rozdíl mezi legálním (dovoleným) a nelegálním (zakázaným) obchodem je:
    Legální (viditelný) = placení daní a další odvody státu.
    Nelegální (skrytý) = z veřejných peněz (tedy z těch daní) placení nejrůznějších vyšetřovacích týmů na odhalování zakázané činnosti a neplacení daní (protože nelegální neznamená neexistující). Čili stát (vláda, úřady) jde v určování co je legální a co nelegální proti svým vlastním zájmům. (Taková nenápadná velezrada, napadá mě.) Paradoxem je, že mnoho těch zakázaných činností by po jejich legalizaci generovalo i na daních mnohonásobně víc peněz než kolik stojí jejich vyšetřování, které přitom žádné zisky nevytváří. (Řeč je samozřejmě výhradně o dobrovolném obchodu, nikoliv o různých formách otrokářství.)
  • To trpké uvědomění, že: “V ČR neexistuje vlastnictví nemovitosti, protože osoba označená v katastru jako vlastník nemůže nemovitost užívat dle svobodné vůle, ale jen tak, jak jí to nabuzeruje stát v územním plánu a užívání stavby. Takže v skutečnosti veškeré stavby a pozemky vlastní stát a vlastník je ve skutečnosti jen uživatel či spíše nájemce, když platí nájem formou daně z nemovitosti. A taky dojná kráva, která jen solí peníze na příživníky typu Babiš.” – Petr Březina
  • K tomu se hodí ještě: “Daň z převodu nemovitosti, daň z auta, daň z elektřiny, daň z TV… Kurva, nějak je okrást musíme, ty pitomce. A kdo se okrást nenechá, toho nazveme zlodějem a zavřeme ho a sebereme mu majetek. K tomu nám dopomáhej Babiš. Zn. Bude líp” – Jiří Hemerle.
  • Vnímáte ten zásadní rozdíl mezi: “Co s tím stát udělá, jak tomu zabrání?” a “Co s tím lze dělat, jak si s tím poradit?” Přesně o tom to všechno je. Od A až po Z.
  • V debatách o svobodě individuální a o svobodně v podnikání sleduji několik zajímavých poznatků: 
  1. Lidé hrozně rádi zaměňují svobodu s anarchií nebo i s bezprávím.
  2. Lidé si hrozně rádi vyhrazují právo/nárok na něco, na co přitom žádný nárok neexistuje.
  3. Lidé hrozně rádi vyžadují, aby se služby poskytované soukromým sektorem přizpůsobovaly jejich požadavkům. Je však zajímavé, že služby poskytované veřejným sektorem (tedy státem) všichni tolerují jako nutné zlo, přitom za ně platí mnoho násobě víc, navíc z donucení.
  4. Lidé rádi argumentují tím, že když se pro nějakou změnu – třeba udělat z kuřácké restaurace nekuřáckou – rozhodl jeden konkrétní podnik a vyšlo mu to, že přece není problém, aby to samé udělaly všechny ostatní podniky. Aneb hlavně být stejný, hlavně nebýt odlišný.
  5. Lidé rádi argumentují tím, že když to tak je všude, proč by to nemohlo být i u nás
  6. Lidé argumentují všelijak. Ze všech takových debat ale vždycky vyplývá, že lidé se svobody bojí, protože jí zaměňují s bezprávím viz bod 1.
  • Souhrn: Hlavním úkolem při prosazování svobody tak asi nemá být kladení důrazu na pohodu volnosti, ale na to, že svobodná společnost nerovná se společnost bez práva. Aby člověk měl zájem o větší svobodu, musí mít zároveň jistotu, že i svobodná společnost si dokáže poradit s násilníky, zloději a podvodníky. Byť to mnohým z nás může připadat jako banální samozřejmost, zdaleka ne každý to evidentně vnímá bez bližšího vysvětlení stejně.
  • “Kdybych byla provozovatelka restaurace, tak si asi dneska rozbiju hlavu. V jeden den vláda schválila zákaz kouření i registrační pokladny. Cigaretový dým mi hrozně vadí, preferuju nekuřácké restaurace, ale tady se přesně potvrzuje ta jednoduchost lidí. Já si přeju, aby se tam nekouřilo. Ok, ale to je jen pocit, něco se mi nelíbí nebo líbí, byl bych radši, kdyby to či ono – ale nařídit to lidem, kteří si vybudovali vlastní byznys? Co je komu do toho? Přijde mi to k pláči, kolik lidí si myslí, že je snad v jejich rukou rozhodovat o podniku, který poskytuje nějaké služby a já je můžu nebo nemusím využít, jak má dělat svůj byznys. Pozor, hrůzné zjištění: Nemáte právo na službu, kterou nabízí někdo jiný, můžete ji pouze využít. Poskytování služeb existuje zejména proto, aby provozovateli generovaly zisk. Automaticky se snaží uspokojovat potřeby zákazníků, aby byl zisk co největší a podnik si oblíbili, vraceli se. Čím více je regulací, zákazů a příkazů, tím více se tento automatický a logický postup narušuje.Hrozně bych ocenila, kdyby se lidé dokázali přenést přes osobní pohnutky a přes fňukání: …ale mně se to nelííííbíí, (mně se taky nelíbí tvoje sandále Franto, jsou hnusný a dělá se mi z nich fyzicky nevolno, ale nevynucuju si jejich nenošení zákonem, protože nejsem kráva!) a podívali se na věc jako celek, do důsledků. Ale to bych chtěla asi moc.”
  • Co vlastně znamená termín “rozkradená země”? Něco rozkrást chápu (podobně jako něco ukrást) tak, že si někdo přivlastní něco, čehož je vlastníkem někdo jiný. A když je něco rozkradeno, tak se to zpravidla už nenachází na svém původním místě. Případně si užívání toho něčeho silou vynucuje někdo jiný.
    Přitom jediný, kdo si tady kdy něco silou vynucoval, vždycky byl – a dodnes je – stát. Tudíž, jelikož žijeme, kupodivu i přes ten navrátivší se socialismus, v relativně fungující zemi se spoustou úspěšných lidí, společností a firem, opravdu nerozumím významu termínu “rozkradená země”. Zeman měl “spálenou zemi”, Havel zas “blbou náladu”, o “rozkradené zemi” hodně rád mluví Babiš. Ale za celých těch 25 let jsme odtud neutekli, nevymřeli, nezdivočeli. Je to jen další laciný (ale funkční) populistický nástroj na získávání bodů.
  • Přijde doba, kdy kancelář Veřejného ochránce práv bude pořádat antidiskriminační kurzy. Později přijde doba, kdy takové kurzy budou povinné. Ještě později přijde doba, kdy takové kurzy budou součástí stáních závěrečných zkoušek/maturity.

  • Příběhy s norským Barnevernem (ale už i českým OSPOD – Orgán sociálně-právní ochrany dětí) poškozených rodin jsou často tak absurdní, že je hodně těžké uvěřit, že něco takového v dnešní moderní Evropě je vůbec možné. Smutná pravda je, že to možné je a že se to opravdu děje. I my, kdo se té problematice věnujeme intenzivně již delší dobu, zíráme a jen těžko hledáme slova pokaždé, když zjistíme, co nového si zase norští úřednici vykonstruovali nebo když se dozvíme o dalším šíleném případu. A to se – opakuju – tomu věnujeme už dlouho a máme tak o problému přehled. Uvědomuju si, že člověka věci neznalého by vůbec nenapadlo, jak zrůdně ta tzv. sociálně-právní ochrana dětí ve skutečnosti funguje. Ani já o tom neměl tušení. Je logické a pochopitelné, že člověk problematiky neznalý z počátku buď vůbec nevěří nebo hodně pochybuje, že je naše zděšení z praktik norské (i české) sociálky oprávněné a spíše se přiklání na stranu úředníků ve smyslu “proč by jim brali děti, kdyby k tomu neměli důvod”. Odpověď je až děsivě jednoduchá. Protože můžou. Další smutný fakt na tom všem je, že to samé, co se stalo Evě Michalákové (a mnoha dalším) v Norsku, se může klidně hned zítra stát komukoliv i u nás. Už i takové případy jsou.
  • Pravidelně jsou zveřejňovány ankety obliby a důvěryhodnosti politiků a institucí. Strašně moc si přeju, aby jejich respondenti raději než slepou důvěru politikům a úřadům, vyjadřovali odůvodněnou důvěru lidem ve svém blízkém i širším okolí. Zmizelo by mnoho zbytečných problémů, mnoho zbytečných nedorozumění a líp by bylo všem. Ne jen těm, kdo to slibují na bilboardech.

ZDROJ

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc květen 2019: *****

Dagmar Karlíková 500,- Kč, Dagmar Bowyer 500,- Kč, Tatiana Vráblová 200,- Kč, Pavel Kosmata 100,- Kč, Miroslav Hlousek 111,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Anonymní dárce 1984,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Marek Janicko 200,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Ivanka Trávníčková 300,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, ing. Jan Kocura 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Dagmar Lavičková 300,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Marek Švestka 500,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Milan Tahovský 500,- Kč, Rudolf Bláha 200,- Kč, Pavel Šána 100,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Marin Vacek 500,- Kč, Luděk Kurka 100,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 350,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč

Celkem za měsíc: 11 545,00 Kč
Vybráno 32.98%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 6 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (8 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
1 komentář
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.