Prokletá stavba

Chtěl jsem na velikonoční pondělí dát něco odpočinkového, ale mám v hlavě pořád diskusi pod sobotním článkem ohledně dostavby Dukovan (a Temelína). Odpočinkový článek tedy posouvám na první pracovní den a dnes se ještě vrátíme k reaktorům a Rosatomu. Začnu ale úplně odjinud: 

Když jsem se přestěhoval do Vidlákova, celkem vzápětí jsem byl zvolen do vedení místního evangelického sboru – do tzv. Staršovstva. Už když mi nabízeli kandidaturu, tak jsem je upozorňoval, že se do jejich skupiny úplně nehodím, neb volím Zemana místo Schwarzenberga, jsem všeobecně levičák (tehdy jsem ještě nebyl zemitý sedlák), mám poměrně kritický postoj ke směřování naší církve a navíc jsem člověk z praxe ošklivící si papírování a plané tlachání. 

Ne, prý to bude ku prospěchu, přinesu jiný pohled na věc, budu zrcadlem zaběhaných pořádků, budu mít jiné myšlenky…  a tak jsem byl zvolen. Nebylo to ku prospěchu. Všeobecně se ode mě očekávalo, že budu přikyvovat ke všeobecnému narativu a především nebudu do zaběhlých kruhů vnášet žádné problémy. Poměrně rychle jsem se v tom zorientoval a nakonec jsem se vyjadřoval v podstatě pouze a jedině k technickým otázkám. Stavař a strojař jsem byl mezi všemi jediný. 

Během let jsme se dopracovali k tomu, že by se měla nějak zásadněji zrekonstruovat místní fara. Nebudu popisovat šílené martyrium příprav, které se táhlo a táhlo a rozhodovalo se zcela bez ohledů na peníze  a sborové možnosti. Nebudu popisovat, jak jsem navrhoval postup prací, poslechli si mě a pak to samé zadali za velké peníze architektovi, který navrhl totéž co já, protože v rámci skutečných reálných možností se nic lepšího udělat nedalo. Takhle to prostě chodí. I malý venkovský evangelický sbor za posledních třicet let zaplul do korporátních postupů, kdy nikdo za nic nezodpovídá, všichni se vyviňují a nakonec mají pocit, že práce pro sbor je to tlachání a ne vlastní výstup. 

Zřejmě bychom se tenkrát na rekonstrukci asi nedohodli, ale občas prostě přijde vnější impuls, který všechno nakolejí zase zpátky. V tomto případě šlo o zahraniční peníze. Vězte, že v Evropě existují nadace založené v hlubokém středověku, které dodnes dávají peníze na šíření křesťanské víry a rekonstrukce naší fary bylo to pravé ořechové, co byla ochotna nadace Gustava Adolfa (švédský král, co padl u Lutzenu, když ho zastřelili na Třicetileté války Picolominiho kyrysníci) zaplatit. 

Termín podání žádosti samozřejmě hořel a my měli k dispozici pouze architektonickou studii bez rozpočtu, bez výkresů… vlastně jsme měli pouze rozbor situace. Kolem mě deset lidí, kteří ani nevědí, co má obsahovat projektová dokumentace.  Od začátku se improvizovalo. Rychle se dělal položkový rozpočet – pouze s rozpočtářem, bez výkresů, protože jinak by se to nestihlo. Pak rychle podle rozpočtu, kterému ledacos zákonitě muselo chybět, udělat výběrové řízení na realizační firmu. 

Kromě místních firem jsem dotáhl jednoho svého dodavatele z práce o kterém jsem věděl, že se podobnými věcmi zabývá a umějí pracovat tak nějak chytře, takže by mohli být i relativně levní. Nebylo vůbec dořešené topení, ani rozvod vody, ani kanalizace, ani elektrika, protože pod omítky a podlahy nikdo neviděl. Všechny tyto cifry jsem víceméně odhadl (ale docela jsem se trefil).  Dalo se říci, že jsme měli podloženou zhruba polovinu toho, co by projekt měl obsahovat a druhá půlka visela ve vzduchu. Můj odhad celé akce byl 2,2 milionu a nakonec se ukázalo, že jsem se spletl o 3%. 

Firma, co jsem dotáhl, celkem dle očekávání nabídla nejlepší cenu. A pak to začalo… Každý měl svého koně, každý měl jinou představu o tom, kdo to bude realizovat. Sbor není veřejná imstituce. Staršovstvo se mohlo rozhodnout jak chtělo .  Když se hlasovalo o výběru firmy, zdržel jsem se, abych nikoho neprotlačoval, protože mi na tom nezáleželo. Hlasování nedopadlo, žádná většina se nedohodla. Tož se rozhodlo, že se bude hlasovat znovu s tím, že nikdo se nezdrží. Nezdržel jsem se a vítězem se stala ta “moje” firma. 

Pak se začalo realizovat. Byla to taková ta klasika – dělníků je málo, kvalifikovaných a schopných zedníků ještě méně, půlka prací nebyla vůbec pod rozpočtem, řešilo se to za pochodu, práce to protahovalo, ale postaral jsem se, aby se neprodražovaly.  

Ale těch řečí… Vyhrála firma, která vyhrát neměla. A i ta menšina staršovstva, která nebyla spokojena, bohatě stačila na to, aby se z každého komára stal velbloud.

Například se odřezalo staré topení a já řekl, že všechny termoventily se mají vyhodit, protože jsou staré, dimenzované na staré litinové radiátory a starou otopnou soustavu, že to není zas tolik peněz a dají se nové. Některým členům staršovstva nebylo líto vzít vyhozené ventily a tak dlouho chodili po Vidlákově, dokud nenašli instalatéra, který jim dal dobrozdání, že ventily jsou dobré a neměly se vyhazovat. 

Udělal se sprchový kout a hned se objevil posudek dalšího místního obkladače, že je to udělané blbě. Takhle se vanička neobezdívá, všechno je špatně. Pak přijel přímo technik od Ravaku, aby to zkouknul a odjel s tím, že vše bylo uděláno podle jejich požadavků a není žádný problém… 

Občas mi drazí kolegové ze staršovstva zcela vážně a se zápisem vytýkali, proč jsem plynoměr nechal umístit před kotel a ne až za kotel, protože se jim na té stěně nelíbil a trvalo (nekecám) celé zasedání, než si nechali vysvětlit, že plynoměr se nedá dát za kotel, protože plyn v kotli končí, spaluje se tam a odchází komínem. 

A takhle to bylo celou dobu. Začalo se v březnu a v červenci už jsem kvůli tomu měl doma vážnou rodinnou krizi, byl jsem zlej na děti, měl jsem toho tak plnou hlavu, že jsem přejížděl semafory na červenou a pořád se to stupňovalo. Špatná firma prostě nesměla projít a všechno všecičko bylo špatně. Vydržel jsem to do září, kdy šlo všechno do finále a pak jsem se rozhodl pro rodinu a rezignoval jsem.  V práci rozhoduju o větších milionech a musím udržet v hlavě mnohem rozsáhlejší projekty. Ale i když jsme řádná korporace, nikdy jsem nezažil u Babiše tak hnusnou atmosféru, jako ve Vidlákovském staršovstvu. (Proto se také zdráhám věřit všem těm řečem o tom, jaký je Babiš hrozný premiér a na lidi řve. U nás ve firmě se rozhodně na lidi neřve a jednání jsou někdy dlouhá, ale výsledek je pak svatý a jede se podle domluvy). 

Práce na faře se dodělaly už beze mě a výsledek byl v pohodě. Za dvě mega jsme dostali rekonstrukci v hodnotě dvou mega. Pár problémů a drobností bylo, něco by se dalo i reklamovat, ale nikdo už to neudělal. Když jsem na tom nedělal já, byly všechny nedodělky nebo chyby na mávnutí rukou.  Realizační firma si na této akci sáhla na dno a v podstatě se rozpadla, protože i oni toho měli plné zuby. Ale na konci nebyly žádné dluhy, žádné nedoplatky, žádné neúčelně vynaložené peníze. Jen zůstala pachuť, která mně osobně nevymizela dodnes. 

Proč to všechno píšu… 

Víte, ono je to stejné i s těma Dukovanama. I kdyby ten Rosatom dal nejlepší cenu, i kdyby to parlament odhlasoval s dostatečnou většinou, i kdyby tomu dala Drábová dobrozdání, ta menšina, která vidí v Rosatomu to bezpečnostní riziko (hovno riziko, prostě to není jejich kůň a mají zaplaceno adorovat někoho jiného), ta se postará, aby z každé hovadiny byla katastrofa. 

Postarají se o to, aby to byla prokletá stavba. Aby se to prostě nemohlo podařit, protože to by bylo, aby neměli pravdu a všechno probíhalo v klidu a dle harmonogramu. Vždycky budou mít dost dlouhé prsty, aby seděli v nějaké jaderné komisi a i když o tom nebudou nic vědět a vůbec tomu nebudou rozumět, budou mít kecy, které budou schopni ventilovat ven. Postarají se o atmosféru ve které se prostě nedá uspět. Podobně, jako se postarali o atmosféru ohledně koronaviru. 

Když se opravuje fara, celkem o houby jde. Ale mně ta zkušenost mezi bratry a sestrami stačila na to, abych s nimi už nikdy do žádného holportu nešel za nic na světě. Nezanevřel jsem kvůli tomu na Hospodina, ale udělal jsem si jasný obrázek o tom, kam to všechno směřuje. 

Dovedu si živě představit, jak to bude vypadat v Dukovanech. Tam žádní hodní křesťané nebudou, tam budou tvrdí politikáři, kteří to podkopávání stavby budou mít přímo nařízené od jejich loutkovodičů. 

Vidlákovská fara měla smůlu prostě jen v tom, že několik lidí se cítilo uraženo z výhry jiné firmy. Byla v tom  jen trocha osobní zášti, nic jiného. Ale na prozření  jednoho Vidláka to stačilo. V Dukovanech by šlo o mnohem hlubší nenávist. Nenávist třídní, historická, nenávist lokajská, slouhovská, nenávist dobře zaplacená, nenávist Fischerovská a Karasovská.  Nenávist Scallopí, bez smyslu, ale také bez hranic. 

Prostě na dostavbu Dukovan není situace. Atmosféra je taková, že by v tom dokázal udělat dobrou stavbu jen Pánbůh. Z principu to nedopadne dobře, ani to dobře dopadnout nemůže. Nemluvě o tom, že se bude stavět několik volebních období. Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby se Rosatom zachoval jako já – trhněte si nohou, ať vám to postaví nějaký jiný blbec, Rosatom tohle nemá zapotřebí…