coronavirus-graphic-web-feature
23.1.2021
Kategorie: Společnost

Reportáž psaná na marodce

Sdílejte článek:

ALEF NULA

Celý příběh začíná celkem nenápadně tím, že někdy začátkem prosince přišla moje nejmladší ze školy a postěžovala si, že se jí v puse utvořil veliký a nepříjemný aft.

U nás v rodině nepatří stonání k běžnému koloritu, při zdraví se udržujeme dílem vlastní pílí a dílem díky vynikajícímu genetickému mixu, zděděnému po předcích. Manželka zašmátrala v příručním bylinářství, namíchala jako vždy nějaké své čarodějné lektvary a do dvou dnů bylo po aftu.

Pár dní na to ohlásil syn, že mu není dobře a že si půjde k sobě domů lehnout. Do večera z toho byla horečka, do rána pak k horečce přibylo rozhodnutí, že se půjde nechat otestovat na koronavirus. Výsledky testu měl přislíbeny do čtyřiadvaceti hodin.

Než přišly výsledky, stačila ulehnout prostřední dcera a po ní i manželka. Jak se jmenuje ten nezvaný host, který nás přišel v předvánočním čase navštívit, mně tou dobou bylo už víceméně jasné, a syn to výsledkem testu jenom potvrdil: covid-19.

Zdraví – nebo, přesněji, bez příznaků – zůstali jsme dva: má dcera nejmladší a já. Dodatečně jsem si na „těch internetech“ našel, že jedním z atypických příznaků koronaviru může být také velký aft v dutině ústní. Snad už to má tedy za sebou, zadoufal jsem, a vyptávám se, jak se cítí. Prý zcela v pohodě.

Že se o mne „něco“ pokouší, cítím vcelku zřetelně. Čich ani chuť neztrácím, linie obrany se aktuálně nachází někde v zadních partiích nosohltanu, jinak nic. Ke slovu přichází česnek, koňské dávky vitaminu C, chilli a křen. Křen nastrouhat, během jídla nadechovat ústy, vydechovat nosem. Oči lezou z důlků i se slznými kanálky, a jak doufám, i s koronavirem (vím, nesmysl). Kloktání ústní vodou, kdykoli mám pocit, že se to hodí.

Obranná linie zatím drží.

Mezitím: nadělat dřevo a zatopit u syna. Nadělat dřevo a zatopit u dcery. Uvařit, přinést jídlo a pití všem marodům. Ve volných chvílích držet obrannou linii. Ke spaní uléhám na zádech, s veškerou bdělou pozorností, které jsem schopen, zaměřenou na obranu.

Můj benjamínek exceluje. Odložila pubertální blazeovanost, koupelna a kuchyň jsou vypulírované, prádlo vyžehlené, lůžkoviny marodů převlečené, pračka trvale v chodu. Domácnost je jako ze škatulky. Nic neříkám, ale nadouvám se jako páv: ejhle, moje dcera!

Takto válčíme asi týden a marodi se začínají uzdravovat a samovolně povstávat z lože. „To vypadá na vítězství, co říkáš,“ povídám a naznačuju kolegiální herdu do zad. Ta ovšem nedopadne, má ratolest je ve střehu a uhýbá hbitě a včas a otvírá si prostor pro případný protiútok. Smějeme se. Nic neříkám, ale nadouvám se jako páv: ejhle, moje dcera!

Syn trochu pokašlává, ale jinak se cítí fit; stejně tak i žena; jako poslední se z nemoci vyhrabává i má dcera prostřední. Zaplať pán bůh, myslím si, konečně můžu trochu povolit. Teď si orazím a zítra – to je zrovna slunovrat – se zamyslím, jak sehnat kapra.

Kapra obvykle kupuju v místním rybářství: vystojím patnáctimetrovou frontu a odnesu si jednoho nebo dva šupináče. Letos takový postup nepřichází do úvahy, poněvadž jsem určitě infekční. Ale mohl bych požádat souseda, jestli by někde cestou pro nás kapra nekoupil.

Zpětně si říkám, že jsem – možná – neměl povolit a radši zůstat ve střehu. Z radosti, že ostatní jsou téměř fit, zapomněl jsem na sebe a obranná linie byla prolomena: navečer přišel pocit, jako by mi někdo celé tělo přejel žehličkou. Pochopil jsem, že letos kapra řešit nebudu. Ulehl jsem s horečkou a propadl se do nemoci.

Ještě ten večer jsem navštívil místa, na která jsem dávno zapomněl, a světy, kde jsem ještě nikdy nebyl.

—o—

Cestou do zapomenutého dávnověku dětství, kdy jsem býval neduživé a ob týden s horečkami nemocné dítě, je mi strašná zima. Tak strašná, že jsem si kvůli tomu vzpomněl na mrazivé noci na vojně ve stráži a na to, jak jsem se pokoušel praktikovat tumó. I přitahuji svou peřinu co nejtěsněji a představuji si, že mou páteří od hlavy až k patám prochází žhavý drát, který se zvolna rozšiřuje a tloustne, až ve svém objemu pojme celé tělo. – Ta představa ale zůstala někde na cestě a já se propadám do zážitku, který jsem ve svém prostonaném dětství dobře znal – jen jsem se s ním nikdy nikomu nesvěřil, protože mi k tomu chyběly výrazové prostředky. Dnes bych ho nazval – zážitkem mohutnosti kontinua.

Záměrně teď opustím exaktní konstrukce vědy, píšu o pocitech. Mohutnost kontinua spočívá v tom, že mezi dvěma libovolně blízkými body je stejně mnoho místa, jako v celém zbývajícím vesmíru. A když v tom vesmíru, ležícím mezi dvěma nekonečně blízkými body, najdu jiné dva nekonečně blízké body, zase mezi nimi leží celý vesmír. A tak pořád dokola.

Jako pocit to začíná kdekoli na těle – na dlani, na nose, ve vlasech, na břiše. Jeden bod se probudí a vzpomene si, že je vesmírem. Onen pocit se jako lavina šíří do celého těla a dál, až se někde v hloubi toho vesmíru probudí bod a vzpomene si, že on sám je vesmírem. V bodě, v němž se dotýká palec a ukazováček, je vesmír vesmírů, obsahující vše včetně sebe sama, a přitom je to stále jen lehký kontakt prstů mojí ruky. Není možno se pohnout, není možno uhnout, všechny pocity jsou souběžně přítomny v bezčasí věčného okamžiku. Jen všeobsáhlý prostor se trvale rodí z nicotného kontaktu mezi dvěma prsty, jinak nic a současně všechno. Jako fyzický pocit je to strašné, je to fascinující, a trvá to třeba celou noc.

Touto krajinou, kterou z dětství důvěrně znám, krátce procházím a propadám se hlouběji. Nekonečně blízké body jsou najednou nekonečně vzdáleny, zachyceny v síti jemného přediva časoprostoru. I pouhé pomyšlení na pohyb od jednoho bodu k druhému vyvolává gejzír gejzírů následků a příčin. Vlákna toho jemného přediva, snad struny, jsou provázána každé s každým. Ve srovnání s tím je mohutnost kontinua chudá jak kostelní myš.

Vím, že někde tam, mezi strunami, chvěje se příčina mé nemoci. Abych ji zahlédl, nesmím pohnout ani myšlenkou.

—o—

Otvírám oči a uvědomuju si, že mě šíleně bolí celé tělo. Kůže. Klouby. Žízeň. Všechno. Ale můžu dýchat a poručit: „Vstaň a choď!“

Vstávám a potácím se deset metrů na záchod. Vypouštím asi dvě lžíce něčeho, co má barvu husté hovězí polévky. Moč.

Potácím se zpátky, piju a padám zpátky na postel mezi struny a příčiny a následky.

—o—

Na Štědrý den dostávám dar: přestaly mne bolet klouby. Dál bolí kůže, oči a hlava, ale přece jen – obrátit se na posteli bezbolestně, což to není nádherné? Návštěva toalety, tři lžíce hovězí polévky – moč.

Náznakem absolvuji večeři a zase uléhám. Někdo pustil z přehrávače koledy: jsou Vánoce.

—o—

Zase se propadám, tentokrát ne tak hluboko, zůstávám kdesi na bezbřehé ploše. Koleda mění rytmus a výpadek rytmu se manifestuje geometrickým tvarem, který nejen že není konvexní, ale plochu pokrývá naprosto pitomým způsobem. Je to mořský koník, vytvořený řadou pětiúhelníků ve Fibonacciho posloupnosti. Koleda hraje pořád dokola, mořský koník opakuje sám sebe jako fraktál a na zbytkovou plochu, kterou se nepodaří pokrýt, vyvolává další svou instanci, samozřejmě s týmž výsledkem. Velikost plochy jako součet nekonečné řady mořských koníků, grafická manifestace koledy, která kulhá na víc než tři doby. Kdo to má vydržet?

Ale můžu se bezbolestně obrátit na bok a usínám.

—o—

V noci se probouzím; pokoj je plný lehkého, namodralého přísvitu. Možná jsem nevypnul monitor, možná soused nezhasnul vánoční osvětlení na domě. To je jedno. Nic mne nebolí, sedám si a čekám, jestli dostanu žízeň.

Žízeň nepřichází, vstávám tedy a ohlížím se na postel, ze které jsem vstal. Ležím na té posteli a vypadá to, že spím; to samo o sobě je překvapující, ale je tu ještě něco: zrcadla.

Kdysi dávno, když jsem ještě dbal o to, jak vypadají vlasy na mé hlavě, navštívil jsem holičství, vybavené protilehlými zrcadly. Zákazník v reálném čase a ze všech stran viděl, jak vypadá kreace, kterou mu mistr lazebnický zrovna tvoří na porostu lebky. A jako bonus – nekonečná řada zrcadel, vzájemně se v sobě odrážejících, do nekonečna opakujících tentýž obraz.

Ta řada zrcadel je tu taky; že jsem si jich předtím nevšimnul…? Ale obraz v každém z nich je jiný. Procházím kolem a cítím, že bych mohl vstoupit do kteréhokoli z nich – jen nevím, jak by to bylo s cestou zpět. Nechávám zrcadla zrcadly a kráčím domem.

V ložnici typický výjev: žena spí na trojlůžku, zabalená v peřině, u stěny. Zbývající dvě pozice zabírá naše nejmladší dcera. Jak to dělá, nevím, ale uměla to odjakživa. Když byla ještě malá, spával jsem jako hráz na samém kraji, aby nepřepadla na zem.

Dívám se na ty dvě a zmocňuje se mne něžný cit. – Jak ono to jenom bylo…? To se zamiloval buddhistický mnich do dívky, a zamiloval se tak moc, že se pro svou lásku rozhodl opustit cestu dharmy.

„Jak moc ji miluješ?“ tázal se ho Učitel.

„Proměním se v kamenný most,“ pravil ten milující mnich, „a přetrpím pět set let větru a deště, až ona po tom mostě přejde na druhý břeh.“

A což teprve, dodávám v duchu já, kdyby kromě kroků té, kterou miluješ, na mostě zazněly i kroky dětí, které byste spolu měli. Ani tisíc let větru a deště by nebylo dost dlouho.

Uléhám jako hráz na samý kraj lůžka, aby ve spaní nepřepadla na zem. Modravý přísvit pohasíná a já usínám v nejkrásnější vůni světa.

—o—

Venku je světlo a do pokoje, v němž marodím, vstoupí známé kroky. Žena se na mě usmívá:

„Dobré ráno, jak se cítíš…?“

Bleskově spouštím autodiagnostiku: klouby – nebolí. Kůže – nebolí. Hlava – nebolí. Oči – nebolí. Žízeň – veliká.

„Poprvé za tu dobu ne jako pacient, ale spíš jako rekonvalescent,“ odpovídám.

„Tak to nepřežeň,“ a pohladí mne po tváři, „přinesla jsem ti čaj.“

—o—

Epilog

Den na to jsem se postavil, abych došel do koupelny a smyl ze sebe smradlavý pot a pach nemoci. Když jsem si holil plnovous, který mi v mezičase narostl, kromě vousů mi z tváře odpadával i šedivý prach odumřelé kůže. Voda, v níž jsem se vykoupal, byla kalná a páchla, jako kdybych jí vytřel dlažbu na záchodě a pak ještě toaletní mísu. Znovu jsem se umyl a napustil si do vany čistou.

Poté, co jsem vylezl z vany, postavil jsem se na váhu a pohlédl do zrcadla.

Za deset dní jsem ztratil deset kilo. Každá noha jinak tlustá, každá ruka jinak tenká. Nepravidelné faldy volně visící kůže. Tak nějak, říkám si v duchu, jsem si vždycky představoval „člověka, který slezl hrobařovi z lopaty“. Rovněž jsem pochopil důvod oněch vlídných a soucitných pohledů a častých otázek „Jak se cítíš…?“ Když se vidím v zrcadle, taky mám chuť se zeptat.

Po dalším týdnu polehávání jsem nevydržel a začal chodit na procházky, každý den o kousek víc – les máme hned za domem. Kondice se začala vracet překvapivě rychle, obnovila se chuť k jídlu, les je zázrak. Je tu ale rozdíl: přirovnám-li návrat do normálu po jarní viróze k výstupu z rokle od potoka na nízký hřeben, pak po onemocnění covid-19 je to výstup z Macochy.

Předevčírem jsem zkusmo zajel s kolečkem na zahradu a nadělal trochu dřeva na topení. Myslel jsem, že vypustím duši, ale cvičení s pilou a březovými štípy mělo úžasný efekt: sundal jsem z hrudi ten pytel cementu, který tam od nemoci pořád byl.

Během zotavení z nemoci jsem do zásvětí nahlédl ještě jednou a splnilo se mi tak přání z kategorie nesplnitelných.

Je mi skoro třiašedesát a uvědomuju si, že jsem ve věku, v němž byli moji rodiče i prarodiče v době, z níž si je velmi intenzivně pamatuju. Je svým způsobem škoda, že není možné, aby se děti setkaly s rodiči a prarodiči tak, že by si byli věkem rovni – muselo by to být velmi zajímavé setkání.

Jednu noc se za mnou stavil tatínek. Zemřel v dvaaosmdesáti letech, letos to bude šestý nebo možná sedmý rok. Když přišel, byl o dvacet let mladší, plný sil, a přinesl s sebou Reflex. Seděli jsme spolu u nás v kuchyni, listovali časopisem, a tatínek jen udiveně vrtěl hlavou, jaká je to dneska divná doba. V kamnech praskal oheň, v kuchyni voněl čaj s citrónem, chleba a škvarky s cibulí. Bylo to přesně tak, jak jsem si přál.

Věřím, že nakonec to bude dobré: během procházek cítím, že představa, že se zase rozběhnu do kopce, není už z kategorie fantasy. Ještě pár dní a zkusím se rozběhnout aspoň po rovině.

A zrcadla? A kamenný most, ve větru a dešti čekající na kroky těch, které mám rád?

Neznáme dne ani hodiny, ale myslím, že ještě nepřišel ten čas.

—o—

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc březen 2021: *****

Roman Dubravský 500,- Kč, ing. Jan Dvořák 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Anonym 555,- Kč, Miroslav Zatřepálek 100,- Kč, Peter Keklak 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Mgr. Luděk Tesarčík 200,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Mirko Hampl 170,- Kč, Pavel Jurášek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 100,- Kč, Marek Janicko 250,- Kč

Celkem za měsíc: 5 175,00 Kč
Vybráno 14.78%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 478 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (19 votes, average: 4,26 out of 5)
Loading...
politicon.cz
15 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.