O kulturu jde aneb Nejen o polských volbách

Naše česká politika je zvláštní. Není soubojem idejí a vizí, v centru pozornosti jsou politici, nikoliv jejich politika. Možná i tahle přehnaná personalizace je příčinou naší společenské skepse a bezradnosti. Říkat „jde o lidi, ne o strany“ není ve standardním demokratickém systému správné. Čím více se k takovým prohlášením budeme upínat, tím větší pak bude zklamání z těch jedinců, kteří selžou / neuspějí / zradí, tím více budeme podle jednotlivců posuzovat nejen celé strany, ale i celou politickou scénu. Není to pak hodnocení ani objektivní, ani spravedlivé, ani zodpovědné. Ale o co tedy skutečně jde?

Hledáme více sympatického vůdce se zajímavým životním příběhem, než abychom hledali rozumnou a uskutečnitelnou vizi pro budoucnost naší země. Samozřejmě je hezké, když se obojí spojí, ale ne vždy je to nutné, ne vždy je to možné. Takového Andrzeje Dudu, sympaťáka s vizí, oddaného křesťana, který osobně pomáhal každému, kdo pomoc potřeboval, u nás mít asi nebudeme. Tím se dostávám k polským volbám. U našich sousedů se totiž potvrdilo, že v současnosti jde především o kulturu.

Několik let měla Polsko v rukou liberální Občanská platforma v čele se současným „evropským prezidentem“ Donaldem Tuskem. A čísla byla na jejich straně. Ale statistiky o „blahobytu, pokroku a rozvoji“ neodrážely realitu života a pocitů značného množství Poláků. Samozřejmě také proto, že pro Poláky (na rozdíl od nás) důležitá katolická morálka, národní hrdost, podpora rodiny jako základní jednotky společnosti, tyto stěžejní hodnoty polské (a evropské) křesťanské kultury, ztrácely své významné místo ve veřejných institucích a ve vládní domácí i zahraniční politice. Vítězství Andrzeje Dudy v prezidentských volbách v roce 2015 bylo první (a naprosto neočekávanou) známkou hlubší změny, kterou podtrhl triumf konzervativní strany Právo a spravedlnost, kterou v roce 2001 založili bratři Lech a Jaroslav Kaczynští, v parlamentních volbách před třemi lety (25. října 2015). Většina PiS v Sejmu i v Senátu zajistila vznik jednobarevné vlády Beaty Szydlo, kterou v čele kabinetu nedávno nahradil Mateusz Morawiecki.

Vznik konzervativní vlády a její kroky dovedly liberální a levicovou opozici k radikalizaci, nekonstruktivní práci, demonstracím, sjednocování se proti společnému nepříteli. Geografické rozdělení na západní (liberální) Polsko a východní (konzervativní) Polsko je dlouhou dobu zřejmé, ale zdaleka ne tak dramatické (podíváme li se na volební výsledky podrobně), jak by se podle oranžovo-modrých map mohlo zdát. Podstatné je rozdělení na ose progresivismus – konzervatismus. Polsko se, podobně jako mnoho dalších postkomunistických zemí, dostalo na frontu kulturní války, která na Západě vypukla v roce 1968 a trvá dodnes.Tato „kulturní revoluce“, brilantně popsaná v knize Smrt Západu od Patricka J. Buchanana, má jediný cíl a tím je veškerou kulturu zničit a nahradit pseudokulturou bez Boha, bez morálky, bez úcty k životu, k rodině, k přirozenému Božímu (konzervativní ateisté by řekli „přírodnímu“) řádu. Je to marxismus v bílých rukavičkách, chcete-li: neomarxismus, který se neprosazuje na barikádách, nýbrž „dlouhým pochodem institucemi“. A ten, kdo tvrdí, že nic takového neprobíhá, je ukázkovým příkladem jeho oběti. Bohužel se tací najdou i mezi lidmi, kteří si říkají konzervativci.

Polsko krátce po nás oslaví 100 let své moderní státnosti. Polský národ může svému výročí hrdě říkat 100 let „niepodległośći“.V roce 1920 v (nepochopitelně zapomínané) bitvě u Varšavy, přezdívané „Zázrak na Visle“, Poláci porazili ruské bolševiky, usilující o ovládnutí Evropy. Dávno předtím (v bitvě u Vídně roku 1683) odrazil polský král Jan III. Sobieski turecké jednotky a tak zabránil jedné z největších dřívějších hrozeb dobytí Evropy islámem. Varšavské povstání, protikomunistický odboj, nezávislý odborový svaz Solidarita bojující v době, kdy si Češi a Slováci „hověli“ v normalizaci.

Síla konzervativců v Polsku je přes všechny úspěchy křehká.V nedělních regionálních volbách vyhrála strana Právo a spravedlnost v 9 vojvodstvích (v pěti z nich bude mít většinu), v sedmi zvítězili liberálové. Dosud Právo a spravedlnost vládlo pouze v jednom. Koaliční potenciál má slabý, neboť opozice je silně negativně vyhraněná a ochotná utvářet koalice pouze za účelem vyšachování konzervativců z PiS. I přes všechny mediální interpretace, založené na principu „přání otcem myšlenky“, jsou pro konzervativce volby úspěchem. Průzkumy pro parlamentní volby jim navíc stále přisuzují většinu pro pokračování jednobarevné vlády.

Velmi důležitá je sociální politika polské vlády a její podpora rodin a seniorů. Premiér Morawiecki právem považuje dobrý výsledek PiS v regionálních a komunálních volbách za odměnění výsledků práce vlády. Právo a spravedlnost nabídlo vizi, nabídlo práci a předkládá výsledky. Řeší skutečné problémy lidí, ne podřadná témata. Naproti tomu opozice se stále více spoléhá na výrazně pro-eurounijní rétoriku a strašení odchodem z EU pod vládou PiS. Jak dlouho si polští konzervativci svou dominanci udrží nemůže být jisté.

Jisté však je, že současné politické boje Západu jsou pouze špičkou ledovce.Důsledky „kulturní revoluce“ se ozývají ve všech sférách společnosti, v „novém“ uvažování jednotlivců, v ústupcích západních „konzervativců“. Britský historik Niall Ferguson předložil ve svých přednáškách (vydaných v knížce „Velký rozklad“) představu, že osud civilizace je spojený s kvalitou jejích institucí a institucí demokratického systému rozhodování. Říkal například, že arabské jaro je masivním projevem touhy tamních obyvatel po moderních institucích západního vzoru. Ukázalo se ovšem, že tomu tak vůbec nebylo. Ono totiž na současném stavu Západu a jeho institucí není moc co obdivovat. Nepodléhejme iluzi, že nám sebelepší hospodářský růst a blahobyt, dostupnost zboží a služeb, štědrý sociální stát nebo naopak vláda polo-anarchistická, zaručí budoucnost. Pokud toto bude doprovázeno likvidací morálky, tradic, rodiny, práva na život, mezilidské solidarity a národních států, pak je to „blahobyt pro jednu, poslední generaci“.

O kulturu jde všude. Někde si to lidé a politici uvědomují. Neomarxisté si to uvědomují moc dobře. Uvědomíme si to my, Češi? Uvědomí si to ti, kteří si říkají konzervativci?