Ruská “pravda” rudých švábů aneb proč nemáte Rusko rádi?

FERO HRABAL

Proč nás nemáte rádi? Tuhle otázku, vyslovovanou s lítostivou hořkostí a ukřivděností, jsem si už v Rusku vyslechl snad stokrát. Proč, proč, proč …. Stačí znát trochu historii a každý si může odpovědět sám!

Vždyť se dá říci, že kdykoliv dorazili kozáci do střední a západní Evropy, byla to katastrofa pro celou evropskou civilizaci, ať to bylo v letech 1805-14, v r. 1849 anebo 1945. Aby byl obraz “slovanské vzájemnosti” co nejúplnější můžeme na úvod zmínit třeba ruský podíl na potlačení povstání v Uhrách 1848-49, po kterém byl v Rakousko-Uhersku nastolen Bachův absolutismus a na dlouho potlačeny emancipační snahy slovanských národů Habsburské monarchie.[1]

Od počátku 20. století následuje celý řetěz ruských zásahů, které negativně, ba tragicky, ovlivňovaly naši historii, a projevů nepřátelství vůči našemu národu. Nejlépe pak vyniknou tyto aspekty česko-ruské vzájemnosti na pozadí česko-amerických vztahů.

Zatímco vláda Spojených států již 3. září 1918 de facto uznala Československou národní radu (ČSNR v Paříži) jako československou representaci, resp. vládu „česko-slovenských národů“, a stala se tak hlavním garantem naší budoucí státnosti[2], bolševické Rusko se v téže době (podpisem Brestlitevského míru) stalo faktickým spojencem Habsburků, což se hmatatelně projevilo v postoji ruské vlády vůči českým a slovenským zajatcům.[3]

Nejprve ruské úřady znemožnily dohodnutý přesun našich vojáků do Francie, zatímco zároveň propustily ze zajateckých táborů statisíce rakouských, maďarských a německých zajatců, kteří měli posílit armády Centrálních mocností na západní frontě, a následně se pak – z rozhodnutí Lenina a Trockého – dokonce pokusily naše legionáře odzbrojit a uvěznit.

Pokud by si legie nevynutily volný průchod Ruskem se zbraní v ruce, skončily by tisíce našich vojáků v lepším případě v rakouských věznicích či komunistických lágrech, nejpravděpodobněji však v hromadných hrobech, stejně jako miliony bezbranných obětí bolševického teroru[4].

Poté, co Rudá armáda zablokovala legiím dohodnutou evakuační trasu přes Archangelsk, neexistovala žádná jiná, kterou by se Čechoslováci dostali z Ruska. Přímá cesta západním směrem byla totiž uzavřena díky tomu, že Polsko bylo v letech 1916-18 fakticky satelitním státem, protektorátem Ústředních mocností a poté (od února 1919 do března 1921) na jeho území probíhaly boje mezi Rudou armádou a Poláky.

Obdobná situace byla i na území Ukrajiny, kde až do r. 1921 probíhaly boje mezi ruskou Rudou a ukrajinskou Zelenou armádou, bělogvardějci a bolševiky, mezi polskou armádou a partyzánskou Revoluční povstaleckou armádou Ukrajiny pod vedením anarchisty Nestora Machna, mezi Němci a jednotkami Symona Petljury, resp. armádou hejtmana Skoropadského a silami Direktorátu.[5]
(Paradoxně i vztahy mezi nově vzniklým Československem a Německem byly lepší, než vztahy česko-ruské. V říjnu 1918 totiž německá vláda nevyslyšela výzvy sudetoněmeckých separatistů a odmítla vyslat do Sudet vojenské jednotky, díky čemuž tam došlo k nastolení československé státní moci a ustavení úředních orgánů bez krveprolití, resp. vesměs prakticky bez boje.

Již 29. října 1918 přichází do pražského Obecního domu jako první cizí diplomat právě německý konzul Friedrich von Gebsattel, aby blahopřál členům Národního výboru k vytvoření československého státu. Zároveň vyhlašuje: „Německo nemá zájem na připojení území Deutschböhmen, jenom žádá o ochranu německých občanů v Čechách.“)

Bratrské vztahy se sovětským Ruskem pak udržovali během celého meziválečného období především agenti Kominterny, čs. komunisté, kteří se – slovy s. Gottwalda – jezdili do SSSR „učit, jak buržujům vykroutit krky“. Tedy, podle sovětských instrukcí připravit likvidaci jediného demokratického režimu ve střední a východní Evropě a implantaci ČSR do kloaky sovětské říše. (Již v r. 1929 Gottwald jako nově zvolený poslanec v parlamentu otevřeně hrozil politickým odpůrcům likvidací: ,,… naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“.)

V srpnu 1944 Sověti iniciovali (bez ohledu na stanovisko SNR) předčasné zahájení Slovenského národního povstání, jemuž měla přijít na pomoc Rudá armáda. Skupiny sovětských výsadkářů, shozené na Slovensku už v červenci 1944, svými akcemi na zdejších železnicích pak v podstatě vyprovokovaly příchod německých vojsk, takže povstalci byli nuceni okamžitě vystoupit, ačkoli povstání nebylo ještě pořádně připraveno.[6] Díky tomu, jakož i sovětskému zákazu vojenské podpory ze strany Američanů (schopných zásobovat povstalce leteckým mostem ze severní Itálie[7],[8]) bylo následně povstání utopeno v krvi.

V zájmu oslabení nacistických jednotek vzdorujících ruské ofenzivě vázáním několika divizí boji s povstalci.[9]

Díky nátlaku na Spojence a lživým tvrzením o bezprostředním postupu Rudé armády na čs. území Rusové jednak vyprovokovali květnové povstání v Čechách (které se jen šťastnou shodou okolností nezměnilo v národní tragédii), jednak lstí a za cenu nesčetných obětí dosáhli obsazení většiny československého území, které by jinak, možná i dávno před nimi, s minimálními ztrátami osvobodili Američané, kde si rudoarmějci počínali spíše jako na území obsazeném, než osvobozeném. Tím mám na mysli masové znásilňování žen, drancování a rabování, jakož i zavlečení desetitisíců čs. občanů do ruského GULAGu (kde tisíce z nich našly smrt).

Jen díky tomu, že se maršál Schörner, velitel skupiny armád Střed (Mitte), nechal americkou misí ve východočeských Velichovkách přesvědčit ke kapitulaci své milionové armády (namísto, aby realizoval plán změnit Českou kotlinu v poslední pevnost odporu – Festung Böhmen)[10], nedošlo i v ČR k naplnění slovenského scénáře. Květnové povstání totiž vypuklo 5. května na většině území Čech v přesvědčení (živeném Sověty), že Rudá armáda je už na cestě a dorazí během nejbližších hodin. Ta byla ovšem v té době vázána boji s nacistickými jednotkami ve Slezsku a v Sasku a do valné části českých měst dorazila až týden po vypuknutí povstání (9.5. 1945 byly hlavní síly Rudé armády na linii Liberec-Trutnov-Šumperk-Dačice, a např. do zmíněných Velichovek dorazili Sověti až 11. května). O podílu na osvobození Prahy pak svědčí samotná skutečnost, že při něm padlo 30 rudoarmějců.

Především ovšem “osvobození” podstatné části Československa Rudou armádou bylo ruskou prioritou proto, že vytvořilo podmínky pro začlenění země do sovětského bloku (nezbytného z geopolitické perspektivy), při němž už o “svobodě” nemůže být řeči.

Následovala sovětská anexe území Podkarpatské Rusi 29. června 1945. Přičemž tato událost podstatně ovlivnila i další vývoj Československa. Podle mého přesvědčení by totiž v opačném případě nedošlo ani k rozpadu společného státu v r. 1993, pokud by jeho součástí byla i Podkarpatská Rus. Pro Rusíny bylo totiž jejich soužití v rámci ČSR (zvláště po zkušenostech s horthyovským a sovětským režimem) zárukou rozkvětu, takže by málokdo z nich podpořil slovenské snahy o rozbití ČSFR a slovenští nacionalisté by se ocitli ve výrazně menšinové pozici.

V této souvislosti pak nutno zdůraznit, že již během zákulisních jednání Sověti smetli ze stolu nejen čs. návrh uspořádat na Zakarpatské Ukrajině plebiscit ohledně národního sebeurčení, ale i požadavek, aby ztráta tohoto území byla Československu kompenzována aspoň posunutím čs. jižní hranice k Dunaji[11] a připojením některých historických území Koruny české. Jmenovitě historického Chebska[12], Lužice a tzv. Pruského Slezska[13], a to nejen jako součást oslabení poraženého Německa, ale v případě Lužice i jako odčinění historické křivdy pociťované lužickými Srby, jejichž naděje na společný stát s Čechy a Slováky nebyly v r. 1918 naplněny.

A už vůbec nemínilo Rusko podpořit čs. ambice na posunutí české hranice k Dunaji a připojení části Dolního Rakouska, včetně Vídně,[14] ačkoliv v téže době Stalin bez skrupulí překresloval mapu východní Evropy ve prospěch územních zisků SSSR, včetně svévolné anexe Východního Pruska[15], na které nemělo Rusko ani historické nároky z carského období. A oproti jehož připojení k SSSR měl čs. požadavek na připojení Vídně aspoň jakési opodstatnění vzhledem ke skutečnosti, že až polovina tamních obyvatel měla (a má) české či slovenské kořeny[16]. Na rozdíl od Königsbergu (dnešního Kaliningradu), jehož ruské obyvatele bylo před anexí možné spočítat na prstech, takže nepřipadala do úvahy oblíbená sovětská rétorika o anexi, jakožto ochraně ruského etnika, která posloužila jako záminka k okupaci východního Polska či Zakarpatské Ukrajiny.

S ohledem na významné předválečné postavení ČSR ve střední Evropě (z hlediska politické stability, vědecko-technologického potenciálu a ekonomické úrovně), neměli zřejmě Sověti nejmenší zájem dát poválečnému Československu možnost naplnit ambice středoevropského hegemona posílením jeho postavení předchozího. Zvláště když s ČSR počítali jako s tažným koněm svého budoucího RVHP (v jehož rámci se jednotlivé národní ekonomiky měly stát jen specializovanými segmenty, filiálkami podřízenými kremelské centrále).

V únoru 1948 zinscenovalo u nás Rusko komunistický puč a za pomoci své páté kolony přeměnilo ČSR na 40 let v sovětský protektorát. Téhož roku bylo ČSR sovětským nátlakem přinuceno odmítnout Marshallův plán, jehož cílem byla obnova poválečné Evropy za masivní americké pomoci. Díky tomuto kroku, nucené izolaci od Západu a podřízení čs. ekonomiky zájmům SSSR (jakož i souvisejícímu masivnímu odlivu mozků v důsledku emigrace[17] a politických represí), klesla postupně její úroveň z předválečné světové špičky na úroveň zaostalých ruských satelitů, v některých oblastech pak na úroveň zemí Třetího světa.

V srpnu 1968 pak následuje krvavá okupace Československa Rudou armádou (a několika jednotkami sovětských spojenců v roli komparsu) a nastolení přímého okupačního režimu, jehož negativní důsledky – nejen ekonomické a ekologické, ale hlavně morální – přetrvávají dodnes.[18] Zvláště pak díky arogantním a cynickým snahám četných ruských politiků, historiků a publicistů nadále nepokrytě obhajovat tuto agresi, schvalovanou či bagatelizovanou však i podstatnou částí ruské populace.

A právě tato poslední skutečnost představuje hlavní překážku, znemožňující nastolení normálních vztahů mezi našimi národy. Je totiž odrazem absolutní nepoučitelnosti z historie a přetrvávajících šovinistických a imperialistických stereotypů v myšlení ruských představitelů i Rusů obecně.
Ono je možné odpustit jen tomu, kdo sám upřímně lituje svého činu!

A právě proto, že téměř polovina dospělých Rusů, kteří něco o Srpnu 1968 ví, okupaci ČSSR schvaluje, nelze tu skutečnost přejít lakonickým “čo bolo, to bolo”. Udělat za ní tlustou čáru, jako v případě česko-německé vyspořádání s minulostí.

Pro naivní snílky žijící v iluzi o “Novém Rusku” by měl být varováním provokační článek s názvem “Československo by mělo být Sovětskému svazu za rok 1968 vděčné: historie pražského jara”, který zveřejnil server televize Zvězda, oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany, 21. 11. 2017, tedy v den oficiální návštěvy Miloše Zemana v Rusku.

Ústředním mottem tohoto pamfletu je, že „Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 zmařila převrat a zajistila zemi 20 let míru” („Vstup vojsk do Československa nedovolil Západu uskutečnit státní převrat podle technologie uskutečněné za ‘sametových’ revolucí a zachoval na více než 20 let život v míru za souhlasu všech národů Varšavské smlouvy…”).

Už jen tento pouhý článek, pod nímž je podepsán stalinista Leonid Maslovskij (který je všeobecně znám jako obhájce a propagátor sovětského režimu), by měl každému soudnému čtenáři otevřít oči. Zcela jednoznačně totiž ukazuje, že v čele ruských silových resortů stojí nepoučitelní revanšisté. TV Zvězda totiž není nějaký okresní plátek či soukromá regionální televize, nýbrž hlásná trouba Putinova režimu.
Pokud by na stránkách českého Ministerstva obrany vyšel článek Tomio Okamury či Tomáše Vandase, asi by též nikdo nepochyboval, že dotyčný autor prezentuje názory, s nimiž se ztotožňuje přinejmenším velení armády!

Ze všech výše uvedených faktů vyplývá, proč v našem vztahu v Rusku převažují negativní asociace, potažmo, že nejde jenom o reminiscence na Srpen 1968 (negující či relativizující předchozí osvoboditelskou roli Sovětů).

“Ruská pravda” a skutečnost

“Vlastenecky orientovaným” publicistům a historikům je pochopitelně nepříjemné připomínání těchto faktů a okolností vzniku II. světové války, takže zamlčují příčiny a kladou důraz raději na následky. Ruská oficiální historiografie se tak nadále zmítá na pomezí mystifikace a propagandy. Nemaje možnost opřít se o nějaký odkaz k světovosti a pozitivní jedinečnosti ruského národa během posledního století a snažíc se zbavit Rusko cejchu “obra na hliněných nohou” a vyděděnce (“Říše zla”), není divu, že vesměs zoufale lpí na mystériu válečné slávy a heroismu. Mnozí ruští “historici”, stejně jako proruští kremloboti, se neštítí ani bohapusté lži a překrucování faktů, aby z nich vznikla obecně přijatelná koláž.

Exemplární ukázkou takového “historika” je stalinista Leonid Maslovskij (autor knihy s výmluvným názvem Ruská pravda[19]) zveřejňující své propagandistické pamflety nejen na portálu Zavtra, ale občas dokonce i na stránce TV Zvezda, což je oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany. Pro zajímavost a představu o orientaci Maslovského (tedy jako doklad nepoučitelnosti a cynismu Stalinových pohrobků) uvedu aspoň pár článků z jeho rozsáhlého portfolia: “Jak říjnová revoluce roku 1917 spasila a zachránila Rusko a jeho národy”, “Jak Lenin zachránil Rusko”, “SSSR – přirozená cesta rozvoje Ruska” nebo “Jak Gorbačov bojoval proti SSSR a odzbrojil sovětskou armádu”.[20]

V článcích “Mýtus o postřílení 40 tisíc vojáků v předvečer války” a “Sovětské vězení v letech 1930-1940″[21] nejen falšuje fakta, ale v podstatě se vysmívá obětem komunistické zvůle, zpochybňujíc všeobecně známá fakta o stalinském teroru a krutých podmínkách GULAGu.

V článku “Nepřátelský útok na SSSR na XX. Sjezdu KSSS”[22] pak Maslovskij ještě 60 let po odsouzení kultu osobnosti a stalinských represí kritizuje Chruščova, za to, že si dovolil “otevřeně” hovořit o zločinech stalinismu a zpochybnit Stalinovy zásluhy, resp. jej označit za zločince, čímž podle něj podkopal základy socialismu[23]. (Přičemž soudruh Chruščov v reálu zůstal věren Stalinovu odkazu. Vždyť pouhých půl roku po svém formálním odsouzení stalinismu vyslal do Maďarska tankové divize, aby v krvi utopily antikomunistické povstání.)

Neméně zajímavý, tedy pro pochopení autorova myšlenkového světa, je ovšem i jeho článek “Ruský car Ivan IV. Hrozný – nejhumánnější vládce 16. století”,[24] pohybující se již na hranici černého humoru.

Se soudruhem Maslovským si může podat ruku snad polovina ruských historiků a žurnalistů, kteří dodnes čerpají “fakta” z Velké sovětské encyklopedie anebo propagandistických škvárů z produkce neostalinistů, jako je třeba Alexander Dugin nebo Jurij Muchin, autor pamfletů Katyňský detektiv či Antiruská posedlost. Vyšetřování podvodu katyňského případu (popírajících všeobecně známá fakta a důkazy o masakru 14 522 polských zajatců jednotkami NKVD, včetně závěrečného protokolu expertní komise Hlavní vojenské prokuratury Ruské federace z 2.8. 1993).

Jestliže je ruská veřejnost po celé generace odchovávaná sovětskými učebnicemi a elaboráty takovýchto postsovětských “historiků” − demagogů a šarlatánů – kterým navíc poskytují takřka neomezený prostor i státní a prorežimní média, není překvapující úroveň znalostí a způsob uvažování prostého Rusa.

(Perličkou a zcela výmluvnou skutečností je, že superšpion Sergej Naryškin, který stojí v čele Služby vnější rozvědky RF, je zároveň i předsedou ruské Historické společnosti a sdružení “Dějiny vlasti”[25].[26])
Hmatatelným důkazem, že jednotlivá exposé různých Maslovských jsou onou pomyslnou špičkou ledovce, potvrzením děsivé kontinuity stalinsko-brežněvovsko-putinovské doktríny, a nikoliv nějakým náhodným excesem osamocených pomatenců, je třeba sveřepost s jakou ruské úřady střeží nejdůležitější sovětské archivní fondy před dotěrnými badateli, včetně informací o spolupráci SSSR a Třetí říše a pro nás důležitých dokumentů o pozadí Února 1948 a okupace Československa v srpnu 1968. (Asi dobře ví, proč je dosud tak úzkostlivě chrání navzdory proklamacím o rozchodu s komunistickou minulostí!)

Vzhledem k tomu, jak tak znám repertoár ruských televizních stanic, už mne ani nepřekvapí, když sedmadvacetiletý Rus prohlásí, že nikdy neslyšel o sovětské okupaci Československa nebo potlačení Maďarské revoluce, natožpak o antisovětských partyzánských hnutích v Bělorusku, v Pobaltí a na Kavkaze nebo o paktu Molotov-Ribbentrop.

Bodejť by také ano, když podstatná část ruských obyvatel je odkázána výlučně vládní a prorežimní média, konkrétně na televizi, která jakžtakž funguje i v oblastech bez internetového pokrytí.

V principu není mezi jednotlivými stanicemi zásadní rozdíl. Jestliže na TV Zvězda, která je fakticky hlásnou troubou kremelských jestřábů a stalinistů, fedrují od rána do večera do éteru filmy “pro pamětníky” (válečné a budovatelské, resp. komsomolské romance) a tendenční historické dokumenty á la “ze světa násilí a bezpráví”, na Kanále 1 dávají takřka denně několikahodinové “diskuze” mezi putlerovci, žirinovci a komunisty a kanál Rossija 24 masíruje ego patriotů chvalozpěvy o grandiózním mezinárodním ohlasu šampionátu a radostných zítřcích, na stanici Mir pionýrský oddíl právě hatí hanebný pokus aristokrata zmocnit se rodinného klenotu, ukrytého jeho matkou před bolševiky.

Není tak ani divu, že podle průzkumu ruské agentury Levada (zabývající se nezávislými průzkumy veřejného mínění) stoupl za posledních 7 let třeba podíl Rusů schvalujících sovětsko-nacistickou smlouvu z r. 1939 z 33 na 45%, zatímco jen 17% dotázaných tuto smlouvu odsuzuje.

Téměř 45% Rusů pak vůbec neví, že 17. září 1939 Rudá armáda zaútočila z východu na Polsko[27] a 38% dotázaných neví zhola nic ani o paktu Molotov-Ribbentrop. O existenci jeho tajného dodatku je přesvědčeno jen 40% Rusů, 15% jej považuje za výmysl a 45% lidí o něm nikdy neslyšelo.
Co se týče okupace ČSSR v r. 1968 nebo Maďarské revoluce, je situace zhruba podobná. Jak ukazuje průzkum ruského nezávislého sociologického centra Levada či agentury FOMnibus, z Rusů ve věku 18-24 let ví o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa jen 10%, v generaci třicátníků je to 13%. Z dospělých Rusů obecně pak jen zhruba třetina (32%) má aspoň nějakou představu o tom, co se v r. 1968 v Československu stalo, a 26% z nich okupaci ČSSR schvaluje, přičemž pod vlivem revanšistické propagandy v médiích počet Rusů, schvalujících okupaci stoupl od r. 2008 dvojnásobně.

Co se týče Maďarské revoluce, 57% Rusů o sovětském zásahu proti maďarským povstalcům v r. 1956 nic neví a polovina toho zbytku pak považuje tehdejší sovětskou intervenci za oprávněnou[28]. Stejně jako v případě Zimní války proti Finsku nebo okupace Pobaltí.

Pokud jde o Ukrajinu a “banderovce z Majdanu”, jak tak naslouchám lidem po celém Rusku, asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že v tomto případě sdílí oficiální protiukrajinské postoje, v méně či více radikální formě, snad 75% Rusů. A to navzdory skutečnosti, že téměř ve všech regionech RF tvoří Ukrajinci významnou část populace.

Jak jsem již opakovaně uvedl, Ukrajina zaujímá tak výrazné místo ve všech zpravodajských i publicistických pořadech, že by se snad ruská média musela začít intenzivně zabývat i vnitrostátními problémy, nebýt Ukrajiny, Bandery a Porošenka.

Ze všech výše uvedených faktů vyplývá, že příčinou problémů při komunikaci s Rusy je nejen ruský “newspeak”, ale i fenomén tzv. “ruské pravdy”.

“Ruská pravda” je odedávna v příkrém rozporu s chápáním zbytku světa (ať již jde o události roku 1812, 1853, 1918, 1939, 1941, 1945, 1968 anebo 2014), není tedy divu, že se není Rusko schopno se Západem na ničem domluvit.

Názornou ukázkou rozdílu mezi pravdou objektivní a tou ruskou je třeba právě vykreslování příčin a okolností II. světové války oficiální sovětskou i postsovětskou (ruskou) historiografií jakožto střetu nevinné a mírumilovné země Sovětů, zákeřně napadené krvelačnými nacistickými hordami, anebo sibiřské anabáze čs. legií jako “řádění loupeživých Běločechů”.

S nevzdělanou masu se dobře manipuluje. Pokud jde třeba o naše legie, ani nepřekvapuje, že tolik Rusů a kremlobotů označuje čs. legionáře za okupanty a vetřelce. Vždyť málokdo z nich ví, že Čechoslováci až do bolševické revoluce bojovali po boku ruské armády proti silám Centrálních mocností a dokonce bránili Rusko proti vpádu německých a rakousko-uherských vojsk i po faktické ruské kapitulaci (uzavření Brestlitevského míru). A že po bolševickém puči bojovali po boku ruské Bílé armády proti bolševickým hordám a nikoliv proti Rusku.

Ovšem zcela ve stylu tzv. “ruské pravdy” postupují ruští historici i v případě Napoleonova ruského tažení (v ruské historiografii Vlastenecké války), které popisují jako pokus imperialistického Francouzského císařství ovládnout Ruské impérium, které Francouzi zákeřně a bezdůvodně napadli. Zcela opomíjejíc fakt, že předtím – v r. 1806 – Rusové nejprve společně s Pruskem přepadli Francii a Napoleon vpadl do Ruska teprve poté, co Rusové porušili Tylžskou mírovou smlouvu (uzavřenou po jejich porážce v bitvě u východopruského Friedlandu v r. 1807) a v roce 1811 začali znovu přesouvat vojenské jednotky k hranicím, na řeku Němen.

Stejně jako v případě II. světové války, kdy nešlo na východní frontě jen o střet SSSR a zemí Osy (Německa, Itálie a Japonska), ani v případě „francouzsko-ruské války“ v r. 1812, nešlo jen o konflikt mezi Francií a Ruskem. Na straně Francouzského císařství se totiž války zúčastnilo Bádensko, Bavorsko, Berg, Hesensko, Ilyrské provincie, Itálie, Neapolské království, Sasko, Septinsulární republika, Španělsko, Švýcarsko, Varšavské knížectví, velkovévodství Frankfurt a Würzburg, Vestfálsko a Württembersko, jakož i belgická, holandská, irská a portugalská. Spojenci Francie pak bylo Dánsko, Norsko, Prusko a Rakousko.
Přičemž zatímco Rusové se vítězstvím nad Napoleonem pyšní, třeba pro všechny slovanské národy Evropy byla Napoleonova porážka těžkou ranou, jelikož se upevnila moc nejreakčnějších evropských režimů – pruské, rakouské a ruské monarchie – pod jejichž jhem strádaly.

Zrovna tak Krymská válka v letech 1853-1856 ⎼ mezi carským Ruskem a koalicí tvořenou Británií, Francí, Osmanskou říší a Sardinským královstvím ⎼ nebyla válkou dobyvačnou (jak ji dezinterpretují ruské učebnice), nýbrž odvetou za ruskou okupaci Valašského a Moldavského knížectví a zmařením ruského pokusu ovládnout Balkán a Bospor.

A tak bychom mohli pokračovat od jedné historické události k druhé.

V kostce: Kdykoliv dorazili kozáci do Evropy, byla to katastrofa pro evropskou civilizaci, ať to bylo v letech 1799, 1805-14, v r. 1849, 1853 anebo 1945. A celá slavná idea panslavismu byla jen trojským koněm ruského imperialismu, jakýmsi předobrazem Kominterny, stejně jako jeho “osvobozovací mise“ na Balkáně nebyla ničím jiným, než projevem nenasytné expanze státu, který zároveň nebyl schopen spravovat účelně ani dosavadní ohromné území.

Úsměvné jsou ostatně všechny ty řečičky o slovanské vzájemnosti či pokrevním bratrství i z exaktního hlediska. Vždyť s většinou západoevropských národů jsme nejen kulturně, ale i geneticky mnohem více spřízněni, než s Rusy; dokonce i s Francouzi, Italy a Nory. Např. s Němci či Rakušany pak skrze DNA dokonce z 80%, stačí se podívat na genetickou mapu Evropy. Jestliže u obyvatel centrálního Ruska je výskyt “slovanské” genetické haploskupiny R1a zhruba 50-60%, pak třeba v západních Čechách je to okolo 20% (zhruba jako v Tatarstánu).[29]

[1] Maďarská revoluce byla poražena s pomocí ruského vojska v srpnu 1849. Díky tomu v r. 1851 rakouský císař zase odvolal předtím pod tlakem okolností podepsanou ústavu, čímž započala desetiletá éra neoabsolutismu.
[2] Poté, co 18. října 1918 oficiálně odmítla požadavky Rakousko-Uherska ohledně akceptování federalizace monarchie jakožto předpokladu k uzavření mírové smlouvy, a to odkazem na 10. ze Čtrnácti bodů prezidenta Wilsona z 8. ledna 1918, podle kterého měla být národům Rakousko-Uherska poskytnuta „nejsvobodnější příležitost k autonomnímu vývoji.“.
[3] Zatímco nejvýznamnějšími státy světa uznaly Československou národní radu za základ budoucí československé vlády ještě před koncem I. světové války (29. června 1918 Francie, 9. srpna V. Británie, 9. září Japonsko a 3. října Itálie) diplomatické vztahy mezi ČSR a SSSR byly navázány až 9. června 1934.
[4] V ruské občanské válce zemřelo 8 mil. lidí, tedy čtyřikrát více, než bylo ruských obětí v celé I. světové válce. Přitom bolševické vedení podepsalo potupnou Brestlitevskou dohodu s Centrálními mocnostmi „v zájmu nastolení míru” (viz Leninova koncepce uzavřít mír za každou cenu).
[5] Od března 1917 do února 1919 zde existovala – pod německým protektorátem − Ukrajinská lidová republika (resp. Západoukrajinská republika, Hejtmanát a Direktorium).
[6] Povstání na Slovensku vypuklo bez přímého rozkazu Slovenské národní rady či čs. exilové vlády.
[7] Již dne 1.7. 1944 dostala čs. exilová vláda v Londýně neoficiální návrh od amerického Úřadu strategických služeb (OSS – Office of Strategic Services), aby byli na území Slovenska vysláni američtí zpravodajští a styční důstojníci, jejichž úkolem bude provádět zpravodajskou činnost a organizovat dodávky vojenského materiálu pro připravované povstání. Od počátku povstání pak působila při štábu SNP anglo-americká mise, která měla původně za úkol koordinovat letecké dodávky zbraní a munice. Po uskutečnění několika dodávek byla však, na naléhání Moskvy a slovenských komunistů, nucena svou činnost ukončit. Už necelé tři týdny po vypuknutí povstání, 17. září 1944, přistály na letišti Tri Duby dva těžké bombardéry Boeing B-17 z 15. USAF (důležitost přisuzovanou této misi americkým velením dosvědčuje to, že jejich doprovod tvořilo 25 stíhaček P-51B-Na Mustang ze 4. a 5.squadrony a 16 strojů z 2.sqaudrony 52. FG). Kromě příslušníků americké styčné vojenské mise přivezla letadla z letiště v italském Bari povstalcům zbraně a střelivo, včetně protitankových raketometů bazuka. (Den po přistání americké mise seskočil do povstalecké oblasti na padácích čtyřčlenný britský tým pod vedením majora Johna Sehmera.) Další americká letadla přistála na letišti Tri Duby 7. října. Tuto eskadru tvořilo 6 létajících pevností B-17G-35-BO Flying Fortress ze 483. BG z letecké základny Bari, plně naložených bazukami, kulomety a municí (její doprovod na trase Bari−Tri Duby zajišťovalo 32 stíhaček). S touto eskadrou se na Slovensko přesunula i skupina amerických důstojníků amerického OSS. Oba zmíněné dálkové lety potvrdily schopnost USAF zajišťovat letecké zásobování povstalců, případně přesun spojeneckých jednotek na povstalecké území. Spojenečtí představitelé ovšem v rozhovorech s velením 1. ČSA na Slovensku zdůrazňovali, že materiál přivezený spojeneckými letadly oficiálně neprezentuje pomoc západních spojenců SNP, protože na takovou pomoc by byl nutný předchozí souhlas SSSR. Sovětská strana ovšem jakoukoliv aktivitu západních spojenců rezolutně odmítla, ačkoliv sama nebyla schopna povstalce zásadně podpořit. Z 2 000 tun požadovaného materiálu dokázalo sovětské dálkové letectvo přepravit na povstalecké Slovensko pouze čtvrtinu.
[8] Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17 ze základen 15th Air Force (americké letecké armády) v Brindisi a Bari, které zlikvidovaly německé letouny a zařízení na letišti Nový Dvor u Malacek.
[9] Partyzánská válka vázala v listopadu a prosinci 1944 německé síly o počtu zhruba 35 000 mužů.
[10] Ještě koncem dubna vyzval Führera, aby se z obleženého Berlína přesunul do Čech, kde je připraven ho se svojí milionovou armádou bránit, vytvořivše z České kotliny poslední nacistickou pevnost, centrum odporu – Festung Böhmen. Nutno poznamenat, že ještě začátkem května disponoval asi 9400 děly a minomety, 2400 tanky a tisícovkou letadel, přičemž většina německých vojáků byla stejně tak ochotna bojovat do posledních sil s rudoarmějci jako připravena okamžitě se vzdát Američanům, takže hrozila přeměna ČSR ve spálenou zemi.
[11] Tj. od Pasova po Bratislavu.
[12] Jeho hranice se nacházely zhruba na linii Klingenthal-Vogtland-Rehau-Bayreuth-Bärnau, resp. Selb-Marktredwitz-Bärnau.
[13] Od středověku až do r. 1742 bylo celé Slezsko součástí zemí Koruny české.
[14] Jelikož Sověti prosazovali, aby bylo i Rakousko, obdobně jako Německo, rozděleno na okupační zóny, takže by celé Dolní Rakousko automaticky připadlo pod jejich správu, stejně jako zmíněná Lužice.
[15] Ruská anexe Východního Pruska se neopírá o jakékoliv relevantní dokumenty. Snad kromě jakéhosi pochybného, nepřímého odkazu na “Smlouvu mezi Spolkovou republikou Německo a Polskou lidovou republikou o normalizaci vzájemných vztahů” ze 7. prosince 1970, která nekonstatuje nic víc než akceptování německo-polské hranice na Odře a Nise. Stejně jako se na uvedeném dokumentu nezakládají ruské (sovětské) nároky, nezpochybňuje ani případné nároky na území Východního Pruska ze strany Polska či Litvy, vycházející logicky z faktu, že se uvedená enkláva nachází na pomezí těchto dvou států.
[16] V r. 1900 tvořili ¼ obyvatel Vídně rodáci z území dnešní České republiky. Při sčítání obyvatelstva r. 1923 se přihlásilo 81 345 Vídeňanů k českému nebo slovenskému jazyku jakožto mateřskému (z toho 79 278 k češtině). Dokonce ještě r. 1939 uvedlo češtinu nebo slovenštinu jako svou mateřštinu 56 248 Vídeňanů.
[17] V letech 1948-67 odešlo na Západ asi 600-800 představitelů vědeckého a kulturního života.
[18] Po sovětské invazi v r. 1968 odešlo do emigrace na 2000 vědců z akademie věd a vysokých škol
[19] Russkaja pravda (Русская правда). Vyd. Veče, Moskva 2011.
[20] “Как Октябрьская революция 1917 года спасла и сохранила Россию и её народы”; “Каким образом В. И. Ленин сохранил Россию”; “СССР – это естественный путь развития России”; “Как Горбачёв боролся с СССР и разоружал Советскую Армию”.
[21] “Миф о расстреле накануне войны 40 тысяч военнослужащих”, “Советская тюрьма в 1930-1940 годы”.
[22] “Вражеский удар по СССР на ХХ съезде КПСС” (Zavtra, 25.11. 2015; Vojennoje obozrenije [Военное обозрение] 15.2. 2016; Političeskoje obrazovanie [Политическое образование] 29.10. 2016.
[23] 25. února 1956 přečetl 1. tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov na neveřejném zasedání text, známý jako “Tajná zpráva O kultu osobnosti a jeho důsledcích”, jenž poprvé označil stalinské období jako dobu bezpráví a teroru. Ona “otevřenost” je v uvozovkách, jelikož Chruščevovo poodhalení Stalinových zločinů tři roky po jeho smrti nebylo ani v nejmenším plánováno jako odhalení veřejné. Došlo k němu během neveřejného zasedání komunistického politbyra (ÚV KSSS) a uvedený text se tehdy dostal na veřejnost jen zásluhou jednoho z pracovníků sekretariátu, který ho propašoval prostřednictvím izraelských diplomatů do zahraničí, kde byl zveřejněn.
[24] “Русский царь И. В. Грозный – самый гуманный монарх XVI века.”
[25] “История Отечества”
[26] Tak, jako v čele Ruské zeměpisné společnosti (RGO) stojí ministr obrany armádní generál Sergej Šoigu.
[27] Správně na tuto otázku odpověděla jen asi desetina dotázaných.
[28] Během brutálního útoku Rudé armády zahynulo několik desítek tisíc civilistů a více než 200 tisíc Maďarů emigrovalo, následně komunistické soudy vynesly nad povstalci 236 rozsudků smrti.
[29] Obecně lze říci, že na území Čech jde především o prolínání 3 genetických linií, Y-haploskupin R1a (Skytské / Slovanské), R1b (Keltsko-germánské) a I (Nordicko-balkánské). Většina naší populace je náleží mezi dvě hlavní linie původu, genetické Y-haploskupiny, následovně: k východoevropské (R1a) náleží 30%) a k západoevropské (R1b) 26% Čechů; na dalších dvou místech jsou haploskupiny I1a (s centrem ve Skandinávii) a I2a (s největšími koncentracemi v jižní Evropě a na Balkánu), k nimž náleží celkem 24% naší populace.

Autor: Fero Hrabal

• About
• Latest Posts

Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2019: *****

Jiří Kubát 100,- Kč, Miroslav Hloušek 111,11 Kč, Rudolf Roedling 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Eva Pilařová 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč

Celkem za měsíc: 5 711,11 Kč

Vybráno 16.31%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.

Sledujte PP

Latest posts by Redakce (see all)

• ČT si vydržuje tajné influencery, kteří šíří její “dobré” jméno - 6.12.2019
• Muslimský šátek na české škole i u Nejvyššího soudu - 6.12.2019
• Šarlatáni a kočky - 6.12.2019

(32 votes, average: 2,78 out of 5)

Loading...

Loading...

loading...