slova
31.8.2019
Kategorie: Společnost

O svobodě slova

Sdílejte článek:

JIŘÍ KRÁKORA

Přečetl jsem si zajímavou disputaci o svobodě slova, kterou napsal Marian Kechlibar. Samozřejmě s ním souhlasím. Svobodu slova celý život považuji za nezbytný nástroj zdravé společnosti. Prožil jsem si jako dítě osmdesátá léta a s nimi fenomén systematické politické a policejní represe v tomto směru.
Není to jen fráze. Nebyl jsem dítě prominentních komunistů ani dítě lidí, co šli s proudem, drželi hubu a krok a sem tam si něco přikradli. Matka byla jako sboristka Smetanova divadla v osmdesátých letech poměrně aktivní v disentu. Se sousedkou Majkou překládala a přepisovala texty emigrantů z Británie a distribuovala je v divadle. Po večerech mi je i četla. Pamatuji věci o nesvobodě, ale z dnešního pohledu i poměrně komické kousky o jedovatém mléku v socialistickém zemědělství. Nevím, kde ty texty brala, vím ale, že když jsem se pak pohádal s dědou na téma komunismus a tyranie, skončil celý případ dost divoce. Děda matku udal a já pak od ní dostal koštětem přes záda, abych si zapamatoval, že co se doma uvaří, to se tam také sní. Možná mě měla upozornit předem, že děda je estébák ve výslužbě a že mám před ním držet klapačku.Každopádně jsem od té doby silně skeptický, a to vůči establishmentu obecně. Na rozdíl od spousty jiných lidí nerozlišuji komunistickou a jinou diktaturu. Nevidím to jako skalární veličinu, ale spíš jako vektor. Nerozlišuji to ani podle známých ideologií, protože to je zavádějící. Jak můžete říci, že totalitní může být jen komunismus nebo fašismus? Ideologií je celá řada, denně vznikají nové. Nástup nové totality může být optikou minulosti nerozpoznatelný. Proto za důležitější považuji trendy ve změnách vnímání osobních svobod a implementaci jejich regulací než konkrétní aspekty nějaké ideologie.

Prostě jsme žili v totalitě, kde se na určitá témata nemluvilo veřejně, protože za to hrozil postih. Kechlibarem zmíněná Británie je také takovou totalitou. Můžete tam sice svobodně podnikat, ale některé věci je lepší neříkat veřejně, pokud se nechcete dostat do hledáčku policie. Problém je, že někteří lidé, kteří paradoxně sami sebe označují za pravicové liberály, zaměřené proti komunismu a fašismu, dnes takovéto omezení svobody slova vítají. Mají své důvody a mají i své argumenty. Proto je s nimi těžká domluva. Kechlibar má validní argumenty, bohužel tam není jediný killer argument. Vrátím se k tomu později.

Svoboda slova obecně

První věc, kterou by měl každý při rozboru nějakého jevu člověk udělat, je dobrat se podstaty a původu toho jevu. Co je svoboda slova? Kde se vzala? Proč si ji považujeme? Proč si ji jinde nepovažují? A tak dál.

Svoboda slova je zjednodušeně řečeno vymezená množina výroků, které člověk může pronést verbálním nebo psaným projevem. Vymezená je dvěma aspekty. Jednak duševními, resp. fyzickými schopnostmi jedince, jednak vládnoucí autoritou. Není absolutní. Nemůže být. Nic ve vesmíru není absolutní.

Vzala se tu historicky, v zásadě jsme ji převzali z antiky, stejně jako demokracii, s kterou v zásadě souvisí.

Považujeme si ji díky kontinuitě a vzdělání. Naše kultura má přes dva tisíce let známé historie, která je relativně dobře popsána, a staráme se o to, aby každá nová generace tuto historii znala a navazovala na ni v podobném duchu. Jinými slovy, předáváme ji neustále dál a dál. Je to náš kulturní odkaz budoucím generacím a také naše odpovědnost za ně. Civilizace, která se o svůj kulturní odkaz nestarala, zanikla jak fyzicky, tak i duševně. Nic nepředala, známe ji útržkovitě jen z vykopávek. Svoboda slova je jedním z aspektů, kterými se naše civilizace vůči jiným vyčleňuje, a zároveň jde o odkaz, který považujeme za velmi vzácný. Bez dostatečné míry svobod by totiž nebyla demokracie. Svoboda slova, resp. projevu je jen jednou z mnoha osobních svobod, které definují naši společnost, kulturu, civilizaci.

Svoboda slova implementačně

První argument, který vždycky v takové diskusi padne, je:

Svoboda slova neznamená, že si můžeš říkat, co chceš.

A je naprosto pravdivý. Jenže to není tak jednoduché. Zpravidla následuje jednoduchá otázka:

A kde je teda ta mez, vymezující to, co můžu říkat, od toho, co nemám říkat?

Zmínil jsem svobodu slova jako množinu výroků vymezenou duševními a fyzickými schopnostmi jedince a vládnoucí autoritou. Duševní a fyzické schopnosti jsou jasné. Pokud nemáte vůbec schopnost se projevit (ať už vám k tomu chybí kognitivní schopnosti, jazyk nebo dokonce i ruce), jste co do svobody projevu přirozeně omezen. Podstatný je ten druhý aspekt, kterým je vládnoucí autorita. Autoritou jsou rodiče nebo učitelé dětem. Autoritou jsou nadřízení podřízeným. Autoritou je vláda svým občanům. Autoritou je soud, zpravidla poplatný pravidlům, která nastavila vláda. Jsme přirozeně hierarchická společnost, autority respektujeme. Na druhou stranu, ceníme si právě svých osobních svobod, tedy chceme společnost, která drží autority na uzdě. Tomu se říká vyvažování moci.

Aby to fungovalo, žádná autorita nesmí být absolutní. Každá se musí zodpovídat autoritě jiné. A protože to nejde donekonečna, z vertikální hierarchie moci se v konečném důsledku stává hierarchie kruhová. Lid se podřizuje lokální autoritě, lokální autorita se podřizuje globální autoritě, globální autorita se podřizuje lidu. Ve skutečnosti je to samozřejmě složitější, každá úroveň má své kontrolní mechanismy v podobě soudů a dalších institucí. Dolní komora parlamentu má například zpravidla svou horní komoru, která ji kontroluje. Obě jsou volené lidmi. Obě komory mají prezidenta, který je kontroluje. Ten je také volen lidmi a kontrolovaný ústavním soudem. V některých zemích mají pak třeba vedle pravidelných voleb ještě nástroje jako lidové veto nebo všeobecné referendum, kdy lid není omezen pouze možností zvolit si zastupitele, ale může ty zastupitele navíc ještě v průběhu mandátu částečně řídit či dokonce odvolat. Každý další kontrolní mocenský prvek ve společnosti svobodných lidí zvyšuje těm lidem míru osobní svobody. A také odpovědnosti.

Z tohoto hlediska pak má svoboda projevu jen tolik prostoru, kolik jí ho přizná vládnoucí autorita. Dokud funguje kruhová hierarchie, není s občasným omezením svobod problém. Jedna vláda vezme, druhá zase vrátí. To je ideální model. Avšak stejně jako ve vesmíru není nic absolutní, není tu ani nic ideální.

Svoboda slova filozoficky

Z historických zkušeností víme, že svoboda není trvalá. Jednou za čas ji ztratíme a je třeba ji vybojovat zpět. Jednou za čas je třeba strom svobody zalít krví vlastenců. Jednou za čas je třeba vrátit se ke kořenům. Nedá se říci, že by k tomu docházelo pravidelně nebo nepravidelně. Dochází k tomu totiž neustále.

Ztrát svobod jsme svědky neustále, a když ne přímo ztrát, tak alespoň pokusů o jejich likvidaci. Je to logické. Lidé jsou různí. Někteří jsou ambiciózní, jiní ne. Ti s ambicemi zhusta míří nahoru a často nemají skrupule použít jakýkoliv nástroj, který jim k tomu vzestupu dopomůže. Pak záleží na struktuře společnosti, jakou strategii k jejímu ovládnutí zvolí. V centrálně řízené společnosti se pokusí ovládnout centrální uzel, ve společnosti s vyšší mírou distribuce moci zase zvolí strategii postupného ovládání menších uzlů a pomalé zvyšování váhy své moci.

Výhodou pro nás je, že tito jedinci si z podstaty věci konkurují a každý má svou agendu, kterou prosazuje. Navzájem se zpravidla nedomluví, protože by se pak o moc museli dělit. Opět, i toto je velmi zjednodušený model. Ve skutečnosti je těch ambiciózních lidí celá řada a ve vládnoucích strukturách je spousta prostoru, kde se mohou realizovat, aniž by si většinou lezli do zelí. Dnes se tomu říká lobbing, což je legální forma ovládání mocenských struktur, příp. korupce, což je nelegální forma.

Dále tu máme ideology. Ideologové jsou jedinci s názorem na uspořádání společnosti, který je zpravidla odlišný od reality. Ideologové mají konstantní potřebu společnost formovat podle svých představ, a to i proti vůli zbytku společnosti. Naštěstí i tady existuje silný konkurenční boj, ze kterého my ostatní můžeme těžit a který můžeme podporovat, aby takzvaně pes sežral psa.

Je samozřejmě nasnadě, že pro uchování kruhové hierarchie musíme zajistit, aby ani jeden z výše zmíněných neuzmul víc moci, než je zdrávo. A svoboda slova, resp. svoboda projevu je tu jedním z nástrojů, pomocí kterého jim v tom můžeme zabránit. Dalším nástrojem je například svoboda shromažďování. Bez ní nenajdete mnoho uší, kterým byste mohli sdělit, co vás trápí. Dále je tu samozřejmě svoboda volby. Pokud nesmíte volit zastupitele, které vládnoucí autorita neschválila, nikdy nebudete mít možnost tuto autoritu vyměnit. Jako příklad může posloužit lidová demokracie, kdy lidé formálně měli na výběr z řady politických subjektů, fakticky však museli stále dokola volit jedinou stranu a ani ty další politické subjekty neměly možnost se zásadně účastnit na vládě.

Proto je svoboda slova klíčová pro uchování svobod obecně. Potřebujete mít možnost sdělit lidem pravdu o ambicích těch, kteří aspirují na vládnoucí autoritu.

Svoboda slova objektivně

Co je svoboda slova a proč je pro nás důležitá, jsme si řekli. Dokonce jsem naznačil i to, kde skutečně končí. Teď si povíme, kde by končit měla.

Může být svoboda slova absolutní? Nemůže. Jak jsme si řekli, nic ve vesmíru není absolutní. Abychom se dobrali merita věci, musíme si tedy určit něco objektivního, co bude měřítkem pro posouzení toho práva projevit se. Potřebujeme kvantifikátor, který řekne, že tohle ještě můžeme říci, zatímco tamto už ne. Ten kvantifikátor musí být objektivní, resp. axiomatický, aby byl nezpochybnitelný. Ne, že by se nenašli lidé zpochybňující axiomy. Např. tu máme Flat Earth Society. A je to na jednu stranu dobře. Hranice mezi axiomem a dogmatem je tenká a je potřeba ji neustále prověřovat. (Netvrdím, že v čemkoliv souhlasím s plochozemci, nicméně mám za to, že i takoví lidé mají v naší společnosti místo.)

Vezměme si pár příkladů. Například zmiňovaný VKml a jeho postižení, které je v poslední době předmětem humoru na sociálních sítích. Některé ty vtipy jsou skutečně dobré, sám se jim zasměju a ty nejlepší pošlu dál. Soudím, že VKml se s tím naučil žít a tenhle drobný ústrk neřeší.

Co ale třináctiletá dívka, která si pod vlivem depresí ze šikany spolužáků vzala život? Budeme tu bránit svobodu slova těch spolužáků? Já myslím, že ne. Spíš je společensky odsoudíme, když už je nemůžeme odsoudit jinak. Je to póvl. Lidský odpad.

Co třeba ztráta reputace firmy kvůli lži? Volkswagen lhal o emisních testech. Firma ztratila 20 % své hodnoty, dostala pokutu 18 miliard dolarů a musela svolat 11 milionů aut. Nebo ztráta reputace na základě lživého obvinění? Nebo vynesení informací a případně jejich prodej? Tohle všechno jsou jednoznačné případy. Máme tu objektivní kvantifikátor. Buď se dá škoda vyjádřit penězi nebo zdravím či dokonce životem. Pokud proběhne soud, je obviněný odsouzen zpravidla na základě kvantifikace škody.

Co ale třeba takový whistleblowing? Lidé, kteří vynášejí státní tajemství na veřejnost? Co je tam tím kvantifikátorem? Překročil Snowden pomyslnou linii, když vynesl tajné dokumenty NSA, které ukázaly lidem, že skutečně nejsou paranoidní, ani konspirační teoretici, když tvrdí, že je stát sleduje? Překročil tu linii Manning, který ukázal utajované video střelby na novináře? Byl to sice omyl, ale armáda se to snažila přikrýt. Nebo tu linii překročil vynesením diplomatických kabelogramů? Některé mohly mít dopad na národní bezpečnost. I zde je třeba hledat kvantifikátor. Na jednu stranu stát pro svou bezpečnost potřebuje institut utajení materiálů, na druhou stranu by tento institut neměl zneužívat proti svým občanům a pro krytí zločinů či nehod.

Kvantifikátor je tedy tím killer argumentem, který mi v té polemice chyběl. Máš pocit, že tohle nespadá do svobody slova? Kvantifikuj to tedy. Objektivně urči kvantifikátor, který to vylučuje. Každý případ by tedy měl být posuzován individuálně, měl by být kvantifikován a na základě výsledku tohoto procesu by člověk měl být buď souzen, nebo nesouzen. Zpravidla nelze objektivně určit obecný mechanismus, kterým by se svoboda projevu mohla omezit. Pokud řeknete, že tvrzení o zlodějských cikánech je už za hranou, protože jde o paušalizaci na základě národnosti či etnicity, co takové tvrzení o zlodějských Češích, které sem tam vypadnou z našich médií?

Nic není černobílé, nic není absolutní a nic není ideální. Na to je potřeba při posuzování jednotlivých případů pamatovat.

Autor: Jiří Krákora, Lokutus.cz

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2019: *****

Luděk Kurka 100,- Kč, Jiří Novák 150,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Miloš Kraus 400,- Kč, Pavel Kosmata 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Dagmar Bowyer 200,- Kč, Jakub Malinovský 55,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Petr Chovanec 1000,- Kč, René David 900,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Miroslav Hloušek 111,- Kč, Vlastimil Kornas 66,60 Kč, Miloslav Pecka 200,- Kč, Helena Novotná 300,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Nezn. dárce 222,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Nezn. dárce 0.000421 BTC (99.84 CZK), Květa Sekyrová 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Lucijan Škorjanc 150,- Kč, Marie Kouklíková 100,- Kč, Roman Doubravský 500,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Ivana Benová 108,- Kč

Celkem za měsíc: 10 312,44 Kč
Vybráno 29.46%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 703 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (10 votes, average: 3,30 out of 5)
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
13 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.