euro_black_hole
19.3.2019
Kategorie: Ekonomika

Spirála se zastaví až totálním zhroucením evropského finančního systému

Sdílejte článek:

BENJAMIN KURAS

Možná nám už zbývá jen jeden trik: hospodářský a finanční krach Evropy na úroveň ne-li úplně hladomoru, tak alespoň zemí, odkud demografická transformace přichází, aby se jí to přicházení nevyplácelo a začalo se jí naopak vyplácet odcházení. Tak nějak přibližně úroveň Somálska. 

Není to tak úplná fantazie. Evropa byla na takové úrovni už několikrát a není to ani tak dávno. Historici by nám to měli připomínat. Za německé inflace 20. let se kupoval bochník chleba kufrem stotisícových bankovek. Trochu hlouběji do historie si stačí přečíst třeba Hugovy Bídníky nebo Dickensova Olivera Twista. Za krádež pecnu chleba se chodilo na otrocké práce, za krádež kousku jehněčího se věšelo, za žádost o přidání kaše byl výprask a za nesplacený dluh se zavíralo na pět let. A připomeňme si, že ti věznění dlužníci byli vesměs nešťastníci nebo nedbalci z noblesní třídy, protože jiné třídě tehdy nikdo nepůjčoval.

Dnes každý půjčuje každému, dluh zaplácáváme větším dluhem a jednoho dne to nebudeme moci splatit a naši věřitelé zkrachují. A protože naši koneční věřitelé jsou banky, zkrachuje s nimi celý ekonomický systém, postavený na půjčování, nekonečném a stále bublinovitě se nafukujícím.

Na začátku tohoto století svět (všichni dlužníci dohromady) dlužil 84 biliony dolarů. Za finanční krize roku 2008 to bylo už 170 bilionů a bublina na této číslici začala pukat. Půjčovalo se totiž ne z reálných peněz, nýbrž z kejklí zvaných deriváty, vytvářených půjčkami na půjčky vytvářené na předchozí půjčky, pojištění půjček, půjček na pojištění půjček a pojištění na půjčky na pojištění půjček. Některé banky zkrachovaly, jiné taktak přežily díky darům od vlád (rozumějme od nás daňových poplatníků) v podobě švindlu zvaného „quantitative easing“, překládaného jako kvantitativní uvolňování, čili pouštění do oběhu peněz, které nejsou reálnými penězi. Či tak nějak to odborníci vysvětlují, aby tomu neodborníci nerozuměli, ale uchlácholili se vírou, že vlády něco dělají. 

Vlády tehdy doufaly, že za tuto záchranu se jim banky odmění tím, že jakmile krize opadne, začnou s půjčováním zacházet rozumněji. A taky že ano. Do konce roku 2018 se celkový světový dluh opět zvedl (anglická ekonomická hantýrka tomu říká hezky „mushroomed“ čili zhoubovatěl) na 250 bilionů. Rozumnější půjčování znamenalo omezit půjčování soukromníkům, kteří se ukázali být rizikoví a mnohdy nedobytní. Ale protože banky se bez půjčování neuživí, našly si rychle ochotnou náhradu, dlužníky dobytnější. Vlády. A jakmile se vlády dají do vypůjčování, nevědí, kde přestat, protože věří, že až budou muset půjčky vracet, vyberou si to na daních.

Navíc ještě taky žijí v iluzi magického hospodářského růstu. Ten sice číselně existuje a počítá se jako procento HDP, jenže HDP zahrnuje i obrat z oběhu půjček, takže se vlastně žádný reálný růst nekoná. Či tak nějak to vysvětlují disidenti mezi ekonomy, v naději, že to někdo pochopí a přestane si vypůjčovat bezhlavě. Půjčovat si „hlavě“ totiž původně znamenalo získávat vstupní kapitál na účely, které vydělají víc, než si půjčily, aby mohly jednak půjčku splatit, jednak si vydělat na vlastní živobytí, a jednak ještě mít něco navíc do dalšího kapitálového investování. To už dávno neplatí. Zdanění se dřív nebo později změní v ožebračování a pak nastoupí žluté vesty. Ale platí už to, že daleko největšími dlužníky jsou dnes vlády.

A evropské vlády jsou na vypůjčování mistryně. Za všechny ekonomové nejraději uvádějí Itálii, třetí největší ekonomiku eurozóny, šlapající dnes téměř výlučně na dluh. Její celkový veřejný druh je 116% jejího HDP. Čili o tolik procent víc dluží, než vydělává. Takže nemá z čeho splácet. Takže dál „houbuje“ pomocí rozpočtového deficitu 130 miliard a obchodního deficitu 55 miliard (počítáno v US dolarech). Přetrumflo ji jen Řecko, a to mohutně se 180%, s celkovými částkami, jichž se už nikdo pořádně nedopočítá. V roce 2010 dostalo na splácení starých dluhů půjčku 109 miliard eur, v roce 2018 dalších 97 miliard. O něco pozadu za italskou zadlužeností je Španělsko s 98%, Francie s 97%, Británie s 88%. Dokonce i ekonomicky veleúspěšné Německo funguje na dluhu o 64% převyšujícím HDP.

Tyto číslice jsou vydlábnuté ze statistik Eurostatu, a je úplně jedno, zda jsou na chlup přesné nebo jen odhadované. Důležité na nich je to, že každým rokem narůstají, takže jednoho dne dluh celé Evropy bude nesplatitelný. Jaká krize nastane potom, si nikdo netroufá předvídat. Zato si už někteří ekonomové troufají předvídat, že krize nastane nejdřív v eurozóně a euro ji urychlí – a vlastně už urychluje. A to tím, že jediný, kdo na euru vydělává, je Německo, všichni ostatní prodělávají. Jenže ono brzy dojde i na Německo.

Německo je největší světový exportér, v hodnotě 1,4 biliony dolarů ročně, těsně před Čínou. Jenže dvě třetiny německého exportu jdou do eurozóny. Mohou tam jít v takové míře jen díky tomu, že tyto země platí Německu eurem. Protože Německo má několikanásobně efektivnější produkční náklady, jeho výrobky mohou konkurovat výrobkům třeba italským, a to i na italském trhu. To si kdysi mohla Itálie (a taky Španělsko, Řecko, atd.) regulovat devalvací liry a tím cenově Německu opět konkurovat. Jenže tím by Německo přišlo o export. Italové by si přestali kupovat bavoráky a vrátili by se k fiatům. Totéž by s nimi udělali Španělé, Řekové a možná i pár Rakušáků.

Přesně to chtěl v roce 2012 provést italský patriot Berlusconi, když zjistil, do jaké finanční krize se Itálie eurem dostala. Chystal se vystoupit z eura, přepočítat dluhy v devalvovaných lirách a vzkřísit italskou ekonomiku konkurenčními cenami. A jak to tedy, že Itálie dodnes platí eurem? Bruselský komisariát na Berlusconiho poslal finanční komanda, demokraticky zvolenou vládu svrhl a nastolil místo ní vládu eurobankéřů zachraňujících euro. Další půjčkou. Upevněním evropské liberální demokracie, alias poslušnosti Bruselu. Což finančně znamená Německu, které se takto stará, aby Itálie (a podobní) devalvovat nemohla a Německo o export nepřišlo.

Takže Itálie (a ostatní) si vypůjčuje dál, v podstatě od Německa, jehož Deutschebank podpírá Evropskou centrální banku, která to půjčování provádí. Jenže dluh samotné Deutschebank se v posledních letech pohybuje okolo 300 miliard (a je jedno, jestli se to počítá v eurech nebo dolarech). Ten setrvačností poroste, jak bude Německo muset dál subvencovat ostatní eurozemě, aby do nich mohlo prodávat. A to je spirála, která se dá zastavit jen dvojím způsobem. Buď Německo přestane půjčovat a zkrachuje mu export a tím produkce a tím i finanční systém. Nebo bude půjčovat dál a spirála se zastaví sama totálním zhroucením evropského finančního systému. Třetí variantu zatím nikdo nevymyslel. Žijeme holt v zajímavé době.

Autor: Benjamin Kuras


 


Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2019: *****

Vladislav Vydra 100,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Eva Myslivečková 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jan Bezděk 1000,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Marie Fulková 100,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Oto Tvrz 200,- Kč, Petr Pisan 100,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Ludmila Karská 300,- Kč, Petra Rohlíčková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Jana Hašlarová 200,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloš Kraus 300,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Anonymní dárce 222,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Jan Šmrha 100,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč

Celkem za měsíc: 9 606,00 Kč
Vybráno 27.44%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 2 456 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (26 votes, average: 4,69 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
11 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.