551287_article_photo_vojaci-rude-armady-si-prohlizeji-finskou-vlajku_900x
22.9.2016
Kategorie: Historie

Sovětský imperialismus: Napadení Finska

Sdílejte článek:

VLADISLAV SVOBODA

Po likvidaci Polska a vynucení jednostranně výhodných smluv o vojenské a hospodářské spolupráci s Litvou, Lotyšskem a Estonskem se SSSR obrátil na Finy na vyřešení některých svých “závažných” politických problémů a otázek. Dožadoval se uzavření smlouvy o hospodářské a vojenské spolupráce. A jak měli komunisté ve zvyku. Tyto požadavky byly ultimativní a pro suverénní stát naprosto nepřijatelné:

Právo podpořit Finsko v případě blíže nespecifikovaného ohrožení i bez žádosti finské vlády. Právo zřídit v Hanko vojenskou základnu Rudé armády. Právo.přesouvat po finském území jednotky. Právo vojensky využívat přístav Petsamo. Závazek Finska vojensky podpořit SSSR proti útoku kohokoliv.Vydání strategicky důležitých ostrovů ve Finském zálivu. Vydání strategicky důležitého území na Rybářském poloostrově. Přesun hranic na Karelské šíji dále na západ na linii Koivisto-Lippola.

Jako kompenzaci za toto všechno navrhl SSSR dvojnásobně velké území v oblasti Repola. Kromě nepřijatelnosti výměny z vojenského hlediska to znamenalo, že výměna byla neakceptovatelná i ekonomicky. Za hospodářsky důležitou oblast s rozvinutým průmyslem a pobřežními vodami s významným finským rybolovem, bylo Finsku nabídnuto chudé území, kterou Rudá armáda během povstání ve východní Karelii zcela zpustošila.

Finsko, vědomo si “vojenské” převahy SSSR, vyjádřilo ochotu přenechat SSSR malé ostrůvky ve východní části Finského zálivu a jižní část ostrovů u Suursaari, souhlas s korekcí hranic na Karelské šíji a Rybářském poloostrově, ale odmítlo pronájem Hanko a nesouhlasilo se sovětským požadavkem na likvidaci finského opevnění na Karelské šíji. Na této pozici setrvalo i přes otevřené vyhrožování válkou a rozsáhlými přesuny jednotek Rudé armády k finským hranicím. Klíčová část finských politiků v čele s ministrem zahraničí Erkkem byla přesvědčena, že SSSR blufuje a k útoku se neodhodlá. Tento postoj finská delegace držela až do svého odjezdu. Stalinova snaha o diplomatické řešení zlepšení sovětských bezpečnostních pozic v Baltickém moři tak definitivně skončila. 30. listopadu finská vláda rozhodla o vyhlášení válečného stavu a jmenovala maršála Carla Gustafa Emila Mannerheima vrchním velitelem finských ozbrojených sil.

Sovětský svaz začal s intenzivní mobilizací poblíž finských hranic už koncem roku 1938, ale k rozmístění invazních jednotek došlo v říjnu 1939. Záminkou k samotné agresi se stal “Mainilský incident”, který se stal 26. listopadu 1939, kdy Rudá armáda předstírala ostřelování své pohraniční vesnice Mainila a tvrdila, že za útokem stojí Finsko a že došlo ke ztrátám v sovětských jednotkách. Této propagandy využil SSSR k útoku na Finsko.

Po třech dnech přerušily obě strany diplomatické styky a o den později, 30. listopadu v 06:50, zahájily sovětské jednotky bez vyhlášení války (jak bylo pro SSSR obvyklé) intenzivní ostřelování finského pohraničí a nálety na finská města. V 08:00 Rudá armáda skončila dělostřeleckou přípravu a vtrhla na finské území. 1. prosince zřídil Sovětský svaz loutkovou vládu Finské demokratické republiky, která měla převzít vládu, jakmile Rudá armáda Finsko porazí. V jejím čele měl stát finský komunista Otto Ville Kuusinen. Tento loutkový stát se později transformoval na Karelsko-finskou SSR. Začala takzvaná Zimní válka.

Sovětský svaz inspirovaný Německem chtěl Finsko dobýt taktikou bleskové války. Zhroucení špatně vyzbrojené a nepočetné finské armády se očekávalo po čtrnácti dnech bojů. Vojáci Rudé armády byli dokonce varováni, aby si dali pozor a nepřekročili švédské hranice. Kapitulace Helsink se předpokládala 21. prosince, jako dárek k Stalinovým šedesátinám.

Finský generální štáb předpokládal, že Rudá armáda povede útok přes Karelskou šíji a zároveň se pokusí o její obchvat podél severních břehů Ladožského jezera. Proto se rozhodl vybudovat napříč Karelskou šíjí řadu stálých a polních opevnění – známou Mannerheimovu linii. Jednotky byly vycvičeny v taktice guerillového boje nepřetržitých útoků na boky a týly motorizovaných kolon.

Když se Rudá armáda dala do pohybu, setkala se s urputným odporem finských jednotek, se zátarasy, s minovými poli a palebnými léčkami, které působily na sovětské vojáky demoralizujícím účinkem. Trvaloněkolik týdnů,než novou taktikou průzkumu a následné práce ženistů tyto obavy eliminovala. Naplno se projevil dopad čistek na morálku a akceschopnost Rudé armády a zcela selhala spolupráce s finskou komunistickou opozicí. Zároveň se projevila nepřipravenost Rudé armády na boj v subarktických podmínkách, kterou ještě zhoršoval fakt, že zima v roce 1939 patřila k nejkrutějším zimám 20. století. Rudá armáda musela pro nedostatek mužů zastavit akce na Karelské šíji, kde doslova vykrvácela při útocích na na Mannerheimovu linii.

Sovětský svaz v průběhu ledna 1940 přesunul na frontu čerstvé síly a došlo k výrazným změnám ve vedení. Útok vedený skoro trojnásobnou silou byl obnoven 1. února 1940 a byl koncipován jako masivní úder na Karelskou šíji. Finská armáda už neměla dostatečné zásoby munice, ani rezervistů. Vzdušná převaha sovětského letectva dosáhla hrozivých rozměrů. Po čtrnácti dnech bojů byl prolomen středojižní úsek Mannerheimovy linie. Finové ustoupili a zarazili nepřátelský nápor na rezervních pozicích této linie, ale Rudá armáda změnila směr úderu a využila ve svůj prospěch krutou zimu, když vstoupila na led Finského a Viipurského zálivu a rezervní linie byla obchvácena. Přesto až po 20 dnech urputných bojů se podařilo Rudé armádě proniknout na západní břeh Viipurského zálivu. Finové už neměli kam ustoupit, protože dobytí města Viipuri by znamenalo obklíčení všech finských ozbrojených sil bojujících na Karelské šíji. Mannerheim proto sáhl k poslednímu zoufalému kroku. Rozkázal odstřelit stavidla a hráze průplavu Saimaa, aby vzniklé záplavy zbrzdily nepřátelský postup a finské jednotky získaly čas ke stažení na západ.

Rudá armáda zahájila 12. března obchvatný manévr, jehož cílem bylo obklíčení Viipuri, které se nepodařilo dokončit, ačkoliv Rudá armáda během bojů obsadila i okrajové čtvrti města. Zaplavení území a potíže se zásobováním zbrzdily další postup Rudé armády a obě strany byly 12. března na pokraji vyčerpání.

“Zimní válka” skončila Moskevským mírem 13. března 1940. Na základě tohoto míru muselo Finsko odstoupit velkou část svého území a přistoupit na většinu sovětských podmínek. Ztratilo téměř celou Karélii, území v oblasti Salie a svou část rybářského poloostrova, celkem 57 000 km2. Muselo souhlasit se zřízením sovětské vojenské základny v Hanko, vybudováním železnic spojující Sovětský svaz a Norsko a přislíbit sovětským jednotkám právo transportu po těchto železnicích.

Lidé v odstoupeném teritoriu dostali právo se svobodně rozhodnout, zdali opustí domovy nebo začnou žít v Sovětském svazu. Ani jediný Fin nezvolil druhou možnost, ačkoliv 450 000 Finů připravila “mírová smlouva” o veškeré prostředky i střechu nad hlavou.

Na straně Finů bojovalo 8000 švédských, 800 norských, 800 dánských a kupodivu i 450 maďarských dobrovolníků.

Finská armáda ztratila asi 71 000 mužů (22 830 mrtvých a 48 700 těžce zraněných). Ztráty Rudé armády zůstávají záhadou. Původně přiznala ztráty 100 000 mužů. Když byla tato čísla novináři přijata s posměchem, byla záhy opravena na 150 000 mužů a posléze na 200 000 mužů. V současnosti ruští historici uvádějí 131 486 mrtvých či zmizelých a 264 908 zraněných.

Pro Hitlera to znamenalo prudký pokles reputace v Rudou armádu a zpečetilo osud Norska, a tím pádem i Dánska. Pro Stalina to znamenalo zavedení nového Kázeňského řádu, ve kterém získali velitelé právo tvrdě (či spíše krutě) trestat vojáky, kteří se provinili proti nesplnění rozkazů a vojáci ztratili právo si stěžovat vůči svým velitelům. V podstatě se stali “nevolníky”.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc květen 2019: *****

Dagmar Karlíková 500,- Kč, Dagmar Bowyer 500,- Kč, Tatiana Vráblová 200,- Kč, Pavel Kosmata 100,- Kč, Miroslav Hlousek 111,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Anonymní dárce 1984,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Marek Janicko 200,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Ivanka Trávníčková 300,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, ing. Jan Kocura 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Dagmar Lavičková 300,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Marek Švestka 500,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Milan Tahovský 500,- Kč, Rudolf Bláha 200,- Kč, Pavel Šána 100,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Marin Vacek 500,- Kč, Luděk Kurka 100,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 350,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč

Celkem za měsíc: 11 845,00 Kč
Vybráno 33.86%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 68 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (9 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
249 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.