Rudá fena

Špatná zpráva

1. Podivná role v kauze mučených dětí

Když byla roce 2006 Anna Šabatová zástupkyní ombudsmana, obrátila se na ni Kateřina Mauerová. Chtěla poradit, jak před úřady legalizovat „třináctiletou holčičku Annu“, kterou vychovávala její sestra Klára. Z „nalezené dcerky feťáků bez úřední identity“ se později vyklubala sadistická podvodnice Barbora Škrlová (32). V tzv. kuřimské kauze se také provalilo, že Mauerová s dalšími lidmi brutálně týrají své syny Ondru a Jakuba. Pálili je cigaretami, mlátili bambusovou tyčí, topili v kbelíku s vodou, nahé zavírali do klece. Podle psychologů se s tím oba chlapci už do konce života nevyrovnají.

A co udělala Šabatová? Mučitelům a podvodníkům pomáhala legalizovat novou identitu Škrlové. Podílel se s ní na tom i někdejší podvodný šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka (záměrně píšu „podvodný“, protože šéfredaktorskou židli uchvátil navzdory výsledku řádného konkurzu jen díky podvodu Ludvíka Vaculíka). Patočka byl mimochodem ne nadarmo jedním z nejbližších přátel otce dnešní ombudsmanky, stalinisty Jaroslava Šabaty, o kterém ještě bude řeč.

Když to celé prasklo, Anna Šabatová se stejně jako Patočka hájila, že prý v „kuřimské kauze“ o ničem nevěděla. Podvodně legalizovat „dítě“ bez identity prý pomáhala „v dobré víře“, aby Mauerovi našli „pochopení a pomoc“. Netušila prý, že jsou to sadisté. Jenže podle zákona měla Šabatová vše oznámit úřadům. Kdyby to bývala udělala, utrpení Ondry s Jakuba by skončilo mnohem dřív.

Šabatová prý o Škrlové mlčela „z morálních důvodů“. Co je to sakra za morálku, když se kvůli ní brutálně mučí děti? A má člověk obtížený tak velkou vinou elementární morální kredit dělat veřejného ochránce práv? Co cítí paní Anna, když se ráno podívá do zrcadla a vzpomene si na nahého a svázaného Ondru a Jakuba?

2. Pokus o zavedení cenzury

V září 2013 Anna Šabatová kritizovala primitivní protiromské nálady ve společnosti. V tom s ní souhlasím. Jenže ona požadovala, aby se na internetu pod články o kriminalitě menšin začaly „regulovat“ diskuse. „Nevhodné“ příspěvky by se prý měly mazat. Ale copak problém zmizí, když o něm zakážeme veřejně mluvit? „Jeden by řekl, že Anna Šabatová si ještě pamatuje, jaké to je, když jsou média regulována, aby se do nich nedostaly žádné ošklivé větičky,“ glosoval to kdosi v diskusi (zatím ještě povolené). „Že si pamatuje, jaké to je, když ona a její rodina museli držet hubu…“

Šabatová volala po zavedení cenzury, což kritizoval třeba komentátor Lidových novin Martin Weiss. „Třeba v Číně nebo v Íránu na to mají dobrý software,“ napsal. „Jenže to, co Šabatová dnes objevuje, existovalo vždy, internet to jen usnadňuje. Stejně tak se už před nějakým časem v našem civilizačním okruhu dospělo k tomu, že svoboda projevu je lepší. Pokud bychom byli ochotni nepropustnou, všeobjímající cenzuru zavést, musel by ji někdo (Šabatová?) obsluhovat. Společnost by žila v nevědomosti o tom, jaké postoje a myšlenky v ní existují, což by nevedlo k dobrým koncům…“

Dáma, která nám chtěla zavírat ústa, teď bude hájit naše práva? A co si myslet o tom, že Šabatová teď v pátek svému zástupci Stanislavu Křečkovi zakázala, aby se vyjadřoval k situaci na Ukrajině? „Požádala jsem ho, aby se zdržel vyjádření, která by mohla snižovat vážnost instituce veřejného ochránce práv a důvěru veřejnosti v ni,“ prohlásila doslova. Je až neuvěřitelné, co si ta cenzorka dovoluje! Důvěru veřejnosti v úřad ombudsmana zničila ona sama už jen těmito slovy. Kdy vznikne petice za její odvolání?

3. V genech zažraný komunismus

Za své rodiče nikdo nemůže, ale v případě nové ombudsmanky rodinné prostředí opravdu stojí za zmínku. Jejím otcem byl totiž Jaroslav Šabata, rudý „sekerník“, který se po únoru 1948 podílel na vyhazování svých spolužáků z brněnské Masarykovy univerzity. Ke zničení kariér a životů mu tehdy stačilo, že neměli správný „dělnický původ“.

Nevím, jestli Šabata komunismu opravdu věřil (a byl tedy fanatik) nebo ho jen dovedně zneužil jako kariérní žebřík (a byl tedy oportunista). V každém případě ale na univerzitě přednášel marxismus-leninismus a později dělal tajemníka krajského výboru KSČ v Jihomoravském kraji. Takže žádný „pomýlený“ řadový komunista (u kterého by to snad šlo omluvit), ale vrcholový aparátčík a jeden z hlavních architektů totalitního režimu.

Na to, že Šabata patřil mezi zločince, máme zákon 198/1993 Sb. Doslova se v něm píše: „Za spáchané zločiny jsou plně spoluodpovědni ti, kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti.“ A nezapomínejme, že celosvětově má komunismus na kontě třikrát víc obětí než nacismus. Přesto máme stále tendenci omlouvat ho a naznačovat, že lidé jako Šabata to „mysleli dobře“.

Na jaře 1968 se dvě smečky komunistů začaly rvát o moc. Slušných lidí se ta zločinecká bitka příliš netýkala, ale velmi se týkala rodiny Šabatových. Otec dnešní ombudsmanky se totiž ve rvačce stalinistů s reformisty postavil na špatnou stranu a po příjezdu sovětských tanků byl vítězi z KSČ vyhozen (všimněte si, že ze strany nevystoupil sám). Jaroslava Šabatu to zahnalo do disentu, kde za normalizace napravil jen malou část zla, které v 50. letech napáchal.

Šabata a další odstavení „osmašedesátníci“ šířili samizdat, zakládali Chartu, psali petice, pořádali demonstrace a nechávali se zavírat. Fajn, jenže nebýt srpna 1968, psali by kádrové posudky, hlídali účast v prvomájových průvodech a vyhazovali lidi z práce. Alternativní historie vždy stojí „na vodě“, ale kdyby tanky nepřijely, Anna Šabatová by jako dcera z prominentní komunistické rodiny „udělala kariéru“ a byla by součástí nomenklatury. Takhle se z nouze stala „hrdinkou disentu“ a začala se okatě zajímat o lidská práva — ale jen proto, že normalizátoři odkopli od koryta jejího otce a perzekvovali jeho rodinu.

Jenže právě v tom byla jistá dějinná spravedlnost — Šabata přece sklidil jen to, co v 50. letech sám zasel. Nebo snad máme ronit krokodýlí slzy třeba i nad Slánským, Margoliusem nebo Londonem? Vážení, to přece nebyly oběti, to byli viníci!

4. Trockistický manžel, levičácký syn

Na rozdíl od rodičů si životní partnery vybíráme sami. Anna Šabatová si vybrala Petra Uhla, přesvědčeného revolučního marxistu, kterého v roce 1969 komunisti poslali na čtyři roky do vězení. Ne proto, že by se snažil prosadit demokracii a svrhnout jejich diktaturu. Uhl byl naopak pro komunisty příliš radikální. Vedl totiž tzv. Hnutí revoluční mládeže, což byla ultralevičácká skupina, navazující na Trockého myšlenky o nezbytnosti rudého povstání proti „byrokratickým“ komunistům, kteří prý nedotáhli revoluci dost daleko. Komunismus byl zkrátka pro Uhla málo komunistický. Když ho normalizační režim zavřel, protestovali proti tomu ultralevičáci z celého světa. A přitom je to stejná píseň jako ta o jeho tchánovi. Za mříže dostalo Uhla zlo, které sám prosazoval. A v čem by byl rozdíl, kdyby se Uhl hlásil k nacismu? Jen ve znaménku, v ničem jiném.

Svým synům předáváme pohled na svět, morální hodnoty a etické mantinely. Jaké morální hodnoty předala Šabatová? Její syn Michal je absolventem genderových studií — politicky korektní pavědy, která není založena na deskriptivní práci s daty, ale na normativní ideologii. Michal Uhl se loni na jaře podílel na rozvrácení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Byl v tom záměr — levičáci přece nemohli připustit, aby byly zločiny komunistů studovány, popisovány a zveřejňovány. Příběhy stovek zavražděných a statisíců zavřených by jim „kazily imidž“. Levičáci nám jsou dodnes schopni s úsměvem tvrdit, že po únoru 1948 se „vlastně zas tak moc nestalo“.

Zrušení ÚSTRu přitom požadoval i Michalův otec Petr Uhl. Označil ho za stejně „absurdní“, jako zákon o době nesvobody. Prostě taková normální rudá rodinka, zametající nepohodlné informace pod koberec.

Michal Uhl podle bývalých zaměstnanců ÚSTRu doslova prohlásil, že „pravicoví historici v ÚSTRu nemají co dělat“. Tomu rozumím — co kdyby se náhodou někdo z nich začal zabývat zločiny jeho dědečka Jaroslava Šabaty v 50. letech? „Pro mne to nebylo čtyřicet let temna,“ citoval Michala Uhla v Mladé frontě Dnes Luděk Navara. Jak odpudivý výrok! Navara o mladém Uhlovi dále napsal: „Už dříve rozlítil politické vězně, když navrhoval, aby se zkoumaly i kladné stránky totalitního komunistického režimu. Například aby se mluvilo o tom, že na Slovensku se v padesátých letech zlepšila infrastruktura a také se zlepšilo postavení žen a horníků…“

Od Michala Uhla je to podobně cynická bezcitnost, jako v tom známém hořkém vtipu: „Je sice pravda, že ten Němec jako velitel koncentračního tábora zavraždil tisíce Židů, ale kdybyste slyšeli, jak krásně uměl hrát na piáno…“

Klan Rudých

Tenhle článek je záměrně jistým zjednodušením, především pokud jde o historickou roli Jaroslava Šabaty. Ano, můžeme se ponořit do hlubinné motivace lidského jednání a můžeme přiznat komunistům z 50. let právo na omyly, na vnitřní vývoj a na pokání za špatné činy. Jenže pak často buď omlouváme neomluvitelné, nebo děláme z padouchů hrdiny. Takže to raději řekněme pěkně „natvrdo“: kdyby býval Jaroslav Šabata ještě žil, každá ze skutečných obětí komunismu by měla morální právo plivnout mu do obličeje.

V případě rudého klanu Šabatových/Uhlových navíc temně rudá tradice pokračuje dodnes. „Myslím, že v jejich rodině vidíme sklon zacházet s lidmi tak, jak se jim to momentálně hodí,“ řekl v dubnu 2013 Mladé frontě Dnes politický vězeň František Šedivý. Bedlivě proto sledujme, jak bude s lidmi zacházet nová ombudsmanka. Komu bude pomáhat a komu naopak pomáhat nebude? V ideovém prostředí, z něhož pochází, se přece lidská práva posuzují „třídně“. A to je zrůdné, paní Anno, velmi zrůdné…

• Ivan Brezina, NP