democ
28.4.2017
Kategorie: Historie

Problém jménem demokracie (2.)

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ  

I výsledek současných francouzských voleb nám ukazuje zcela zřetelně, že skončila éra dvou, respektive tří konstantních stran, které se v podstatě už od ukončení druhé světové války jen střídají u moci.

Některým lidem dokonce připadá, že skončilo takzvaně pravolevé dělení politické scény, které jistým způsobem tento koncept reprezentoval. Ve většině států šlo o dvě politické strany, které představovaly buď více anebo méně levicový koncept. Nyní se toto schéma začíná zvolna hroutit. Už před několika lety, nejen v Německu nebo ve Francii, vyvstaly takzvaně protisystémové strany, které poukázaly velmi zřetelně na ten společenský segment, který ti, kteří desítky let provozovali svojí moc, zcela abstrahovali anebo v důsledku dokonce potlačovali. Bez větší nadsázky bychom mohli říci, že konvenční politické strany se opily mocí a ztratily tak nejen svoji demokratickou základnu, ale i sebereflexi. Poněvadž je de facto neohrožovalo nic kromě toho, že na krátkou dobu přepustí svoji moc takzvaně konkurenční straně, aby po dalším volebním období se mohla situace zvrátit nazpět. Politika dvou (formálně antagonistických) politických stran se tedy zvrhla v jakousi kartelovou dohodu, které o demokratickou vůli občanů jde až v nějaké třetí řadě. Primárním cílem je udržení, respektive uchvácení moci a obsazení důležitých postů ve státní správě a ovládnutí veřejných peněžních veletoků.

V tomto okamžiku je možná dobré si položit otázku, nakolik jsou vlastně ty konvenční strany nedemokratické a nakolik obrážejí skutečnou kvůli nebo reprezentaci společnosti. Když se podíváme na přiloženou tabulku, vidíme jednak setrvalý trend úpadku členské základny, jednak to, že vlastně strany ztratily tvůrčí potenciál tím, že nemají z čeho čerpat kvalitní a produktivní politické postavy.

Oprávněných voličů cca 8,4 mio. Počty členů stran jsou z internetových zdrojů.
Rok 2013 2015 2016 ø
KSČM 53 500 49 000 42 994 0,58 %
KDU-ČSL 29 976 27 357 26 420 0,33 %
ČSSD 22 881 23 212 21 356 0,27 %
ANO 2011 713 2 750 2 777 0,02 %
ODS 21 591 17 607 14 123 0,21 %
TOP 09 3 811 3 560 1 400 0,03 %
STAN     106 0,00 %
Úsvit — Národní koalice     273 0,00 %
Úsvit přímé demokracie   9 9 0,00 %
Svoboda a přímá demokracie     4 003 0,05 %
SPO(z) 2 317   2 500 0,03 %
SZ 1 397   1 274 0,02 %
Piráti 280   427 0,00 %
Svobodní 1 463   747 0,01 %

Možná ten výrok můžeme zesílit ještě o kousek tak, že k politické moci se dostávají spíše jedinci deformovaní, mocichtiví, kalkulující a spíše profilu osobnostně nečistého. Čemu se potom můžeme divit, že naše politika neobráží žádným způsobem zájmy skutečných voličů, nýbrž se odehrává někde v zákulisí v podobě kupčení a ústupků něčeho za něco, nakonec finanční korupce a o politické snad ani nemluvě. Pokud si myslíte, že toto je nutně podoba politiky a demokracie, tak já si to osobně rozhodně nemyslím.

Více než jednu generaci, respektive téměř čtvrtstoletí si na demokracii spíše hrajeme. Pouze vytváříme dojem, že je naplněn bod Ústavy, že lid je suverénem moci, avšak ve skutečnosti je suverénem moc jen několik málo jedinců, kteří ovládají jakousi loutkovou skupinu jiných, kteří se vydávají za politiky. Dokonce se nestydí tvrdit, že tato politika je službou lidu. Když už jsem napsal takový obrat, pak pokud by naši reprezentanti byli mými služebnými v tom smyslu slova, pak bych je musel nekompromisně na hodinu propustit. To ovšem naše post-demokratická organizace státu neumožňuje. De facto nemáme žádné právo ochrany spotřebitele, ani právo reklamace, jen jsme nuceni strpět jakoukoliv manýru, kterou si někde na ministerstvu nějaký subalterní byrokrat vymyslí a přes vládní hierarchii protlačí legislativním procesem. V horším případě je prolobbována na vhodných místech.

Je nejvyšší čas, abychom buď významně přehodnotili tento koncert demokratického mechanismu, anebo dokonce sáhli ještě hlouběji a překonali i super-státní organizaci. H. H. Hoppe už před řadou let vyslovil poměrně odvážnou thesi, že Bůh nazývaný demokracie selhal.

Snad bych to formuloval tak, že neselhala demokracie jako taková, ale selhal způsob jejího využívání. Možná v téhle chvíli odbočím úplně někam jinam, ale povšimněme si detailů, které se nám obnažily nejen ve Spojených státech loni na podzim, ale momentálně třeba i ve Francii. K čemu tam došlo? Nezvítězil levicový směr (v Americe prezentovaný Demokratickou stranou a ve Francii třeba Stranou socialistickou). V obou případech (a napadá mě v tomhle okamžiku ještě Rakousko a Německo, na které jsem zapomněl) se okamžitě voliči levice anebo spíše extrémní levice rozčílili a začali vyvolávat pouliční nebo městské bouře, protože takzvaně demokratické volby jim nedaly dostatečný počet hlasů a oni je tím pádem nepokládají za demokratické. Jinými slovy můžeme říci, že v představách extrémní levice jsou volby demokratické pouze tehdy, pokud ultralevice vyhrává a pokud nevyhraje, pak volby jsou nedemokratické a není třeba je respektovat (nebo hlasovat znovu).

Jen jednoduchou úvahou musíme dospět k závěru, že demokracie zřejmě slouží jako nástroj pouze jednoho směru a to významně levicového (v tom konvenčním pojetí) a pravice jen trapně sekunduje bez možnosti se dostat ke skutečné moci. Znova mě to utvrzuje v tom, že demokracie je využívána pouze jako prolevicový mocenský nástroj, který se pouze čas od času nezdaří a pak se na velmi omezený časový úsek dostává k moci pravice, aby ji bylo v nejbližším okamžiku možné zdiskreditovat na nejméně desítky let.

Velmi dlouho jsem se snažil chápat a respektovat, že ideologické strany v podstatě rámcují své záměry tak, aby volič nemusel zkoumat podrobně jejich volební programy, ale řádově věděl, jak zřejmě jeho strana bude řešit tu nebo kterou otázku. Avšak za posledních 25 let vidíme, že taková predikce je spíše naivní a ideologická podstata stran v praxi nezaručuje vůbec nic. Pak se musíme oprávněně ptát, zda vůbec jsou strany ideologické, či zda vůbec cokoliv garantují (a koho vlastně reprezentují). A odpověď na tu otázku je spíše negativní.

Schází nám v celém mechanismu dynamika a je cítit zcela zřetelný tlak existujících (tzv. systémových) stran, aby byla konkurence potlačována, anebo jí bylo alespoň znesnadněno (i zákonnou úpravou) ji od moci odstavit. Kdyby to byl snad jediný důvod, pak by si měly tak zvané etablované strany připustit, že nemají patent na rozum a že dokonce nemají patent ani na ideologii. Konvenční strany tak vlastně vytvářejí jen jakousi novodobou Národní frontu s „elitářským“ členstvím. Domnívám se, že demokracie, tak jaký provozujeme, je nefunkční a spíš bychom ji mohli nazývat demokracií fasádní, to znamená demokracie, která má vnější znaky demokracie, tedy vlády lidu, ale ve skutečnosti se jedná o plutokracii nebo oligokracii.

Kudy z toho ven? Snad nejzákladnější věcí je to, že politické strany v kooperaci vládních ministrů a nějakých sporných většin/menšin v parlamentu vůbec neznamenají a nezaručuji demokracii. Celý koncept je nutné otočit do naprostého opaku, kdy bude vytvořena demokratická kontrola vlády.

Aby to bylo pochopitelnější, zkusím to formulovat tak, že víceméně málo záleží na tom, kdo bude reprezentovat exekutivu. Předpokladem samozřejmě je, že exekutiva nemá neomezené pravomoci. Spravuje pouze tolik okruhů, které jsou nezpochybnitelně nutné řešit na státní úrovni. Těch je ve skutečnosti velmi málo: obecně se říká, že se jedná o armádu, policii, soudnictví a diplomacii. A dokonce bych možná řekl, že ani ten výčet není úplně správný.

Na státní úrovni je asi nezbytné řešit tajné služby (a kontra), armádu snad, snad, snad opatrně ano. Armáda a policie v rukou státu se jeví čím dál víc nebezpečným mocenským nástrojem a je velkou otázkou, zda vůbec státu do ruky patří (i když armáda bývá pokládána za jeden z atributů svrchovanosti). Soudnictví je kapitolou sama pro sebe; jsme opakovaně svědky toho, že státní soudnictví jde v celé řadě případů na ruku státu, který je živí a hledání spravedlnosti je tím pádem až sekundárním motivem. Případně pracuje s politickou objednávkou, což je ještě horší. Stejným problémem je jmenování téměř doživotních soudců (bez veřejné důvěryhodnosti a kontroly) a jejich neodvolatelnost.

Nicméně připusťme, že jakýsi minimální stát je nezbytný a připusťme si i to, že nějaké náklady si vynucuje. Jen bokem mě napadá otázka, že některé strany požadují institut referenda, ale dopředu z něj vylučují rozhodování o výši daní, respektive o daních jako takových. Dost dobře nechápu proč. Protože daně jsou otázkou plně srovnatelnou s jakoukoliv jinou otázku a vylučovat to, že na určování daní má monopol stát, je silně nekonzistentní (opět to: „demokracie ano, ale odtud-potud“). Buď budou lidé rozhodovat demokraticky o zásadních otázkách svého života včetně daní (a se všemi důsledky), anebo se jedná opět jen o předstírání demokracie.

Není možné jedněmi ústy tvrdit, že politik je stejně hloupý, jako občan, tudíž rozhodnutí občana je stejně moudré (nebo hloupé) jako rozhodnutí politika, avšak hned v druhé větě říkat, že na výši daní je volič-občan příliš hloupý a nemůže o nich rozhodovat, musí o nich rozhodnout politický establishment.

Nicméně tato otázka odpadá v okamžiku, kdyby byl stát významně decentralizován a ústřední vláda zcela minimalizována na výše uvedené položky. Pak by bylo srozumitelné, že se sečtou nezbytné náklady na provoz a rozpočítají se podle plátců. Tam už hlasování ztrácí smysl a je to věc transparentního vyúčtování vlády. A menší jednotky (řekněme kantony, či okresy) ať si své lokální daně určují jakkoliv, i hlasováním, kolik prostředků budou občané ochotni uvolnit.

Jsem bytostně přesvědčen, že největším nebezpečím pro člověka je stát jako takový, jako nositel monopolní moci, a politické strany jsou pouze výtahem k tomu, jak tuto moc zneužít pro svůj osobní prospěch. Řešením tedy zůstává to, jakým způsobem moc státu omezovat a k tomu je zřejmě nutně nově definovat pravici a levici. Za pravicovou stranu bych byl ochoten pokládat takovou, která bude velmi razantně omezovat moc státu (a tím i svoji vlastní moc). Už z toho výroku je ale patrné, že pravicová strana by musela být vázána vysokou sebekázní a odolat touze po moci, resp. nezneužít ji pro vlastní prospěch. Tedy odvozeně, jestliže dnešní politické strany usilují o moc, pak si ji nejspíše nebudou chtít samy snižovat.

Velkým problémem současného konceptu je také politická korupce voličského elektorátu z veřejných zdrojů. Strany (a vlády) jsou schopny vykořistit z ekonomického prostoru značné sumy peněz, kterými následně korumpují svou voličskou základnu (i sebe).

Už několikrát mě napadlo, zdali by nebylo daleko efektivnější a lacinější, kdyby Poslanecká sněmovna jako vrcholný kontrolor/omezovač výkonné moci (jakkoliv koncipované) byla kupříkladu vylosována nějakým náhodným klíčem ze všech dospělých obyvatel republiky. Precedent bychom například našli v metodě porotního soudnictví.

A na závěr, protože už jsem (zase) dlouhý: Kdysi se začalo považovat za osvícené, liberální a velmi demokratické tzv. rovné a přímé volební právo, místo zastaralého kuriálního a poplatkového, kde směli volit jenom ti, kteří platili daně, dokonce ti, kteří platili větší částku, měli více hlasů. Možná, že právě v tomto okamžiku došlo ke krutému historickému omylu.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc srpen 2019: *****

Zdenka Brancuská 500,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Pavel Kosmata 100,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Rudolf Roedling 500,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Petr Vrchovský 500,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Nezn. dárce 222,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Josef Loupanec 500,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Martina Kosková 500,- Kč, Mgr. Eva Kocábková 500,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Tatiana Vráblová 200,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Marie Švajdová 200,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, Jan Janát 500,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč

Celkem za měsíc: 11 405,00 Kč
Vybráno 32.58%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 49 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (13 votes, average: 4,69 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
38 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.