hand-3666963_960_720
4.12.2019
Kategorie: Společnost

„Socanství“ není svobodná volba; je to její opak

Sdílejte článek:

URZA 

urzaAť už lidé trpí z důvodů, které považujeme za relevantní a nepřekonatelné, nebo z důvodů, které pokládáme za řešitelné, na utrpení samotném to nic nemění. Podmiňovat možnosti ukončení života relevancí důvodů utrpení je tedy zcela nesmyslné.

Po dlouhé době mě k sepsání článku pro D-FENSův weblog motivoval Challengerův text „Euthanázie a jiné věci: socanstvím světlu vstříc!“, ve kterém autor v praxi aplikuje Orwellovo: „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“ V jeho světě je totiž zřejmě „socanstvím“ to, když stát nebrání dvěma lidem v tom, aby učinili něco, na čem se předem dohodli a oba s tím souhlasili. Challenger je zastáncem toho, aby stát takové jednání zakazoval a postihoval, protože je přece zneužitelné; což bývá typická rétorika oněch levičáků, které jinak v článku kritizuje.

Článek je sepsán tak, aby od samého začátku nebylo pochyb, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí; odpovídá tomu volba slov (Čapkova polemická figura Termini se opakuje snad v každém odstavci několikrát; o ostatní figury též není nouze) a nechybí ani spojení názorových odpůrců s nacisty. Obzvláště vtipné je pak autorovo vysvětlení, proč s legalizací eutanázie souhlasí více zdravotních sester než doktorů:
„Je přitom úplně lhostejné, zda půjde o příbuzné motivované dědictvím anebo o zdravotnické pracovníky motivované nižší pracovní zátěží za stejné peníze (což je mimochodem přesně ten důvod, proč je tak signifikatní rozdíl v počtu stoupenců eutanazie mezi lékaři a sestrami).“

Že autor prezentuje svůj názor více méně jako holý fakt by bylo asi omluvitelné, kdyby šlo o názor podložený čímkoliv jiným než snahou nakydat na názorové odpůrce co nejvíc špíny. Různých vysvětlení faktu, proč mezi zdravotními sestrami najdeme více zastánců legalizace eutanázie, existuje samozřejmě celá řada – počínaje tím, že přicházejí s trpícími pacienty do styku v jiných situacích než doktoři, přes to, že sestry a doktoři jsou demograficky dosti rozdílné skupiny, až po důvody, pro které si lidé vybírají tu či onu profesi. Challenger v tom má však (bez jakýchkoli podkladů) jasno: Sestry podporují eutanázii proto, aby měly méně práce. Ne že by to tak nemohlo v některých případech být, ale vážně je třeba to prezentovat jako (cituji) „přesně ten důvod“?

Asi hlavní motivací, proč na článek reaguji, spočívá v primárním argumentu, kolem kterého je vystavěn; tento argument se totiž v různých obměnách vyskytuje velice často: Důvody, pro které chtějí lidé ukončovat své životy, jsou sice relevantní, ale (systémově) řešitelné, takže by eutanázie měla být ilegální, minimálně dokud tyto důvody (systémově) vyřešeny nebudou.

Uvedu několik příkladů (některé jsou částečně inspirovány textem Challengera, jiné můžeme slýchat v debatě o tomto tématu v různých obměnách):

  • Máme špatnou paliativní péči, což je důvod, proč lidé chtějí raději umírat. Dokud se paliativní péče nezlepší, musí být eutanázie ilegální.
  • Staří lidé mají mizerné životy, ve kterých nechtějí pokračovat. Dokud se jejich socioekonomická situace nezlepší, musí být eutanázie ilegální.
  • Nemocní lidé se cítí býti přítěží, jejich život jim pak připadá bezcenný. Dokud tento problém nevyřešíme, musí být eutanázie ilegální.
  • Mnoho lidí má strach z umírání, protože v naší společnosti je toto téma odsouváno či tabuizováno.
  • Dokud neproběhne osvěta, musí být eutanázie ilegální.

Jsem přesvědčen, že tato argumentace je principiálně logicky nesmyslná, což ukážu na příkladu s paliativní péčí (platí to však i pro všechny ostatní). Řekněme, že lidé skutečně nemusejí během umírání trpět; řekněme, že je možné jim od bolesti pomoci, ale z důvodů špatného nastavení procesů ve zdravotnictví se to neděje. Pro spoustu lidí je tohle argumentem proti legalizaci eutanázie. Já tvrdím pravý opak. Právě proto, že lidé trpí, bychom jim neměli bránit to utrpění ukončit; zcela bez ohledu na to, z jakého důvodu trpí. Dokud totiž ten důvod trvá, utrpení nemizí; z pohledu umírajících je totiž irelevantní, zda trpí proto, že věda nezná odpověď, nebo proto, že procesy ve zdravotnictví jsou špatně nastaveny, případně proto, že nějaký lékař udělal špatné rozhodnutí či už prostě neměl kapacitu odvést lepší práci. Utrpení toho člověka je totiž ve všech těch případech úplně stejně hrozné.

V souladu s výše uvedeným argumentem by totiž mělo smysl umožňovat smrt jen těm lidem, kterým pomoci neumíme; a nechat trpět všechny, kterým bychom pomoci teoreticky dokázali, ale z nějakého důvodu tak nečiníme. Trpíte při umírání bolestí, se kterou si (ani teoreticky) neumíme poradit? Fajn, máte štěstí, smíte to ukončit. Trápí vás však bolest, kterou byste trpět sice nemuseli, ale trpíte, protože nejsou zdroje, případně máme špatně nastavený systém paliativní péče? Smůla, musíte si to vyžrat až do konce. Dle této „logiky“ dojdeme například i k tomu, že dokud v minulosti neexistovaly moderní prostředky tišení bolesti, bylo by přijatelné umožňovat lidem předčasný asistovaný odchod ze života, ale ve chvíli, kdy byly tyto prostředky objeveny, by to přijatelné být přestalo, a to dokonce i tam, kde dané prostředky ještě nebyly k dispozici, protože už přece existovaly, takže se měly nejprve zpřístupnit a až pak uvažovat o legalizaci eutanázie.

Jediný racionální (byť dle mého názoru neetický) důvod, proč by mohl někdo chtít podmiňovat legalizaci eutanázie zlepšením podmínek (třeba paliativní péče), by mohl spočívat v tom, že trpící lidé mohou složit jako politická páka ke zviditelnění problému. I to je však přinejmenším spekulativní, jelikož lidé ukončující své životy poslouží velice podobně. V každém případě by však ti, kdo tak argumentují, měli otevřeně přiznat, že používají trpící lidi jako rukojmí k protlačení zlepšení podmínek.

Ať už lidé trpí z důvodů, které považujeme za relevantní a nepřekonatelné, nebo z důvodů, které pokládáme za řešitelné, na utrpení samotném to nic nemění. Podmiňovat možnosti ukončení života relevancí důvodů utrpení je tedy zcela nesmyslné. Umíme-li s těmi důvody něco dělat, pak to udělejme; a lidé nebudou mít důvod ukončovat své životy předčasně. Dokud však ti lidé trpí, neomezujme svobodu jejich volby jen proto, že se nám nelíbí podmínky, za kterých daná volba probíhá.

Tím se dostáváme k další zásadní podobnosti argumentace autora a argumentace jím pohrdaných socanů, levičáků a neomarxistů. Ti všichni sice do jisté míry nechávají lidi uzavírat dobrovolné kontrakty, ale jen dokud jim nezačne subjektivně připadat, že jedna ze stran je v nějaké moc těžké situaci; pak jde najednou svoboda stranou, případně prohlásí, že ti lidé už svobodní stejně nejsou – ať už je „nesvobodný“ kdokoliv, kdo se musí živit prací (což je krásný argument pro regulace trhu práce), nebo kdokoliv nevzdělaný či neinformovaný (všechny regulace chránící lidi před nimi samými, třeba povinnost poutat se v autě) či v případě autora umírající člověk s mizerným životem. Socialisté, levičáci, marxisté i autor pak volají na pomoc stát, který má situaci „řešit“. Jenže takové „řešení“ typicky spočívá v tom, že člověku v tísni prostě vezmeme možnost, kterou on sám považoval za nejlepší, čímž jeho situaci ještě zhoršíme.

Je to podobné jako volání českých levičáků (osobně jsem to slyšel třeba od některých členů Pirátů) po zákazu pronajímání bytů za sex. Je přece hrozné, aby majitel bytu zneužíval těžké životní situace třeba matky samoživitelky! A co je řešením? Inu, podle nich sebrat dotyčné i tuhle možnost, pro kterou se rozhodla. To, že se pro ni rozhodla, však samo o sobě svědčí o tom, že z možností, které měla k dispozici, byla tahle pro ni tou nejméně hroznou; zákazem ji pak přimějeme zvolit možnost, která pro ni byla ještě horší, třeba jít šlapat na ulici (v praxi pak samozřejmě spíše ten zákon nějak obejít). Skutečným řešením by pak bylo nic nezakazovat, ale poskytnout jí lepší možnost, takže by pak zákazu ani nebylo zapotřebí.

S eutanázií je to podobné; octne-li se někdo v tak mizerné situaci, že chce raději zemřít (ať už z důvodů velké bolesti či neutěšené socioekonomické situace), pochopitelně bychom se měli pokusit jeho situaci zlepšit, v důsledku čehož se pak může sám rozhodnout dále žít. Tím, že mu jen vezmeme možnost, pro kterou se sám rozhodl, jemu nepomůžeme, jelikož on zůstane ve svém utrpení; my se maximálně můžeme cítit lépe, že neudělal něco, co za nejlepší možnost nepovažuje někdo, kdo v té situaci sám není a nenese následky toho rozhodnutí, protože o jeho život a bolest se nejedná.

Stejně jako autor článku či spousta jím kritizovaných socialistů, neomarxistů a levičáků se můžeme přít, zda a jak moc je vlastně člověk v takové situaci svobodný; Challenger píše: „Svoboda znamená ovládat podmínky vlastního života: jídlo, oblečení, přístřeší a obranu proti všemu, co může ohrožovat zdroje a prostředí každého člověka. Člověk nemá svobodu, pokud někdo nebo něco má nad ním moc, a nezáleží na tom, jak benevolentně, tolerantně či liberálně je tato moc vykonávána.“ Toto „nárokové“ pojetí svobody je typické pro socialisty; já osobně svobodu vnímám nenárokově (vizte rozdíl mezi pozitivními a negativními právy), ale ono je to celkem jedno. Není důležité, jak stav věcí nazýváme; důležité je, co s takovým stavem chceme dělat: Zatímco Challenger tvrdí, že když je člověk v hrozné situaci, měli bychom mu vzít nějaké možnosti jejího řešení, protože je my od stolu považujeme za špatné; já si stojím za tím, že bychom se sice mohli a měli pokusit situaci dotyčného zlepšit, ale nic nám nedává právo brát mu možnost, kterou on sám považuje za nejlepší řešení situace, ve které se nachází.

Argument, že se může zabít sám, dle mého názoru neobstojí. Jednak ne vždy je toho fyzicky schopen, ale i kdyby ano, proč jinému člověku bránit, aby mu s tím pomohl, budou-li oba dva souhlasit? Ze stran odpůrců legalizace eutanázie občas zaznívá, že kdo „nemá koule“ to udělat, neměl by tím pověřovat jiné. Ale proč ne, když s tím obě strany souhlasí? Nebo snad fakt, že v sobě někdo nedokáže najít sílu k ukončení svého života, ho má odsuzovat k utrpení, i když existuje někdo, kdo je ochoten splnit jeho přání? To už bychom rovnou mohli tvrdit, že když třeba někdo krvácí, bojí se krve a „nemá koule“ se ošetřit sám, měl by zemřít…

Na závěr bych chtěl poznamenat, že já osobně mám k předčasnému ukončování života negativní postoj. Samozřejmě nevím, jak velká bolest by dokázala můj názor změnit, ale pokud mohu něco soudit s myslí bolestí nezatíženou, rozhodně bych nechtěl odcházet ze života předčasně. Přeji si dožít (výjimku tvoří vegetativní či jiný stav, ve kterém už bych to stejně mentálně nebyl já; tam naopak nevidím žádný důvod k udržování prázdné schránky). Podobně se (sám za sebe) dívám i na případnou sebevraždu spáchanou z jiného důvodu; jsem si tak jist, jak jen mohu být, že se k ničemu takovému neuchýlím (opět s tou výjimkou, že bych měl před sebou bezprostřední a nevyhnutelnou mentální degradaci, což už stejně za smrt považuji).

Přesto však ctím svobodu ostatních nakládat se svými životy podle toho, jak se sami rozhodnou. Každý máme jinak nastavené hranice a nikdo nejsme expertem na životy (ani utrpení) druhých. Jen každý člověk sám ví, jakou cenu pro něj jeho život má (přičemž vážně záleží na tom, jakou cenu pro něj jeho život reálně má teď a tady; ne jakou by mohl mít, kdyby byla třeba lepší paliativní péče). A dohodnou-li se dva lidé na dobrovolném aktu, kterému oba rozumějí, chápou následky a souhlasí s ním, pak by jim nikdo neměl bránit ani je postihovat, pokud nikoho dalšího nepoškodí. Socialisté, levičáci a neomarxisté, které Challenger kritizuje, s ním mají bohužel shodné přesvědčení, že je v pořádku silou či sankcemi bránit lidem, aby sami rozhodovali o svých životech. Autor článku se od kovaných soudruhů sice liší mírou svobody, kterou je ochoten lidem poskytnout, což ho ctí a chválí; když však jde opravdu o hodně, je ochoten svou představu toho, jak by měli ostatní nakládat se svými životy, druhým klidně vnutit. Já ne.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2020: *****

ing. Jan Dvořák 400,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, Pavel Kl*ka 222,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Jan Petr 300,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Miroslav Paták 200,- Kč, Marek Janičko 250,- Kč, Anonym 1000,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Pavel Janeček 500,- Kč, Pavel Jurášek 100,- Kč, Jan a Gabriela Horáčkovi 500,- Kč, Miloš Kraus 200,- Kč, Ludmila Kárská 300,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Martin Vavrinka 100,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Miloš Kraus 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, MUDr. Markéta Hansli 500,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jiří Meissner 500,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Arpád Krausz 250,- Kč, Bohuslav Maceška 50,- Kč, Jiří Sika 100,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, ing. Jiří Klumpar 100,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Zdeňka Jindrová 50,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, Aleš Karásek 200,- Kč, Petr Hučín 50,- Kč, Eduard Ezer 500,- Kč, Iva Janouchová 100,- Kč, Mirko Hampl 200,- Kč, Rudolf Roedlind 500,- Kč, Silvia Ambrogini 500,- Kč

Celkem za měsíc: 16 955,00 Kč
Vybráno 48.44%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 724 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (14 votes, average: 3,07 out of 5)
Loading...
politicon.cz
57 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.