heart-799138_960_720
31.7.2016
Kategorie: Společnost

Píchejte aspoň třikrát denně

Sdílejte článek:

MARTA KUČÍKOVÁ 31|07|2016

„Píchejte aspoň třikrát denně, “ upozorňuje mě doktor. Já? Třikrát denně? Lékař je snad totálně ožralý. Bohužel není, a myslí to vážně. Chudák můj muž. Jestli tohle ustojí…

Je po operaci a trpí silnými bolestmi. Injekce proti bolesti si zdejší italští domorodci aplikují doma sami. Bez přípravného kursu i bez poučení o možném riziku nesprávného bodnutí. Zvládnou to všichni. Bez sester i bez lékařů. Což o to, chytat tryskající krev při zabíjačkách mi nikdy nevadilo. Ale píchnout někomu injekci? Třikrát denně? Sklátím se. Tutově.Teď musím injekce dávat sama, navíc blízkému rodinnému příslušníku a živiteli rodiny. Když holt musím, tak musím. To neokecám. Koupila jsem balíček jednorázových injekčních stříkaček a doporučenou omamnou látku. Jestli nebude lepší propříště z Čech dovalit nějakou uleželou slivovici, ušetřím peníze za lékárnu i nervy za psychickou újmu.

„Už?“ ptám se. Zabedněně. Samozřejmě neřekne, že jo… vidím to sama, ranní medikamenty, aplikované ráno sestřičkou v nemocnici těsně před odjezdem domů, přestávají působit. Leží, mrtvolně bílý, bolestí zkřivený obličej, se stékajícím potem. Stydí se za jakoukoliv bolest, znám ho. Zapřel by mi i useknutou nohu.

Ruka se mi klepe jak před největším fetem. O ulomenou ampulku se sérem si pořežu prst. Vem to čert oproti tomu, co mě čeká. Stříkačkou natáhnu omamnou látku a vydesinfikuju kousek kůže hýžďové. „Máš pěknej zadek,“ chci manžela odreagovat. Oči má pevně přivřené. Od bezvědomí ho dělí jen minuty, musím rychle bodnout. Hlavně nenapíchnout sedací nerv. Nebo žílu. Bože, jsou vůbec na zadku žíly?

Pomalu… nebo rychle? Asi pomalu… asi ne. Jehla zůstala trčet v půlce cesty a ohnula se. Vytáhla jsem novou stříkačku. „Zítra to bude určitě lepší!“ utěšuju, ale honem rychle bodnu. Pomalu stlačuju injekci a říkám si, jak jsem šikovná. Kupodivu po vpichu naskočí ohromná boule. „Bolí tě to, viď?“ Seznam zbytečně položených otázek je delší o jednu větu. Naštěstí medikament za pár minut působí, a tak odjíždím, abych ho zastoupila v práci. Volá za mnou, ať jsem klidná. Prý mu postačí jedna injekce za den, žádné tři! Asi raději vydrží bolest než pocity pokusného zvířátka. Přesto mu říkám, ať určitě brnkne, bude-li hůř či nejhůř. Přijedu, píchnu, odjedu.

Zavolá nebo vydrží? V práci je fofr, uběhla jedna hodina, druhá. Jsem trochu nervózní z mé píchací premiéry. Copak já a cizí zdravotnictví. Cizí. V chatrné mysli mi vytane jedna nezašlá vzpomínka. Taky zdravotní, ale z ruské zubní pohotovosti.

Tehdy naší šéfové zájezdu otekla pusa jako balón od bolavé stoličky. Rusky uměla mizerně. Já poměrně dobře, tak jsem ji doprovázela nočním metrem na zubní pohotovost. V čekárně vzhledu zanedbané nádražní haly naříkalo několik desítek pacientů. Z jedněch dveří vyšel ven chlapík v holínkách a v gumové zástěře, pocákané krví. Zařval: „Další!“ Vycházející mladá Ruska se se bezzubě usmála. Jakýsi děda nás postrčil dopředu se slovy, že jsme z Československa. Prozřetelně jsem mu to vyžvanila. Československo, to bylo jako mít vytetované VIP na čele. Doktorský řízek nás okamžitě přednostně vtáhl do pseudoordinace. Zarazily jsme se. Vedle křesla kýbl s vytrženýma zubama, na odplivnutí sloužila jakási zacementovaná trubka. Na polepeném okně ležela kovová vana, v ní naházeny spousty nástrojů. Vedle asi desetilitrová láhev plná žlutého čehosi. Asi desinfekce nebo nějaké anestetikum. Šéfová se do křesla se svými stodvaceti kily téměř nevešla. Pusu otevřela jako vrata k fotbalovému stadiónu.

Lékařovo: “Vyrvať!“ jsem překládat nemusela. Přistoupil ke kovové vaně a zašmátral mezi nástroji. Vybral jednu obrovskou injekci a podíval se proti oknu. Jestli je nepoužitá nebo co. Nabral tekutinu z láhve a naznačil, že šéfovou umrtví. Tedy její zub. Začala vyvádět. Bylo v tu chvíli líto spíše doktora, který měl usměrnit stodvacet kilo nervů. Zvládl to a celou giga mega injekci vyprázdnil. Divím se, že ho nepřizabila. Na deset minut nás poslal za dveře. Šéfová si ihned zapálila cigárko, čekárna nečekárna, a vytáhla ho na tři šluky. Pak se chytla za krk: „Ty vole, Marto, já se dusím. Mně ten sajrajt sjel do krku, a ne na zub. Já na to kašlu. Jedu na hotel. Já se bojím!!“ Táhla jsem ji zpět k ordinaci se slovy, ať se teda udusí s lékařskou asistencí, a ne někde bezejmenně v metru. Naštěstí v tu chvíli lékař rozrazil dveře a nebylo úniku.

„Budu vám držet ruku jako u porodu, nebojte,“ utěšovala jsem ji. Řekla něco hodně vulgárního o kosočtvercích, ale za ruku mě čapla. Lékař se ještě omluvil, že nemá žádný ochranný brynďák, ale šéfové to bylo jedno. Klečela jsem z druhé strany než byl lékař, a nechala si od té statné ubožačky drtit prsty. Jako u porodu. Doktor trhal, sekal a řezal. Porod zubu trval jen několik minut. Hotovo. Lékař neměl antibiotika, ale doporučil vyplachovat ústa vodkou.

Vypotácela jsem se z ordinace, bledá, brýle zacákané krví. Šéfová se zakrváceným hrudníkem byla v lepší kondici než já. Podpírala mě. V čekárně nepadl ani špendlík, jen agilní dědoušek se ke mně vrhnul a začal mě poplácávat po ramenou: „Vot maladěc!“ Podle mého stavu usoudil, že pacientkou jsem byla já.

V nočním metru nám podivní zlodějíčkové a potenciální vrazi ihned uvolnili místo k sezení. Anestetikum přestalo postupně působit. Šéfová s výstřihem od krve začala nahlas vrčet. Bolestí. Já se vedle ní klátila s krvavými brýlemi a rozmačkanou rukou. Rázem byla cesta nočním metrem pro nás dvě naprosto bezpečná.

O čtrnáct dní později ocenili na zubní kontrole v Čechách velmi dobré provedení extrakce i brzké zhojení. Aby ne. Vodka spolehlivě vydesinfikovala nejenom zuby, ale i myšlenky, a to až do odjezdu.

To bylo před dvaceti lety, patnácti kily, osmi dioptriemi, třemi dětmi, jedním manželem a osmdesáti vráskami, čili nedávno. Tak mě snad nějaké píchání do zadku bližního nepoloží…

Tři hodiny… a manžel nevolá? Jupí, budeme píchat jen jednou denně. Nebudeme. Zvoní telefon, mám jet okamžitě domů. Doktor měl pravdu, co jednou, minimálně třikrát.

Napodruhé se píchnutí podaří až napotřetí. Kolmo a rychle. Jestli to takhle půjde dál, v neděli nebude čím bodnout. Taky že nebylo. Neděle večer. Zalomila se mi jehla. Musím použít již použitou stříkačku. Jsou sice jednorázové, ale z nouze… desinfikuju a bodám. Nejde to, tak tlačím. Jde to ztuha.

Bodejť. Jednorázová injekce se používá jednorázově. Podruhé je tupá, jako zadek. Aplikovala jsem manželovi tupou jehlou poslední dávku. Myslím, že ta bolest přebila i bolest pooperační. Požádal mě, ať mu příště rovnou zatlačím oči…

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červenec 2021: *****

ing. Jan Dvořák 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 1000,- Kč, Marek Janicko 250,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Peter Keklak 100,- Kč, Alexandra Sklenková 500,- Kč, Jaroslav Rout 200,- Kč, Martin Ovsenak 200,- Kč, Jan Nedved 500,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Miloslav Konopiský 100,- Kč, Jiří Obermaier 300,- Kč, Martin Vavrinka 50,- Kč, Miroslav Bojanovský 300,- Kč, Jiří Fridrich 100,- Kč, Oldřich Smejkal 999,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, ing. Stanislav Kužel 150,- Kč, Irena Kuželová 150,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Pavel Janeček 300,- Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Jan Petr 300,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Marie Tachezyová 200,- Kč, Luděk Tesarčík 200,- Kč, Blahomír Skoupý 444,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Arpád Krausz 250,- Kč, Bohuslav Maceška 100,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Anonym 1000,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Pavel Burget 200,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, ing. Jiří Klumpar 100,- Kč, V. Trulley 333,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč

Celkem za měsíc: 12 887,- Kč
Vybráno 36.82%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP

Latest posts by Redakce (see all)

(Visited 570 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (14 votes, average: 4,07 out of 5)
Loading...