rusko517
4.4.2019
Kategorie: Historie

Rusko stále dýchá stalinismem

Sdílejte článek:

FERO HRABAL

Přinejmenším poslední tři století ruské historie nám neskýtají pražádnou naději, že by se v nejbližších desetiletích mohlo Rusko jako celek transformovat v demokratickou zemi evropského typu. Zdá se, že v ruské společnosti dochází k specifickému, radikálnímu “rozevírání nůžek” nejen ve smyslu životní úrovně (prohlubování sociální nerovnosti, propasti mezi bohatými a chudými), nýbrž i ve smyslu “světonázoru”.

Drtivá většina občanů inklinuje ke zcela opačným pólům politického spektra. Jednak přibývá, hlavně mezi inteligencí a neruskými etniky, nesmiřitelných odpůrců putlerovské opričniny, kteří nejsou ochotni akceptovat návrat k samoděržaví a raději by volili vzpouru nebo emigraci[1], a na druhé straně sílí ještě větší skupina občanů utíkajících se k stalinistickým reminiscencím, resp. směsi ultrapravicového slavjanofilství, bigotního pravoslaví, stalinismu a samoděržaví. Tyto dva krajní, nesmiřitelné proudy dnes představují podstatně větší část společenského spektra, než skupina občanů apolitických.

A čím více se společnost radikalizuje a polarizuje ve výše uvedeném smyslu, tím méně je pravděpodobné, že se může jednak dohodnout na nějakém kompromisu, pokud jde o státoprávní uspořádání a formu vlády, a jednak, že se politická situace v Rusku stabilizuje. Pokud je pro liberální část společnosti nepřijatelný autoritativní vládce, gosudar, prosazující izolacionistickou politiku a kleptokratickou hierarchii, pak pro představitele neostalinisticko-nacionalistických kruhů je nepřijatelnou “prohnilá parlamentní demokracie”.

A jak zároveň stoupá počet Rusů, kteří vzhlíží s nadějí k Vladimíru Putinovi, který se těší nebývalému kultu osobnosti – západoevropskému člověku až směšnému – a zároveň na druhé straně roste i počet ruských občanů, považujících Vladimira Vladimiroviče spíše za vtělení Rasputina než osvíceného cara, resp. za nebezpečného autistu, jenž vede národ (a možná i svět) do záhuby, je stále pravděpodobnější apokalyptický scénář, opakování celospolečenského konfliktu zpřed sto lety, který zřejmě skončí přinejmenším rozpadem ruské pseudofederace.

A jelikož Rusko není Albánie či Moldavsko, můžeme se jen modlit, aby se tato společenská polarizace časem nezvrhla v “krvavé domino”, které zachvátí i přilehlé regiony.

Někdejší fixní idea Svaté Rusi, jakožto Třetího Říma[2] − resp. ruského bohatýra jakožto spasitele světa – kterou můžeme, obrazně řečeno, stále častěji číst mezi řádky v dílech ruských literátů i v proklamacích politiků, je nebezpečná nejen pro sousední národy, ale i pro samotný národ ruský, jenž by se měl raději zamyslet nad tím, zdali Sojuz nerušimyj nebyl spíše Třetím Kartágem.

To, že příliš mnoho Rusů nostalgicky vzpomíná na idealizovaný Sojuz a tím i fiaskem končící pokus o nastolení “beztřídní společnosti”, jenž se zvrtnul v tyranii a národní katastrofu, aniž by si chtěli tuto pravdu přiznat, je činí neschopnými sžít se s reálným světem.

Mám obavy, zdali vůbec existuje v tomto smyslu pro Rusko nějaké pozitivní řešení.  Jeho tragedií je absolutní osudová rozpolcenost, takřka schizofrenní situace. Svou historií ani naturelem nepatří ani do Evropy, ani do Asie.

Dávno nad tím přemýšlím. V jistém smyslu jde o “národ prokletý”. Tím myslím skutečnost, že nejslavnější kapitola ruských dějin je zároveň kapitolou krvavou a tragickou. Období budování socializmu a “Velké vlastenecké války”, k němuž se většina Rusů upírá (až melodramaticky či zoufale) s obrovskou hrdostí a pýchou, představuje zároveň éru nejkrutějších represí, vraždění a útlaku, který v nějaké podobě postihl značnou část příbuzných současných obyvatel RF.

Dalo by se říci, že většinu obyvatel Ruska představují potomci obětí stalinismu a jejich katanů. A odsouzením období stalinismu by se Rusové fakticky rázem stali národem bez historie. Tudíž lavírují mezi Stalinem a stalinismem, asi jakoby se Němci distancovali od nacismu, ale dál adorovali Hitlera.

Pokud si nepřiznají, že se “sovětský experiment” byl pouze nebezpečnou utopií, předem odsouzenou k záhubě a přetrvávající sedm desetiletí jen díky teroru a strachu, nebudou schopni pochopit svět kolem nich.

(Resp. budou zralí k tomu, aby znovu padli do náruče Žirinovského či Zjuganovových “blanických rytířů”. Neboť nikdo jim přeci nemůže poskytnout více, než jim jsou komunisté a Žirinovský schopni naslibovat. Od sociálních jistot po znovupřipojení Aljašky.)

Vždyť samotná bolševická revoluce a následně vzniklé pseudokomunistické režimy (stalinismus / maoismus) byly i přímým popřením marxismu, jakkoliv se na něj odvolávaly a snažily se implantovat jeho poučky do své ideologie.

Už jen tím, že – namísto v nejrozvinutějších kapitalistických zemích (jak předpokládali klasici Marx a Engels) – vznikly pseudokomunistické režimy v podmínkách nejzaostalejších, polofeudálních společností, a namísto o uvědomění proletariátu se opíraly o teror samozvané “avantgardy” (lumpenproletariátu[3]) a profesionálních revolucionářů z řad buržoazie a dekadentní inteligence[4], byly samy o sobě popřením teorie, o kterou se snažily opírat.

Stalinismus i maoismus měly svým charakterem mnohem blíže k orientálním despociím[5], než k Marxově utopické představě komunistické společnosti, mající vzniknout uvědoměním proletariátu v nejvyšším stádiu kapitalismu.

Z toho, že se utopistickou komunistickou ideologii rozpracovanou evropskými intelektuály nakonec podařila (jakžtakž) implantovat výlučně v rámci asijských / orientálních společností, které jí ovšem vtiskly poněkud jiný punc, by milé klasiky marx-leninismu zřejmě ranil šlak.[6]

Ani ve snu je nenapadlo, že “avantgardou světového proletariátu” se stane Rusko. Po určitou dobu bylo zaměření obou patriarchů, Marxe i Engelse, značně protislovanské. Engels v Neue Rheinische Zeitung vyjádřil, že „Nadcházející všeobecná válka rozdrtí slovanské spojenectví a zcela vyhladí tyto zatvrzelé národy, jejichž samotná jména budou zapomenuta… Vyhladí nejen reakční třídy a dynastie, ale zničí také tyto naprosto reakční rasy… a to bude skutečným krokem vpřed.“

I Karel Marx předpokládal a těšil se na „likvidaci reakčních ras – Čechů, Chorvatů a podobné verbeže“.[7]

Tomu se říká ironie osudu.

Nejprve se revoluční ideologie německého Žida, byť ve zpotvořené podobě, ujme jen v nejzaostalejším regionu opovrhovaného slovanského světa. Pak se Rusko, přeskočivší od feudalismu k jakémusi pseudosocialismu, spojí proti demokratickému Západu s nacistickou Třetí říší, aby v posledním dějství tragikomedie stanulo, ověnčeno vavřínovým věncem, po boku západních Spojenců, jakožto vítěz nad nacismem.

[1]     A emigrace z Ruska má vzestupný trend, jenž kopíruje míru jeho izolace a vzdalování se od směřování k demokracii. Stejně tak stoupá, hlavně mezi neruskými etniky asijské části federace, počet rodin, které posílají své děti studovat do Číny nebo Turecka (alei i do ČR) právě proto, že nevěří, že je v Rusku čeká nějaká světlá budoucnost.

[2]     Idea “Třetího Říma” pochází od mnicha Filofeje (1465-1542), opata pskovského Spaso-Jeleazarovského kláštera Ten zaslal kolem r. 1524 velkoknížeti Vasiliji III. (synu Ivana III.) prorocký list, ve kterém stálo: „Dva Římy padly, třetí stojí a čtvrtého již nebude.“. Moskevský panovník „je na celé zeměkouli ten jediný Car nad křesťany a ochránce božích oltářů svaté ekumenické a apoštolské církve. Ta se nachází nyní v Bohem zachráněné Moskvě“. Ve svém názoru mnich Filofej odkazuje i na genealogický svazek v souvislosti se svatbou Ivana III. s byzantskou princeznou Sofií, neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI., která byla na Rusi nazývána Sofie Palailogovna. Ivanu III. nejvíce záleželo na jejím vznešeném původu, jelikož jejím prostřednictvím chtěl získat nárok na duchovní a mocenské nástupnictví Byzantské říše, což se projevilo převzetím nejen její symboliky, dvouhlavé orlice, ale i principu náboženské autokracie. A také i tím, že kníže Ivan se sám nazývá carem (zkomolenina slova Caesar), „z Boží milosti gosudarem celé Rusi“. Jak už to bývá zvykem v ruské historiografii, i tato idea “byzantského dědictví” Moskvy má ovšem řadu trhlin. Např. Sofie jednak nerepresentovala byzantskou nástupnickou linii, jednak před příchodem do Moskvy nebyla ani pravoslavného, nýbrž řeckokatolického vyznání. Pádem prvního Říma pak neměl být míněn vpád Vandalů v 5. století, nýbrž přijetí římskokatolického vyznání. A pádem druhého Říma byl Filofejem míněn vznik řeckokatolické církve (nikoliv pád Konstantinopole). Touto kostrbatou konstrukcí se však Moskva stává “Třetím Římem”, centrem jediného správného křesťanství − pravoslavného.

[3]     Jak prohlásil Winston Churchill: „Komunismus je vzpoura méněcenných“ − A já dodávám: protože těch neschopných, neúspěšných a frustrovaných bude vždy více než schopných a úspěšných, mesiášské ideologie budou mít vždy dostatek stoupenců očekávajících zázračné vyřešení svých existenčních problémů. Obvykle na úkor té šťastnější společenské skupiny.

[4]     Židovsko-německého pisálka a příživníka, kterého živila aristokratická družka (a veřejné sbírky a fízlovské honoráře policejní prefektury); anglického továrníka; rusko-německo-židovsko-kalmyckého intelektuála-rentiéra ze simbirské honorace (proletářský guru žil z pachtovného, zisku z pronájmu zemědělské půdy, rodinného velkostatku nedaleko Samary, kterou Uljanovovi propachtovali rolníkům); zběhlého gruzínského seminaristy a bandity; latifundisty, jenž se od jezuitské teologie přes Mussoliniho sociál-fašismus propracoval až do čela kubánské komunistické strany; anebo argentinského intelektuála jakožto samozvaného vůdce bolivijské revoluce (resp. slovenského advokáta, organizujícího SNP z bratislavské kavárny mezi partií šachů se Šaňo Machem, ministrem fašistické vlády).

[5]     Konkrétně maoismus je výrazněji prodchnut myšlenkami Konfuciovými, než Marxovými a Leninovými, a v současné ČLR jsou jedinými odkazy na komunismus rudé prapory a v ústavě zakotvená vedoucí úloha komunistické strany.

[6]     V zemích, kam je marxismus (socialismus) importován, obvykle zajde na úbytě krátce poté, co proletáři vyžerou zkolektivizovaný špajz a vytráví guláš z kulackých krav (tj. prošustrují zestátněnou ekonomiku), resp. odjedou tanky Velkého Bratra (v kubánském případě rakety). Pak holt nezbývá, než se vrátit k ověřenému, byť kritizovanému a mnohdy i proklínanému, kapitalismu.

[7]     Muravchik Joshua: Nebe na zemi: vzestup a pád socialismu. BB art, Praha 2003, s. 78.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2019: *****

Vladislav Vydra 100,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Eva Myslivečková 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jan Bezděk 1000,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Marie Fulková 100,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Oto Tvrz 200,- Kč, Petr Pisan 100,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Ludmila Karská 300,- Kč, Petra Rohlíčková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Jana Hašlarová 200,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloš Kraus 300,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Anonymní dárce 222,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Jan Šmrha 100,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Martina Kosková 500,- Kč, Ivana Benová 108,- Kč

Celkem za měsíc: 11 264,00 Kč
Vybráno 32.18%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 871 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (24 votes, average: 2,46 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
92 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.