Okamurova břitva – ťala do živého?
MICHAL BRAND
Diskuse pod mým předchozím článkem „Okamurova břitva – Jak chutná moc?“ byla na všech nezávislých webech velice bouřlivá. Na webu Nová republika je smazaných, vulgárních komentářů opravdu rozčilených lidí možná více než těch nesmazaných komentářů. Pan doktor David v reakci na můj článek dokonce napsal článek-odpověď. Za mojí argumentací nevidí logiku. Nevidí logiku, proč by měl Okamura podpořit například petici a jiné aktivity a akce s cílem shodným s deklarovanými cíli Okamury samotného a jeho SPD.
Já v tom logiku vidím – každý, kdo má shodný strategický cíl, je pro každou skupinu aktivní občanské společnosti spojenec. Každá aktivita, ať již organizovaná kýmkoli, která směřuje k pozitivní změně, je – podle mého názoru – hodna podpory. Kdo cizí aktivitu vidí jako konkurenci, není srdcař. Nejde mu o cíle, nejde mu o výhru pro národ a pro zemi, ale jen o výhru pro sebe.
Ptáte se „proč by měl podpořit nějakou petici?“ Proč? Například proto, že je připravena za účelem posílení proti-migračních a proti-islamizačních pozic v české společnosti i politice? A proto, že ho to nic nestojí? Vlastně jen malou ztrátu iluze monopolu na boj proti migraci. Možná proto. Nebo ne?
Jde o princip nebo o posílení vlastní pozice? Jde o vlast nebo o příspěvky za hlasy? Ano, bez peněz to nejde. Ale kde je ta hranice mezi oblastí, kdy účel ještě světí prostředky, a oblastí, kde prostředky nahradily účel?
Máte pravdu, pane doktore, že žádná jedna petice nic nezmění. Já to také nečekám a nikdy jsem nic takového neřekl ani nenapsal. Žádná jedna petice nic nezmění. Žádná demonstrace – sama o sobě – nic nezmění. Ani žádný článek sám o sobě nic nezmění. Dokonce ani žádný web alternativních médií sám o sobě nic nezmění, pane doktore. Ale řekněme si na rovinu – ani žádný návrh na svolání jednání parlamentu sám o sobě nic nezmění. Zejména ne, když je dopředu jasné, že parlament v nejlepším případě nic nerozhodne, nic neodhlasuje. V horším případě ani nic nesvolá – což je mimochodem velice pravděpodobné. Ani to však neznamená, že tato aktivita SPD je špatná. Je dobrá, vítaná a ceněná.
STEJNĚ JAKO JE DOBRÁ, VÍTANÁ A CENĚNÁ JAKÁKOLI JINÁ AKTIVITA OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI PROTI NOVÉ TOTALITĚ MULTIKULTI ESTABLISHMENTU.
Moje kritika Okamury není primárně zaměřená na to, co dělá. Moje kritika je především zaměřena na to, co nedělá – nepodporuje aktivity a akce občanských aktivit a skupin mimo akcí SPD. Moje kritika je zaměřena na tento podnikatelský pohled – „co není moje firma, je konkurenční firma“, „co není moje akce, je špatná akce, protože to nepřináší zisk pro můj projekt“.
(Snad ani nebudu komentovat velice nešťastnou a trapně úpornou snahu „být u toho“, dostat se do vlády i za cenu dohody s Babišem, který na zdraví svých dětí odpřísáhne cokoli, i když vědomě lže. Kdybych okomentoval tuto epizodu, tak by se celá diskuse pod článkem skládala ze samých „Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.“)
Co je problémem vlasteneckých, obrodných sil občanské společnosti, sil mimo establishment?
Podle mého názoru je tím nejvážnějším problémem občanské opozice proti neo-totalitě nomenklaturního establishmentu jedna věc – roztříštěnost. Ale roztříštěnost, nejednotnost v aktivitě, nikoli nejednotnost organizační. Nedostatek spolupráce a vzájemné podpory různých a různorodých aktivit a nikoli nedostatek „akvizic a fúzí“. Odpovědí na establishment není a nemůže být snaha o vytvoření jednoho monopolního subjektu. Odpovědí na jednu totalitu není druhá totalita. Odpovědí je široká a mnohotvárná občanská aktivita. Spolky, sdružení, občanské skupiny – dokonce i obyčejné skupiny přátel, kteří spolu občas grilují. A to, co spojuje tyto skupiny – každou z těchto občanských skupin uvnitř sebe samé – je osobní kontakt, osobní pevná vazba a sdílené názory. Co propojuje tyto různé a různorodé skupiny mezi sebou? Konkrétní aktivity, konkrétní akce, konkrétní vzájemná podpora v tom a právě v tom, kde tyto různé občanské skupiny najdou vzájemný souhlas.
Co není odpovědí na neo-totalitu multikulti? Snaha o monopolizaci opozice/alternativy. Babišův model ANOfertu, snaha o monopolizaci „alternativy k establišmentu“, je krátkodobě úspěšný. Do značné míry díky finančnímu zázemí a díky společenské náladě „hlavně když jim všem nakope…“. Ale k pozitivní změně nepovede. Monopol rovná se totalita. I ten monopol, který se ohání hesly, která tak často jakoby „mluví mi ze srdce“. Monopol, který nesmí být kritizován, se stane totalitou tím rychleji.
(Na stejné vlně „protestu“ a „naštvanosti“ jako ANOfert se vezou i ultralevicoví multikulti fanatici Piráti, řekl bych „politické křídlo úderných oddílů, Sturmabteilungu“ Antifa, kteří se představili jako „alternativa“ pro ty, pro které je Babiš se svým „všetci kradnú“ a „to Kalousek“ „sorry jako“ přeci jen nepřijatelný; a tak volí „intelektuálního“ Bartoše. Tomuto pro-bruselskému levičáckému anarchistickému sluníčku se povedlo nakecat voličům, že je inteligentní pravicí, že mu jde o IT a internet, i když mu jde hlavně o masovou migraci muslimů do Evropy, levičácké násilí proti všem, kteří mají jiný politický názor, násilí proti všem, kteří nejsou dost multikulti, a podobné neo-marxistické „experimenty“.)
Stropnický poskytl rozhovor po svém odchodu z ministerské pozice, kterou opustil hned poté, co splnil důležitý úkol nomenklaturního kádra a zaujal správný „třídní postoj“ ke kauze „Novičok, Skripal, morčata a otrava, která se nekonala“. V tomto rozhovoru řekl jednu věc :
„Ve Sněmovně sedí lidé, kteří vám řeknou: víme, že je váš návrh potřeba, ale přeci pro to nezvednu ruku, když to navrhuješ ty. Počkáme si, až to navrhneme my. Ale nic ve zlým, kamaráde…“
Řada lidí z opozice se také s tímto přístupem setkala. A nejen u stran a sil establishmentu. Až příliš často právě u jiných skupin a sil opozice. A nemluvím o sobě, já jsem jen bezvýznamný pisálek, ale mluvím o řadě poctivých lidí, kteří se v alternativě o něco snaží – a pak se střetávají s postojem „to není naše akce, nepodpoříme“. A je to zásadní chyba. A proto ji kritizuji.
A doufám, že tě, milý čtenáři ta série vět nekorektně začínajících spojkou „A“ dostatečně napumpovala Adrenalinem.
Pragmatický pohled
Co se týče Okamury, z pohledu pragmatického mám nejdůležitější otázku – podle různých průzkumů veřejného mínění zhruba 80% občanů České republiky nechce migranty, nechce ztrátu suverenity naší republiky ve prospěch bruselských nomenklaturních úředníků. Právě tato témata Okamurova SPD deklaruje jako svoje hlavní strategické cíle. A přesto Okamurova SPD získala ve volbách 10,64%.
10,64% ve volbách, které byly do veliké míry volbami, „referendem“ o migraci a narůstající bruselské totalitě. 10,64% z 80%. Jedna osmina potenciálu. Tečka.
Můžete nadávat na média. Na ty ostatní „hloupé“ voliče. Na cokoli. Na imperialistické spiknutí, na moje články, na ruskou propagandu, na americkou propagandu, na reklamní bannery na facebooku, na Cambridge analytica. Ale výsledek je, co se počítá. To není soutěž „jsme na Titanicu, loď se právě potápí , všichni umřeme a jupí, jupí, jupí, vidíte – kdyby bývali všichni ostatní….“ Opozice proti multikulti totalitě musí hledat efektivní nástroje a ne trvat na tom, že vše je na straně opozice perfektní, jen to nemá dobré výsledky (ale to je „vina všech ostatních“).
Za komančů býval vtip: Znáte pět nepřátel socialismu? Jaro, léto, podzim, zima a imperialismus.
Opozice vůči multikulti totalitě nemůže postupovat tímto bilakovsko-jakešovským způsobem. Musí hledat chyby i v sobě, ve své strategii, ve své komunikaci. Masmédia jsou proti alternativě, jsou ovládána sluníčkáři, aparátčíky, neo-nomenklaturou. Chytré je učit se, pořád se učit a zlepšovat v tom, jak s tím pracovat – a dosahovat výsledků. A ne lamentovat nad výsledky, za které „můžou nepřátelská média“.
Co s tím?
V zásadě jsou dvě možnosti, jak se k tomu postavit. První, který se sám nabízí, je „osvědčený“ postup spolehlivě vedoucí ke krachu jakékoli snahy v jakékoli oblasti. Přístup „mohou za to ti, kteří ještě nepochopili. Oni musí pochopit, Oni se musí přidat. Oni se musí zařadit.“ Tomuto vyhodnocení pak odpovídá návod „zařadit se“, „nekritizovat“, „doufat“ (v diskusích pod mým článkem hojně zmíněný zastánci Okamury – řekl bych nekritickými zastánci).
Je to přístup ve stylu „doufám, že on, On, ON to vše vyřeší“, „vše vyřeší Vít Bárta“, „vše vyřeší Tomio Okamura“, „vše vyřeší Andrej Babiš“ – „jen když já sám nemusím nic dělat, nemusím se zvednout z gauče častěji než jednou za čtyři roky, kdy dojdu k volbám, hodím lístek a pak už ať to všechno zařídí někdo jiný“. (Přidávám Ti Adrenalinu, milý čtenáři.)
Ale tak to nefunguje a nikdy fungovat nebude. Problémem krize demokracie, jak to někteří nazývají, problémem dnešní neo-totality, dnešní politické moci jednající v rozporu se zájmy vlastních voličů, proti zájmům vlastních občanů, tím problémem není „házíme nevhodné lístky“. Ten problém, jeho základ spočívá v rezignaci občanů na aktivní účast v politickém životě vlastní společnosti, vlastního státu.
Res publica, věc veřejná, se občanskou pasivitou proměnila na „věc jejich“, „věc neveřejná“. Nemáme Res publica, ale Res nomenclatura.
Základ onoho problému spočívá v tom, že až příliš spoléháme JEN na házení lístků do urny – v kombinaci s občanskou pasivitou jde o smrtelný koktejl, který nemůže nikdy vést k ničemu jinému, než k ovládnutí politických a mocenských struktur nomenklaturními kádry, sociálně adaptovanými psychopaty (také např. zde), deprivanty, profesionálními aparátčíky, kteří ani nejsou schopni myslet a jen opakují, co od nich „systém“ očekává. (Jak předvedla celá politická nomenklatura naposledy v trapné kauze Skripal – až na Miloše Zemana, který si dovolil vyndat mozek z Euro-p…….. a zjistit si alespoň základní fakta – a proto také byl nomenklaturními kádry okamžitě napaden za údajnou vlastizradu. Mimochodem, zvláštní doba, kdy někteří považují za vlastizradu snahu ptát se na pravdu. Horší už jsou snad jedině nesvéprávní jedinci, kteří literární postavu Jamese Bonda považují za důkaz ruské viny v kauze Skripal.)
Nehledat vlastní chyby je snadné, svůdné, pohodlné. Je to postup, který vychází z teze „my děláme vše správně, Okamura je perfektní, kazí to média a hloupí voliči“. (No a teď to ještě ke všemu kazí nějaké články „Okamurova břitva“. Upřímně – je to filozoficky stejný pohled jako argumentace sluníčkářů, vítačů a jiných multikulti totalitářů: „chyba je v těch, co nepochopili, oni musí pochopit, my jsme perfektní, my už chápeme, ale ti ostatní, oni se musí změnit.“ (Komunisté sami sebe nazývali „předvojem“.) Zřejmě to bude psychologicky svůdná finta, jak se vyrovnat s neúspěchem při získávání ostatních na svoji stranu. Ale pro alternativu, pro opozici vůči multikulti totalitě je to nebezpečný přístup; přístup, který povede nutně k neúspěchu.
Druhý přístup – a podle mého názoru pro opozici vůči multikulti totalitě jediný efektivní – je hledat vlastní chyby a snažit se je korigovat. Kritizovat nejen establishment, ale i „svoje vlastní řady“. Kritizovat zejména přístup „co není aktivita mojí party, to nepodporuji, protože je to moje konkurence“. Žádná skupina alternativy, žádná skupina opozice proti multikulti totalitě není svojí podstatou a nesmí být chápána jako konkurence. Každá skupina alternativy, každá skupina opozice proti multikulti totalitě je spojencem. Spojencem, nikoli ikonou.
Namísto diskuse tu zaznívá až příliš často negativní reakce, že si někdo dovolil kritizovat Okamuru. Neo-totalitní propaganda nazývá ruským agentem každého, kdo nežere masmediální propagandu. V diskusích pod svým článkem „Okamurova břitva – Jak chutná moc?“ jsem byl pro změnu nazván agentem establishmentu, agentem masmediální propagandy.
Milý čtenáři, klidně i milý rozběsněný čtenáři, připomíná mi to jeden z dílů „básníků“. Scéna (čas cca 1:04:00 filmu), kdy Štěpánek přijde na návštěvu za „Píšťalkou“ a setká se tam s jejím otcem, který právě maluje zámek. Scéna se odehrává v zamračeném, zřejmě podzimním dni, na pozadí je vidět nezasněžený zámek. Štěpánek se podívá na rozmalovaný obraz a na něm je zámek – celý zasněžený. Štěpánek: „Ale co ten sníh?“ A Rudolf Hrušínský se svojí obvyklou noblesou odpovídá: „Podívejte se mladý muži, já nejsem nikde organizován, takže si můžu malovat, co chci a jak chci.“
Takže milý čtenáři, já nejsem nikde organizován, já si můžu psát, co chci a jak chci.
Vydavatelé nezávislých webů mají plné právo to publikovat nebo nepublikovat. (Celá řada z nich můj článek odmítla publikovat.) Ty, milý čtenáři, máš svoje suverénní právo to číst nebo nečíst. Souhlasit nebo nesouhlasit. Chválit nebo hanět. Nadávat, rozčilovat se, odmítnout. Protože kritika je nutná – kritika mého článku … ale i kritika Okamury nebo kohokoli jiného z alternativy a opozice.
Když nebudeme kritičtí sami k sobě, budeme kumulovat vlastní chyby – tak dlouho, až je využije establishment ve chvíli, kdy to jemu samému bude nejvíce vyhovovat, kdy bude moci dosáhnout největšího posílení totalitní multikulti moci využitím našich vlastních, tak dlouho nekritizovaných a tedy nenapravovaných chyb. Bez kritiky a zpětné vazby zblbne každý. Garantuji.
Bez kritiky i do vlastních řad budeme jako v jedné písni Karla Kryla, která byla „zakázána“ (fakticky zakázána) téměř ihned po svém vzniku:
Dali nám nové postroje, a ač nás chomout pálí,
zaujímáme postoje, místo abychom stáli…
Nezaujímejme postoje. Prostě stůjme.
A dělejme a podporujme každý z nás všechny pozitivní věci, které udělat nebo podpořit můžeme – i ty sebemenší.
Každý z nás jako silný samostatný občan, který NEspoléhá na to, že vše zařídí ON.
Ať už tím „ON“ je nebo má být kdokoli.
Redakce
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)
***** Příspěvky čtenářů za měsíc únor 2020: *****
Vladislav Vydra 100,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Petr Koubský 500,- Kč, Jiří Nováček 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Zdeněk Palička 500,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Nezn. dárce 222,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Martin Vavrinka 100,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Pavel Janeček 200,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Tomáš Klikar 1000,- Kč, ing. Jiří Lechner 800,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Josef Malý 250,- Kč, MUDr. Jiří Roh 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Mario Valent 484,78 Kč (20 eur)
Celkem za měsíc: 12 479,78 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Latest posts by Redakce (see all)
(17 votes, average: 4,06 out of 5)
Loading...
