Rozpačitý svátek 28. října

Letošní stoprvní výročí obnovení státní samostatnosti po její téměř třistaleté habsburské likvidaci a kulaté třicáté výročí její opětovné obnovy po téměř dvaačtyřicetiletém panství komunistické totalitní diktatury má provokativní potenciál. Proč asi? Zřejmě proto, že státní a občansky národní samostatnost a svrchovanost se vnucovanou „politickou korektností“ opět arogantně posílají na smetiště dějin. Obdobně jako za Rakouska a komunistické totalitní tyranie.

Proč k tomu mohlo dojít? Hlavní důvod hledejme v principiálním rozdílu mezi Rakousko-Uherskem a komunistickou totalitní diktaturou v Československu. Rakousko-Uhersko nebylo demokratickým státním útvarem, ale na svém různorodém území povolovalo, tu více, tu méně, jistou míru demokratické samosprávy a svobodné veřejné debaty. Na druhé straně, Moskvou kontrolovaná totalitní diktatura československých komunistů nic takového ze zásady nepřipouštěla. Proto na historickém území Českého království mohla za Rakouska zdola postupně vzniknout a do jisté míry se rozvinout samosprávná, zčásti i politická společnost s převažujícími demokratickými rysy. A právě z její demokratické půdy po první světové válce vzešla plnohodnotná demokratická samostatnost Československé republiky, jež tehdy navázala na nejlepší tradice násilně přerušené české státnosti a smyl jejích dějin.

Zatímco československá státně zakladatelská revoluce z konce října 1918 byla převratným státoprávním završením předcházející neúplné demokratizace české společnosti, probíhající od šedesátých let 19. století s významnou výjimkou čtyř let převážně nedemokratických a nesvobodných poměrů za první světové války, byla na tom československá demokratická revoluce z konce listopadu 1989, jež obnovila demokratickou státní samostatnost, nesrovnatelně hůře. Přebírala sice s výjimkou totalitním Sovětským svazem násilně odtržené a anektované Podkarpatské Rusi území někdejší nesporně demokratické Československé republiky, ale právě její demokratické kulturní a politické tradice se za téměř dvaačtyřicet let komunistické totalitní diktatury vytratily. Československá demokracie tak mohla navazovat v zásadě již jen na mizející vzpomínky nemnoha pamětníků, dochovanou literaturu z někdejších svobodných časů a zatvrzelé odhodlání posttotalitních zastánců demokracie a svobodné ekonomiky z více či méně disidentských prostředí, kteří ale skutečné ústavně demokratické poměry svobodného státu v dospělém věku nezažili. Nejen v porevolučním období bylo příznačné, že zatímco slovo demokracie po jeho vícegeneračním komunistickém zneužívání a překrucování v souslovích „lidová“ nebo „socialistická demokracie“ neznělo až tak nemístně, působilo v postkomunistických poměrech slovo kapitalismus nebo NATO téměř jako troufalá provokace extrémistů. Úspěch komunistického totalitního vymývání mozků se zdaleka nejen takto projevoval zcela zřetelně. Demokratická revoluce z konce r. 1989 tak oproti r. 1918 fakticky začínala na zelené louce.

Třicet let od revoluční demontáže téměř dvaačtyřicetileté komunistické diktatury a 15 let od podstatného omezení demokratické státní svrchovanosti, jejíž dvojí obnovu si 28. října a 17. listopadu každoročně oslavně připomínáme, máme pádný důvod k závažným rozpakům. Nejenže již opět nejsme samostatným demokratickým státem, ale ve veřejném prostoru nadto dochází k soustavnému úsilí omezovat svobodnou diskusi, a tak svobodu slova. Jeho živnou půdou je u nás v první řadě stále ještě nesmírně slabá demokratická politická kultura. Zde sehrává klíčovou roli závažný a značně nebezpečný paradox nositelů revolučních změn z r. 1989 a jejich nynějších snaživých napodobitelů.

Jeho původní podstatou je zakořeněná agresivní vázanost na dlouhodobého komunistického protivníka. Co to ale znamená? Je to bezděčné přebírání totalitního vidění světa, jež z principu odmítá jiné pohledy na svět než vlastní stanovisko a hlavně ze zásady vylučuje argumentovanou diskusi k podstatě daného tématu. Takový přístup již dlouho označuji jako komunismus naruby. Setkal jsem se s jeho uplatňováním záhy po listopadové revoluci a musím konstatovat, že za třicet let viditelně posílil s náborem mladších generací následovníků. Jeho přitažlivost tkví v zjednodušeném, totalitní ideologii se blížícím vidění života a světa. Představuje závažné ohrožení existence demokratické kultury ve společnosti a ve státě. Jeho názornou ukázkou je i politické zaměření České televize, kde se například mluví o dialogu, aniž by zároveň skutečný věcný dialog mohl nastat, neboť všichni účastníci údajné debaty v zásadě sdílejí jeden názor (naposledy např. Otázky Václava Moravce 27. 10. 2019 v debatě o češství a nacionalismu).

Tato rovněž sociálními sítěmi šířená nevůle a neschopnost diskutovat zlověstně připomíná totalitní prostředí a znamená, že vyrovnání se závažnými důsledky komunistické totalitní minulosti je běh na velmi dlouhou časovou trať. Hybridní stav kombinující demokratické instituce s nedemokratickou kulturou obecně vytváří příznivé prostředí pro uplatnění tyranských sklonů majitelů údajně jedině správných politických orientací. V našem případě těch, kdo nesamostatné postavení České republiky vydávají málem za vrchol svobody a demokracie. Výročí 28. října, tak 17. listopadu je ale každoročně usvědčují z nehorázného pokrytectví.