716350_article_photo_RhvHwEs0_600x
13.6.2019
Kategorie: Společnost

Poprve za sovětsku železnu oponu (2)

Sdílejte článek:

LADISLAV VĚTVIČKA

VETVICKAMěstečko Beregovo nepusobilo zrovna přivětivym dojmem. Zaprašena, maďarska ďura. Cyganky prodavaly na chodniku muchomurky, kolem teho chodily sobaky, baraky byly opryskane, centrum škarede, baby take jakesik maďarsky nehezke, ale mojim cilem nebyly ani baby, ani architektura, cilem byl bankomat. (…předchozi dil tady). Bo v kapse, sem měl enem plastykovu kartu, nic vic. Prvni bankomat na hlavnim naměsti hned naproti škarede budovy městskeho vyboru komunystycke strany mi napsal, že mi nic neda. Druhy, patřici jine bance, mi napsal to same. Třeti bankomat kartu zežral, a to bylo tak všecko. Kartu nevyplivnul, penize tež ni a zhasnul. Asi mu došla eletryka.
„Mašina pojebalas,“ nahlasil sem poruchu uvnitř banky.

„Á, chujova sistěma, eto normalno,“ odpověděla šefova pobočky. Nahodila pačku jističa, venku se rozblikala obrazovka a mašina mi vratila kartu. To sem mohl tušit. Kdyby hned řekla, že je to postavene na Windows, tak bysem tež věděl, že stači enem vypnut/zapnut.
„Kde si tu možu vytahnut penize z bankomata,“ zeptal sem se bezelstně te dobre ženy.
„Vy inostraněc? Tak to nikde,“ odpověděla stejně bezelstně sudružka.
Nadšeni z nově objevene země mě začalo opušťat. Uprostřed raja a přesto ztraceny, pomyslel sem si.
„Prubnite to ještě na koncu tehle ulice, tam je novy maďarsky bankomat, ten by vam snad cosik mohl dat. Ale buďte opatrny, je v prvnim patře a probija,“ vyprovodila mě sudružka z pobočky mistni banky a mavla ruku směrem k neviditelnemu bankomatu konkurence.

Byl tam. Měla pravdu. Patřil maďarske konkurenci, byl dva metry vysoko, vedly k němu železne schudky a když sem se dotknul kovove klavesnice, citil sem, jak skrzeva klavesnicu, břiška prstu, moje tělo a kovove schudky protekaju jakesik elektrony.

Břiška od prstu mě sice brněla, nicmeně vyhral sem! Automat daval penize! A v mistni měně! V ruce sem držel svazek uplně novych hřiven a vzhledem k jidle, kere sem zkonzumoval v předchazejici vesnici sem věděl, že hlady už v teto zemi rozhodně nezemřu.

Do Mukačeva to bylo pro mě jako cyklistu nedaleko. Třicet kilaku sem měl za dvě hodiny za sebu. Bližil se večer, takže bylo na čase přemyšlat, kaj složit unavene tělo.
„Višňovy sad!“ blesklo mi hlavu, když sem mijal cedulku s šipku k podniku, o kerem mi tak romantycky vypravjal celnik z ukrajinske hranice. Zabrzdil sem, otočil muj stary stroj a vjel do luxusně vyhližejiciho arealu hotelu – restaurantu Višňovyj sad.

„Kuda ty jeděš? Tu ně vazmožno jechať na velocipědě!“ vykřiknul na mě podivny muž v unyformě. Určitě to byl duležity člověk, bo z třicetidvuch zubu, kere ma normalni člověk v hubě, měl on celkem tři zlate, ale přesto moju duvěru moc nebudil.
„Budu tady spat,“ odpověděl sem rezolutně.
„Á, inostraněc, vsjo v porjadkě,“ změnil přistup ten dobry muž když slyšel muj cizi přizvuk a ukazal mi cestu k recepci.
„Možeš mi řikat ďaďa Vaňa, budu na tebe celu noc davat pozor. Československo znam, byl sem tam zaměstnany,“ podotknul hrdě.
„A cos tam robil?“ zajimalo mě.
„Policistu v Chomutově,“ odpověděl ten hrdy stražca pořadku.
Prohlidnul sem si ho. No dostat obuškem bysem od něho nechtěl, ale přece mi cosik nesedělo.
„A odkdy može Ukrajinec robit v Česku policistu?“ zajimalo mě.
„No, ja sem byl policista specialnich sil,“ odvětil tajemně.
„Policista specialnich sil v Chomutově? Posluchej, Vaňa, že tys robil vyhazovača v bordelu?“ blesklo mi hlavu.
„Ni, nikogo něvyhazoval, na děvočki sem daval pozor, hned za Chomutovem to bylo, v Dubi,“ zasnil se Vaňa při vzpomince na robotu specialniho policajta.
„No vidiš, tak zme nakonec zjistili tvoje pracovni zařazeni! Chomutov je ode mě daleko, ja su z Ostravy,“ odpověděl sem na jeho upřimne přiznani.
„Á, Ostravu tože znaju,“ odpověděl mi zlatym usměvem.
„Tam si tež hlidal děvočki?“ zeptal sem se.
„Ne, tam sem byl jako mladenec na vojně. Tam bylo krasně, byli zme v horach u Ostravy.“
„V horach u Ostravy? Na vojně? Posluchej, Vaňa, že tys nas okupoval!“ napadlo mě.
„Neee, nikoho sem neokupoval,“ vrtěl hlavu Vaňa. „Ja sem vas ochraňoval.“
„Ja ti dam ochraňoval, ty durak, kery to byl rok?“ udeřil sem na něho.
„Tysič děvjatsot semděsjať pjať,“ slabikoval ďaďa Vaňa.

* * *
Rano sem se probudil, slunko bylo už vysoko na obloze. Včerejši piva Oboloň 12° a šašlik s cibulou a česnekem byly vyživne, ale uspaly mě na hodně dluho. Večerni Mukačevo mě překvapilo. Oproti Beregovu čista pěši zona, nadherně opravena radnica a všude švarně vyhližejici robky. Bylo znat, že slovanske osidleni ma oproti uherskemu jiste přednosti.
Na severu nad městem se zvedaly prvni kopečky Karpat. Pravě ty byly mojim cilem, bo po pravdě řečene uherske roviny su sice fajne, ale k čemu vam to na kole je, když vitr stejně fuka do pysku, ať člověk jede kamkoliv a cesty naplanovane sovětskym konstrukterem podle pravitka, kde vidite deset kilaku rovně, tež neni pro cyklistu mojeho raženi to prave.

Vydal sem se z Mukačeva na sevrovychod podel řeky Latoryce, projel par cyganskych vesniček, kde to vypadalo, že všeci cygani pracuju v oblasti logistyky, bo všeci seděli na vuzkach taženych koňma a cosik odněkud někam přepravovali. V městečku Svaljava sem dal kafe, ale město samotne nebylo zajimave, tak sem se vydal dal. Vesnička Poljana už vypadala lip. Horske středisko plne hotelu a hospod. Do hotelu kdosik hrubo zainvestoval. Mijel sem belgicke, holandske a německe nazvy luksusnich středisek. Zda se, že zatimco zme se my Česi věnovali kapitalizmu s lidskym gzychtem u nas, tady na Podkarpatske Rusi nas opět kdosik předběhnul, okupoval zdroje a vybral si z třešniček na dortu ty nejlepši.

Kura, že my zme obchodně tak hlupi, pomyslel sem si, ale bylo to take nasilne přemyšlani. Cesta se od Poljany klikatila bez přestani do kopca a když ve třicetistupňovem horku šlapete bez přestani do vrška, nezbyva v hlavě moc prostoru na přemyšlani o ekonomickych aspektach sučasneho světa. Naštěsti sem zjistil, že Rusini maju ve svojich malych venkovskych potravinach velice sympatycka zařizeni, kere jim umožňovalo čepovani piva a tak nebyl problem se v každe take zastavce přijemně občerstvit, aniž by člověk musel nasavat ty přeslazene kokakolove patoky.
Ale aji tak mi dalo nepřerušovane patnactikilometrove stupani docela zabrat a tak sem na hřebenu byl rad, že před sebu vidim v dalce hřebeny slovenskych hor, kere se svažovaly do udoli řeky Už.

Otřel sem pot z čela a začal svištět z kopca dule. Malem bysem to misto přehlidnul, ale peryferni viděni je dobra věc a moje oko zaznamenalo nezvyklu sceneryju. Kusek od cesty, uprostřed lesniho jezirka vyčnivala z vody hlava chlopa zahalena do modreho dymu z doutniku.

„Kura, tak to je přesně ta scena z Rozmarneho leta,“ blesklo mi hlavu, ale ani sem neměl čas tu myšlenku rozvinut, bo o kus dal moje peryferni viděni z druhe strany zaznamenalo zaparkovanu staru Škodu 105 s benešovsku espezetku. A to už sem automatycky brzdil a vracal se kusek zpatky, bo take naznaky, kere vam buch klade do cesty, prostě nemožete mijat bez povšimnuti.
„Ty si Čech?“ reagovala překvapeně ta hlava. „Heléé, tak si támhle na břehu vem doutnik ať tě nezežeru hovada a pojď tady za mnou. V tom horku se stejně nedá nic jiného dělat.“
Jak doporučil, tak se stalo a za chvilu už trčely z jezirka hlavy dvě a nad nima se zvedal kuř jak z Temelina.

„Kaj ses tu dostal, synku?“ zajimalo mě.
„Ja jsem ichtyolog, žiju tady už deset roku a zkumam ryby,“ odpověděla ta hlava.
„Jako žes tu zdrhnul a živiš se rybama?“ robil sem překvapeneho.
„Ne, ja tu sem oficialně na pozvani Ukrajinske akademie věd. Zkumame zastupeni ryb v jednotlivych karpatskych řekach, kere se pak dole na jihu vlevaju do Tisy.“

* * *
Kura, tuž to mi povězte, k čemu je dobre vědět, jestli ma jakasik plotica raději přitok od Chusta na vychod a proč jina preferuje přitok od Chusta na zapad? Temu fakt nerozumim. Ale vidim tady začatek tych nesmyslnych neziskovych skupin.

„A kaj tu chrapeš?“ zajimalo mě, bo slunko už zas bylo nizko nad obzorem a byl pomalu čas hledat nocleh.
„Mam tu nahoře ve vesnici domek po ženě, jestli chceš, možeš tam přespat.“
„A žena nebude protivna, když tam přivedeš turystu?“
„Ta moja? V žadnem připadě. Už tu se mnu nebydli. Byla to Ukrajinka, zebral sem si ju za ženu, ale když sem ju raz zebral na vylet do Čech, zalibilo se ji tam tak, že řekla, že se na Podkarpatsku Rus už nevrati. Tak sem ji nechal muj kvartyr v Benešově a ona na mě přepsala tady tu roztrhanu chalupu a všeci fčil žijeme spokojeně a šťastně, dokud neumřem.“

Su nabidky, kere se neodmitaju. A tak večer v zapadle karpatske vesničce u lahve samogona pod rozzařenu oblohu plnu letnich hvězd byl nadherny. Spolu z Juru, Sergejem, Ivanem a Vladimirem zme dukladně prodyskutovali duležite tema „některe baby su všecky stejne“.
Ale to je zas jiny přiběh z jine knižky, o tym zas někdy jindy.

Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky “S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA”. Všecky dily teto knihy vhodne pro format blogu možete pokupě najit pod timto odkazem, kde budu vychazat až do konca červenca.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červen 2019: *****

Miroslav Hloušek 111,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 350,- Kč, Pavel Kosmata 100,- Kč, Jakub Malinovský 55,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Roman Foff 1000,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Pavel Šána 100,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Mgr. Jana Lavičková 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Pavel Rliko 200,- Kč, Vlastimil 800,- Kč, Jan Rada 500,- Kč

Celkem za měsíc: 7 066,00 Kč
Vybráno 20.18%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 328 times, 53 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (22 votes, average: 4,77 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
5 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.