Pane, nechcete Dior?

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

MAREK VALÍČEK 12|06|2015

Lehce umolousaná žlutá dlouhá lněná sukně jakoby skrývala mohutný bojler. Čistě bílé tričko pod sebou mačkalo dva obrovské prsy a nepočítaně tukových záběrů pod nimi. “Pane, nechcete Dior?”

Na mě se to fakt nějak divně všechno lepí.

Když se ráno motáte v parku a předstíráte venčení psa, nejde vám o nic jiného než o to, aby si vás nikdo nevšímal, na nic se neptal a hlavně – nezapřádal. 

V prostoru se orientujete spíš instinktivně a trhne s vámi i cinknutí tramvaje, která ze svých kolejí plaší odvážné skokany, kteří přes ně přebíhají, aby dohonili další spoj.

Ruce stydlivě zabořené do kapes a na očích tmavé sluneční brýle, které k očím nepustí pomalu ani vzduch, natož denní světlo.

Člověk má v takových okamžicích až vylhaný pocit, že neexistuje. Že se jen dívá na určitou sekvenci filmu, ve které hraje roli toho úplně nejposlednějšího v komparzu. Stojí někde v záběru, mlčí, čumí a ví, že víc se po něm nemá chtít.

Jenže…

Nenápadně se ke mně šinul onen zmiňovaný do lněné sukně zabalený bojler s mohutnými ňadry a mně bylo i přes tmavé brýle jasné, že role mlčícího komparzisty pomalu končí.

Došla až ke mně, ponořila ruku vypasenou jako přecpané zabíjačkové jelito do igelitky, vytáhla nějakou krabičku, položila ji na dlaň a řekla: “Pane, nechcete Dior”?

Nemohl jsem dělat, že ji nevidím, stejně jako nemůžete dělat, že cestou po nábřeží nevidíte budovu Mánesa nebo spíš oválnou prohnutou část Tančícího domu.

“Děkuju, nechci.”, odpověděl jsem slušně, pokusil jsem se i artikulovat a do melodie poděkování jsem napouštěl vroucnost s takovou vervou, s jakou jsem jako malej kluk nafukoval kruh na plavání.

Dior zmizel v igelitu, který následně porodil jinou krabičku. Té opět na svět pomohla ruka porodní báby vypadající jako obalený bojler.

“Tak co třeba Gucci”, pronesla parková obchodnice s dokonalou výslovností a do vzduchu rozprášila vůni něčeho, co z velké dálky mohlo připomínat parfém, ale z blízka se na mě padající kapalina chovala jako směs Čikuli a Pitralonu.

“To je Gucci?”, neskrýval jsem překvapení a očima pátral po flakonu pevně obemknutém dlaní té, co nabízela.

“No jasně. To je Gucci a ještě bych měla “isanlorán”, pak už mám jenom dámské vůně”. Mluvila klidně a kromě neobyčejného smradu ze stříknuté tekutiny pulsující pořád ve vzduchu kolem nás jsem se kochal pod tričkem viditelnými bradavkami ve velikosti podšálků po okraj plných krupicové kaše zhusta zasypané kakaem. “A vy se voníte čím?”, zhoupla se na špičky nohou a nosem se přiblížila k mému krku. Neměl jsem čas uhnout. Z dálky to mohlo vypadat, že mě ten bojler líbá. 

prodejci_vonavek1

“Chanel”, odpověděl jsem jednoslovně.

Dáma se otočila do směru řady vedle sebe stojících laviček. “Láďóóóó”, zakřičela na celý park, “pán by chtěl šánel, máš ho?”. Muž sedící na lavičce prohrabal v okamžiku dvě igelitky u jeho nohou, zavrtěl smutně hlavou a zařval směrem k nám. “Ať si veme  dyjóóór, to je lepší.”

Odejít nebylo slušné a navíc se mi v tom absurdním představení začalo líbit.

“Nebo něco pro manželku?”, začala moje těsto hnít ta, co byla obchodnicí.

“Já nemám manželku”, přiznal jsem se hned, protože Cikánky stejně lež rozpoznaj.

“Tak přítelkyni. Dona Karén, takový to jablíčko, to určitě znáte.”, nedala se a mně se už chtělo domu zase jít a udělat si čaj a k němu ukrojit kus domácího tvarohovýho koláče s meruňkama a dozlatovokřupava navršenou drobenkou přes ně. “Já už musím jít”, omluvně, jako školáček co v jídelně polije igelitový ubrus horkým mlékem, jsem se snažil vymanit z omamné nabídky, omamné vůně i z dosahu prostor beroucí nabízečky odérů.

“A nedal byste mi cigaretu?”, vyslala nevědomky možný příslib ukončení tortury prodavačka vůní.

Z krabičky jsem za filtr žlutý jako vyšisovaná letní bekovka vytáhl jednu cigaretu a nabídl ji k převzetí.

“Pánbíčko vám to zaplať”, řekla s měkkým slovenským přízvukem pár slov a při zapalování cigarety přistoupila trochu blíž ke mně. 

Popotáhla, odstoupila a já se jako cíleně chtěně nepoznaný člen komparzu začal vzdalovat.

“Pane, tak zejtra tady ten šánel. Takovej pěknej chlap. To nemůžete smrdět. Musíte vonět.”, zaznělo mi na pozdrav.

ZDROJ: Marek Valíček

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červenec 2018: *****

Jan Procházka 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Marie Kouklíková 500,- Kč

Celkem za měsíc: 2 400,00 Kč
Vybráno 6.85%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.