KOMUNIS1968
21.8.2018
Kategorie: Historie

Srpnová lamentace

Sdílejte článek:

COM/J.PADEVĚT

Jeden z nejlepších textů, který se váže k dnešnímu smutnému výročí jsem našel na fb a jeho autorem je Jiří Padevět. Dovoluji si ho publikovat zde k malému zamyšlení. Jiří Padevět je český spisovatel, knihkupec a nakladatel. V roce 2014 získal cenu Magnesia Litera za knihu Průvodce protektorátní Prahou. Za stejnou publikaci obdržel i ocenění Slovník roku 2013. Narodil se v roce 1966. Po absolvování Střední průmyslové školy zeměměřické studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Roku 1988 začal pracovat jako knihkupec, od roku 2004 působí i jako nakladatel. V současné době je ředitelem nakladatelství Academia. Jiří Padevět rozsáhle zmapoval protektorátní a poválečnou historii v českých zemích, mimo jiné v knihách Průvodce protektorátní Prahou (za kterou získal Magnesii literu), Krvavé finále: jaro 1945 v českých zemích a Krvavé léto 1945: poválečné násilí v českých zemích. Dále publikuje v časopisech Analogon, Paměť a dějiny a dalších. V roce 2016 vyšla kniha rozhovorů s Jiřím Padevětem autora Luďka Staňka Pod tíhou historie. 

 

Když pásy tanků Varšavského paktu začaly drtit asfalt československých silnic a štípat dlažební kostky ulic a náměstí vyděšených měst, když boty ruských výsadkářů dopadly na plochy československých letišť, když začala jedna z největších agresí proti území suverénního státu po roce 1945, hněv občanů Československa se logicky obrátil proti ruskému impériu, které se v tu chvíli shodou historických okolností jmenovalo Svaz sovětských socialistických republik.

Události léta a časného podzimu roku 1968 přinesly Československu a jeho občanům nesmírné utrpení, desítky mrtvých, stovky těžce raněných. Přinesly také vysoce nadstandardní chování okupační armády, tedy vraždy, nikdy nevyšetřené dopravní nehody s vojenskými vozidly, ozbrojené loupeže, krádeže, šikanování civilistů, domovní prohlídky a nahodilou střelbu do lidí.

Je vlastně s podivem, že ruské tanky nepřijely do Československa daleko dříve. Vděčíme za to paradoxně československým komunistům. Zatímco v zemích, obsazených Rudou armádou v letech 1944 a 1945, bezprostředně s Československem sousedících, bylo nutno tanky, nebo alespoň jednotky NKVD a vojenské rozvědky Smerš ponechat, nebo je zase velmi rychle povolat zpátky, v Československu se o všechno postarali domácí komunisté za laskavého dohledu ruských poradců, tedy zpravodajských důstojníků. V Polsku se odehrávala ještě několik let po válce krvavá bitva mezi demokratickým, původně protinacistickým odbojem a jednotkami Rudé armády, NKVD a domácími prokomunistickými kolaboranty, v Berlíně došlo v roce 1953 k dělnickým, tedy nikoliv nacistickým nepokojům, které se přelily do řady měst a obcí a které byly potlačeny ruskými tanky. Heroický průběh a apokalyptický konec mělo maďarské povstání, utopené v krvi a teroru Rudé armády, které velel maršál Koněv.

Díky politickému přešlapování třetí československé republiky, díky smlouvě o „přenechání“ jáchymovského uranu Sovětskému svazu, díky víře v Budovatelský program Gottwaldovy vlády z roku 1946, tedy vlády, vedené komunistou, který byl zcela podřízen Moskvě, zřejmě i díky propagandě, která vykreslovala Sovětský svaz jako běžný státní útvar, nikoliv jako zemi, kde mizí celé národy a profesní skupiny v koncentračních táborech, převzali českoslovenští komunisté v únoru 1948 moc sice násilně, ale bez střelby a potřeby ruských tanků v ulicích. Na zastrašení demokratů stačilo protiprávně vyzbrojit dělníky a poslat je pochodovat do ulic.

Po únoru 1948 rozpoutala Komunistická strana Československa teror, během kterého použila všechny instrumenty nacistického panství na okupovaných územích, počínaje brutálními výslechy politických oponentů a protikomunistických odbojářů, přes provozování koncentračních táborů až po vytváření takzvaných volavčích sítí, tedy fiktivních odbojových organizací, do kterých byli lákáni vlastenci agenty Státní bezpečnosti a po zpravodajském vytěžení likvidováni. Teror, který českoslovenští komunisté za občasného souhlasného jásotu davu páchali nejdříve na všech potenciálních nepřátelích, tedy na těch, koho za nepřítele sami označili, se v poměrně krátkém historickém čase přenesl i do řad komunistů samotných.

Pod taktovkou sovětských poradců byly připravovány politické procesy, tedy spíše divadelní představení, které měly za úkol především vyděsit, ale i semknout veřejnost proti vnitřnímu nepříteli. Procesy probíhaly podle sovětského scénáře, stejně tak jako v dalších porobených zemích. Když se českoslovenští komunisté rozhodli většinu obyvatel Československa připravit o celoživotní úspory a řadu zcela ožebračit, možná už přemýšleli o potřebě ruských tanků. Nakonec nebyly potřeba, na stávky a povstání v Plzni bohužel stačily vlastní bezpečnostní složky.

Československá společnost postupně směřovala, jistě i díky smrti masových vrahů Stalina a Gottwalda, k jisté liberalizaci a demokratizaci poměrů, na které se nemalou měrou podíleli i reformisté uvnitř komunistické strany. Zapomíná se bohužel na to, že až do začátku šedesátých let byly komunistické kriminály a koncentráky pořád plné politických vězňů a činnost církví a spolků byla, když ne zcela zlikvidována, tak alespoň utlumena. Jeden z jáchymovských uranových lágrů byl uzavřen až na přelomu let 1962 a 1963, tedy let, kdy bylo v provozu divadlo Semafor a kdy začaly být tolerovány první bigbeatové kapely. Občanům byla opatrně a po dávkách povolena i jiná kultura, než ta socialisticky realistická.

V dubnu 1968 schválil Ústřední výbor KSČ Akční program, který kromě zvýšení svobody tisku sliboval i větší orientaci socialistické ekonomiky na spotřební zboží. Komunistická strana připustila, že občané Československa mohou v tisku číst i něco jiného, než fráze a dokonce připustila, že si mohou koupit něco na sebe nebo vkusný televizní stolek. Ruské impérium cítilo ohrožení svých pevných pozic mezi československými komunisty, dosud nad míru loajálními. Zavrhlo reformisty a z kovaných soudruhů Vasila Bilaka, Aloise Indry, Oldřicha Švestky, Drahomíra Koldera a dalších vyrobilo vlastizrádce. Vlastně nevyrobilo, jenom přijalo jejich ochotu ke zradě vlastního národa. Tanky se nakonec ukázaly jako nezbytnost, velký bratr na východě přestal být s reprezentací vazalského státu spokojen.

Srpen 1968 byl hrdinským vzepětím obyčejných lidí, z nichž řada byla sovětskými vojáky zavražděna. Srpen 1968 byl chvílí, kdy Češi, Moravané a Slezané nosili při demonstracích nad hlavami státní vlajky, potřísněné krví zabitých spoluobčanů. Národy tehdejšího Československa měly najednou svoje hrdiny, měly martyrologii. Jenže mučedníci do roka a do dne zmizeli. Nebyly pomníčky, nebyly pietní akty, nebyla úcta k mrtvým. Byl jen normalizační sliz, který si řada spoluobčanů táhne na polobotkách dodnes. Za normalizaci, za duchovní pustinu, dusící schopné a dávající křídla všehoschopným, můžeme zase poděkovat jen sami sobě, ale především svým domácím vlastizrádcům. A také těm, kterým je to vždycky jedno.

ZDROJ: Jiří Padevět

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc únor 2019: *****

Milan Tahovský 1000,- Kč, Jakub Malinovský 55,- Kč, Petr Macura 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Radek Mrňa 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Jitka Rytířová 800,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Věra Heyduková 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč

Celkem za měsíc: 4 705,00 Kč
Vybráno 13.44%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 7 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (22 votes, average: 4,36 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-banner
318 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.