eu-flag-2108026_960_720
5.2.2020
Kategorie: Společnost

O mostech, zdech a pokličkách přiklápějících vroucí kotle

Loading...
Sdílejte článek:

MARIAN KECHLIBAR

Netušil jsem, že tweet pana Bartoše mě inspiruje k dalšímu článku, ale stalo se. Delší zamyšlení o tom, co EU toleruje a co ne.

Politika je umění možného, což znamená, že kdo se začne moc hlásit k nějakému vznešenému idealismu, nutně časem zabředne do pokrytectví. To ještě není samo o sobě taková hrůza a dalo by se s tím žít…

 

Osobně si více cením těch politiků, kterým různá hladká a krásná slova z úst tak snadno neskáčou, a kteří jsou naopak ochotni přiznat, že podstata jejich činnosti má veškerý půvab syrového prejtu rozházeného po kuchyňské lince. Ale ve svých jednačtyřiceti letech jsem se dávno smířil s tím, že lepší to nebude. Pro politiky, kteří usilují o status morální (a moralizující) figury, tu vždycky bude existovat jistý trh. To je ta část politického spektra, kterou v minulých staletích pokrývali kazatelé. Za normálních okolností na polemiky s nimi kašlu, času je málo a spousta knih ještě čeká na napsání.

That said, tentokrát mám pocit, že páně Bartošův názor, že současná EU je rodina stavějící mosty mezi národy, si přeci jen zasluhuje podrobit kritickému pohledu a zamyšlení. Tahle a podobné formulace se totiž opakují až příliš často, aniž by se zároveň spravedlivě dodalo, že výjimky existují, a že jsou dost bolestivé.


Je patrné, že poválečné evropské struktury postavily jeden skutečně významný „most“, a to ten francouzsko-německý. To, že si tyto dva státy konečně přestaly jít po krku, je nepochybně kladný jev. Můžeme se dohadovat, do jaké míry na tom měla podíl okupace Německa spojeneckými silami a následná hrozba expanze sovětského bloku směrem k Rýnu, ale určitě se na tom podílely i evropské integrační procesy. Už Charles de Gaulle a Konrád Adenauer se upřímně snažili předejít další válce mezi svými státy, ideálně nejen na pár let, ale napořád.

Spousta dalších konfliktů nám tu ale vesele žije a doutná, a to i těch tradičních, celá staletí starých. (Raději ani moc nebudu zabředávat do otázky soužití původní populace s přistěhovalci, o tom jsem už napsal jedny Krvavé levandule.) V některých případech se zhoršují. Jako by se občas to stavění mostů nějak zanedbalo.


Začněme zase na chvíli u toho Gibraltaru.

Španělsko je na evropské poměry obrovská země, jedna z největších v EU. Má půl milionu kilometru čtverečních a skoro padesát milionů obyvatel. Nedostatkem půdy ani lidí tedy rozhodně netrpí. Kdyby se Španělům podařilo vymoci po Britech nějakou tu sdílenou suverenitu nad Gibraltarem, vzrostlo by jejich území o zhruba 0,001 % a populace o 0,06 %. Jinými slovy, žádný velký zisk z toho mít nemůžou.

Tím spíše působí to neustálé vracení se k otázce suverenity nad Gibraltarem dojmem jakési duševní regrese do období parádních uniforem, nakroucených knírů a holínek dupajících po dláždění. Tedy přesně toho, co by EU měla krotit a utlumovat, protože takových potenciálních ohnisek konfliktů je na mapě Evropy habaděj. Stačí si vzít libovolný historický atlas a sledovat, jak se ty hranice v průběhu uplynulých staletí kroutily jak žížaly. Tři sta let stará okupace Gibraltaru je přitom v zásadě dávná historie, máme tu i daleko čerstvější a bolestivější jizvy.

Z hlediska moderního Španělska jde navíc o naprosto zástupný problém. Hlavním úkolem španělských politiků by mělo být dát svoji zemi aspoň trochu dohromady, ať v ní mladá generace vidí nějakou budoucnost a neutíká po tisících do ciziny. Možná by stačilo zvýšit životní úroveň průměrného Španěla aspoň na dvě třetiny té gibraltarské. Ovšem v tomto úkolu jim zisk onoho malého, i když bohatého poloostrova nijak nepomůže. Tím se jde chvíli prsit na přehlídkách a sjezdech, nic víc; bylo by to vítězství s příchutí marnosti.

Člověk by pomalu čekal, že EU, ona nositelka myšlenky budování mostů mezi národy, se bude snažit tuhle myšlenku španělským politikům nějak vštípit. A že by od roku 1986, kdy se Španělsko stalo její součástí, by s touto výukou mohla mít určitý úspěch…

Nestalo se, respektive žádný úspěch není na španělské politické scéně vidět. Levice či pravice, obě se ženou po Gibraltaru jako slepice po flusu, aniž by je trápila myšlenka, že je to už po staletí domov zcela cizích lidí, kteří s nimi nechtějí mít nic společného.


Pojďme dál. Skotsko, rebelská část Spojeného království.

Není žádným tajemstvím, že ve Skotsku mají lepší vztah k EU než v Anglii a při brexitovém referendu tam Remain vyhrálo nad Leave vcelku jednoznačným poměrem 62:38. Není ani tajemstvím, že ve Skotsku existuje poměrně významné hnutí za nezávislost, i když na rozdíl od toho brexitového referenda se nedá říci, že by mělo jednoznačně navrch. V průzkumech veřejného mínění jsou zatím tábory separatistů a unionistů skoro vyrovnané a těžko říci, jak by s těmito poměry zakývala kampaň.

No, tak v téhle situaci začne Donald Tusk prohlašovat, že nezávislé Skotsko bude nadšeně přivítáno v Unii. Co je tohle, když ne provokace? Podle britského ústavního uspořádání je další referendum o skotské nezávislosti výlučnou záležitostí Westminsteru, nepatří mezi devolvované pravomoci, o kterých by rozhodoval Edinburgh.

Má snad Boris Johnson začít oplácet Tuskovi tím, že bude pošťuchovat Nizozemce nebo Dány k odchodu z EU s tím, že je pak uvítá třeba v Commonwealthu? To by bylo řevu! A přitom by to bylo právně průchodnější, protože o vystoupení z EU si podle Lisabonské smlouvy aspoň ta země může rozhodnout sama.

Pro úplnost, kdyby to čtenáře zajímalo: já jsem zastánce toho, poskytnout Skotům možnost hlasovat o nezávislosti znova. A to zhruba v roce 2024, protože to už bude deset let od minulého referenda a hlavně bude roku 2024 ten po-brexitový vývoj trochu jasnější. Zcela upřímně si přitom myslím, že nakonec do té nezávislosti nepůjdou. Proč?

Protože hlavní, kdo tohle téma tlačí, je Skotská národní strana (SNP), která má nejspíš už svůj zenit za sebou. SNP žila dlouho z glorioly protestní strany, která to od řečnického pultu tak krásně nandává těm pitomým Anglánům. Jenže teď už je SNP ve Skotsku nějaký čas u moci, musí tedy skutečně zajišťovat fungování státu, a ono jí to praktické vládnutí zas tak moc nejde. Kritizovat je jedna věc. Dělat to pak sám skutečně lépe – druhá, podstatně obtížnější.

No, a nezávislost by znamenala svěřit těmhle lidem osud Skotska kompletně do rukou, což si podle mého názoru i nemálo skotských nacionalistů důkladně rozmyslí. Na Anglány se sice někde v glasgowském pubu dobře nadává, ale přeci jenom vybudovali jednu z ekonomických velmocí světa a mají potřebné know-how k tomu, jak ji kormidlovat skrze lepší i horší časy; a skotské hospodářství začalo s tím anglickým srůstat v roce 1707, tedy zatraceně dávno. (Aby si to český čtenář lépe představil: to ještě Marie Terezie ani nebyla na světě.)

Proto si myslím, že v tomhle případě zvítězí pragmatismus a určitá nedůvěra, kterou Skotové – stejně jako Češi – k vrchnosti chovají. Ono se to totiž týká i jejich vlastní vrchnosti. Ta sice měla zpočátku k dispozici určité období hájení, ale to už pozvolna pomíjí.

Samozřejmě je těžké takové věci říkat s jistotou dopředu, ale toto si myslím. Každopádně je vidět, že Tusk, vysoce postavený činitel EU, nemá v tomhle případě problém „stavět mosty mezi národy“, a to povzbuzováním separatistických hnutí u sousedů.


Nechejme Skotsko Skotskem. Pojďme se podívat na takovou Belgii, jednu z ústředních zemí EU, kde sídlí řada evropských institucí.

Belgie je dysfunkční stát, živící opravdové pluky politiků obývajících nepřehlednou změť federálních, komunitních a provinčních sborů. Vztahy mezi Valony a Vlámy jsou tak vřelé, že dát po volbách dohromady vládu je úkol pro Chucka Norrise zkříženého s Batmanem. Fragmentace jde tak daleko, že hlavní město Brusel má šest separátních policejních sborů se šesti různými šéfy, kteří odmítají centralizaci do jedné organizace, i když by to efektivitě policejní práce ve městě velikosti Prahy dosti prospělo. I to je ovšem pokrok, ještě před časem bylo těch vzájemně nezávislých sborů totiž devatenáct.

Tahle patová situace se za poslední desítky let nijak nezlepšila, spíše se zhoršuje úměrně tomu, jak valonská část federace hospodářsky pokulhává. Valonsko bylo centrem těžkého průmyslu, ten dávno zkolaboval, zato silná socialistická hnutí přežila a požadují přerozdělování peněz z kapes Vlámů, kteří mají daleko silnější podnikatelskou kulturu a tudíž jsou bohatší.

Valoni si od Vlámů vymohli cca sedm miliard euro ročně, což „dárce“ pochopitelně dosti nasírá. Není tedy divu, že v posledních volbách do vlámského parlamentu (2019) šlo o to, zda vyhrají nacionalisti (N-VA), nebo ještě větší nacionalisti (Vlámský blok). Nakonec tedy ti první.

Jak to, že představitele Evropské unie neznervózňuje tento neutěšený stav, panující všude kolem jejich úředních budov? Proč se nesnaží ty dva znenáviděné národy nějak smířit?


Poslední zastávka dnešní cesty: opět Španělsko. Baskové si v rámci království vybojovali rozsáhlou autonomii; do jaké míry v tom hrála roli brutální teroristická kampaň, se můžeme dohadovat, ale já si myslím, že dost podstatnou. Katalánci se rozhodli pro nenásilí a podle toho je s nimi taky zacházeno.

Katalánsko-španělské vztahy jsou daleko horší než před deseti či dvaceti lety a momentální situace je opravdu k pláči a vzteku zároveň. Obuškové orgie, které rozpoutala policie na separatistech, si ve střední Evropě snad ani neumíme představit. Několik význačných politiků skončilo mezi čtyřmi mosty … eh, zdmi.

Zrovna teď se v Evropském parlamentu přerozdělují křesla, protože po odchodu Britů došlo ke změně číselných poměrů. Španělská delegace vyfasovala jedno křeslo navíc. Měla by ho dostat katalánská politička Clara Ponsatí, jenže španělské úřady prohlásily její křeslo za „dočasně uprázdněné“, protože se nedostavila do Španělska na jakési komisionální předvolání. Nedostavila se z dobrého důvodu, protože jí hrozí, že ji tam zavřou.

Evropský parlament v tomto případě uštědřil Španělsku facku, když Claru Ponsatí jako poslankyni stejně uznal. Toto ostatně není první takový případ. Dva současní katalánští poslanci EP (Puigdemont a Comín) totiž žijí v Belgii v exilu, a třetí, Junqueras, s nimi nezasedá, protože holt sedí. Hádejte, kde a za co.

Dívám-li se na toto, jeví se mi názor bývalého šéfa EK Jeana-Clauda Junckera, že jde o vnitřní záležitost Španělska, jako naprostá fraška a výsměch celé té myšlence o budování mostů mezi národy. Katalánci snad nejsou evropský národ, nebo co?


Abych nějak zamířil ke konci tohoto dlouhého přemítání. Mám dojem, že EU v takových situacích, jako je ta belgická či španělská, kašle na nějaké budování mostů. Prostě ten kotel přiklopí pokličkou a tváří se, že se nic neděje. Funguje to tak dlouho, dokud ten přetlak uvnitř není moc silný (Katalánsko), nebo dokud nezačne být výhodné tu pokličku zase sundat (Gibraltar).

Asi nebude úplná náhoda, že přesně ten samý princip svého času evropské politické špičky uplatňovaly u problémů, které doprovázejí koexistenci původního obyvatelstva a převážně muslimských paralelních společností. Tam se postupovalo úplně stejně: přiklopit kotel pořádnou pokličkou, utěsnit její okraje verbální kolomazí v podobě slov jako „rasismus, xenofobie, islamofobie“, aby se jí každý bál dotknout a umazat se, a tvářit se, že vevnitř se nic neděje a všichni se krásně kulturně obohacujeme navzájem.

Nevyšlo to, problémy se vyhrotily do té míry, že už se nedají schovávat. Násilné incidenty těžko odmávnout a někteří lidi mají dostatek pudu sebezáchovy na to, aby se ani verbálními nálepkami nenechali odradit. Časem se změněné situaci přizpůsobili i středoví pragmatici jako Sebastian Kurz – a vyhrávají s tím volby.

Aspoň nějaká kladná změna, ale na idealistické budování mostů mezi národy Evropy nevěřím. Možná to tak kdysi někdo upřímně myslel; jenže současný establishment má tuhle myšlenku v paži. To už jsou zcela jiné typy lidí než ti, kteří kdysi dávali dohromady Evropu z válečných trosek a sovětský medvěd jim přitom bručel za zády.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc únor 2020: *****

Vladislav Vydra 100,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, Petr Koubský 500,- Kč, Jiří Nováček 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, Marek Janičko 200,- Kč, Zdeněk Palička 500,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Ladislav Adamec 100,- Kč, Nezn. dárce 222,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Martin Vavrinka 100,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Miloš Kořínek 100,- Kč, Miloslav Konopiský 200,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Květa Sekyrová 200,- Kč, Pavel Janeček 200,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Pavel Šána 107,- Kč, Tomáš Klikar 1000,- Kč, ing. Jiří Lechner 800,- Kč, MUDr. Iva Niemcová 100,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Josef Malý 250,- Kč, MUDr. Jiří Roh 1000,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Mario Valent 484,78 Kč (20 eur), Karel Kubela 50,- Kč, Marie Kouklíková 500,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Martin Vacek 250,- Kč, Pavel Jurášek 200,- Kč, Jan Nedvěd 500,- Kč, Michal Škurek 100,- Kč, Petr Andres 500,- Kč, Ivana Benová 108,- Kč, Martina Kosková 500,- Kč, Zuzana Karlová 200,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Ondřej Svatoň 50,- Kč, Richard Kovaříček 200,- Kč, Martin Svoboda 100,- Kč, Martin Reiser 200,- Kč, Jiří Novák 200,- Kč, Milena Trulley 333,- Kč, Zdeňka Jindrová 50,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, Pavel Kosmata 200,- Kč, Jan Horáček 500,- Kč, Nezn. dárce 0,01 BTC, Eduard Ezer 500,- Kč, ing. Ivan Svoboda 500,- Kč


Celkem za měsíc: 18 770,78 Kč
Vybráno 53.62%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 259 times, 1 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (25 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
Loading...
8 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.