hunger_children
10.1.2019
Kategorie: Multikulturní soužití

Porodnice světa

Sdílejte článek:

MARIAN KECHLIBAR

Už jen ne další děti!“ (Bloß keine Kinder mehr!) zní titulek dvoustránkové reportáže německého časopisu Die Zeit z Nigeru, země nacházející se na jižním okraji Sahary. Celá subsaharská Afrika má porodnost daleko vyšší než ostatní kontinenty světa. Seřadíme-li jednotlivé země podle počtu dětí na ženu, mezi první třicítkou je 28 afrických států. A Niger suverénně trůní na pozici číslo 1 s více než sedmi dětmi na ženu.

Reportáž Zeitu ukazuje, jak obtížné až nemožné je tamní situaci řešit. Země má aktuálně 21 milionů obyvatel, což je už tak dost. Nepodaří-li se ale něco s tamní kulturou rychle udělat, hrozí, že se do roku 2050, což už není zase tak daleko, ještě skoro zečtyřnásobí. Tím by překonala Francii a začala se blížit Německu.

Niger dávno není potravinově soběstačný a zhruba polovina dětí je zde podvyživená. Nastane-li období sucha, hladoví kdekdo. Přesto je však zájem o antikoncepci malý, užívá ji necelých 20 procent vdaných žen. (Stejný problém má sousední a daleko početnější Nigérie.) Společenská norma mít hodně dětí je silně zakořeněná.

„Ženy v Nigeru si přejí mít v průměru devět dětí. Nemění na tom nic ani bohatství, ani dosažené vzdělání: číslo je napříč všemi společenskými vrstvami konstantní.“ (Jean-Pierre Guengant, francouzský demograf citovaný v článku)

Proti omezování počtu dětí působí jak společenské zvyky, tak někteří místní duchovní, imámové, se kterými se vláda nechce dostávat do konfliktů. Guengant řekl reportérce, že se setkal s vysokým státním úředníkem, jenž označil přelidnění Nigeru za „západní výmysl“.

Jedna ze zpovídaných matek to bere stoicky. Jmenuje se Fati Oumerou, je jí 26 let, právě porodila šesté dítě. Chtěla by ale ještě další děti a říká:

„Bůh nám dává potomky a dává nám jídlo. No a když ne, tak s tím nic nenaděláme.“

Nevím, zda je to záměr Boží, ale Niger závisí v horších letech hlavně na dovozu potravin ze zahraničí a pouze 15 % jeho plochy je úrodných. Většinu zbytku tvoří Sahara.


Niger se sice nachází v čele žebříčku plodnosti, ale mezi ním a dalšími státy není zas tak velký odstup. Například tahle reportáž Financial Times z nedalekého Čadu vyznívá hodně podobně. Nedostatek jídla tam i onde. Mít mnoho dětí je ale v Čadu také společensky prestižní, velcí náčelníci dávají svým poddaným „příklad“ obrovskými rodinami jdoucími do desítek. Země závisí na exportu surovin a dojde-li k výkyvu cen na světových trzích, okamžitě hrozí bída, hlad a nepokoje.

Odbočím teď na chvilku stranou.

Dost podstatnou částí filmového trháku Bohemian Rhapsody je příprava na velký koncert Live Aid, který měl pomoci Etiopii trpící hladem. To bylo v roce 1985. Je zajímavé se zamyslet nad tím, jak se za tu dobu změnily postoje.

Tehdy měla Afrika nějakých 550 milionů obyvatel, srovnatelně s Evropou, a naši rodiče měli trochu naivní tendenci ji brát jako slabšího bratříčka, kterému bylo  Evropany ublíženo a kterému je potřeba pomoci.

Dnes má Afrika 1,3 miliardy obyvatel, s výhledem dorůst ke dvěma a půl miliardám (střední model OSN) do roku 2050, a z její rozmnožovací síly jde spíš hrůza. Kdyby chtěl Bob Geldof pořádat novou Live Aid, rozhodně by narazil na větší politický odpor než tehdy. A ne jenom proto, že Geldof je ve věci Brexitu superpřesvědčený„Remainer“, čímž si nasbíral dost nepřátel.

Rozdíl je jinde: tehdy se nikdo nebál, že jednoho dne nás ty miliony zachráněných Afričanů a jejich potomků přijdou navštívit v člunech a usadí se u nás. Dneska je to nepříjemně reálná vize, jejíž „demoverzi“ jsme v minulých letech viděli na vlastní oči.


Vždycky musím kroutit hlavou, řekne-li mi někdo vážně, že migrační krize je pryč, protože počet osob přicházejících přes Středozemní moře a Balkán poklesl na hodnoty srovnatelné s rokem 2014.

To je sice pravda, ale to je dáno tím, že dvě cesty – turecká a italská – byly přidušeny aktivním politickým úsilím. V případě Balkánu smlouvou EU s Tureckem, v případě libyjsko-italské cesty tím, že dva italští ministři vnitra (Marco Minniti a Matteo Salvini) podvázali lodní provoz neziskovek mezi Afrikou a Itálií, pomohli adekvátně vybavit libyjskou pobřežní stráž a dohodli různé dealy s místními warlordy, patrně ne zcela právně čisté, ale evidentně funkční.

Hlavní důvod masové migrace, kterým je značný nárůst populace v některých nepříliš vzdálených regionech planety, tím ale samozřejmě nepominul. Ten trvá, a jak trvá. S tímhle problémem se budeme pasovat několik následujících desítek let.

Což znamená, že není důvod slavit. Na rozdíl od lidí se pitná voda ani úrodná půda nemnoží, dokonce naopak. Sahara postupuje na jih, takže té půdy a jídla bude míň, přesně v době, kdy obyvatelstva v daných oblastech rapidně přibývá. Co to znamená, logicky? Zvýšený migrační tlak, ne snížený.


Problém s africkým množením jsme kolektivně podcenili z různých důvodů. Jedním z hlavních bude asi to, že Afrika se chová trochu výjimečně, co se demografie týče, a vědci to neočekávali.

Jev zvaný „první demografický přechod“ je známý v podstatě ze všech koutů světa. Skrze zavádění moderní medicíny a hygieny nejprve poklesne počet úmrtí mezi dětmi, kterých mají předmoderní společnosti mnoho. Trvá však nějakou dobu, než si lidé navyknou na myšlenku, že je možno mít i menší rodiny. (Dejme tomu generaci nebo dvě.) V mezičase vznikne populační exploze, která se částečně přelévá mimo hranice původního území. Vysoký přírůstek v časně průmyslové Velké Británii vedla k vytvoření impéria, jehož dnešní nástupnické státy (USA, Kanada, Austrálie) byly založeny „přebytečnou“ populací z britských ostrovů.

Státy natolik různé, jako Írán, Indie, Brazílie, Čína a Jižní Korea prožily demografický přechod dost podobným způsobem: relativně prudký růst, zakončený ale stejně prudkým poklesem plodnosti až na úroveň potřebnou k udržení populace, často i pod ni. (V případě Íránu došlo k propadu ze 7 dětí na ženu v době Chomejního revoluce na zhruba 2 děti dnes během pouhých 40 let.)

Takovou Indii máme silně asociovanou s přelidněním a lidí je tam opravdu hodně, ale ve většině států indické federace je už plodnost skoro na evropské úrovni, vyšší hodnoty přetrvávají jen v zemědělských státech uvnitř poloostrova.

Z nějakého důvodu – v absenci jiných zjevných příčin řekněme vágně, že kulturního – probíhá demografický přechod v Africe daleko pomaleji, než probíhal jinde na světě, což vede k tomu, že populace jednotlivých států narůstají zcela neúměrným způsobem.

Jak? Asi takto (čísla v milionech lidí).

(zdroj dat: server World Population Review, který v modelech budoucnosti vychází z takzvaného středního modelu OSN. Čili nikoliv toho pesimistického.)

S takovou populační explozí nemáme nikde ve světě historickou zkušenost. Ani v 19. století v Evropě nedocházelo k tomu, že by se obyvatelstvo Německa či Francie během šedesáti let zpětinásobilo a během jednoho století zdvanáctinásobilo. Představa, dejme tomu, České republiky se stovkou milionů obyvatel je nám absurdní. V Africe je k podobným poměrům reálně nakročeno.

A zde máme barevně rozlišenou mapu světa podle celkové porodnosti, stav k roku 2018. Ta také nepotřebuje zásadní komentář.

Ještě jeden obrázek k zamyšlení.

Populačně nejpočetnější zemí Afriky je Nigérie, kde je sice procentuální růst mírnější než v sousedním Nigeru, ale vysoká absolutní čísla (skoro dvě stě milionů obyvatel už teď) to vyrovnávají.

Takhle vypadá tzv.  populační pyramida Nigérie, získaná ze serveru PopulationPyramid, do níž jsem doplnil svoje dva komentáře.

Vidíte rozdíl v absolutní velikosti těch sloupečků? Až dnešní děti někdy po roce 2030 budou mladými dospělými – a to je ta skupina obyvatel, která se vydává na cestu do ciziny nejsnáze a nejochotněji – bude jich zhruba dvakrát více než těch dnešních mladých dospělých. Což znamená i dvakrát větší početní základnu pro migraci.

Že by se do té doby Nigérie stala rozvinutou a bohatou zemí, která si je udrží na místě, vytvoří jim pracovní místa a bude pro ně mít dost bydlení, jídla, vody? Vyloučit to nemůžu, ale sázel bych proti tomu, to by totiž hraničilo se zázrakem.

Je to docela problém, že? Změnit společenské konvence, diktující v chudých zemích Sahelu současné „rozmnožování ostošest“, je evidentně obtížnější a pomalejší proces, než se zdálo. Někde se to jakžtakž zdařilo (třeba ve Rwandě), ale zrovna ten pás států na jižním okraji Sahary se zdá být docela rezistentní. A bez takové změny nebude porodnost klesat dostatečně rychle.

Z hlediska naší vlastní obrany mi přijde reálný jediný postup. A to „zavřít Saharu“ za pomoci zemí, jako je Alžírsko a Maroko, které asi taky nemají radost z toho, že se nacházejí na pašeráckých cestách. Sahara je sice obrovská a celá se uhlídat nedá, ale zase je opravdu nehostinná. Míst, kudy by po ní mohly projet hromadné dopravní prostředky z jihu na sever, je jen několik. Ta se účinně střežit dají.

Co dělat s čadskými či nigerskými pohlaváry, kteří považují za čest mít padesát potomků se čtyřmi ženami, to nevím. Standardní odpověď posledních desetiletí zní „vynaložit ještě více peněz na rozvojovou pomoc“, ale dosavadní výsledky mi nepřipadají zrovna přesvědčivé.

Je klidně možné, že ten problém je přes veškerou dobrou vůli z naší strany neřešitelný a skončí nějakou katastrofou.

Autor: 

0_Marian_Kechlibar

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červenec 2019: *****

František Šmíd 600,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Pavel Kosmata 100,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Ivanka Trávníčková 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 350,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Rostislav Jendrejčík 50,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Marek Janicko 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Marie Švajdová 200,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Anonymní dárce 222,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Luděk Kurka 100,- Kč, Oto Tvrz 200,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Pavel Šána 100,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč

Celkem za měsíc: 8 071,00 Kč
Vybráno 23.06%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 2 482 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (33 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
32 komentářů

Napsat komentář: Pepan Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.