Syrian-Air-Force
20.7.2018
Kategorie: Politika

Poslední „na řadě“ aneb Oč nyní půjde v Idlibu?

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

Vývoj situace na jihosyrském bojišti ukazuje, že situace v Dar´á bude brzy stabilizována a oblast kompletně přejde pod vládní správu. Vše dále nasvědčuje tomu, že další na řadě bude stabilizace situace v provincii Idlib, tj. jak městě samotném, tak na jeho venkově. V rozporu s původními informacemi, které jsme přinesli, jsou sice z Dar´á do Idlibu přesouváni někteří opozičníci (s rodinami), v porovnání s celkovým počtem však jde o relativně malé počty. Není se co divit, a to z více důvodů – Idlib je už tak populačně přeplněný, panují tu rozdíly společenské, demografické a hlavně ideologické. Přítomny jsou přitom prakticky všechny názorové proudy, od civilistů až po radikály. Noví příchozí zde tak jen velmi těžko hledají místo, na druhé straně, když už se někdo k přesídlení rozhodne, může to svědčit o tom, že nemusí jít „jen tak o někoho“ a že o nově příchozího bude kvůli jeho výjimečné hodnotě, dovednostem a/či míře radikalizace „dobře postaráno“.

 

Páteří radikalismu v oblasti Idlib dneška (zde zejména městě) je reinkarnovaná Nusra, čili qá´idistická Haj´at Tahrír aš-Šám (Organizace osvobození Levanty). Dalšími radikálně islamistickými frakcemi sunnitského vyznání jsou Fronta osvobození Sýrie (tvořená aliancí Hnutí Núruddína az-Zankího s hnutím Ahrár aš-Šám). Dále jsou zde takzvaní „umírnění“ – v zásadě frakce či bojůvky Svobodné syrské armády (FSA) sdružené momentálně v tzv. Frontě národního osvobození. Ta má v současné době pokračující podporu Turecka – částečně výcvikovou a logistickou, částečně finanční. Celkový počet opozičních bojovníků různého stupně radikality přítomných v provincii Idlib je odhadován na 200 tisíc osob; to jistě není malé číslo.

Následuje poměrně živá a aktivní „občanská společnost“, tj. více či méně sekulární místní sunnité („kulturně“, resp. „výchovou“ vzešlí z převážně mírného, hanafíjovského mazhabu), kteří ve valné většině neprojevují jakékoli formě islamistického radikalismu či fundamentalismu podporu. Spíš jsou drceni okolnostmi, které s sebou situace přináší – parazitismem a mocenským tahem nejradikálnějších sunnitských uskupení, oportunismem a jistým pokrytectvím Svobodné syrské armády (která de facto Sýrii zaprodává Turecku), v neposlední řadě pak důsledky rusko – syrských ofenziv, které, ať se nám to líbí, nebo ne, řeší vše z jedné vody načisto. Zatímco islamisté si tak berou civilisty jako rukojmí, kteří umírají při snahách státu o eliminaci fundamentalistických bojůvek, profituje momentálně na situaci nejvíc Turecko, které civilistům v jím „nadivoko“ spravovaných oblastech (zejména příhraničí) nabízí zdánlivě atraktivní balíčky služeb včetně zásobování, vzdělání a ekonomických opatření celkově, zároveň s tím ovšem i notnou dávku propagandy, kolaborace a ztráty suverenity.

idlib-mapa

Z administrativního hlediska je „stav vnímání“ aktuální správy oblasti (z místního pohledu, a tedy i praktických důsledků a okolností jako check-pointy, logistika apod.) zhruba odpovídající výstupům Astany 4, a sice takový, jak ukazuje mapka ilustrující tento článek. Pomyslnou dělicí čarou je jednak dálnice z Homsu do Aleppa, jednak železniční trať v tom samém směru, ale nacházející se o něco východněji než dálnice. Dálnice prochází částečně provincií Idlib a dělí ji na část opoziční pod kontrolou a pod vlivem Turecka (zelená barva) a oblast „neutrální“ (modrou), která je oblastí „nikoho“, „spornou“ či „nárazníkovou“. Oblast nejvýchodnější (fialová), oddělená od „neutrální“ zóny pro změnu železniční tratí, je (nyní pacifikovanou) dřívější bojovou zónou administrativně náležející do oblasti Hamá. Jako taková je v rukou damašských vládních sil vojensky podporovaných Ruskem.

Při zohlednění výše uvedených dispozic a okolností vyplývá z takové aktuální konstelace určitý (omezený) počet hlavních možností dalšího vývoje či „řešení“. Danými možnostmi jsou v zásadě tyto:

1. Smírné řešení: jde o řešení, které by se na 99 % neobešlo bez určitého „velkého rámce“, nejspíš daného případnou dohodou Ruska a USA – ideálně s výhledem na pozdější posvěcení OSN, jakož i s nutností určitých klíčových „předdohod“ v rámci „astansko-sočinské podskupiny“, tj. Ruska, Turecka a Íránu. Tón v této podskupině by (právě s odkazem na velký rámec garantovaný kooperací s USA) velmi pravděpodobně muselo určovat Rusko, a to oběma směry – vůči a) Turecku garancí absence budoucí kurdské (resp. PYD/YPG) kooperace s tureckými PKK a celkového klidu podél turecké hranice; vůči b) Íránu pak tím, že budou plně respektovány jak zájmy jeho (tj. na přítomnost v oblasti Aleppa, případně na výhled nerušené komunikační spojnice mezi východem a právě Aleppem, Latákíjí a pobřežím Středozemního moře), tak zájmy šíitských menšin v dané problematické oblasti (zejména obce Fu´a a Kafrája nacházející se severně od Idlibu). Pokud by takové situace bylo po všech stránkách dosaženo, dojdeme do stavu, kdy bude zejména na Turecko vyvinut sice nepřímý, ale soustředěný tlak, a to hlavně z následujících důvodů: a) kurdskou hrozbou nebude moci nadále argumentovat, protože hranice budou bezpečné a zabezpečené; b) status Sýrie coby integrálního a nedělitelného státu bude implicitně několikrát potvrzen (jako je ostatně potvrzován průběžně), tj. stále víc bude do popředí vystupovat to, že turecká vojska (a turecké „zájmy“ v různých formách) jsou na severu a v Idlibu přítomny nelegálně; tím spíš, jestli se nakonec rozhodnou ze Sýrie domů odejít i Američané. Na druhé straně, pokud se Turecko stáhne, může „odměnou za to“ (například hned od Ruska) něco dostat; nicméně právě největší odměnou, která by mu měla stačit – a na kterou to podle mě budou hlavní velmoci hrát – by už tak mohlo být „jen“ právě rozetnutí linky PKK – PYD, jakož i garance dodržování takového rozpojení.

Ano, lze tak (jako už mnohokrát předtím) konstatovat, že Kurdi opět posloužili vyšším zájmům, ovšem stejně tak dobře jde pak konstatovat, že a) jim to už dopředu leckdo říkal (a právě před takovým vývojem je varoval), zároveň ale i to, že b) nelze tvrdit, že by si na severu Sýrie nepolepšili. Pokud totiž damašsko-rožavské předběžné dohody dojdou naplnění, půjde říci, že syrští Kurdi budou mít v zásadě stejnou míru volnosti a samosprávy jako jejich soudruzi v Iráku – až poté následováni Íránem a dále Tureckem (nicméně u Turecka je to na diskusi, protože zde je zároveň zdaleka nejvyšší míra „promíšení“ Kurdů s „Turky“, tudíž otázka tu možná stojí torchu jinak: kdo je „Kurd“ (snad v jakémsi smyslu „předmoderního“ národa), a kdo se cítí „Turkem“ (ovšem zde ve smyslu národa moderního)? – výsledkem totiž je, že ve finále PKK bojuje proti „turectví“ tak trochu osmanskému, resp. nezřídka dochází k tomu, že Kurdi „dřevní“ bojují proti Kurdům integrovaným, jsoucím součástí moderního tureckého národa; to je ale na samostatnou diskusi, do které se pouštět nechci).

Jde-li o samotný Idlib, pak si smírné řešení zde lze představovat zhruba jako sekvenci kroků sestávajících z: a) rozpuštění extrémních elementů v místní samosprávě, do které – bohužel – již nějakou dobu (k nevoli místních, ovšem bez jejich možnosti s tím cokoli dělat) úspěšně pronikají, dále b) integrace FSA či jiných „umírněnců“ do syrské armády, případně jejich rozpuštění coby nevěrohodného, Tureckem sponzorovaného elementu, c) postupné eliminace ilegálního tureckého vlivu (tj. buď jeho eliminaci, nebo „zlegálnění“). Toto by, pochopitelně, byla zdánlivě skvělé řešení – nicméně dost možná zároveň takové, které se stane inkubátorem dalších problémů očekávatelných opět cca za 20 – 30 let (tj. podobně jako jím bylo „vyřešení“ Hamá či Džisr aš-Šaghúr roku 1982). No, nechtěl by být potomkem Baššára Asada…!, chce se říct lehce sarkasticky (na druhé straně takový případný další osvícený republikánský monarcha v řadě aspoň ví, s čím do budoucna počítat…).

3. Kombinace vojenského a smírného řešení: Turecko sice za pomoci Svobodné armády (FSA) zpacifikuje extremisty, ovšem své aliance s FSA se nebude ochotné zřeknout – podobně jako svých sice úspěšných, ovšem stále jen ilegálních ekonomických zájmů a investice na územích mezi oběma severosyrskými kurdskými enklávami (tj. Afrínem a Rožavou). Zatímco pacifikace extrémních elementů se bude dít s tichým souhlasem Ruska i Damašku, patová situace může nastat právě kvůli neústupnosti Ankary ohledně těchto kořenů, které se Turecku na severu Sýrie již podařilo zapustit. Výsledkem může být buď dynamický jednorázový konflikt prodamašských entit s proankarskými elementy, případně vleklejší opotřebovávací „vztah“ – nebo dokonce nějaká forma vzájemně ostražité koexistence. Takové scénáře by přicházely do úvahy zejména v případě, kdy by se USA rozhodly damašskou reconquistu původního území za každou cenu „zdržovat“, a to zejména posílením své podpory Syrským demokratickým silám (SDF), implicitně tak ale i Turecku. Zároveň pokud by Rusko dalo najevo neochotu (či zdrženlivost) k případnému zdrcujícímu úderu proti Idlibu, resp. (a tím pravděpodobněji) proti tureckým jednotkám a loajálním frakcím stacionovaným v předeufratském mezipásmu oddělujícím Afrín od Rožavy. Pokud snahy o smírné řešení selžou, bude případný klid před bouří vyplněn stále se zintenzivňujícími snahami Damašku testovat tureckou připravenost k boji (resp. hájení „svých“ pozic na severu Sýrie), velmi pravděpodobně doprovázenou nějakou formou souběžného ruského (ná)tlaku. Damašek se ostatně vůlí k silovému vzetí zpět daných oblastí netají – nicméně stejně tak nezastírá, že smírné řešení by mu vůbec nebylo cizí, zřejmě dokonce milejší. Každopádně to, že v případě takových tvrzení, jde o diplomatické konstatování i výhrůžku zároveň, přitom Turecko dobře ví. Zároveň si je Ankara vědoma toho, že Sýrii dosud veškeré ofenzivy proti rebelům vycházejí (a procházejí), a to nejen proto, že Damašek má na své straně Rusko, ale dost možná i sympatie (nejen) Trumpovy (ale i světové) pragmaticky, obchodně a realpoliticky uvažující administrativy; ostatně podobně (a tak trochu paradoxně, vezmeme-li v potaz vztah Sýrie a jejího jihozápadního souseda) jako v určitém ohledu (zejména pokud jde o vztah k Palestincům) má dané sympatie i Izrael. Naopak „proti“ oficiální Sýrii je pak (= zcela příznačně) neoliberální křídlo EU, veškerá americká administrativa, která je označitelná snad jako „hillaryovsko-albrightovská“, turecký prezident Erdoğan (ač stále méně, resp. o poznání méně hlasitěji), případně jacísi residuální „údržbáři neoliberálního řádu“ typu Macrona, tj. samé archetypy, které momentálně „nikdo nemá rád“. Pragmatika, která má v současnosti dost možná solidní šanci hrát ve světě prim, je tak rozhodně na straně Sýrie – a to už vůbec nehledě na to, že už jen z hlediska mezinárodního práva jsou jak Turecko, tak USA (ale konec konců i zahraniční rebelové, kterých je konkrétně bývalá Nusra, a tedy i centrum Idlibu plné) na syrském území nelegálně.

3. Varianta „all-out war“ je (jen zdánlivě!) nereálná, protože celá situace v Sýrii působí tak trochu ospale a mimo hledáčky mediálních kamer – nicméně velmi důrazně bych varoval před tím, že právě tato ospalost může být zrádná a stačí jen minuskulní selhání ve strategickém vyhodnocení, resp. podcenění potměchuťovství té či oné strany, a poměrně slušný konflikt může být na světě. Tudíž totální válka – právě o Idlib a/či v jeho důsledku – není stále vyloučena (přičemž nechci malovat čerta na zeď a na 80 – 90 % něco takového předem vylučuji). Selháním diplomacie a sešikováním do stroze protichůdných aliancí typu a) rebelové, Turecko a USA na jedné, b) Damašek, Rusko a Írán na druhé straně by k tomu ale dojít mohlo. To by byl ovšem mentální návrat o cca 5 let zpět, a i proto je nutné, aby diplomacie byla důsledná i v této poslední fázi a Idlib se řešil velmi citlivě a v řádné sekvenci kroků – protože právě v té nedůslednosti, ledabylosti, únavě či porušení řádné sekvence může tkvět ďábel přesně tak, jak tkví zkrátka v každém detailu. A těch je tady požehnaně. Naštěstí lze konstatovat, že širší konflikt by vyžadoval skutečně kompaktní scelenost obou front (protože víc by jich prostě být nemohlo), a to i včetně toho, že by se semknuli rebelové, kteří by disponovali perfektní podporou místních; případně by byla zachována jednotná kurdská fronta čelící Damašku a proti němu silně znepřátelená. Nic z takových vazeb či tendencí ale již reálně neexistuje, všechny tyto linky byly buď přerušeny nebo se přirozeně rozpadly pro nefunkčnost. Zcela neatraktivní by byly i důsledky případného širokého konfliktu, a to hlavně pro Turecko: mrtví, zničené a ztracené investice, exodus (jak civilistů, tak extremistů) do Turecka, vyvrácení tureckého „klínu“ vraženého mezi severosyrské kurdské enklávy, pád veškerých dohod a pracně budovaných garancí; dříve či později očekávatelná masivní odpověď Ruska – a to nejen vůči rebelům ale i vůči Turecku jako takovému (v Sýrii silová, v Turecku ekonomická či jinak nátlaková); v odpověď na ni spíš mlčení Evropy a maximálně zástupná odpověď USA. V neposlední řadě angažmá Íránu (jeho zájmy obecně, dále o šíitské komunity v lokalitách Fua a Kafrája), které by mu navíc poskytlo další „legitimní“ důvod se v zemi dál usazovat a posilovat svou přítomnost. To přitom nechce Izrael, který se zřejmě skutečně nepřeje nic víc, nic míň než Sýrii v jejích hranicích, ovšem bez jakékoli cizí (tím spíš jej potenciálně ohrožující) přítomnosti, konkrétně tedy íránské. I z jeho strany by se tak dřív či později dala očekávat nějaké forma reakce či zapojení – a ani to si v zásadě nikdo nepřeje.

Naopak mírové řešení v sobě skýtá (jak už bylo zmíněno dřív) i určitý příslib syrského narovnání právě s Tureckem, které – opět čistě reálpoliticky – je jedním z nejdůležitějších partnerů a stimulantů syrské ekonomiky. Čistě dle mého názoru tak není apriorně nutné jakkoli „vlastenecky“ či „ostentativně“ likvidovat tureckou ekonomickou přítomnost v místech, kde na severu Sýrie již je (= jakkoli je nelegální a „divoká“). Je totiž především velmi atraktivní a dle informací z daných míst skutečně dynamizující. Jediné, co je jí tak třeba dát, je v zásadě a) právní rámec a b) jasné limity toho, kde už by měla turecká aktivita končit, resp. kde z ekonomicky prospěšného vlivu přerůstá do vlivu politického, vojenského či jinak mocenského. Pak lze ve vztahu ke aktuálnímu statutu quo dosáhnout největšího efektu: Turci nepřijdou o své investice, které mohou dál zhodnocovat; garanta bezpečnosti převezme Sýrie, která tak zpět získá své území a svrchovanou kontrolu nad ním. Daná konstelace coby ekonomicko-politický „fait accompli“ bude v podstatě zároveň znamenat reálný návrat tureckého podnikání do Sýrie – aniž by kdokoli ztratil tvář. Jak se postupně bude situace normalizovat, může i tento stav přerůst do jakési obecnější roviny – a po čase pak i do stále plnější normalizace a zplnohodnotnění vztahů mezi Damaškem a Ankarou. To jest především mezi dvěma sousedními zeměmi, které se ostatně tak jako tak zásadním způsobem dlouhodobě potřebují.

Autor: Ondřej Krátký

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2018: *****

Rudolf Roedling 1000,- Kč, Jan Klíma 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Ladislav Adamec 500,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Jakub Malinovský 111,11 Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Miroslav Meder 300,- Kč

Celkem za měsíc: 4 611,11 Kč
Vybráno 13.17%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
loading...
politicon-banner
3 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.