schengen
25.6.2019
Kategorie: Multikulturní soužití

Popírání vede k novému tmářství

Loading...
Sdílejte článek:

TOMÁŠ DOLEŽAL

Nedávné znásilnění šestnáctileté dívky v Lukavci u Terezína Abdallahem I. D. a následná diskuse pomohly poodhalit procesy a jevy, které s případem více či méně souvisí a jež by možná jinak zůstaly skryty…

Jedním z nich je právě podoba veřejné debaty o tomto nechutném činu, respektive některé její aspekty. Byli jsme svědky místy až zuřivého odsouzení nikoli samotného kriminálního aktu, ale toho, že o něm média informují a že se o něm hovoří na sociálních sítích. V neposlední řadě jsme nevěřícně pozorovali snahy o relativizaci zločinu.

Popírání vede k novému tmářství

Komplexnější příčiny a kořeny výše zmíněných projevů by asi nejlépe demaskovali odborníci z oblasti sociologie a psychologie (či psychiatrie), nicméně už nyní můžeme konstatovat, že se zde projevuje jakýsi „syndrom popírání“. Ten spočívá v obhajobě vlastních názorů a postojů (v tomto případě na nelegální migraci a tzv. multikulturalismus)  a také v neochotě přiznat omyl a chybu až do pověstných hořkých konců. Zároveň jsou zcela určitě přítomny i hlasy, které tyto činy (ke kterým v souvislosti s nelegální migrací, islamizací a afrikanizací společnosti dochází v západní Evropě už, bohužel, běžně a teď se pomalu přesouvají i na východ) přímo omlouvají a považují je za nutný (a neškodný) doprovodný jev jinak skvělých trendů.

Důležitým fragmentem této diskuse je otázka odpovědnosti za to, co se na poli v Lukavci stalo, respektive její záměrné zastírání a popírání. V této souvislosti se například objevuje „argument“, že v Česku ročně dojde k 12 000 znásilněním, tak proč vůbec o zločinu v Lukavci veřejně mluvit. Ač se to na první pohled možná nezdá, v této rovině se už dotýkáme oblasti základních funkcí státu, mezi něž bezesporu patří ochrana bezpečí jeho obyvatel, zejména pak zajištění maximální prevence a minimalizace (vše)možných potenciálních rizik.

Německo iniciovalo pošlapávání práva

Policista samozřejmě nemůže preventivně hlídkovat v každé ložnici a za každý trestný čin je primárně odpovědný jeho pachatel. Stejně tak ovšem, jako se u každé pojistné škodní události zjišťuje míra zavinění (byť třeba nedbalostního charakteru) a to, zda jí šlo předejít či zabránit, můžeme tyto záležitosti zkoumat a identifikovat i u jednotlivých konkrétních násilných trestných činů. Poté můžeme objektivně konstatovat, že například duševně nemocná žena by v roce 2014 nezavraždila studenta ve Žďáru nad Sázavou, kdyby předtím nedal konkrétní soudce souhlas k jejímu propuštění z detenčního zařízení. Podobně v roce 1990 by nedošlo k hrůzné vraždě novorozence, kdyby její pachatel nebyl „beneficientem“ předcházející Havlovy amnestie. Příčinná a logická souvislost zde nepochybně je. Existuje i v lukaveckém případě a je politického charakteru.

V širším smyslu jde o bezprecedentní porušování pravidel a právních předpisů EU v oblasti migrační politiky, které bylo jednoznačnou příčinou a katalyzátorem tzv. migrační krize ze strany států na vnější hranici EU a zejména Německa, které toto masivní pošlapávání práva iniciovalo, podněcovalo a podporovalo. Dále se pak jedná o praktický denní výkon (anebo nečinnost) jednotlivých členských států EU (opět v první řadě Německa) migrační, azylové a readmisní (návratové, vyhošťovací) politiky, který je naprosto nedostatečný, benevolentní a tristní, což „zezadu“ podporují desítky neziskových a právních organizací hájící tzv. základní práva nelegálních migrantů, což je samo o sobě protimluv a logický nonsens. Tato „práva“ z pohledu příslušných neziskovek spočívají v doživotním oprávnění těchto ilegálů žít na území států EU z peněz jejich občanů, nemít žádné povinnosti a nepodléhat zákonům hostitelských zemí.

Nemohou být vyhoštěni ani po spáchání závažného trestného činu

Garantem výše popsaného postoje je pak samotný Soudní dvůr Evropské unie, který již v několika případech z poslední doby opakovaně konstatoval, že tzv. uprchlíci, kterým v domovské zemi hrozí pronásledování, nemohou být ze zemí Evropské unie vyhoštěni ani poté, co zde spáchají závažný trestný čin. Soudní dvůr EU v Lucemburku v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že odepření či odejmutí práva na azyl nemá vliv na nárok na ochranu poskytovanou na základě Ženevské konvence či Listiny základních práv EU (součást Lisabonské smlouvy). Dokud u azylanta panují důvodné obavy z pronásledování v zemi původu, musí se s ním, dle Soudního dvora EU, zacházet jako s uprchlíkem nehledě na to, zda mu bylo postavení uprchlíka formálně přiznáno. To je důvodem skutečnosti, že například Česká republika nesmí vyhostit Čečence, kterému ministerstvo vnitra udělilo azyl v roce 2006, když byl ještě předtím odsouzen ke tříletému trestu za loupež. Tento Čečenec byl přitom posléze ještě odsouzen na devět let odnětí svobody za další loupež a vydírání. Příslušný trest si měl odpykat ve věznici se zvýšenou ostrahou. Ministerstvo vnitra mu kvůli opakovaným zločinům v roce 2014 azyl odebralo, proti čemuž se muž odvolal. Když Městský soud v Praze odvolání zamítl, obrátil se cizinec s kasační stížností na Nejvyšší správní soud, jenž věc předal Soudnímu dvoru EU. Ten dal onomu Čečenci za pravdu.

Bezpečí lidí versus rychlost odbavení zboží

Obdobného charakteru je zřejmě i případ Abdallaha I. D., kterému v roce 2017 německé úřady odmítly azyl udělit a vystavily mu pouze tzv. vízum pro strpění. Vyhoštěn ovšem dosud nebyl (jakkoli se o tom v našich médiích spekulovalo), přestože má u našich sousedů za sebou již výkon tří trestů odnětí svobody za násilné činy i majetkové delikty, z nichž poslední mu skončil pár hodin předtím, než zaútočil v Lukavci. Zde se posunujeme po „spirále odpovědnosti“ o krok dále. Šlo onomu činu zabránit (resp. jde obdobným činům v ČR zabránit pro futuro), když předtím (opakovaně) selhaly příslušné unijní a německé orgány? Za současného právního stavu, bohužel, nejspíše ne. Do budoucna ovšem cesta existuje. Je jí opuštění tzv. schengenského prostoru, který není ani institutem volného pohybu osob a zboží, ani garantem bezvízového styku ČR se zahraničím, jakkoli to tak mnozí politici nepravdivě prezentují, ale (jen a pouze) teritoriem, kde se na hranicích států, které jsou jeho součástí, neprovádějí kontroly přecházejících osob. Pokud by byl Abdallah I. D. (a jemu podobní) na česko-německém hraničním přechodu nucen předložit doklad, s nejvyšší pravděpodobností by k nám, po nahlédnutí do příslušné databáze, nebyl vpuštěn a jeho budoucí oběť by nebyla vystavena zraněním a těžké a dlouhodobé psychické újmě.

Příště může obdobný případ skončit ještě hůře, třeba zmařením jiného života. Političtí reprezentanti českého státu by si v této souvislosti měli položit otázku, co je z hlediska národních zájmů vyšší hodnotou. Je to ochrana bezpečí a životů českých občanů, nebo rychlost odbavení osobní a kamionové dopravy na státních hranicích?

Autor: Tomáš Doležal

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc únor 2020: *****

Vladislav Vydra 100,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Petr Koubský 500,- Kč, Jiří Nováček 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Zdeněk Palička 500,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Nezn. dárce 222,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Martin Vavrinka 100,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Pavel Janeček 200,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Tomáš Klikar 1000,- Kč, ing. Jiří Lechner 800,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Josef Malý 250,- Kč, MUDr. Jiří Roh 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Mario Valent 484,78 Kč (20 eur), Karel Kubela 50,- Kč, Marie Kouklíková 500,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Pavel Jurášek 200,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Ivana Benová 108,- Kč, Martina Kosková 500,- Kč, Zuzana Karlová 200,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Richard Kovaříček 200,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, Jiří Novák 200,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč, Zdeňka Jindrová 50,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč


Celkem za měsíc: 17 270,78 Kč
Vybráno 49.34%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 477 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (34 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
Loading...
25 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.