Restart země

Každé malé děcko po jednom sáhnutí si na rozžhavenou plotýnku ví, že pálí, tedy se na ni nesahá. Lidstvo ne-e. Lidstvo si bude pálit prsty pořád až do zblbnutí.

Čím déle karanténa trvá, čím víc lidem docházejí peníze, čím déle musejí mít živnostníci zavřené své krámky – tím víc roste poptávka po socialistickém řešení. Za všechny to shrnul jeden pán, který na sociálních sítích zveřejnil veleúspěšný status s názvem „RESTART ČESKA“ a s jazykem typu „čau, lidi“. Gigantický počet komentářů i palců svědčil o tom, že se strefil do většinového vkusu. Což mě krapet děsí.

Zní to náramně chytlavě. Čím suverénněji se některé věci prezentují, čím míň toho o nich víme, čím víc emocí do nich vložíme – tím působí přesvědčivěji a chytlavěji. A když se vše prodá se správným, až náboženským zapálením, úspěch je zaručen. Náboženské vytržení má ovšem jeden zádrhel. Je založené na víře.

Ekonomie jest však založena na datech, výpočtech a lidské psychologii. Nikoliv na víře. Pravá ekonomie chce vědět, nikoliv věřit. Tahle víra požaduje prosperitu bez práce, štěstí bez námahy a spravedlnost bez nerovnosti. Vědění ví, že ani jedno neexistuje.

Prý: „…Zrušte všechny staré exekuce. (…) Rozjetí exekutorské hydry je největší zločin našeho státu za posledních 20 let. Celkově musíme úplně změnit přístup k úvěrům. Zakázat šmejdské půjčky, reklamu na dluhy regulovat stejně jako reklamu na tabák…“

Víte, to je přesně jedna z těch věcí, co znějí pěkně. V podstatě zrušit exekutory. Jistě, jsou exekutoři lepší a exekutoři horší, o tom žádná. Taky ale žádná o tom, že exekutoři a exekuce jsou nutní. Jejich odstavení znamená znemožnit věřitelům dostat se ke svým nedobytným dluhům. Poskytne věřitel dluh, když ví, že nebude splacen? Neposkytne. Je naše společnost schopná přežít bez dluhů? Není. Chceme-li dluhy, potřebujeme věřitele. Chceme-li věřitele, potřebujeme exekutory. Bez jednoho není druhé a třetí. Zrušení exekucí znamená darovat dlužníkovi a ukrást věřiteli. Obdarovat toho, kdo to nezvládnul, z majetku toho, kdo to dosud zvládal. Že je dočasný kalamitní stav? Žádný kalamitní stav neospravedlňuje krádež. Ostatně ve výjimečném stavu jsou krádeže a rabování trestány ještě přísněji než jindy. Rabování znamená, že ten, kdo nemá, si vezme svévolně z majetku toho, kdo má. Zrušení exekucí dnes je tedy rabováním věřitelů dlužníky ve výjimečném stavu.

Prý: „…nazrál čas k tomu, aby bohatí platili vyšší daně (…) ve světě se to má tak, že bohatí bohatnou a ostatní spíš nic moc. Majetek a ekonomický vliv se koncentruje v rukou čím dál menšího množství osob…“

Víte – to, že bohatí stále bohatnou a chudí stále relativně k nim v posledních letech chudnou, není dáno „hamižností“ bohatých. Je to dáno právě oním socialistickým náboženstvím a vírou, že lze řídit společnost jako podnik. To díky téhle víře došlo ke snížení úrokových sazeb až na nulu. K oné zvrácenosti, kdy cena peněz je nula. A kvůli tomu, že peníze mají úrok nula, se stalo, že ceny cenných papírů i ceny realit zachvátila inflace. Jejich ceny se nafukují a chudší lidé na ně nedosáhnou. A bohatší bez svého přičinění bohatnou stále víc. Ale když bohatým zvýšíme daně, nikterak tím tuhle inflaci skutečných hodnot nezastavíme. Chudší stále nebudou mít kde bydlet, akcionáři budou mít stále dražší akcie. To jen těm, kteří stále ještě skutečně pracují a vytvářejí, ať už svýma rukama nebo svou hlavou, vezmeme motivaci pracovat. Oslabíme ty, kdo jako jediní hodnoty vytvářejí a společnost táhnou, a nakrmíme z toho lupu státní úředníky a ty, kteří nevytváří, ale žijí z dotací.

Prý: „…Stát mě v této krizi zklamal. (…) Chci stát, který primárně důvěřuje občanovi – protože tento měsíc se ukázalo, že český občan zaslouží víc důvěry než český stát! Stát, který vás nechá na pokoji!“

Ach, jaký to protimluv! Chci stát, který důvěřuje lidem – nechá lidi na pokoji – v krizi nezklame – a dostane víc daní. Cožpak to není zřejmé, že stát, který dostane víc peněz, naroste? A že čím větší stát bude, tím víc bude selhávat? Cožpak to není zřejmé, že roušky chyběly tak dlouho, dokud si na ně dělal monopol stát, a najednou jich bylo všude plno, když stát ustoupil, lidé se začali o sebe starat sami a šít si je doma? Cožpak to nevidíte, že voláte po tom, aby vás stát nechal na pokoji, a stejným dechem voláte po tom, aby reguloval, vstupoval do hry, danil a řídil? Cožpak to stát umí, být efektivní a věřit člověku? Stát je jen sumou jednotlivých státních úředníků, a každý státní úředník je především člověkem. A každému člověku jde v první řadě o vlastní prospěch – o vlastní plat. Cožpak státní úředník někdy může rozhodnout o tom, aby se stát zmenšil a nechal občany volně dýchat, když tím by se připravil o svůj vlastní plat, svou moc, své živobytí?

Prý: „…Mějme férovou a svobodnou společnost. Liberální země, ostrůvek svobody ve světě. (…)Totální rovnost…“

Uši mě bolí – mějme férovou společnost a totální rovnost. Ach jak jenom je možné, že to někdo neslyší? Že neslyší, že férovost a spravedlnost je přesným opakem rovnosti! Lidé si nejsou rovní. Lidé jsou různí, mají různé zásluhy – a za ně různé příjmy a různé bohatství.

Máme mít rovnost, tedy zničení spravedlnosti? Však proč ne. Je to nutné, abychom si nabili ústa a po sté první a z této chiméry procitli. Protože před spravedlností nakonec není úniku; nic nelze získat nezaslouženě. Je to jako zákon zachování energie. Budeme si hrát ještě chvíli tu hru, že můžeme být svobodní, spravedliví a rovní si současně – a dobře tak. Protože dokud si ta ústa v novém socialistickém pokusu znovu do krve neroztřískáme, nebudeme schopni skutečného restartu a osvobození.

Že to přijde a kyvadlo se zase vychýlí, nepochybuju.