cigareta-kour-hospoda
22.2.2021
Kategorie: Exklusivně pro PP, Společnost

Staré dobré časy

Sdílejte článek:

PAVEL OPL/A. B. BARTOŠ

 

Kdo chce žít, kdo není čipovaný, kdo dýchá. Já jdu ven. Co vy? Přidáte se…?
.

Dějství první. Zhruba před dvěma lety. Dávám si s kolegou sraz poté, co jsme se domluvili, že zajdeme do míst, která připomínají „staré dobré časy”. Rozuměj – staré časy, které jsou (nenávratně?) pryč, ale někde existují, aby nám ty časy připomněly. Tedy spíše – ne, aby nám je připomněly, to není jejich cílem. Spíše jen někteří lidé se zkrátka nechtějí smířit s tím, že by ty časy měly být „staré”, „dávné” či „zapomenuté”, nechtějí se smířit s tím, že „dnes už to nejde”. Všechno totiž jde, když se chce, jak dlouhodobě říkám. Když je vůle.

Není to tak, že bych nevěděl, kam jdeme. Tuším to. Znám také podobná místa, ale toto konkrétní ještě ne, rád poznám nové. Honza mne vede do zastrčené hospody v Nuslích. Ještě támhletou ulicí, pak zahnout a jsme tam. Když se přiblížíme, nic nenasvědčuje tomu, že by tam mělo být to, co hledáme. Dokud neotevřeme dveře…

Ty dveře na to nevypadají, nikoho nelákají, nelákají ani nápisy. Nápisy jsou obligátní, nic neukazuje na to, že za dveřmi je „starý svět”. Vejdeme dovnitř…

Hospoda. Lidi. Štamgasti. Mladí, staří, baví se, pijí pivo, šenkýřka roznáší půllitry. Je to taková ta hospoda, kde nemusíte čekat na číšníka, pivo vám přistane na stole ve chvíli, kdy se už hladina v předchozím skle blíží ke dnu. Neprotestujete, protože přesně tohle chcete. Servis. Pohotovost. Tak to má být. Něco je ale přesto jiné, něco, co vidím hned, jen co za sebou zavřeme dveře. A než si oči přivyknou tomu, co už neznáme… Cigaretovému kouři…

Téměř každý, kdo sedí, před sebou půllitr, a vesele se baví, nebo se o něčem se svými druhy u stolu dohaduje, nebo jen vede opilecké řeči, nebo jen sedí sám a něco si čte nebo nad něčím dumá – třímá v ruce cigaretu. Vypouští z úst obláčky kouře. Někteří s ní gestikulují, někteří právě odklepávají, jiní špatně típli, tak to po sobě v popelníku napravují, další si zapalují novou, jiní ji hledají v krabičce a ti, co nemohou najít, se šourají k automatu na krabičky další. Ženy je drží elegantně nahoru, jiní popotahují, vypouštějí kouř, ten ji drží tak, jiný jinak, další ji drží koutkem svých úst a ani ji nevyndá, milenci si zapalují cigaretu jeden od druhého, další něco studuje a drbe se přitom na hlavě, nervózně ji třímá, asi se učí na zkoušku. Támhle u toho stolu hrají na kytaru, s tím se kouří blbě, tak ji má odloženou v popelníku, písnička dohrála, nakloní se pro sklenici, popotáhne, ladí svůj nástroj… A toho kouře. Ale komu to vadí? Nikomu.

Když vejdeme, připadá mi, že se oči všech na nás upřely. Jakoby vešel vetřelec. Na vteřinu vše utichne. Pokyneme hlavou, zaplujeme k volnému stolu, půllitr je v mžiku na stole, vytahujeme cigáro, rozhlédnu se znovu – už se nikdo nedívá, každý si hledí svého, hovory pokračují, asi se mi to zdálo. Asi nás nikdo nepodezíral. Asi se tu nebojí. Asi byli jen zvědaví na další „odvážlivce”.

To, co je na tom zajímavé, je však to, co se mi honí v hlavě. To, co jsem právě popsal, je důvěrně známý obraz. Takhle to dříve normálně bývalo. Stačil však rok a člověk tomu téměř odvykl. Odvykl tak, že když dnes vidí to, co dříve bylo normální, přijde mu to jako něco neskutečného. Důvěrně známého, to ano, ale přitom téměř snového. Takže je to spíše tak, že jsme to my (nebo já), kdo se s údivem dívá na ty lidi. To jako opravdu? Nezdá se mi to?

V místě, jako je toto, kde vám prázdné půllitry vyměňují za plné, a kde plné popelníky vyměňují za prázdné, aniž byste si o to řekli, máte pocit, že to funguje tak, jak má. Dostanete pocit klidu. A zároveň porci brouků do hlavy. Proč tu jsem až teď? Proč jsem se o tom nedozvěděl dříve? Proč takových podniků není víc? Proč mi připadá najednou tak fantastické něco, co dříve bylo obyčejné? A otázka nejdůležitější – jak jsme si, sakra, nechali vzít to, co nás bavilo a co jsme měli rádi? Jak jsme to mohli nechat zajít tak daleko, že dnes má člověk pocit revolučního činu, když vstoupí do místa jako je toto? Cigarety v hospodě, jako symbol boje, odporu…

Dějství druhé. Před týdnem. S vlasy nic neudělám. Kštice je nepoddajná, takže maximum, co s ní mohu učinit, je ji umýt a učesat. Poslední dobou, kdy nechodím do společnosti, na to kašlu. Zájem, který nyní nečekaně věnuji vlasům, přivodí i pozornost manželky. Kampak se to tak chystáš? Dnes výjimečně do společnosti jdu, tak chci vypadat kulturně, odvětím. Dohodl jsem se totiž s jiným kolegou, že navštívíme místo, které také připomíná „staré dobré časy”.

Protože po třeskutých mrazech slunce roztálo ledové kry a vlilo do žil optimismus, zdá se, že námi náhodně vybraný termín bude nečekaně i oslavou blížícího se jara. Místo teplého zimního pulovru volím svůj oblíbený tenký svetr optimistické barvy – další důvod, proč mne manželka podezírá, že jdu jinam, než říkám. Důvod je přitom prostý, ale ženě těžko vysvětlitelný. Jdu někam, kde jsem dlouho nebyl, ba dokonce, jdu někam, kam se nesmí – a připadá mi to jako svátek, tak se na to chci obléknout. Vzít si to, v čem se v dané chvíli cítím nejlépe. Možná tím chci uctít i ty, kteří provozují místo, kam se chystám,. Normálně bych si do takových míst nic takového nebral, ale právě s ohledem na výše řečené tomu dám jistou důležitost i svým oblečením – abych tak vyjádřil „posvátnost” chvíle. Vezmu si sako a nenáviděné zimní boty vyměním za společenskou obuv.

Jedeme přes půl Prahy, vlastně přes celou, na západ. Je neuvěřitelné, že aby se člověk na takové místo dostal, musí jet tak daleko. Ale doba se změnila a lidi se bojí. Těch, kteří se nebojí, je málo. Hledal bys je jako šafránu. Od dějství prvního se toho mnoho změnilo…

Po cestě s Václavem probíráme politiku a šílenost dnešní doby. Když říkám doby, myslím tím spíše poslední rok, ale klidně i poslední týden, protože každý týden dnes dobu posouvá do šílenější podoby. Bavit se dnes o tom, co bylo před měsícem, skoro ztrácí smysl. Dnes není režim pouze přísnější, než byl v prvním dějství, které se odehrávalo před dvěma lety. Dnes je režim přísnější než byl před týdnem a naše dnešní večerní řeči budou včerejší, protože od příští půlnoci bude režim ještě zhovadilejší.

Zaparkujeme, projdeme parkovištěm, najdeme vchod, otevřeme dveře. Za těmi dveřmi je „starý dobrý svět”. Za těmi dveřmi je – hospoda.

Bože můj, wow. Hospoda. Skutečně hospoda. Pravá nefalšovaná hospoda. Sice se tu nekouří, ale je to – hospoda. Pocit revolučního činu se mísí až s dětinskou radostí. Radostí z toho, že někdo ještě provozuje něco takového, jako je hospoda – navzdory režimu. Radost z toho, že jsem konečně sebral odvahu, našel si čas a „objevil” místo, které nám všem ještě před pár měsíci připadalo normální, ale dnes není, ba je zakázané. Radost z toho, že na člověka ten starý svět dýchl, a že možná kromě nostalgie vyvolá v člověku i jiné pocity a postoje. Pocit radosti, zadostiučinění, vděčnosti, příval všech možných emocí, nových nápadů, vzpomínek i plánů. Že se dotek „starého dobrého světa” přemění v tvůrčí energii, která člověku dodá inspiraci k tomu, jak ze současných sraček vyjít nezlomen. Je to až omamné – sice tu nikdo nekouří, ale: lidé se tu baví, klábosí, něco řeší, plánují, kecají, dohadují se, hádají, vyznávají si lásku, řeší byznys, dvoří se, nadávají na politiku, vedou opilecké řeči, baví se s kamarády, jiní sem pozvali svou rodinu na večeři a užívají si odepírané potěšení, které dříve bylo běžné a dnes je zakázané. Ve vzduchu je cítit pohoda a život. Je v tom úleva i vzdor, zábava i protest, ignorace buzerace i programové odmítání buzerace, je v tom únik i spiklenectví, nostalgie i naděje na lepší příští, nebo v tom není nic konkrétního – prostě hospoda, která se nebojí, má otevřeno a zaplať Pán Bůh za ní…

Nikdo se na nás nedívá, jsme usazeni ke stolu, rozehřáti touto vlnou pozitivní energie i teplem ze zdejšího krbu usedáme k našemu stolu, už se nese pití, jídelní lístek, tohle si užijeme, kouřit se zde sice nesmí, ale napijeme se, najíme se, budeme vést řeči, budeme vést řeči o politice, jak se na hospodu sluší, budeme prostě jako dřív, svět bude na chvíli jako dřív, možná v tom není nic víc, možná zde nevznikne žádný nápad, jak tu debilní dobu změnit, možná zde pouze zavzpomínáme na „staré dobré časy”. Nic není vyloučené, ale nic není ani předurčené, tohle místo je skvělé, ale dokud jich bude tak málo, tak můžeme na odpor zapomenout, odpor se nedá dělat ve dvou, ani v pěti, ani v deseti – pokud tedy něco má změnit. Takže si od toho nic neslibujeme, jen tu posedíme, dokud to půjde, budeme si to užívat, budeme kecat, klábosit, nadávat na politiky, probírat plány, sdělovat si zážitky, a že jich – kurňa – je, když jsme se kvůli zasraným lockdownům neviděli přes půl roku, budeme se zkrátka bavit, budeme si užívat každý okamžik, protože nikdo neví, co bude zítra, co bude za hodinu, co bude za pět minut, zda sem vtrhne policie nebo se probudím a zjistím, že to byl jen sen…

Když vidím, jak to v té hospodě žije, říkám si, že dokud bude hospoda žít, i národ bude žít. Otázka je, kolik takových hospod musí být, aby to národ zachránilo. Stačí tato jedna? Obávám se, že ne. V duchu s Bohem licituji – když se najde aspoň deset takových hospod v zemi, dostane náš národ šanci přežít? Hospoda je přitom metafora. Hospoda je rodina, hospoda je společenství, hospoda je domov, hospoda je vlast. Myšlenky se mi rozlétávají všemi směry. Krásné servírky, nikde žádná rouška, útulné prostředí, dobré jídlo a čepované – Bože, čepované – pivo, a těch věcí, které si musíme s kolegou říci, tolik se toho událo, tak dlouho jsme se neviděli…

A jako v prvním dějství – na jednu stranu zde dostanete pocit klidu. Dokonce si možná připadáte tak, jako by nic z toho, co se poslední rok událo, ve skutečnosti neproběhlo. Možná vám to zde dá šanci na chvíli zapomenout. Ale po pravdě – spíše vám to nasadí – ne porci, ale celou invazi brouků do hlavy. Proč tu jsme až teď? Proč jsem se o tom nedozvěděl dříve? Proč takových podniků není víc? Proč mi připadá najednou tak fantastické něco, co dříve bylo obyčejné? A otázka nejdůležitější – jak jsme si, sakra, nechali vzít to, co nás bavilo a co jsme měli rádi? Jak jsme to mohli nechat zajít tak daleko, že dnes má člověk pocit revolučního činu, když vstoupí do místa jako je toto? Hospoda jako symbol boje, odporu…

Dějství třetí. O rok později. Stojím před zrcadlem a přemýšlím, co se svými vlasy. Dost jsem zešedivěl, ale spíše řeším, co s jejich délkou. Kdysi, před dvěma lety, jsem si dělal legraci, že pokud chce člověk v politice uspět, nemůže mít normální účes. Buď musíte mít afroúčes, abyste se na kandidátce TOP09 dostali do politiky, nebo roky nemyté dredované vlasy, abyste se do politiky dostali na kandidátce Pirátů. Se svými aktuálně dlouhými vlasy bych nyní mohl konečně udělat kariéru, říkám si v duchu s úsměvem, jenže volby byly po těch posledních, říjnových, kdy se k moci dostali “Huliči” a zavřeli „vše až na věky”, zrušeny. Teď už mi nepomůže ani účes ve stylu a lá Flégr. Volby totiž už nebudou. Bo prý covid.

A vůbec. Otázku vlasů řeší nebo spíše neřeší celá republika, protože “huliči” nejen zrušili volby, ale zakázali všem vycházet ven. Kdo nepatří ke covidové šlechtě, nesmí opustit domácí vězení. Slyšel jsem, že ti, co nemohli prokázat, co venku pohledávají, byli pořádkovými složkami bez milosti zastřeleni. Takže všichni mají dlouhé vlasy, ale nikdo to neřeší, protože ven stejně nevychází.

Manželce mé rozhodování před zrcadlem přijde divné. Děláš, jako kdyby ses někam chystal, pokusí se o vtip. Netuší, že to není vtip. Netuší, že se chystám. Ale jako správná žena přece jen intuitivně vycítí, že mám v hlavě plán. Počkej, znejistí na malou chvíli. Chystáš? Mlčím. Mlčení je souhlas. Žena to pochopí. Kam proboha? Vidím to zděšení v jejích očích a cítím ho v jejím hlase. Nemáš covid pass, nemáš chytrý telefon s appkou. Nejsi testovaný, očkovaný, čipovaný, jsi na černé listině, protože jsi psal proti tomu všemu. Co máš, proboha za lubem? Vždyť víš, že se nesmí ven? Zabijou tě…

Přivinu ji k sobě a políbím ji. Dobře vím, že nesmím ven už půl roku. Byl vyhlášen superhypertotální lockdown. Matka všech lockdownů. Po těch nekonečných lockdownech, kdy nás učili bát se jít ven, zavedli lockdown, kdy se bojíme, abychom ven jít nemuseli. Každý se každého bojí, každý každého podezírá, každý každého bonzuje, udává, nahlašuje, trasuje, šmíruje zpoza záclony, protože se řeklo, že každý, kdo vyjde ven, je terorista. Venku létají drony, které monitorují každý pohyb. Kašlu na ně.

Přemýšlím, co si vzít na sebe. Je to sváteční chvíle. Asi si vezmu ten tenký svetr, na počest toho, jak jsem se onehdá vydal do té zakázané restaurace. Nebo si mám vzít nějaké opotřebované oblečení, abych vypadal jako bezdomovec a nebyl tolik nápadný? Nebo se snad odít černě, protože mne stejně po pár metrech zastřelí? A třeba nezastřelí. Kdo ví? Dokud nevyjdeš ven, tak nemůžeš vědět nic přesně. Třeba nás v tom strachu jen uměle udržují. Třeba se už ten režim dávno zhroutil, vždyť jak mohu vědět, co se děje či neděje, když už půl roku nejde internet a nemáme televizi? A nemohu do hospody, kde bych se dozvěděl, co vědí ostatní? Třeba je to vše blamáž, třeba zůstáváme v domácím vězení už ze setrvačnosti a ze strachu? Chci to zjistit…

A kam jdeš? naléhá znovu manželka. Na to se těžko odpovídá. Hospody, kde se kouří, už neexistují. Dokonce už neexistují ani hospody, kde se kouřilo, když se v hospodách nesmělo kouřit. Neexistují už ani hospody. A neexistují už ani hospody, které existovaly, když hospody už dávno nesměly existovat. Existuje ještě nějaký „venek”? Nebo je už jen domácí vězení na věčné časy a nikdy jinak? A existuje nějaký „venek” poté, co „venek” byl oficiálně zakázán? To vše musím zjistit, jinak mi to nedá spát.

Ven se musím dostat za každou cenu, protože možná zjistím, že to vše je podvod, že už možná neexistuje ani „premiér” Ivan Matroš, protože svoji zednářskou úlohu už dávno splnil a možná je už dávno za kopečky a nás by jen skrze videa chtěl utvrzovat v názoru, že nesmíme ven, protože „žižkovská” covidová „mutace” je extrémně nebezpečná. Tomu bych na jedné straně věřil, protože v klinice, v té špíně, v jaké tam opět žijí jeho obdivovatelé, se asi může rozmnožit leccos, ale spíše to budou vši a filcky, ale ne viry, ledaže by tam měly Bidenovy Spojené státy nějakou utajenou laboratoř, aby to svinstvo nemusely mít na svém území. Ale co. Prostě vezmu rozum do hrsti a řeknu si, že to, co se ozývá z amplionů umístěných na dronech, které nám každý den před oknem hlásají počet mrtvých na žižkovskou mutaci covidu-22, mohou být – fakenews. Nezjistíš to, dokud nevyjdeš ven, říkám si.

Nebojte se, vrátím se, loučím se s dětmi a se ženou. Nářek, vzlyk, jako když Havlíčka (ne ministra obchodu a průmyslu, ale jednoho českého vlastence) odváželi do Tyrol. Jsem pevně rozhodnut. Sestupuji po schodech. Otevírám domovní dveře. Sestupuji k brance. Odemykám branku. Vstupuji na chodník, na ulici. Jeden malý krok pro mne, ale velký skok pro celou moji rodinu, říkám si. Nadýchnu se vzduchu. Rozhlédnu se. Nikde nikdo. Podívám se vzhůru. Žádný “dred” (jak teď říkáme dronům). To mne povzbudí. Mé myšlenky se rozbíhají všemi směry. Nekouřím sice u čepovaného piva, ba ani nepiji čepované pivo, jsem jen prostě venku, dýchám vzduch. Ale už to je zázrak, marně se snažím potlačit slzy radosti. Žádné tři respirátory na sobě nemám, jak nám to z dronů opakovaně vzkazuje premiér Ivan Matroš, toho času ukrytý nejspíše někde na Sorošových ostrovech. Nemám ani dva, ani jeden, nejsou totiž k dostání už minimálně rok. Nemám ani roušku, nemám nic. Dýchám čerstvý vzduch a nechám na sebe svítit slunce. Prožívám neuvěřitelné chvíle, podobné té, když jsem byl v hospodě, kde se smělo kouřit, nebo té, kdy jsem byl – prostě jen v hospodě. Je v tom opojení, je v tom vzdor. Je v tom naděje, je v tom protest. Je v tom touha žít i smíření se s tím, že mne „dred” ze vzduchu zastřelí, protože nemám chytrý telefon, na který by se napojil, aby zjistil, že nejsem čipován. Kašlu na to. Žiji. Dýchám. Modlím se, abych potkal někoho dalšího, podobného, někoho, kdo dýchá, kdo chce žít, kdo není čipovaný.

Třeba potkám někoho z vás? A třeba ne? Třeba se dáme dohromady, třeba ne. Třeba se spojíme, třeba ne. Třeba se nám podaří to vše zvrátit, třeba ne. Třeba dokážeme zachránit své rodiny a svůj národ, třeba ne. Ale nezjistíme to, dokud nevyjdeme ven a nezkusíme to. Jít ven, jako symbol boje, odporu…
Já jdu ven. Co vy? Přidáte se…?

Text mého kamaráda, výborného člověka, který se stal jednou z prvních obětí politických procesů “nové doby” – Adama Benjamina Bartoše. 

Čest těm, kteří se nebáli tento text uveřejnit a sdílet.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc březen 2021: *****

Roman Dubravský 500,- Kč, ing. Jan Dvořák 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Anonym 555,- Kč, Miroslav Zatřepálek 100,- Kč, Peter Keklak 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Mgr. Luděk Tesarčík 200,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Mirko Hampl 170,- Kč

Celkem za měsíc: 4 725,00 Kč
Vybráno 13.50%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 831 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (21 votes, average: 4,57 out of 5)
Loading...
politicon.cz
44 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.