manipulacespolecnost
21.1.2018
Kategorie: Historie

O svobodě a demokracii (3.)

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (8 votes, average: 4,88 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

posledním dílu jsem nějakým, alespoň zkráceným, způsobem popsal, jak na demokracii pohlížel Platón, že ji pokládal za závadný typ státního zřízení, nadto s prvky autodestruktivními, sebezničujícími, protože se jednak bude snažit vyhovět všem a jednak budou mít tendenci se s pomocí demokratického mechanismu dostat k moci spíše ti horší, inklinující k diktatuře. Dnes se tedy podíváme, jak na demokracii pohlížel Aristoteles.

Aristoteles (384 př. n. l. – 322 př. n. l.) ze Stageiry byl filosofem vrcholného období řecké filosofie. Byl nejvýznamnějším Platónovým žákem a vychovatelem Alexandra Makedonského. Jeho otec byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. Po smrti Alexandra Velkého byl obviněn z rouhání se bohům a po odsouzení odešel do vyhnanství, kde téhož roku zemřel.

Aristotelova demokracie

Aristoteles rozšířil platónské způsoby organizace státního zřízení ještě podle kritéria počtu vládců a jejich respektu k zákonům, tedy jestli podle nich sami jednají či nikoliv.

Pokud vládci jednají primárně v zájmu svého osobního blaha, pak ji Aristoteles označuje za vládu podobnou otrokářskému systému, tedy panství pána (řecky despotés) nad svými otroky.

Už v tomto místě cítím nutkavou potřebu zeptat se, zda náš současný demokratický systém nevyniká právě touto deformitou, protože niterně cítím, že zájmy voličů a občanů jsou u většiny současných mocných daleko za okrajem jejich zájmu a pokud nechci tvrdit, že doslova kradou jen pro sebe, pak přinejmenším slouží především jiným cílům, politickým, se snahou co nejdéle uchovat buď sebe sama, anebo alespoň svůj politický aparát u moci. To samozřejmě nelze označit za službu občanům, ale za službu sobě samému, tedy již za hranicí Aristotelem jmenované despocie.

Pro přehlednost Aristotelovy klasifikace státní zřízení zhlédněme následující tabulku:

Forma → Právní Pokleslá
Vláda ve prospěch → Všech Svůj
jeden vládnoucí monarchie tyranie
nemnozí vládnoucí aristokracie oligarchie
mnozí vládnoucí politeiá demokracie

V tabulce vidíme lepší výkladovou strukturu, kterou Platon nebral v úvahu, tedy komu svěřená/získaná moc primárně slouží. Jedná-li se o jediného vládce a jeho moc slouží všem, pokládá ji Aristoteles za monarchii (mohli bychom také říci osvícenou) a pokud slouží pouze vlastnímu panovníkovi, pak se jedná bezesporu o tyranidu.

Obdobně můžeme konstatovat, že pokud moc vykonává užší skupina mocných, pak slouží-li všem, jedná se o aristokracii (přičemž není řečeno, zda aristokracii ducha, či aristokracii dědičnou, spíše pak úpadkovou) a obdobně: pokud slouží moc pouze této užší skupině, pak můžeme hovořit o oligarchii(proto také Platón tyto dva termíny ne úplně přesně rozlišoval).

A poslední struktura vládní moci, kdy reálně vládne široká skupina (a opět si uvědomme, že v Aristotelově době společnost nebyla tvořena jen svobodnými lidmi, ale i otroky a cizinci, kteří nepožívali občanských práv). A opět rozlišuje, zda tato široká skupina vládne opravdu v zájmu celé polis (obce), tedy politeiá [1], anebo naopak, snaží se získávat výhody a práva pouze pro své skupinové zájmy a pak jí Aristoteles označuje za demokracii. Jiným způsobem řečeno, nikdy neslouží všem rovnoměrně, ale protežuje ad-hoc vytvořené většiny (i nereprezentativní), které jejím prostřednictvím získávají parciální výhody nad zbytkem politeiá/obce.

Zde je třeba krátkého vysvětlení, protože v řečtině se termín „politeiá“ chápal jako označení Ústavy, možná tedy jinak řečeno, jako vládu rovného práva ve prospěch obecného blaha, protože Ústava v ideálním případě hovoří o všech bez rozdílu. Demokracii pak definuje Aristoteles jako nadvládu širší podmnožiny zejména ve prospěch chudých, proto již nejde o rovné právo, ale o účelově zřízené nátlakové/zájmové skupiny (a můžeme klidně říct politické strany).

Aristoteles tedy velmi správně klasifikuje demokracii jako nadvládu chudých, přičemž nepředpokládá, že by obdobné zájmové skupiny vytvářeli bohatí (ačkoliv z historicky pozdější doby víme, že i bohatí se naučili zákonů obce zneužívat pro své vlastní zájmy, tedy k vytváření jiné zvrhlé formy, oligarchie). Aristoteles tedy dochází k podobnému závěru jako Platón, že demagogové eskalují napětí mezi chudými a bohatými, pomocí demokracie namíří hněv chudých proti bohatým, a ti, jak jsem psal v minulém dílu, se nutně musí začít bránit a demokracie se tím zhroutí.

V okamžiku kdy se v demokracii zmocní vlády chudí, už tedy nelze hovořit o prosazování obecného blaha, které je symptomem zdravého zřízení, ale pouze o prosazování dílčího zájmu. My můžeme, opět v souladu s minulým dílem, konstatovat, že po 100 letech aplikované moderní demokracie se po prvotním pravidelnějším střídání (pohybu kyvadla) zájmových skupin se převážně dostaly k moci levicové sociálně demokratické strany a jejich působením se po určitém v čase zvrátilo celé podvědomí tak, že levicové protekční koncepty jsou pokládány za zcela přirozené zřízení. Tak je (kyvadlo) trvale vychýleno k protežování jedné skupiny nad druhou a nelze už potom hovořit o zájmu obecném, ale trvale jednostranném.

Situace by snad byla akceptovatelná, kdyby platilo Aristotelovo pravidlo, že každý jedinec je střídavě ovládán a střídavě vládne, což, jak výše uvedeno, po delším působení demokracie neplatí tak zcela, ačkoliv periodické volby se odehrávají a i strany se ± mění (jen s víceméně stejnou politikou). Každý má nadále formální možnost podílení se na obsazování řídících postů, ale v praxi je většině do cesty nastaveno mnoho účinných bariér, zejména je-li demokratické zřízení aplikováno na širší území, než jen na polis.

Zejména je pak ještě porušováno druhé pravidlo, které klade Aristoteles, a to jest, že lidé mají takovou míry svobody, že každý žije, jak chce, což už v naší realitě neplatí, protože zákon stále více určuje jakými způsoby má jedinec žít a svoji „svobodu“ konzumovat. Svoboda je pak pouze formalizovaná, a jestliže bylo dříve tvrzeno, že demokracie primárně usiluje o svobodu, pak tím popírá sama sebe a v důsledku znamená, že čím je více demokracie, tím méně je svobody jednotlivce. Odvozeně, demokracie se samovolně transformuje na diktaturu.

V důsledku výše zmíněného pak zjišťujeme, že v demokracii dochází k rozporu v chápání spravedlnosti, protože ačkoliv je zjevné, že v mnoha ohledech jsou si jednotlivci přirozeně nerovní (ať do síly, zásluh, výkonu, vědomostí, schopností, vzdělanosti a dalších parametrů), pak demokracie důsledně požaduje co nejvyšší rovnost v majetkových věcech a ve věcech životního standardu. Tím se dostává do filosofického rozporu. (Oblíbené levicové heslo: „všichni přece mají stejné žaludky“.)

Vlastnosti demokracie

Aristoteles definoval základní vlastnosti (ideální) demokracie takto:

  1. Ve většině politických rozhodnutí má svrchovanou pravomoc lidové shromáždění, nikoli úřady.
  2. Soudní tribunály jsou sestaveny z členů obce či jejich zástupců.
  3. Všichni občané volí úředníky, kterými se mohou stát všichni občané.
  4. Všichni vládnou střídavě nad druhými.
  5. Většinu úřadů smí občan obsadit jen v jediném volebním období.
  6. Volební období netrvají dlouho.
  7. Adepti do všech veřejných úřadů jsou nominováni losem. Výjimku tvoří úřady, kde je vyžadována odbornost.
  8. Pro výkon funkce v úřadu nesmí existovat majetkový cenzus nebo jen velmi mírný.
  9. Členství v jednotlivých úřadech, v lidovém shromáždění či soudu má být honorováno platem. [2]

Z toho vyplývá, že politická moc je v rukou lidu (1., 2., 3.), dále je realizován ideál aritmetické rovnosti, tím že žádný jedinec obce nemá schopnost koncentrovat větší moc na delší dobu (4., 5., 6.), komparativní výhoda v odbornosti je minimalizována na nejmenší míru (7.) a je znemožněno uchopení moci bohatými (8., 9.).

Poznámka: Jen z tohoto krátkého výčtu je patrné, nakolik se dnes od aristotelovské demokracie lišíme (a stále ještě při vědomí, že ji i Aristoteles pokládal za zvrácenou formu zřízení).

Je třeba ještě jednou hlasitě zopakovat, že významnou slabinu vidí Aristoteles v možnosti, že demagogové zmanipulují většinu lidu, který potom ve stádním chování začne poškozovat menšinu bohatých (ad infinitum).

Dílčí varianty demokracie

Za nejschůdnější a nejefektivnější pokládá Aristoteles takovou skladbu obce (přesněji těch, kteří ji ovlivňují a spravují) kdy je moc vložena do rukou rolníků a střední majetkové vrstvy a podle výše uvedených bodů by majetkový rozdíl měl hrát spíše malou roli v možnosti zastávání úřadu. Výhodou tohoto typu demokracie shledává v tom, že většina lidu je zaneprázdněna prací aby uživila sebe a svoji rodinu a nemá čas věnovat se politikaření. Lidová shromáždění jsou spíše zřídkavá a vládne spíše výjimečně měněné právo.

Vsuvka: to pokládám za mimořádně důležité a z téhož důvodu shledávám mnoho oprávněných námitek nejen k činnosti politických stran, ale i k takzvaným profesionálním politikům! Vím, že za ten postoj schytám zdrcující kritiku, zejména od těch, kteří zde etablovali politický systém a domnívají se, že pouze ideologické strany jsou správným řešením, a apriorně se děsí takzvaně nepolitické politiky. Já je sice z jedné strany chápu, ale stále více se začínám klonit k tomu, že celý jsoucí politický systém je pouze podnikatelským modelem, který je výhodný pouze a hlavně pro politiky samé (a pro jejich politikaření) a dost závažně pochybuji o tom, že je užitečný a účelný pro běžné lidi. A volební mechanismus vede pouze a jen k boji o moc ovládat jiné, mandáty, privilegia (a koryta).

Jediný klad, který jsem byl schopen nalézt, spočívá v tom, že ideologická politika poskytuje určitý rámec pro takové otázky, které nebyly ve volbách vůbec položeny, ale v mezi-volebním období o nich bude přesto rozhodováno. I proto trvám na výše napsaném, protože jsme se opakovaně přesvědčili, že většinu volebních programů voliči stejně nečtou a po volbách se stejně založí do šanonu a po celé volební období je realizována víceméně svévole politických sekretariátů a korupční činnost lobbistů (nejsou to také ti demagogové?) a jiných vlivových skupin, které se vůbec voleb neúčastnily. Zmiňme například ještě politické neziskovky, anebo vliv dnešní státní byrokracie s definitivou, absurdně privilegované a takřka postavené na úroveň novodobé šlechty, přičemž se chová jako ten příslovečný cyklista, který se nahoru hrbí a dolů šlape! Ale zpět.

Druhá varianta aristotelovské demokracie je vytvořena tak, že vliv na řízení společnosti mají pouze lidé dobrého původu (to je v dnešní době všeobecného a rovného volebního práva naprosto nepředstavitelné, do důsledku vzato, ani ta první — a podle Aristotela funkční — varianta je dnes neprosaditelná).

Ve třetím typu demokratického uspořádání zmiňuje, že se na moci podílejí všichni svobodní občané(přičemž není zcela patrné, zda zahrnoval do číslovky „všichni“ i ženy, cizince a potomky otroků) a přiznám se, že příliš nechápu, co tímto třetím typem měl přesně na mysli. Každopádně i ve druhé a třetí variantě je stěžejní hlavně vláda rovného zákona.

Poslední a zcela extrémní variantou demokracie je taková, kdy se na moci podílejí naprosto všichnizcela rovným dílem, tedy vládnou momentální lidové většiny a vláda zákona je zcela potlačena, nebo jinými slovy: zákon se mění podle potřeby a momentálních okolností daných okamžitým hlasováním. Dalo by se říci, že Ústava je potlačena ve prospěch momentálních zákonů a momentálních hlasování. Aristoteles ji pokládá za zcela dekadentní a ničivou formu. [3] (A já k tomu jen poznamenávám, že nápadně připomíná současný stav nejen v naší zemi).

Resumé

Aristoteles shrnuje, že demokracie bude ctnostná pouze do té doby, dokud se lid bude zabývat svoji vlastní prací a nebude se zabývat pletichami proti majetku bohatých. A jen připomínám, že v její kritice (byť mírně jinou formou) se plně shodoval s Platónem i Sokratem.

Politická teorie [4], kterou rozvinul Aristoteles v páté a šesté knize „Politiky“ z hlediska stability ústavního zřízení, zdůrazňuje, že jakákoliv jednostranná vláda by měla vždy dbát na zvýšený ohled k menšinám (nikoliv jejich protežováním, ale dbá, aby nebyly ujařmeny) a bránit jejich znevýhodňování (což právě demokratické hlasování o každé malichernosti v podstatě neguje a vytváří tak princip demokratické diktatury). V demokratické společnosti Aristoteles prosazuje rovnost (před zákonem) ve všech otázkách, s výjimkou otázky majetkové, kde preferuje přirozenou nerovnost, dokonce vysloveně mírné zvýhodňování bohatých[5]

Vsuvka: Protože, jak jsme se sami dříve přesvědčili v dobách „divokého i standardního kapitalismu“, z výborných majetkových poměrů podnikavé střední a vysoké třídy vzrostl zároveň i blahobyt chudých takovou měrou, jakého nedosáhl žádný jiný ekonomický model. Netřeba zdůrazňovat, že využití kapitálu je možné dvojí: buď je možné jej spotřebovat, anebo s jeho pomocí všeobecné bohatství zmnožovat. Bohužel, naše směřování vede právě tím směrem, tedy k rozprodeji a projídání kapitálu.

Aristotelovým závěrem je, že stabilní společnost je tvořena co nejsilnější střední třídou, která má ve společnosti nejvyšší stabilizační potenciál a je v podstatě nekonfliktní. Jinými slovy by se dalo říci, že střední třída bohatým nezávidí, spíše má tendenci se vlastní pílí a snahou do bohaté třídy vypracovat. Pokud dochází ke konfliktům, pak právě mezi arogantní třídou extrémně bohatých a závistí sžíranou třídou velmi chudých. A je především v bytostném zájmu těch velmi bohatých, aby tento konflikt nikdy nevznikl (tím ovšem není nikterak řečeno, že mají být okrádání zákonem!!!)

 

 

[1] „Politeiá — Zvědavec.“ 15. dubna 2007, zvedavec.org/…/2002-politeia.htm. Datum přístupu: 18. ledna 2018.

[2] Aristoteles: Politika. Přeložil A. Kříž. Praha, Rezek (1998), s. 1317b17-1318a2.

[3] Ibid s. 1292a28, 1293a8.

[4] R. G. Mulgan, Aristotelova politická teorie. Praha 1998

[5] Aristoteles: Politika s. 1309a28n.

ZAVLADSKY
Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc srpen 2018: *****

Jan Procházka 500,- Kč, Věra Vladyková 290,- Kč, Martin Ondráček 200,- Kč, Martin Pavlíček 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Eco Bau 500,- Kč, MUDr. Štefan Ridzoň 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, MUDr. Ilja Baudyš 1000,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Nikola Bornová 250,- Kč, Tomáš Foldyna 1003,08 Kč (40 eur), Jan Bezděk 2000,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Mirko Hampl 200,- Kč

Celkem za měsíc: 8 076,08 Kč
Vybráno 23.07%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
13 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.