“RUSKÁ PRAVDA” a skutečnost

FERO HRABAL

“Ruská pravda” je odedávna v příkrém rozporu s chápáním zbytku světa (ať již jde o události roku 1812, 1853, 1918, 1939, 1941, 1945, 1968 anebo 2014), není tedy divu, že se není Rusko schopno se Západem na ničem domluvit.

Názornou ukázkou rozdílu mezi pravdou objektivní a tou ruskou je třeba vykreslování příčin a okolností II. světové války oficiální sovětskou i postsovětskou (ruskou) historiografií jakožto střetu nevinné a mírumilovné Země Sovětů, zákeřně napadené krvelačnými nacistickými hordami, anebo sibiřské anabáze čs. legií jako “řádění loupeživých Běločechů”.
.

Ovšem zcela ve stylu tzv. “ruské pravdy” postupují ruští historici i v případě Napoleonova ruského tažení (v ruské historiografii Vlastenecké války), které popisují jako pokus imperialistického Francouzského císařství ovládnout Ruské impérium, které Francouzi zákeřně a bezdůvodně napadli. Zcela opomíjejíc fakt, že předtím – v r. 1806 – Rusové nejprve společně s Pruskem přepadli Francii a Napoleon vpadl do Ruska teprve poté, co Rusové porušili Tylžskou mírovou smlouvu (uzavřenou po jejich porážce v bitvě u východopruského Friedlandu v r. 1807) a v roce 1811 začali znovu přesouvat vojenské jednotky k hranicím, na řeku Němen.

Stejně jako v případě II. světové války, kdy nešlo na východní frontě jen o střet SSSR a zemí Osy (Německa, Itálie a Japonska), ani v případě „francouzsko-ruské války“ v r. 1812, nešlo jen o konflikt mezi Francií a Ruskem. Na straně Francouzského císařství se totiž války zúčastnilo Bádensko, Bavorsko, Berg, Hesensko, Ilyrské provincie, Itálie, Neapolské království, Sasko, Septinsulární republika, Španělsko,, Švýcarsko, Varšavské knížectví, velkovévodství Frankfurt a Würzburg, Vestfálsko a Württembersko, jakož i holandská, portugalská, irská a belgická legie.

Spojenci Francie pak bylo Dánsko, Norsko, Prusko, Portugalsko a Rakousko. Přičemž zatímco Rusové se vítězstvím nad Napoleonem pyšní, třeba pro všechny slovanské národy Evropy byla Napoleonova porážka těžkou ranou, jelikož se upevnila moc nejreakčnějších evropských režimů – pruské, rakouské a ruské monarchie – pod jejichž jhem strádaly.

Zrovna tak Krymská válka v letech 1853-56 mezi carským Ruskem a koalicí tvořenou Osmanskou říší, Británií, Francií a Sardinským královstvím nebyla válkou dobyvačnou (jak ji dezinterpretují ruské učebnice), nýbrž odvetou za ruskou okupaci Valašského a Moldavského knížectví a zmařením ruského pokusu ovládnout Balkán a Bospor.

A tak bychom mohli pokračovat od jedné historické události k druhé. V kostce: Kdykoliv dorazili kozáci do střední a západní Evropy, byla to katastrofa pro evropskou civilizaci, ať to bylo v letech 1805-14, v r. 1849 anebo 1945.

Za posledních 100 let jakoby se v postavení a vztahu Ruska vůči světu, ani v Rusku samotném (co do uvažování i zaostávání životní úrovně za Západem), nic zásadního nezměnilo. V ruské mezinárodní politice je zcela zřejmá kontinuita Stalin⎼Brežněv⎼Andropov⎼Putin.

S odstupem času se tak jeví srpnová okupace Československa jako pouhá etapa krvavé štafety mezi maďarským a čečenským masakrem. Jednotlivé epizody rusko-evropských vztahů se dají všelijak interpretovat či dezinterpretovat, avšak podívá-li se člověk na historiogram či “timeline” moderní evropské historie, vidí, že jím vine kontinuální červená čára ruských agresí – od brutálně potlačených polských povstání proti ruské nadvládě v 18. a 19. století přes ruskou genocidu kavkazských národů generálem Jermolovem, rusko-finskou Zimní válku, Katyňský masakr a krvavé potlačení maďarské revoluce v r. 1956 až po Putinovu Čečenskou válku, anexi Abcházie, Jižní Osetie a Krymu a hybridní agresi na Donbasu.

Při každé návštěvě “nového” Ruska si připadám jako ve sci-fi, jako bych cestoval v čase – nazpět. Stačí popřepínat pár televizních kanálů.

Jestliže na TV Zvězda, která je fakticky hlásnou troubou kremelských jestřábů a stalinistů, fedrují od rána do večera do éteru filmy “pro pamětníky” (válečné a budovatelské, resp. komsomolské romance) a tendenční historické dokumenty á la “ze světa násilí a bezpráví”, na Kanále 1 dávají takřka denně několikahodinové “diskuze” mezi putlerovci, žirinovci a komunisty a kanál Rossija 24 masíruje ego patriotů chvalozpěvy o grandiózním mezinárodním ohlasu šampionátu a radostných zítřcích, na stanici Mir pionýrský oddíl právě hatí hanebný pokus aristokrata zmocnit se rodinného klenotu, ukrytého jeho matkou před bolševiky.

Není tak ani divu, že podle průzkumu ruské agentury Levada (zabývající se nezávislými průzkumy veřejného mínění) stoupl za posledních 7 let třeba podíl Rusů schvalujících sovětsko-nacistickou smlouvu z r. 1939 z 33 na 45%, zatímco jen 17% dotázaných tuto smlouvu odsuzuje.

Téměř 45% Rusů pak vůbec neví, že 17. září 1939 Rudá armáda zaútočila z východu na Polsko[1] a 38% dotázaných neví zhola nic o paktu Molotov-Ribbentrop. O existenci tajného dodatku je přesvědčeno jen 40% Rusů, 15% jej považuje za výmysl a 45% lidí o něm neslyšelo.

Co se týče okupace ČSSR v r. 1968 nebo Maďarské revoluce, je situace zhruba podobná. Jak ukazuje průzkum ruského nezávislého sociologického centra Levada či agentury FOMnibus, z Rusů ve věku 18-24 let ví o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa jen 10%, v generaci třicátníků je to 13%. Z dospělých Rusů obecně pak jen zhruba třetina (32%) má aspoň nějakou představu o tom, co se v r. 1968 v Československu stalo, a 26% z nich okupaci ČSSR schvaluje, přičemž pod vlivem revanšistické propagandy v médiích počet Rusů, schvalujících okupaci stoupl od r. 2008 dvojnásobně. Co se týče Maďarské revoluce, 57% Rusů o sovětském zásahu proti maďarským povstalcům v r. 1956 nic neví a polovina toho zbytku pak považuje tehdejší sovětskou intervenci za oprávněnou.

Rusko očima svých sousedů v průběhu staletí:

Bohužel, ať se vám to líbí, či nikoliv, náš globalizovaný svět je nadále BIPOLÁRNÍ (stejně jako je duální celý vesmír), takže se holt každý musí rozhodnout – na základě rozumu či sympatie – KAM PATŘÍ! Neutralitu uvnitř světa, v němž žijeme, si může dovolit – díky svému IQ – pouze debil (IQ 50-69) či imbecil (IQ 35-49), u jedinců aspoň průměrně inteligentních bývá jejich “neutralita” spíše projevem cynického oportunismu, resp. bezcharakterního “pragmatismu”! Pokud tedy nejsou vlastníky soukromého ostrova a tudíž skrytě neparazitují na systému, kterým opovrhují a od něhož se distancují.

Já osobně se budu vždy spíše přiklánět k Americe (byť si ji neidealizuji), jelikož symbolizuje ideál společnosti založené na rovnosti a občanských svobodách (byť realita pokulhává, samozřejmě – jako vždy – za tímto ideálem), pokud si mohu vybrat jen mezi nedokonalou americkou demokracií a orientální despocií šmrncnutou marxismem či caro-papistickým impériem, putlerovskou kleptokracií, symbolizující ideál samoděržaví opovrhujícího demokracií, humanismem, rovností i občanskými svobodami. Jakousi reálnou třetí alternativou euoatlantické civilizace (potažmo EU/NATO) se totiž může jevit už jen islámská teokracie, představující fakticky jen odnož či vývojovou formu caro-papistické despocie (způsobem uvažování i metodami).

Na rozdíl od Ruska třeba odporní Američané uznali například nezávislost ČSR hned v r. 1918, nebojovali nikdy proti naší armádě, neodvlékali naše občany na Sibiř, neznásilňovali naše ženy a nedrancovali nikdy naši zem, neanektovali ani píď našeho (čs.) území, nedosadili nám tu komunistickou diktaturu, nepřetvořili naši zemi na 40 let v protektorát, neokupovali násilím naši zemi a jejich vojáci nezabíjeli naše občany …. a nesnažili se ani nastolit diktaturu proletariátu nad celým světem …………… takže NEMAJÍ ŽÁDNÝ ZÁJEM ANI POTŘEBU vytvářet americkou interpretaci moderních dějin!

A tak z čistě „přízemního“, lidského pohledu, budu vždy preferovat jako spojence hegemona, jehož armáda nikdy neokupovala naší zemi, neimportovala nám na „osvoboditelských“ tancích zrůdnou bolševickou ideologii, nevraždila naše občany, nevyhrožuje mé zemi raketovým ostřelováním a nevraždí mé přátele, resp. režim, jenž (na rozdíl od sovětského/ruského) nikdy nezavraždil ani jediného mého příbuzného a nepřipravil mou rodinu (stejně jako značnou část národa) o majetek a práci celých generací.

Na tomto místě nutno zdůraznit, že tendence oddělovat fenomén SSSR a současného Ruska jsou v lepším případě projevem naivity. “Nové Rusko” je – ve smyslu obrody a vypořádání se s bolševicko-stalinistickou minulostí – asi tak „nové“, jako by bylo nové „demokratické Německo“, v jehož čele by stanul bývalý důstojník Gestapa; v jehož parlamentu by zasedali poslanci NSDAP s hakenkrajcem na klopě a jehož ulice by zdobily pomníky Hitlera a Himmlera, symboly svastiky a Mein Kampf za výklady knihkupectví.

A propos: Možná to někoho překvapí, ALE tak, jako kdysi jezdili do Moskvy anarchisté a komunisté (slovy Gottwaldovými) “učit se, jak zakroutit buržujům krky”, dnes tam putují z celého světa i náckové, aby absolvovali kurzy, jak rozvrátit EU a NATO, … a ztroskotanci a naivní pitomci typu Monsona, Seagala, Depardieua a Snowdena. Přesně v souladu s Leninovou tézí o “užitečných idiotech”.

Proč nás nemáte rádi? Tuhle otázku, vyslovovanou s lítostivou hořkostí a ukřivděností, jsem si už v Rusku vyslechl snad stokrát. Proč, proč, proč …. Stačí znát trochu historii a každý si může odpovědět sám!

Aby byl obraz “slovanské vzájemnosti” co nejúplnější můžeme na úvod zmínit třeba ruský podíl na potlačení povstání v Uhrách 1848-49, po kterém byl v Rakousko-Uhersku nastolen Bachův absolutismus a na dlouho potlačeny emancipační snahy slovanských národů Habsburské monarchie.[1]

Od počátku 20. století následuje celý řetěz ruských zásahů, které negativně, ba tragicky, ovlivňovaly naši historii, a projevů nepřátelství vůči našemu národu. Nejlépe pak vyniknou tyto aspekty česko-ruské vzájemnosti na pozadí česko-amerických vztahů.

Zatímco vláda Spojených států již 3. září 1918 de facto uznala Československou národní radu (ČSNR v Paříži) jako československou representaci, resp. vládu „česko-slovenských národů“, a stala se tak hlavním garantem naší budoucí státnosti[2], bolševické Rusko se v téže době (podpisem Brestlitevského míru) stalo faktickým spojencem Habsburků, což se hmatatelně projevilo v postoji ruské vlády vůči českým a slovenským zajatcům.[3]

Nejprve ruské úřady znemožnily dohodnutý přesun našich vojáků do Francie, zatímco zároveň propustily ze zajateckých táborů statisíce rakouských, maďarských a německých zajatců, kteří měli posílit armády Centrálních mocností na západní frontě, a následně se pak – z rozhodnutí Lenina a Trockého – dokonce pokusily naše legionáře odzbrojit a uvěznit.

Výše uvedeným krokem bylo velení čs. vojsk bolševiky vmanipulováno do pozice kontrarevoluční síly a přinuceno hledat jinou cestu, jak naše jednotky vyvést z Ruska. Sibiřská anabáze našich legií byla vynucena geopolitickou situací a nikoliv ambicemi jejich velení osvobodit Rusko od bolševického režimu anebo obsadit Sibiř, jak ji interpretují šovinističtí publicisté.
Pokud by si legie nevynutily volný průchod Ruskem se zbraní v ruce, skončily by tisíce našich vojáků v lepším případě v rakouských věznicích či komunistických lágrech, nejpravděpodobněji však v hromadných hrobech, stejně jako miliony bezbranných obětí bolševického teroru[4].

Poté, co Rudá armáda zablokovala legiím dohodnutou evakuační trasu přes Archangelsk, neexistovala žádná jiná, kterou by se Čechoslováci dostali z Ruska. Přímá cesta západním směrem byla totiž uzavřena díky tomu, že Polsko bylo v letech 1916-18 fakticky satelitním státem, protektorátem Ústředních mocností a poté (od února 1919 do března 1921) na jeho území probíhaly boje mezi Rudou armádou a Poláky.

Obdobná situace byla i na území Ukrajiny, kde až do r. 1921 probíhaly boje mezi ruskou Rudou a ukrajinskou Zelenou armádou, bělogvardějci a bolševiky, mezi polskou armádou a partyzánskou Revoluční povstaleckou armádou Ukrajiny pod vedením anarchisty Nestora Machna, mezi Němci a jednotkami Symona Petljury, resp. armádou hejtmana Skoropadského a silami Direktorátu.[5]
(Paradoxně i vztahy mezi nově vzniklým Československem a Německem byly lepší, než vztahy česko-ruské. V říjnu 1918 totiž německá vláda nevyslyšela výzvy sudetoněmeckých separatistů a odmítla vyslat do Sudet vojenské jednotky, díky čemuž tam došlo k nastolení československé státní moci a ustavení úředních orgánů bez krveprolití, resp. vesměs prakticky bez boje.

Již 29. října 1918 přichází do pražského Obecního domu jako první cizí diplomat právě německý konzul Friedrich von Gebsattel, aby blahopřál členům Národního výboru k vytvoření československého státu. Zároveň vyhlašuje: „Německo nemá zájem na připojení území Deutschböhmen, jenom žádá o ochranu německých občanů v Čechách.“)

Bratrské vztahy se sovětským Ruskem pak udržovali během celého meziválečného období především agenti Kominterny, čs. komunisté, kteří se – slovy s. Gottwalda – jezdili do SSSR „učit, jak buržujům vykroutit krky“. Tedy, podle sovětských instrukcí připravit likvidaci jediného demokratického režimu ve střední a východní Evropě a implantaci ČSR do kloaky sovětské říše. (Již v r. 1929 Gottwald jako nově zvolený poslanec v parlamentu otevřeně hrozil politickým odpůrcům likvidací: ,,… naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“.)

V srpnu 1944 Sověti iniciovali předčasné zahájení Slovenského národního povstání, jemuž měla přijít na pomoc Rudá armáda. Skupiny sovětských výsadkářů, shozené na Slovensku už v červenci 1944, svými akcemi na zdejších železnicích pak v podstatě vyprovokovaly příchod německých vojsk, takže povstalci byli nuceni okamžitě vystoupit, ačkoli povstání nebylo ještě pořádně připraveno.[6] Díky tomu, jakož i sovětskému zákazu vojenské podpory ze strany Američanů[7] (schopných zásobovat povstalce leteckým mostem ze severní Itálie[8]) bylo následně povstání utopeno v krvi.
V zájmu oslabení nacistických jednotek vzdorujících ruské ofenzivě vázáním několika divizí boji s povstalci.[9]

Díky nátlaku na Spojence a lživým tvrzením o bezprostředním postupu Rudé armády na čs. území Rusové jednak vyprovokovali květnové povstání v Čechách (které se jen šťastnou shodou okolností nezměnilo v národní tragédii), jednak lstí a za cenu nesčetných obětí dosáhli obsazení většiny československého území, které by jinak, možná i dávno před nimi, s minimálními ztrátami osvobodili Američané, kde si rudoarmějci počínali spíše jako na území obsazeném, než osvobozeném. Tím mám na mysli masové znásilňování žen, drancování a rabování, jakož i zavlečení desetitisíců čs. občanů do ruského GULAGu (kde tisíce z nich našly smrt).

Jen díky tomu, že se maršál Schörner, velitel skupiny armád Střed (Mitte), nechal americkou misí ve východočeských Velichovkách přesvědčit ke kapitulaci své milionové armády (namísto, aby realizoval plán změnit Českou kotlinu v poslední pevnost odporu – Festung Böhmen)[10], nedošlo i v ČR k naplnění slovenského scénáře. Květnové povstání totiž vypuklo 5. května na většině území Čech v přesvědčení (živeném Sověty), že Rudá armáda je už na cestě a dorazí během nejbližších hodin. Ta byla ovšem v té době vázána boji s nacistickými jednotkami ve Slezsku a v Sasku a do valné části českých měst dorazila až týden po vypuknutí povstání (9.5. 1945 byly hlavní síly Rudé armády na linii Liberec-Trutnov-Šumperk-Dačice, a např. do zmíněných Velichovek dorazili Sověti až 11. května). O podílu na osvobození Prahy pak svědčí samotná skutečnost, že při něm padlo 30 rudoarmějců.

Především ovšem “osvobození” podstatné části Československa Rudou armádou bylo ruskou prioritou proto, že vytvořilo podmínky pro začlenění země do sovětského bloku (nezbytného z geopolitické perspektivy), při němž už o “svobodě” nemůže být řeči.

Následovala sovětská anexe území Podkarpatské Rusi 29. června 1945. Přičemž tato událost podstatně ovlivnila i další vývoj Československa. Podle mého přesvědčení by totiž v opačném případě nedošlo ani k rozpadu společného státu v r. 1993, pokud by jeho součástí byla i Podkarpatská Rus. Pro Rusíny bylo totiž jejich soužití v rámci ČSR (zvláště po zkušenostech s horthyovským a sovětským režimem) zárukou rozkvětu, takže by málokdo z nich podpořil slovenské snahy o rozbití ČSFR a slovenští nacionalisté by se ocitli ve výrazně menšinové pozici.

V této souvislosti pak nutno zdůraznit, že již během zákulisních jednání Sověti smetli ze stolu nejen čs. návrh uspořádat na Zakarpatské Ukrajině plebiscit ohledně národního sebeurčení, ale i požadavek, aby ztráta tohoto území byla Československu kompenzována aspoň posunutím čs. jižní hranice k Dunaji[11] a připojením některých historických území Koruny české. Jmenovitě historického Chebska[12], Lužice a tzv. Pruského Slezska[13], a to nejen jako součást oslabení poraženého Německa, ale v případě Lužice i jako odčinění historické křivdy pociťované lužickými Srby, jejichž naděje na společný stát s Čechy a Slováky nebyly v r. 1918 naplněny.

A už vůbec nemínilo Rusko podpořit čs. ambice na posunutí české hranice k Dunaji a připojení části Dolního Rakouska, včetně Vídně,[14] ačkoliv v téže době Stalin bez skrupulí překresloval mapu východní Evropy ve prospěch územních zisků SSSR, včetně svévolné anexe Východního Pruska[15], na které nemělo Rusko ani historické nároky z carského období. A oproti jehož připojení k SSSR měl čs. požadavek na připojení Vídně aspoň jakési opodstatnění vzhledem ke skutečnosti, že až polovina tamních obyvatel měla (a má) české či slovenské kořeny[16]. Na rozdíl od Königsbergu (dnešního Kaliningradu), jehož ruské obyvatele bylo před anexí možné spočítat na prstech, takže nepřipadala do úvahy oblíbená sovětská rétorika o anexi, jakožto ochraně ruského etnika, která posloužila jako záminka k okupaci východního Polska či Zakarpatské Ukrajiny.

S ohledem na významné předválečné postavení ČSR ve střední Evropě (z hlediska politické stability, vědecko-technologického potenciálu a ekonomické úrovně), neměli zřejmě Sověti nejmenší zájem dát poválečnému Československu možnost naplnit ambice středoevropského hegemona posílením jeho postavení předchozího. Zvláště když s ČSR počítali jako s tažným koněm svého budoucího RVHP (v jehož rámci se jednotlivé národní ekonomiky měly stát jen specializovanými segmenty, filiálkami podřízenými kremelské centrále).

V únoru 1948 zinscenovalo u nás Rusko komunistický puč a za pomoci své páté kolony přeměnilo ČSR na 40 let v sovětský protektorát. Téhož roku bylo ČSR sovětským nátlakem přinuceno odmítnout Marshallův plán, jehož cílem byla obnova poválečné Evropy za masivní americké pomoci. Díky tomuto kroku, nucené izolaci od Západu a podřízení čs. ekonomiky zájmům SSSR (jakož i souvisejícímu masivnímu odlivu mozků v důsledku emigrace[17] a politických represí), klesla postupně její úroveň z předválečné světové špičky na úroveň zaostalých ruských satelitů, v některých oblastech pak na úroveň zemí Třetího světa.

V srpnu 1968 pak následuje krvavá okupace Československa Rudou armádou (a několika jednotkami sovětských spojenců v roli komparsu) a nastolení přímého okupačního režimu, jehož negativní důsledky – nejen ekonomické a ekologické, ale hlavně morální – přetrvávají dodnes.[18] Zvláště pak díky arogantním a cynickým snahám četných ruských politiků, historiků a publicistů nadále nepokrytě obhajovat tuto agresi, schvalovanou či bagatelizovanou však i podstatnou částí ruské populace.
A právě tato poslední skutečnost představuje hlavní překážku, znemožňující nastolení normálních vztahů mezi našimi národy. Je totiž odrazem absolutní nepoučitelnosti z historie a přetrvávajících šovinistických a imperialistických stereotypů v myšlení ruských představitelů i Rusů obecně.

Ono je možné odpustit jen tomu, kdo sám upřímně lituje svého činu!

A právě proto, že téměř polovina dospělých Rusů, kteří něco o Srpnu 1968 ví, okupaci ČSSR schvaluje, nelze tu skutečnost přejít lakonickým “čo bolo, to bolo”. Udělat za ní tlustou čáru, jako v případě česko-německé vyspořádání s minulostí.

Pro naivní snílky žijící v iluzi o “Novém Rusku” by měl být varováním provokační článek s názvem “Československo by mělo být Sovětskému svazu za rok 1968 vděčné: historie pražského jara”, který zveřejnil server televize Zvězda, oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany, 21. 11. 2017, tedy v den oficiální návštěvy Miloše Zemana v Rusku.

Ústředním mottem tohoto pamfletu je, že „Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 zmařila převrat a zajistila zemi 20 let míru” („Vstup vojsk do Československa nedovolil Západu uskutečnit státní převrat podle technologie uskutečněné za ‘sametových’ revolucí a zachoval na více než 20 let život v míru za souhlasu všech národů Varšavské smlouvy…”).

Už jen tento pouhý článek, pod nímž je podepsán stalinista Leonid Maslovskij (který je všeobecně znám jako obhájce a propagátor sovětského režimu), by měl každému soudnému čtenáři otevřít oči. Zcela jednoznačně totiž ukazuje, že v čele ruských silových resortů stojí nepoučitelní revanšisté. TV Zvězda totiž není nějaký okresní plátek či soukromá regionální televize, nýbrž hlásná trouba Putinova režimu.

Pokud by na stránkách českého Ministerstva obrany vyšel článek Tomio Okamury či Tomáše Vandase, asi by též nikdo nepochyboval, že dotyčný autor prezentuje názory, s nimiž se ztotožňuje přinejmenším velení armády!

[1] Maďarská revoluce byla poražena s pomocí ruského vojska v srpnu 1849. Díky tomu v r. 1851 rakouský císař zase odvolal předtím pod tlakem okolností podepsanou ústavu, čímž započala desetiletá éra neoabsolutismu.
[2] Poté, co 18. října 1918 oficiálně odmítla požadavky Rakousko-Uherska ohledně akceptování federalizace monarchie jakožto předpokladu k uzavření mírové smlouvy, a to odkazem na 10. ze Čtrnácti bodů prezidenta Wilsona z 8. ledna 1918, podle kterého měla být národům Rakousko-Uherska poskytnuta „nejsvobodnější příležitost k autonomnímu vývoji.“.
[3] Zatímco nejvýznamnějšími státy světa uznaly Československou národní radu za základ budoucí československé vlády ještě před koncem I. světové války (29. června 1918 Francie, 9. srpna V. Británie, 9. září Japonsko a 3. října Itálie) diplomatické vztahy mezi ČSR a SSSR byly navázány až 9. června 1934.
[4] V ruské občanské válce zemřelo 8 mil. lidí, tedy čtyřikrát více, než bylo ruských obětí v celé I. světové válce. Přitom bolševické vedení podepsalo potupnou Brestlitevskou dohodu s Centrálními mocnostmi „v zájmu nastolení míru” (viz Leninova koncepce uzavřít mír za každou cenu).
[5] Od března 1917 do února 1919 zde existovala – pod německým protektorátem − Ukrajinská lidová republika (resp. Západoukrajinská republika, Hejtmanát a Direktorium).
[6] Povstání na Slovensku vypuklo bez přímého rozkazu Slovenské národní rady či čs. exilové vlády.
[7] Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17 ze základen 15th Air Force (americké letecké armády) v Brindisi a Bari, které zlikvidovaly německé letouny a zařízení na letišti Nový Dvor u Malacek.
[8] Již dne 1.7. 1944 dostala čs. exilová vláda v Londýně neoficiální návrh od amerického Úřadu strategických služeb (OSS – Office of Strategic Services), aby byli na území Slovenska vysláni američtí zpravodajští a styční důstojníci, jejichž úkolem bude provádět zpravodajskou činnost a organizovat dodávky vojenského materiálu pro připravované povstání. Od počátku povstání pak působila při štábu SNP anglo-americká mise, která měla původně za úkol koordinovat letecké dodávky zbraní a munice. Po uskutečnění několika dodávek byla však, na naléhání Moskvy a slovenských komunistů, nucena svou činnost ukončit. Už necelé tři týdny po vypuknutí povstání, 17. září 1944, přistály na letišti Tri Duby dva těžké bombardéry Boeing B-17 z 15. USAF (důležitost přisuzovanou této misi americkým velením dosvědčuje to, že jejich doprovod tvořilo 25 stíhaček P-51B-Na Mustang ze 4. a 5.squadrony a 16 strojů z 2.sqaudrony 52. FG). Kromě příslušníků americké styčné vojenské mise přivezla letadla z letiště v italském Bari povstalcům zbraně a střelivo, včetně protitankových raketometů bazuka. (Den po přistání americké mise seskočil do povstalecké oblasti na padácích čtyřčlenný britský tým pod vedením majora Johna Sehmera.) Další americká letadla přistála na letišti Tri Duby 7. října. Tuto eskadru tvořilo 6 létajících pevností B-17G-35-BO Flying Fortress ze 483. BG z letecké základny Bari, plně naložených bazukami, kulomety a municí (její doprovod na trase Bari−Tri Duby zajišťovalo 32 stíhaček). S touto eskadrou se na Slovensko přesunula i skupina amerických důstojníků amerického OSS. Oba zmíněné dálkové lety potvrdily schopnost USAF zajišťovat letecké zásobování povstalců, případně přesun spojeneckých jednotek na povstalecké území. Spojenečtí představitelé ovšem v rozhovorech s velením 1. ČSA na Slovensku zdůrazňovali, že materiál přivezený spojeneckými letadly oficiálně neprezentuje pomoc západních spojenců SNP, protože na takovou pomoc by byl nutný předchozí souhlas SSSR. Sovětská strana ovšem jakoukoliv aktivitu západních spojenců rezolutně odmítla, ačkoliv sama nebyla schopna povstalce zásadně podpořit. Z 2 000 tun požadovaného materiálu dokázalo sovětské dálkové letectvo přepravit na povstalecké Slovensko pouze čtvrtinu.
[9] Partyzánská válka vázala v listopadu a prosinci 1944 německé síly o počtu zhruba 35 000 mužů.
[10] Ještě koncem dubna vyzval Führera, aby se z obleženého Berlína přesunul do Čech, kde je připraven ho se svojí milionovou armádou bránit, vytvořivše z České kotliny poslední nacistickou pevnost, centrum odporu – Festung Böhmen. Nutno poznamenat, že ještě začátkem května disponoval asi 9400 děly a minomety, 2400 tanky a tisícovkou letadel, přičemž většina německých vojáků byla stejně tak ochotna bojovat do posledních sil s rudoarmějci jako připravena okamžitě se vzdát Američanům, takže hrozila přeměna ČSR ve spálenou zemi.
[11] Tj. od Pasova po Bratislavu.
[12] Jeho hranice se nacházely zhruba na linii Klingenthal-Vogtland-Rehau-Bayreuth-Bärnau, resp. Selb-Marktredwitz-Bärnau.
[13] Od středověku až do r. 1742 bylo celé Slezsko součástí zemí Koruny české.
[14] Jelikož Sověti prosazovali, aby bylo i Rakousko, obdobně jako Německo, rozděleno na okupační zóny, takže by celé Dolní Rakousko automaticky připadlo pod jejich správu, stejně jako zmíněná Lužice.
[15] Ruská anexe Východního Pruska se neopírá o jakékoliv relevantní dokumenty. Snad kromě jakéhosi pochybného, nepřímého odkazu na “Smlouvu mezi Spolkovou republikou Německo a Polskou lidovou republikou o normalizaci vzájemných vztahů” ze 7. prosince 1970, která nekonstatuje nic víc než akceptování německo-polské hranice na Odře a Nise. Stejně jako se na uvedeném dokumentu nezakládají ruské (sovětské) nároky, nezpochybňuje ani případné nároky na území Východního Pruska ze strany Polska či Litvy, vycházející logicky z faktu, že se uvedená enkláva nachází na pomezí těchto dvou států.
[16] V r. 1900 tvořili ¼ obyvatel Vídně rodáci z území dnešní České republiky. Při sčítání obyvatelstva r. 1923 se přihlásilo 81 345 Vídeňanů k českému nebo slovenskému jazyku jakožto mateřskému (z toho 79 278 k češtině). Dokonce ještě r. 1939 uvedlo češtinu nebo slovenštinu jako svou mateřštinu 56 248 Vídeňanů.
[17] V letech 1948-67 odešlo na Západ asi 600-800 představitelů vědeckého a kulturního života.
[18] Po sovětské invazi v r. 1968 odešlo do emigrace na 2000 vědců z akademie věd a vysokých škol

Autor: Fero Hrabal

• About
• Latest Posts

Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2019: *****

Vladislav Vydra 100,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Eva Myslivečková 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jan Bezděk 1000,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Marie Fulková 100,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Oto Tvrz 200,- Kč, Petr Pisan 100,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Ludmila Karská 300,- Kč, Petra Rohlíčková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Jana Hašlarová 200,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloš Kraus 300,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Anonymní dárce 222,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Jan Šmrha 100,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Martina Kosková 500,- Kč, Ivana Benová 108,- Kč, Soňa Holcová 200,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč

Celkem za měsíc: 13 147,00 Kč

Vybráno 37.56%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.

Sledujte PP

Latest posts by Redakce (see all)

• Reklama a válka proti bělochům - 24.10.2019
• Kultura fixovaná na sex - 24.10.2019
• Problém “plastových zákazů” a recyklace - 24.10.2019

(36 votes, average: 2,69 out of 5)

Loading...

loading...