S izraelskym vizem do Islamskeho statu Iran?

Ani ja nejsem žaden cyp. Pasy mam tři. Jeden ukazuju v zemich křesťanskych a Izraeli, druhy mam pro země islamske. A třeti, když jakasik hlupa ambasada ma třeba měsični termin pro vydani viza.

Před pul rokem Ameryčani ukončili embargo proti Iranu. Iran si totiž dovolil prodavat ropu bez použiti Dolara, a to se nerobi. Naposledy to tak prubnul stary Kadafi, a všeci vite, jak dopadl. Iranci na oplatku uvolnili vizovu polityku, obvykle se čekalo na viza tydny a měsice, u nas to bylo o to horši, že naše vysilani Svobodne Evropy do Iranu neni brane jako přatelska služba. Ale fčil se naraz dalo ziskat vizum na počkani přimo na letišťu Imama Chumejnyho. To je ten synek, kery zrobil revolucu, a aby na něho lidi nezapomněli, tak po něm pojmenovali letiště. To je v socialistyckych a totalitnich zemich taky zvyk. U nas se to letiště tež jmenuje po jakemsik revolucionařovi – RVHP.

Nevahal sem ani minutu, kupil letenku, popadnul pas a valil do Tehranu. Ze třech pasu sem narychlo vytahnul ten islamsky a po mezipřistani v Kyjevě sem vystupil na tym Imamovym letišťu. Letadlo plne muslimskych bab a synku – všeci prošli pasovku bez čekani, bo byli mistni.

Stal sem sam před nově zřizenym oknem – Visa na počkani. Vytahnul sem pas, a v tym sem myslel, že mě cyp střeli. Hned na prvni strance na mě svitil napis – Stat Izrael – letiště Bena Gurjóna (to je asi tež jakysik revolucionař). Ja cyp zplantany, kokot dreveny, hňup neobadany sem doma zrobil jakusik chybu a šahnul sem po špatnem pasu.

Kura, Ladik, to je konec. Už sem viděl, jak z budky vybihaju přislušnici Islamske narodni gardy, odvažaju mě do podzemnich vyslechovych mistnosti, měsice a roky mě muči a zjišťuju moje kontakty v tym židovskem statě, lejou mi do huby waterbordyngovu vodu, pušťaju do mě eletryku a psychicky tyraju non stop puštěnym bavorskym pornem s Dolly Buster Keatonovou.

Už sem viděl, jak mě po dvaceti rokach po pate zvoleny prezident Zeman vykupuje za 5 milionu Euro, přijima mě na Prasklem hradě a na otazku, čemu mě nevykupil dřiv, řika tym svojim nosovym basem: “To maš za to, že ses o mě 16. listopada 2014 v 11 hodin, 11 miut a 11 sekund škaredě zminil na blogu.”

Člen Iranske revolučni gardy v okynku mi zebral z ruky pas, prolistoval stranky s razitkama mnoha zemi Iranu nepřatelskych a naraz se zastavil. Viděl sem, jak mu oči lezu z jamek ven. Zavolal kolegu a cosik tam na sebe pořvavali. Za chvili bylo v jejich kukani asi deset unyformovanych gardystu. Po pysku mi začal tect studeny pot, bo sem věděl, že sem v dupě. Divali se na mě, a odhadovali, v kere časti batoha mam tajne žydovske přistroje určene k destabilizaci jejich země, kaj mam navaděci zařizeni pro utok izraelskych stihaček na iranske Temeliny, a kaj mam skovany rozebrany kalašnikov.

Vyzvali mě, ať jdu s nima. To je konec. Už nikdy se nepodivam do rodne Poruby. Všecko je v dupě. Sednul sem se v klimakterizovane mistnosti, kde nebylo vubec nic. Idealni misto pro nakladačku.

A pak – pak se to stalo. Přišel nejvyšši člen gardy, odvedl mě za okenko pasove kontroly, dal mi muj pasport do ruky a řekl: “Welcome to Iran”.

Stal sem tam jak cyp, eště sem furt nechapal, jak je možne, že jsem svobodny, a nebudu ani popraveny, ani kamenovany, ani zavřeny za navštěvu největšiho nepřitela.

Odevřel sem svuj pas. Tam, kde bylo nalepene vizum Statu Izrael, byla fčil taka mala vyboulenina. A na ni byla nova nalepka s napisem: VISA, Islamic republik of Iran…

Ladislav Větvička, zplantany hlasatel Mlade Fronty Fčil, Iran