1968
16.8.2018
Kategorie: Historie

Rok 1968 – zlom a červená čára – po roce 1968 mohli vládu v Česku podporovat již jen kariéristé, zrádci a dementi

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (18 votes, average: 4,61 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

TOMÁŠ GUTTMANN

Ten rok zůstal pro mě navždy magickým. Bylo mně tehdy šestnáct. Narodil jsem se uprostřed slavných pražských procesů, kdy se věšeli nepřátelé a zároveň se protestovalo proti nízkým trestům. Ze školky pamatuji na zapalování svíček pod portrétem zemřelého presidenta Antonína Zápotockého a ze školy na slavnostní nástup žáků, kdy svazáci v modrých košilích troubili na zlaté trubky při  vztyčování  rudých  praporů. 

Věřil jsem všemu, co se ve škole říkalo o Sovětském svazu a všudypřítomná hesla jsem bral jako truismy, protože jsem nežil v úplné a normální rodině a nikdo mně nic nevysvětloval. Pod náporem filmové české vlny a čerstvého humoru získávala stalinská strnulost postupně lidštější tvář. Během šedesátých let se objevovala „nová“ fakta o „přehmatech padesátých let“ (tzn. o politických vraždách). Zpočátku jsem si neuvědomoval, že pro mnoho lidi nejde o nic nového – pro mě to byla nová fakta. Bydlel jsem na Letné a při vyučování jsme slyšely výbuchy z odstřelovaného Stalinova pomníku. Učitelé občas trousili neortodoxní poznámky. Rozpor mezi posvátností dosavadních hodnot a rouhavostí nových informací se mi zdál mystický.

Množství nových odhalení, politických skandálů a osvobozujícího humoru exponenciálně rostlo v letech 1966-1968. Samozřejmě, že zkušenější lidé mohli předvídat příjezd ruských tanků, ale většina národa myslím tenkrát nebyla emocemi a rozumem daleko od šestnáctiletého výrostka, kterým jsem byl já, a proto jsem se mohl cítit zcela sjednocen se svým okolím. Při zpětném pohledu byl přesun sovětské armády do Česka nevyhnutelný, a nelze ani vyloučit, že si Rusové celou liberalizaci zorganizovali, aby mohli obsadit důležitou východoevropskou zemi hraničící se státy NATO.

Podoben mnoha lidem jsem měl pocit, že závoj ilusí a mámení mně náhle spadl s očí a že již chápu ten dosavadní klam a že vidím celou pravdu o socialismu. Po letech jsem pochopil, že to byl jen zlomek pravdy, například když jsem si přečetl o masovém vraždění žen a dětí a o plynování politických vězňů v Rusku. Ale i ta trocha pravdy ve mně jako v jiných vzbudila rozhodnutí již se v budoucnu nenechat oblbnout a snažit se dobrat „pravdy“ včas. Jan Palach se stal mým hrdinou a slíbil jsem si, že s „nimi“ nebudu dělat kompromisy. Slovo „oni“ znamenalo vědomí lháři, kteří pro svoje pochybné cíle zneužívají davy. Palach se pokusil sebeupálením zastavit to pomalé propadání do bahna kompromisu a kolaborace ale, přestože mnozí na jeho pohřbu teatrálně vzlykali a lomili rukama, nepodařilo se mu to.

Po příjezdu tanků zpočátku lidé švejkovali, a dokonce “házeli kameny” na kancelář ruské letecké společnosti, když se vyhrálo v hokeji, ale postupně se postavili do lajny. Každý chápal, že jde o kolaboraci s asijskou okupační armádou, ale vždy je někdo první, kdo strhne ke kompromisu ostatní. Na universitě jsme všichni pohrdali tím, kdo první vstoupil do Svazu socialistické mládeže (SSM) a nazývali jsme ho „esesák“, ale pak vstoupili další, a ten první vstoupil pak i do komunistické strany a stal se naším velitelem během vojenského výcviku; pro jeho horlivost jsme ho nazývali „kadet Biegler“ podle postavy ze Švejka. Vyhrožoval nám a psal na nás tajné posudky, ale on to byl, kdo mohl udělat vědeckou kariéru a cestovat za komunismu na západ; po „pádu“ komunismu zastával významné funkce a dokonce byl v letech 2002-2012 ředitelem ÚOCHAB, nejvýznamnějšího výzkumného ústavu v Česku.

Vzrušení z pohřbu Palacha rychle vyprchalo. Komunisté chápali, že jejich spolupráce z okupační mocností byl zločin, a usilovali o zkompromitování co nejvíce lidí, aby nemohli být souzeni, takže tlačili na slabší jedince větami jako „máš přece rodinu“, „chceš, aby děti studovali“, „přece nechceš živořit kvůli nějakým divadelním ideálům“, atpod. Před pádem komunismu bylo v republice 1,7 miliónů komunistů. Režim se snažil ponížit a zkompromitovat i ty, kteří se obešli bez členství v komunistické straně, například tím, že nutil lidi podepisovat rezoluce proti Spojeným státům americkým nebo zaplatit symbolický poplatek půl procenta z platu na podporu národně-osvobozeneckých (tj. teroristických) hnutí. Režimu zvláště záleželo na účasti obyvatel ve volbách, při nichž každý vhozený lístek, i škrtnutý, byl počítán jako hlas pro mír, tzn. pro Sovětský svaz a pro komunisty. Pouze asi 0,3% občanů se odmítalo této frašky zúčastnit a k volbám přes výhružky nechodilo.

Velký význam přikládali komunisté získávání donašečů, neboli spolupracovníků STB, kteří představovali asi 1% dospělých obyvatel. Sovětská tajná služba plně kontrolovala všechny aktivity. Největší politickou akcí během normalizace bylo založení opoziční Charty 77. Tato akce posloužila ke sjednocení všech „pokrokových sil“, neboť protirežimní Chartu podepsalo zpočátku 250 a celkem méně než 1000 lidí, zatímco prorežimní Antichartu podepsaly stovky tisíc lidí, včetně asi 10,000 umělců. Ironické bylo, že ona Charta nevyzývala k žádnému odporu, ale naopak k dialogu s komunisty; v Chartě bylo 30 krát více spolupracovníků STB než v běžné populaci. Není divu, že organizátoři Charty po pádu komunismu zorganizovali klidné předání moci a zajistili komunistům beztrestnost. Jejich nejvyšší představitel se v padesátých letech, kdy se věšelo, promenoval v modré svazácké košili (Daniel Kaiser: Disident,Václav Havel 1936-1989. Paseka, 2009, strana 32), a do konce svého života konsistentně hájil socialismus. Byli ovšem hrdinové, včetně Jiřího Wolfa a Petra Cibulky, kteří Chartu sice podepsali, ale s komunisty se nikdy nespojili a na své nekompromisní postoje doplatili mnohaletým vězněním.

1968 byl zlom mezi dobou hloupých idealistických socialistů a zločinných kariéristů. Po roce 1968 mohli vládu podporovat již jen kariéristé, zrádci a dementi. Hloupí idealisté vyhynuli jako dinosauři a malí hbití kariéristé přežili jako pojídači jejich exkrementů. V době normalizačního temna se posílila jasná červená čára mezi členy komunistické strany, před kterými se nemohlo mluvit, protože byli nebezpeční nebo pod úrovní, a mezi normálními lidmi. Za normalizace se do uranových dolů již neposílalo jako v první fázi českého komunismu, ale i tak zničili komunisté v oné druhé fázi mnoha lidem život; některým zabránili pracovat v oboru, který je zajímal, jiným nedovolili cestovat, a tvrdohlavé odpůrce uvěznili. Tragédie druhé fáze nebyla v počtu zabitých, ale v počtu ponížených. První fázi zpočátku podporovalo 40% obyvatel, druhou fázi sotva 4%. Ale přesto se ona většina 96% lidí nechala za normalizace rychle zahnat do tichého poníženého davu, který všechno odsouhlasil a se vším spolupracoval, i když nešlo o život, ale jen o pár stovek navíc a o klid u televize. Být normálním znamenalo být normalizovaným, kdo se nechtěl podřídit a být normalizován se stal automaticky bláznem, nebo emigrantem či vězněm. Za normalizace po roce 1968 se pro socialismus s lidskou tváří zapomnělo na hrdiny z padesátých let, včetně bratří Mašínů a vězňů z uranových dolů, a po sametové revoluci se pro cinkání klíčů zapomnělo na hrdiny z normalizace, včetně Karla Kryla a Jiřího Wolfa.

Chce se shrnout něco pro mladé, kteří temno reálného socialismu nezažili. Snad, že v atmosféře represivní vládnoucí ideologie se člověk nesmí bát jít proti proudu i za cenu, že vypadá jako blázen? – ať si každý něco naformuluje sám. 

Autor: Tomáš Guttmann

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc listopad 2018: *****

Jan Procházka 500,- Kč, MUDr. Ilja Baudyš 1000,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Vít Fortelka 2019,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Ivanka Trávníčková 300,- Kč, Jan Slaba 100,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, David Bezděk 150,- Kč

Celkem za měsíc: 5 519,00 Kč
Vybráno 15.76%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
loading...
politicon-banner
148 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.