Proč intelektuálové dokážou být tak pitomí?

„Svět je přelidněný, proto přestaneme všemi možnými metodami rodit potomky, ale zároveň budeme prostřednictvím oblíbených charit financovat zdraví a vzdělání afrických dětí.“

Nebo:

„Evropa vymírá, proto si přivezeme miliony nezaměstnatalených Afričanů, kteří budou pracovat na naše důchody.“

Nebo:

„Pohlaví neurčuje příroda, nýbrž kulturní kontext a vzdělání.“

Nebo:

„Vědec, který tvrdí, že existují jen dvě pohlaví, nemůže učit na univerzitě, i kdyby třeba jen matematiku.“

Nebo:

„Bezpečnost Evropy zajistíme tím, že všem bezúhonným občanům odebereme zbraně.“

Nebo:

„Svobodu informací vylepšíme tím, že je budeme zakazovat.“

Nebo:

„Trump fandí Židům víc než všichni předchozí prezidenti dohromady, proto je nacista.“

Nebo:

„Kvalita našeho vzdělání upadá, proto ji zlepšíme inkluzí intelektuálně slabších dětí a zrušením speciálních škol.“

Nebo:

„Demokracii vylepšíme veřejnými demonstracemi chytráků, aby o ní nemuseli ve volbách rozhodovat hlupáci.“

Nebo: „důstojnost imigrantů je důležitější než bezpečí občanů“ (papež). Nebo „všem, kdo v Evropě hledají útočiště, by mělo být zajištěno bezpečí a důstojné zacházení“ (700 českých vědců s odvoláním na „kritické myšlení“ a „ověřování faktů“).

Žádnou z takových teorií nikdy nedokázal vymyslet rolník, truhlář nebo instalatér. Jsou zcela výsadou intelektuálů. Podivuhodné na tom je, že takto intelektuálové dokážou nejen blábolit. Oni tomu skutečně věří a dovedou o tom přesvědčit mnoho dalších díky své intelektuálské pověsti a přesvědčovacím dovednostem. Nedaří-li se úplně přesvědčování, nastupuje manipulace, vnucování a násilí. Mentální, emociální, publikační, sociální, finanční a nakonec i fyzické. Tak vznikají diktatury, totalitní režimy, cenzura a trestání nekorektních názorů a nepohodlných fakt. Už tam směřujeme znovu.

Jestli se sami přistihnete při podobném myšlení, nezoufejte. Arthur Conan Doyle (ano, ten tvůrce ultraracionálního detektiva Holmese) věřil v existenci víl, skřítků a duchů. Ve vyvolávání duchů věřil i Darwin. Vědecky se tomu všemu říká dysracionalita. A je to jev poměrně běžný. V nějaký nesmysl tu a tam věří každý, jinak bychom se tak snadno nenechávali ohlupovat.

Reálné výsledky snadno uvěřených nesmyslů, viditelné dnes opět po celé Evropě (a bohatě prokázané v historii autoritářských režimů) nepotřebujeme vypočítávat. Jsou to pouhá fakta, za nimiž nestojí žádná vznešená (nebo povznešená) idea, které by se fakta dala přizpůsobit, takže zůstávají neviditelná. Informační systém regulující naše myšlení se řídí starým sarkastickým novinářským úslovím „nedovolit faktům narušovat dobrou story“.

Je „kritické myšlení“ stále ještě synonymem „zdravého rozumu“, nebo mu začíná spíš velet politická korektnost přikazující, co se smí a co se nesmí kritizovat? Stává se samotné slovo „intelektuál“ opět pejorativem, jakým bylo za komunismu — jak připomíná Milan Kundera v románu Kniha smíchu a zapomnění? Nebo se Kundera snaží bránit intelektuály jen proto, že jim nadávali komunisté, a už si nestačil všimnout, jak se komunistům začínají podobat? Je utopismus a poloslepost intelektuálů trvalým aspektem západní kultury a politiky?

„Jen intelektuál dokáže uvěřit úplným pitomostem,“ kdysi takto intelektuály pochválil George Orwell. Aldous Huxley vnímal intelektuála jako „člověka, který objevil něco zajímavějšího než sex“. Pro spisovatele Petera Stauba „intelektuální námaha je obvyklá technika, jak se vyhnout přemýšlení“. José Ortega y Gasset vnímá „tunel pod zdí intelektuálního snobství“ jako „jedinou cestu zpět k realitě zdravého rozumu, ale většina ji nenachází, protože je pod jejich úrovní“. Arthur C. Clarke definuje intelektuála jako „někoho, kdo byl vzdělán nad hranice své inteligence“. Lionel Trilling zaznamenal, že „v nejtajnějším srdci každého intelektuála je skryta naděje získat moc, touha své ideje realizovat tím, že je vnutí ostatním“. Paul Johnson pozoruje, že „intelektuálové si libují v pocitu, že zastupují lid“. A Eric Hoffer si všímá, že „vládnoucí intelektuálové zacházejí s lidskými masami jako surovinou na experimentování a plýtvání“.

Do hloubi duše intelektuálům hledí indický neurolog a filosof Abhijit Naskar:

„Podobně jako náboženský fundamentalismus, nezkrocený intelekt dokáže člověka zaslepit vůči potřebám druhých. Dávejme světlo ignorantům, ale ještě víc vzdělancům, neboť ješitnost vzdělanosti dělá z moderních lidí větší ignoranty, než jsou běžní ignoranti.“

A protože intelektuálové bývají taky nadřazení moralisté, dodává k nim Naskar ještě toto:

„Téměř každý intelektuál je posedlý noblesní otázkou, co pohání moralitu. Žádný z nich nedokázal na tuto otázku odpovědět. Vydali jen tuny čtiva plného teorií a intelektuálních spekulací. Pravda je ta, že moralita není poháněná ničím, nýbrž ona pohání všechno ostatní. Moralita je základní hnací síla činící z člověka civilizovanou svědomitou bytost a vychází ze sebereflexe a seberegulace.“

Intelekt opět dostává špatné recenze. A my si zde vědecky zabádáme proč. Proč inteligentní a vzdělaní lidé tak snadno propadají stupiditám. Odpovědí je několik. Ta nejjednodušší se jmenuje ideologie. Intelektuálové mají silně vyvinutou fantazii a smysl pro abstrakci a ideologizaci. Proto si ve svém myšlenkovém postupu dokážou jednak navymýšlet sofistikované náhražky reality, jednak uspěchaně z rychle a nedbale posbíraných neúplných informací vytvářet abstraktní rámec, jemuž pak podřizují všechny další informace a filtrují jím reálná fakta a události. K tomu mají navíc vypěstované silné sebevědomí vlastní neomylnosti a pravdy, jemuž psychologická věda říká „blind spot“, čili slepé místo, které jim znemožňuje vnímat svoje chyby a naopak jim zveličuje chyby druhých. Znala ho už Bible. Ta mu říká „smítko v oku bližního vidíš, ale břevno v oku svém ne“. To vysvětluje, jak to, že umíme tak urputně hájit svoje názory proti jiným. Touto kombinací vzniká mentální jev zvaný anglicky „bias“, česky (ne úplně přesně) zaujatost. Ten znemožňuje vnímat fakta, jaká jsou, ne jaká by (podle tohoto biasu, abstrakce či ideologie) měla být.

Miliony intelektuálů už několik generací vycházejí z levicově (tj. progresivně a utopicky) zaměřených západních, ale nejvíc amerických univerzit, a nastupují rovnou do politických, administrativních, akademických, neziskovkových, mediálních, uměleckých a podobných vlivných pozic placených většinou z veřejných peněz a nezávisejících na tržním obratu. Posiluje to na jedné straně jejich odloučenost od každodenní ekonomické reality, na druhé straně byrokratickou nebo politickou moc nad spoluobčany. Aby si své pozice udrželi, nebo aby sami sobě nemuseli přiznat, že vlastně nic užitečného nevytvářejí, vymýšlejí nápady, na jaké činorodí občané na volném trhu nemají čas a ani by na ně nepřišli, neboť jejich každodenní život je zabrán tvořením nebo údržbou užitečných věcí. Ti si ani nedovedou představit, že by někdo mohl pilně pracovat na vymýšlení idejí a sestavování systémů zbytečných, bizarních a dokonce škodlivých.

Tím jsme si nastavili rozdíl mezi intelektuálem a tvůrcem. Ale ne každý intelektuál je stoprocentně netvořivý a ne každý tvůrce je úplně neintelektuální. Většina lidí má v sobě trochu obojího. Důležité je, v jakém poměru, a v kterém z nich se zdokonaluje. A většinou se „zdokonalujeme“ v tom, co nám přijde nejsnadnější a nejjednodušší (takže se nezdokonalujeme v ničem). Taky nás k tomu vede dnešní vzdělávací systém preferující studia teoretická před praktickými. Psychologové si pro rozlišení obou vymysleli dva matematické příklady, podle nichž poznáme, zda tíhneme k jednomu či druhému.

Zde je první:

Pálka s míčkem stojí 11 dolarů. Pálka je o 10 dolarů dražší než míček. Kolik stojí míček?

A zde druhá:

Rybník zarůstá leknínem takovým tempem, že se každý den jeho plocha zdvojnásobí. Celý zaroste za 48 dní. Za kolik dní zaroste z poloviny?

Správné odpovědi máte až někde dál uprostřed článku, aby vás hned nemátly. Pohodlnost a jednoduchost by vás mohla nutit k tomu, že byste nad tím nepřemýšleli vůbec a rovnou koukali na odpověď. Tak jak jste si zvykli všechno googlovat. Mentální lenost se tomu říká. A trpí nás tím čím dál víc. Malé děti se smartfouny už skoro neznají nic jiného. Takto aspoň budete muset vydat trochu námahy na její hledání, takže je pohodlnější nehledat a číst dál a čekat, až na odpovědi narazíte.

Mezitím se ponoříme hlouběji do vědecké psychologie intelektu (obor zvaný „kognitivní psychologie“). Najdeme tam teorii „několika inteligencí“. Někteří psychologové jich napočítali až osm. Jsou mezi nimi třeba inteligence interpersonální (komunikační schopnost s druhými), intrapersonální (uvědomění sebe sama, svých myšlenek, emocí a činů), fyzicky-kinetická (pohybová, sportovní), sociální (schopnost vycházet s druhými), ale nakonec se shodli na třech základních, které ovlivňují rozhodování v různých situacích: analytická — kreativní — praktická. Definoval a popsal je jistý profesor Robert Sternberg, přibližně takto:

Analytická inteligence je schopnost hromadit informace a zpracovávat je do vzorců a skupin (podle podobnosti), logicky uvažovat, abstrahovat, systemizovat a idealizovat, srovnávat a odlišovat.

Kreativní inteligence se vyznačuje vynalézavostí, imaginací, předvídavostí, improvizací, syntetizací odlišných informací, nacházení alternativních způsobů myšlení nebo konání.

Praktická inteligence umí plánovat, vizualizovat a konstruovat, překonávat překážky, dávat nepořádek do pořádku, stavět na zkušenostech.

Všechny tři inteligence mohou být přítomné ve všech lidech, ale většinou některá z nich převažuje natolik, že její majitele můžeme klasifikovat do těchto tří kategorií. Intelekutálové jsou v kategorii analytické. Ta je ze všech nejvíc ohrožena dysracionalitou, protože své analýzy, rozdělené a seřazené do vzorců, nedokáže snadno přesyntetizovat. Jakmile si jednou naprogramovala mysl do určitého vzorce, těžko dokáže z něho vystoupit, čili myslet „mimo krabici“. A tak většinu času tráví v nějakém biasu.

Tím nejdestruktivnějším je „myside bias“, provázený potřebou bránit „moji stranu“ argumentu. Na tu si správný intelektuál dokáže nastudovat verbálně bohatou obranu, které se říká „motivated reasoning“, a přejít v devastující útok na protivníka nedovzdělance. Čili vymýšlení logických a racionálně vypadajících argumentů, důkazů a citátů svůj bias potvrzujících a posilujících a opačný výklad znevažujících a vyvracejících. Často provázených nadávkami a osobními urážkami.

Analytická inteligence však neumí, co umějí obě druhé. Je-li problém příliš široký, nepřehledný a těžko řešitelný, rozporcovat si ho na menší kousky, řešit je každý zvlášť a ze všech těchto řešení pak dospívat k řešení celistvému. Místo toho má tendenci jej přesouvat do metafyziky, transcendentna, ideologična a dogmatismu — v dnešní době do bezuzdného liberalismu a politické korektnosti. Myšlenkové a estetické bohatství nahrazuje formalistickou brilantností, pokrokovostí, avantgardností a novátorstvím za každou cenu. I na úkor srozumitelnosti a snesitelnosti.

Takovým intelektuálním postupem třeba mohl vzniknut „originální“ nápad amerického režiséra Petera Sellarse, že Figarova svatba není komická opera, nýbrž volání po politické svobodě vykořisťovaných. A Don Giovanni je vzpoura proti perzekuci černochů, s pěvci pobíhajícími po jevišti v trenýrkách, píchajícími si heroin. Ostatně tak třeba i v Praze mohla Rossiniho Popelka bydlet v kontejneru a projíždět se po jevišti na kolečkových bruslích.

A sem my teď nenápadně ukryjeme odpovědi na ty dva matematické příklady. Jestli vám vyšlo, že míček stojí jeden dolar, zapřemýšlejte znovu a opravte si to na padesát centů. Jestli vám půlka rybníka vyšla na dvacet čtyři, opravte si to na čtyřicet sedm. (Schválně jsme to rozepsali do slov, aby se číslice nenacházely moc snadno). Ale netrapte se tím. Psychologové vás chlácholí, že při prvních testech odpověděla chybně nadpoloviční většina studentů na Harvardu. Úspěšnější by určitě byla skupina tesařů a truhlářů zvyklá na přísloví „dvakrát měř a jednou řež“.

S analytickou inteligencí, která tak snadno skáče na rychlá a na první pohled samozřejmá řešení, se pojí přehnané sebevědomí, iluze, že něco víme, když nevíme. A kdo ví, že ví, nemůže se už nic nového dovědět. Do této kategorie spadají i mnozí „experti“, kterým v naučené vědoucnosti často unikne něco, co přehlédli, protože na to ve svých znalostech a zautomatizovaném myšlení nemají referenci. Němčina má pro to hezké slovo „Fachidiot“, čili blbec od fochu. Proto úspěšné firmy si na „brainstorming“ čili víření idejí často zvou neodborníky, kteří o řešeném problému vědí co nejmíň a dívají se na něj zvenčí.

Díky tomuto poznatku se také dají identifikovat případy kolosální pitomosti celokorporační a dokonce i celostátní, když je ovládne „lépevědoucí“ analytický intelekt vyžadující loajalitu a potlačující disent. Takovými případy jsou všechny státy, které kdy vyzkoušely socialismus. Ti z nás, kdo si jej ještě pamatují, si rvou vlasy zoufalstvím nad znovu vehementně opakovanou stupiditou socialistů jako Jeremy Corbyn s celou labouristickou stranou, nebo Bernie Sanders a 57 procent kongresmanů americké Demokratické strany, kteří se přiznali, že by socialismu dávali přednost před kapitalismem.

Intelektuálská stupidita na nás opět útočí ze všech stran. Abychom se jí dokázali bránit, musíme se začít pocvičovat v jejím nejen v druhých (to smítko), ale i v nás samých (ten trám) a pěstovat proti ní mentální, morální a politické džiu-džitsu.

Na to, „jak z intelektuála udělat užitečného člověka“, se budete muset podívat příště.

Autor: Benjamin Kuras, NP