cip
5.12.2018
Kategorie: Exklusivně na PP, Společnost

O chipech všemohoucích, ježibabách a jiných pověrách

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (17 votes, average: 4,47 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

WOLF

K sepsání článku mne přivedly časté diskuse, dotazy a spekulace nejen v médiích, Pravý prostor nevyjímaje, na téma chipování lidí. Ačkoliv o sobě vím, že zrovna neoplývám vysvětlovacím talentem, pokusím se přesto problematiku nastínit pokud možno tak, aby jí porozuměl i úplný laik.

 

Co je to tedy vlastně onen tajemný chip?

Pokud termín evokuje čtenáři vzpomínku na bramborové lupínky, pak kupodivu není daleko od pravdy. Chipem se v elektronice nazývá tenoučký plátek odříznutý zpravidla z monokrystalu křemíku. Tento plátek se pak dále řeže na menší díly podle požadovaného rozměru. Různými metodami včetně dotování dalšími prvky se pak na plátku křemíku vytvářejí polovodičové přechody i vodivé cesty podobné těm, které známe z desek plošných spojů. Na destičce nám pak vznikají nejrůznější aktivní i pasivní elektronické prvky v nejrůznějším počtu od jednoduchého tranzistoru či LED diody až po velmi složité soubory prvků vytvářejících integrované obvody. Provedení takového integrovaného obvodu může být jak monolitické (jediný chip v pouzdře), tak i hybridní tvořené spojením více chipů do jednoho celku. Složitost takových integrovaných obvodů (v odborném slangu se bavíme o broucích, švábech či integráčích) se může pohybovat od těch nejjednodušších až po velmi sofistikované procesorové obvody s vyššími řády tisíců elektronických prvků.

Z předchozího odstavce je patrné, že pojem “chip” je nesmírně široký a zahrnuje širokou škálu zpravidla aktivních, ale často i pasivních stavebních dílů elektroniky a mikroelektroniky. To, co kdysi představoval rozměrný elektronický modul, to se dnes mnohonásobně vejde do hodinek. Avšak i miniaturizace má své meze a v současnosti na ně již narážíme. Nelze překonat taková omezení jako například nezbytný odvod tepla ztrátového výkonu nebo nebo rozměr molekuly.

Kde se nám dnes vyskytují nejrůznější chipy? Všude. Jsme jimi zcela obklopeni. Najdeme je nejen v hodinkách, telefonech nebo počítačích, v automobilech, v elektronických regulátorech pokojové teploty nebo v rozhlasovém přijímači, ale třeba v LED stolní lampě nebo v kapesní svítilně. Neznamená to však, že na nás bude třeba taková kapesní baterka někde žalovat. Většina oněch zařízení totiž nedokáže komunikovat s okolím nebo třeba v případě klasické automobilové navigace dokáže přijímat signál z okolí (zde přijímá signál GPS nebo podobných systémů), ale nedokáže nic vysílat.

Co je to bezdrátová identifikace?

Zařízení pro bezdrátovou identifikaci osob nebo předmětů se nazývá transpondér nebo česky automatický odpovídač. Až na výjimky se dnes v běžné praxi jedná o radiový přenos informace a takové zařízení označujeme zkratkou RFID (Radio Frequency IDentificator). Velikost takového zařízení se může pohybovat od krabice v letadle přes kartičku velikosti platební karty až po malinkatý váleček. Asi nejrozšířenějším druhem transpondéru, který má většina z nás stále při sobě, je mobilní telefon. Nezáleží ani na tom, zda vlastníte nejnovější smartphone nebo léty omšelý muzeální kousek. Základní princip GSM komunikace je stále stejný. S jeho pomocí vás lze kdykoliv najít s přesností od kilometru do desítek metrů. Záleží především na místě, kde se nacházíte. GPS (Global Positioning System) k tomu není nezbytný. Stejně tak lze pomocí aktivního mobilu poměrně snadno určit kdo jste, co jste a kam jdete nebo jedete. Nezáleží vůbec na tom, zda zrovna telefonujete nebo ne. Kvůli nepřetržité dosažitelnosti vašeho mobilu se přístroj v pravidelných intervalech dotazuje na základnovou stanici s nejlepší úrovní signálu a spolu si vymění pár bytů. Všeobecně lze říci, že každý transpondér na vás poví vše, co do něj vložíte vy nebo někdo jiný. Nic víc a nic méně. Pro činnost transpondéru je pochopitelně nezbytně nutné mít i zařízení, které onen transpondér osloví a přijme od něj data. To se nazývá čtečka. Takovou čtečkou je v případě telefonu základnová stanice GSM.

Zařízení jako mobilní telefon, letecké rozpoznávací zařízení nebo identifikátor polohy vozidla řadíme do kategorie aktivních transpondérů. To jsou přístroje používající k provozu vlastní zdroj energie. Nás však teď budou zajímat spíše zařízení pasivní, tedy taková, která energii získávají z cizího zdroje.

Jak funguje pasivní transpondér?

Společným znakem všech RFID transpondérů je potřeba přijmout signál elektromagnetického vlnění a vyslat odezvu. Platí to i pro pasivní transpondér, kterým může být třeba přístupová nebo platební karta, transpondér v klíčku auta anebo také podkožní transpondér.

Co je vlastně uvnitř?

Ty nejjednodušší transpondéry, které běžně používají například supermarkety k odhalení pronášení nezaplaceného zboží přes pokladnu, tvoří pouze jednoduchý LC obvod, tedy cívka a kondenzátor. Chromovaný rám u pokladny je anténa, pomocí které se v nepřetržitém sledu vysílají krátké elektromagnetické impulsy. Energie impulsu se naindukuje na cívce transpondéru na pašovaném zboží, LC obvod se rozrezonuje a kmitá tlumenými kmity na určité frekvenci. Přijímač u pokladny kmity ve formě elektromagnetického vlnění na definované frekvenci zaregistruje a spustní alarm. To je všechno.

Složitější transpondéry včetně podkožního rovněž obsahují cívku, která slouží pro příjem energie pomocí indukce a také jako přijímací a vysílací anténa. Za ní je pak přijímač signálu čtečky spojený s obvodem napájení, obvod vysílače a na konci řetězce obvod procesoru nebo hradlového poke a pochopitelně paměťový obvod. Vše zpravidla s výjimkou antény – cívky bývá realizováno na jediném chipu integrovaného obvodu. Jeho velikost umožňuje zatavení do plastové karty, do klíčenky, vložení do klíčku zapalování nebo do malého pouzdra podkožního implantátu. Není-li zapotřebí, aby čtečka oslovila jenom jeden konkrétní transpondér s unikátní adresou, obvod přijímače pak zpravidla chybí a vysílač transpondéru se aktivuje jenom příchodem energie ze signálu čtečky. To však neplatí v případě, že transpondér si nevystačí jenom s daty napevno “zadrátovanými” uvnitř a potřebuje mít také schopnost zapsat nějaká data do své paměti. Integrovaný obvod transpondéru pak na výzvu signálem čtečky přečte data uložená ve vnitřní paměti a pomocí vysílače je odešle jako telegram čtečce. Zařízení připojené ke čtečce pak telegram vyhodnotí a zpracuje. Data obsažená v telegramu se pochopitelně mohou přenášet v kódované nebo i otevřené podobě.

Jak je to s transpondérem implantovaným do těla?

To se zpravidla používá u zvířátek. Dělá se to například kvůli možné ztrátě kroužku u ptáků nebo třeba kvůli riziku poškození nebo zneužití transpondéru umístěného v obojku. U lidí toho není zapotřebí, tam existuje spousta jiných způsobů nošení transpondéru. Pokud si někdo přesto nechá takový transpondér dobrovolně implantovat do těla, pak je to s ním podobně jako s třetím, čtvrtým nebo jánevímkolikátým moderním pohlavím. Svým rozhodnutím dokládá, že něco v jeho uvažování není až tak zcela v pořádku. Takový transpondér lze totiž docela dobře umístit také do náramku, na přívěšek nebo do prstenu, takže riziko ztráty je mizivé. Pochopitelně existují transpondéry umožňující přístup lékaře k protetickému nebo stimulačnímu implantátu v pacientově těle, ale to je zase zcela jiný případ. Je-li zapotřebí, aby lékař sledoval stav takového pacienta na dálku, pak čtečka je umístěna v těsné blízkosti pacientova transpondéru a dálkový přenos dat probíhá až za ní. Ale to už se jedná o zařízení poněkud větší.

Pod vlivem hollywoodských science fiction filmů se rozšířila pověra o vkládání transpondérů do hlavy. Je to nesmysl. Pasivní transpondér je schopen fungovat pouze na vzdálenost v řádu centimetrů. Optimální umístění čtečky si v takovém případě lze jen dost těžko představit. Má to svá nepřekonatelná fyzikální omezení. Intenzita elektromagnetickéh pole totiž v homogenním prostředí (vzduch) klesá přímo úměrně kvadrátu vzdálenosti přijímače od vysílače. Lidská tkáň (svalovina, kost) je elektricky vodivá a tak vkládá elektomagnetickému signálu do cesty ještě další útlum. Znamenalo by to, že čtečka by musela generovat nepoměrně vyšší vysílací výkon. To se dá uskutečnit. Obdobné řádové navýšení výkonu by však bylo nutné i v opačném směru, tedy v koncové části vysílače transpondéru. Ten by pak zase musel být nepoměrně větší. Také by odněkud musel čerpat dostatek energie, takže bez pravidelně dobíjeného většího akumulátoru by se už neobešel. Zároveň vzniká potřeba takové zařízení nějak uchladit, protože se vzrůstajícím vyzářeným výkonem také narůstá výkon ztrátový přeměňující se na teplo. Jak už jsem se zmínil, miniaturizace elektroniky má svá nepřekročitelná omezení a dnes jsme již téměř na samotné hranici fyzikálně dosažitelného. A napojení na mozek? Problém je v tom, že mozek funguje ve skutečnosti zcela jinak než elektronické digitální zařízení. Nemá ani nějakou obdobu systémové sběrnice. Kdyby tomu bylo naopak, pak by asi bylo nesmírně jednoduchou záležitostí v trvání minut až dnů napravit různá vrozená či traumatická postižení. K narušení mysli člověka již dlouho existují účinné postupy, které jsou nesrovnatelné jednodušší a levnější. Lidskou tkáň včetně mozku lze třeba stimulovat elektrickým signálem, ale nikoliv cíleně řídit.

Lze si určitě představit řadu možností, jak implantovat člověku do těla nějaké elektronické zařízení. Lze si možná představit třeba LED blinkry integrované do hlavy a vzadu koncová světla. Lidská hloupost nezná omezení. Nelze jednoznačně vyloučit, že podobný nesmysl někdo opravdu bude chtít prakticky vyzkoušet. Naštěstí až takových šílenců nejsou zástupy a proto ponechme podobné excesy spíše úvahám literátů z oblasti hororu a science fiction. Podobný nesmysl by totiž neměl praktický význam a přitom by stál nemalý peníz.

A jak je to s transpondérem v občance nebo v cestovním pasu?

Úplně normálně. Transpondér je strojově čitelným zařízením. Stejně tak jsou dnes strojově čitelné záznamy v občanském průkazu bez transpondéru. Stejně tak je strojově čitelný občanský průkaz, který nebyl pro strojové čtení navržen. Dnešní OCR systémy si snadno poradí s každým, dokonce i rukou nedbale psaným textem. Hlavní rozdíl mezi doklady vybavené transpondérem a těmi klasickými spočívá v tom, že čtení se nezhorší třeba při odření nebo zašpinění krycí fólie a je rychlejší. Bylo-li by zapotřebí do občanského průkazu uvést údaje skryté před jeho držitelem, pak se něco takového dá provést klidně i bez transpondéru. Lze je uložit třeba v číslu občanky nebo v případném šifrovaném QR kódu nebo v jiném symbolu. Sledovat někoho na dálku pouze pomocí pasivního transpondéru v osobním průkazu je technicky také nemožné a nesmyslné. K tomu slouží velmi dobře právě zmíněný mobilní telefon. Pokud navíc třeba rádi uskutečňujete videohovory, pak sledujícímu připravíte přímo komfortní podmínky.

Co závěrem?

Odedávna se mocní i potenciálně mocní snaží odvrátit pozornost veřejnosti od těch nejzásadnějších a nejpalčivějších problémů. K tomu jim napomáhají nejrůznější fámy, mýty a konspirační teorie vypuštěné do světa. Čím senzačnější je taková fáma, o to více se na ni lidé budou soustředit a tím více klidu se mocným dostává k provádění nejrůznějších nekalých rejdů. Pod svícnem bývá vždy největší tma. Nenechme si tedy odpoutávat naši pozornost jinam, jak to dělávají eskamotéři a bedlivě se snažne sledovat to podstatné, co se právě děje a včas klepněme přes prsty ty, kteří se snaží naší pozornosti uniknout.

A ty ježibaby? Rozhodně existují. Znám jich povícero a vy určitě také.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2018: *****

Rudolf Roedling 1000,- Kč, Jan Klíma 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Ladislav Adamec 500,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Jakub Malinovský 111,11 Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč

Celkem za měsíc: 4 311,11 Kč
Vybráno 12.31%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
loading...
politicon-banner
16 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.