KLIMA3
26.11.2019
Kategorie: Společnost

Nová vlna klima-alarmismu a ochrana přírody

Loading...
Sdílejte článek:

MARTIN KONVIČKA

konvička-portrét-titulka„Ekologické“ či „zelené“ debaty posledních měsíců nabraly na obrátkách v souvislosti s dramatickými vystoupeními švédské aktivistky Grety Thunbergové. O té bylo napsáno mnoho – od chvály po hanu, od rozborů z hájemství politické filosofie po psychologizující a satirické pamflety. Ve smršti prohlášení „pro Grétu a proti Grétě“, tedy pro a proti nové vlně klimatických opatření, poněkud zaniká to, co by přírodovědce, environmentalisty a ochranáře mělo zajímat především: Jaká nese „nová vlna alarmismu“ rizika pro přírodní stanoviště, ekosystémy, biodiverzitu? Chybí kritika nové vlny z ochranářských pozic.

Proč nová vlna?

Čtenáři starší 30 let vědí, že současné vzedmutí obav o klima není první. To první se datuje do doby před více než 10 lety a souviselo s přijetím tzv. Kjótského protokolu o změně klimatu (1997), který zas souvisel s rozsáhlou kampaní, spojovanou s tehdejším viceprezidentem USA Alem Gorem. Závazky vyplývající z Kjótského protokolu vedly k unijní a následně domácí podpoře tzv. obnovitelné energie – větrné, sluneční a další – a zejména k masivnímu pěstování biopaliv, povinně přimíchávaných do pohonných hmot (což pěstitelům zaručilo dlouhodobý odbyt).

S odstupem více než 10 let víme, že pro ochranu přírody byla ona první vlna katastrofou. Asi nejmarkantnější to je u biopaliv. Politicky jim vděčíme za vládu Andreje Babiše. Environmentálně se v ČR i v Evropě zastavilo nadějné zlepšování stavu krajiny z hlediska biodiverzity a ekosystémových funkcí. Reif a Vermouzek (Conservation Letters 12, e12585, 2019) hovoří doslova o „kolapsu ptactva zemědělské krajiny. Hygienicky se zvýšila pesticidová zátěž půd a vod. Ekonomicky akcelerovala koncentrace zemědělských majetků, zdražily se potraviny, nastávaly výpadky v zásobování ve 3. světě. To vše nesnížilo, ale naopak zvýšilo uhlíkovou emisní zátěž. Pokud do uhlíkové bilance započteme i emise spojené s pěstováním a dopravou palivových plodin, jsou biopaliva v průměru o 80 procent horší, než prosté spalování fosilních paliv. V případě řepky o 20 procent horší, u sóje dvakrát horší a u palmy olejné dokonce čtyřikrát horší (zdroj).

Podobně by bylo možné hovořit o solární energii, a to nejen v šíleném českém provedení s nadsazenými výkupními cenami a solárními parky na zemědělské půdě. I při soudnějším legislativním nastavení totiž solární energetika zvyšuje tlak na tzv. marginální pozemky, jež by normálně sloužily jako mikrorefugia a tzv. nášlapné kameny pro oživení krajiny. Srovnatelné dopady má energie větrná, a to nejen kvůli nebezpečí pro ptactvo, ale i kvůli záborům volné krajiny, devastaci mořského dna v příbřežních oblastech, nevyřešené recyklaci technických komponent. Docela dobře může ovlivňovat směr a intenzitu větrů. Důsledky podpory bioplynových stanic pak jsou srovnatelné s biopalivy – zvýšená spotřeba biologického materiálu (sklizňové zbytky, těžební zbytky z lesů), který by se jinak stal zdrojem živin v agrocenózách či lesích.

Výčet katastrof neznamená, že by všechna klimatická opatření byla špatně. Například fotovoltaika se zvolna vrací k prapůvodní koncepci – panely na střechách průmyslových a obytných objektů. Měl by nás ale varovat, že pokud se v „ekologii“ něco může pokazit, často se pokazí. Zvláště u témat politicky citlivých a současně dotovaných. Dotace přitahují cynické vypočítavce.

Vyjasnění pozic. Otepluje se?

Otepluje. Spíš než na nějakém „průměru klimatických měření z celé planety“, či „hladině světových moří zvednutých o xyz milimetrů“ to je patrné na měnících se hranicích výskytu teplomilných (a chladnomilných) druhů rostlin a živočichů. Jinou indicií pak jsou změny ve fenologii – sezónním průběhu kvetení, zrání plodů, příletu tažných druhů nebo počtu generací hmyzu. Zejména ve středních a vyšších zeměpisných šířkách jde o posuny velmi markantní. Jsou zaznamenávány všude ve vyspělém světě, velmi kvalitní údaje pocházejí i z tuzemského mapování motýlů (a dalších živých tvorů). I laik si musel všimnout jevů, jako je invaze kudlanky nábožné do Čech (včetně vysokých poloh), nebo návrat motýlů jako jsou otakárek ovocný a okáč voňavkový do relativně chladných oblastí, kde je desítky let nikdo neviděl.

Jenže právě posuny výskytu rostlin a živočichů nás upozorňují na největší riziko současného oteplování v planetárním měřítku. Není jím o něco zvýšená teplota – vždyť celé slavné oteplení sune Českou republiku kamsi na úroveň středního Maďarska, a nechceme si snad namlouvat, že maďarské klima není k žití. Nejsou jím ani výkyvy počasí typu suchých epizod (o nich později). Skutečným rizikem je narušení dlouhodobě stabilizovaných ekologických interakcí – mezi rostlinami a jejich opylovači, škůdci a jejich přirozenými nepřáteli, či „jen“ mezi různými články potravních řetězců. Právě tento aspekt ovlivní zemědělství, pěstování lesů, chov ryb, nebo třeba šíření nákaz. Příklad takových narušených interakcí vidíme v hospodářských smrčinách, v současnosti hromadně podléhajících kombinaci houbových onemocnění a podkorního hmyzu.

Druhy hojné, v pozměněné krajině antropocénu početně zastoupené, reagují na změnu klimatu efektivněji, než druhy méně hojné či vzácné. Je na to spousta empirických důkazů, ale i bez nich taková reakce vyplývá z populačně-biologických principů. Málo početní specialisté reagují na změnu prostředí pomaleji, než hojní generalisté. Právě mezi specialisty najdeme všechny ty opylovače, potenciální partnery v biologickém boji nebo prostě jen druhy, které přírodovědce i veřejnost tak nějak baví, kdežto mezi generalisty škodiče všeho druhu.

Racionální reakcí na oteplování či změnu klimatu není panika či bojovné odhodlání „zachránit planetu“. Alarmisté ani skeptici totiž nevědí, jak dlouho současné oteplování potrvá, zda se nezvrátí v ochlazení (skrze změnu intenzity mořských proudů), zda se ke spasitelskému odhodlání přidají i ekonomicky rostoucí země mimo euroamerický kulturní okruh a zda navrhovaná opatření budou fungovat. Správnou reakcí je umožnit přírodě, aby si udržela maximum evolučního potenciálu. K tomu potřebujeme zachovat maximální možné rozlohy přírodních a polopřírodních stanovišť (což je tradiční doména ochrany přírody), jakož i biologizovat zemědělství, lesnictví, péči o sídelní zeleň a další aktivity v krajině.

V čem je tedy problém?

Nemám ambice komentovat všechny alarmistické nápady. Proti některým nelze nic namítat (např. úspory energie), úskalí jiných jsou spíš hospodářsko-politická, než bio-ekologická (např. zavírání uhelných elektráren) a ještě jiná (např. hnojení moří) jsou natolik technokraticko-jurodivá, a hrozí tolika nepředvídatelnými nevyzkoušenými dopady, že je snad nikdo nezkusí převést ve větší míře do praxe. Zamyslím se jen nad těmi, která se bezprostředně týkají domácích poměrů a současnosti, případně bezprostřední budoucnosti.

a) Tažení proti masu, zejména hovězímu

Základem celého tažení i doprovodných jevů (návrhy „stravy budoucnosti“, veganské hnutí, propagace entomofágie…) jsou vysoká energetická náročnost intenzivní živočišné produkce a skutečnost, že jedním z produktů trávení přežvýkavců je skleníkový plyn methan. Nebude náhoda, že v čele tohoto tažení je stojí jistá Christiana Figueres, původem z Kostariky – tedy ze země, kde se pastva skotu šíří na úkor původní tropické vegetace a kde velcí tuři nebyli součástí původní fauny.

Ovšem na většině ostatní souše velcí přežvýkavci do krajiny patří! Pratur, předek domácího skotu, byl široce rozšířeným druhem na značné části Eurasie. V severní Americe ho nahrazovala stáda bizonů, v jižnějších oblastech starého světa pak řada velkých i menších turů. Ti všichni (stejně jako kozy, ovce, jelenovití, spousta druhů antilop…) radostně produkovali methan, současně však zajišťovali existenci celých živočišných společenstev – snad stačí zmínit diverzitu lejnožravého hmyzu. Spolu s dalšími velkými býložravci (tedy koňovitými, slony, prasaty…) měli obrovský vliv na vegetaci. Brzdili růst dřevin, diverzifikovali bylinný pokryv, zrychlovali cyklování živin, přispívali k mozaikovitosti řady biomů od tropických savan po studenou Arktidu. (Pre)historickou roli velkých býložravců pro dynamiku ekosystémů dostatečně ilustrují odhady jejich globální biomasy. Před lidskou expanzí z Afriky činila 1,6 milionů miliard (opraveno 21.10.2019) tun, zatímco dnešní biomasa všech domácích zvířat (včetně prasat, drůbeže atd.) činí přibližně 0,8 milionů miliard (opraveno 21.10.2019) tun (hmotnost všech jedinců druhu Homo sapiens bude okolo 0,5 milionů miliard (opraveno 21.10.2019) tun). Z hlediska produkce methanu tudíž stále máme rezervy oproti člověkem nezasažené panenské divočině. Z hlediska dopadu na vegetaci, jakož i živočišnou složku ekosystémů, jsou domácí zvířata více či méně dokonalou náhradou svých divokých předků.

Intenzívní pastvinu nebo stájový velkochov jistě nelze srovnávat s předkulturní pastevní krajinou. Zdaleka ne všechny pastviny však jsou intenzívní a například horskou pastvu, jako ji známe z Alp či Karpat, s předkulturní krajinou srovnávat lze. Na světě je mnoho typů stanovišť, která by bez pastvy degradovala (akumulací nezužitkované biomasy, dominancí nejagresivnějších druhů rostlin). To by způsobilo kaskádovité vymírání nespočtu dalších tvorů. Stačí zmínit celé evropské Středomoří, latinskoamerické savany cerrados, severoamerické prérie a jihoamerické pampy (všude tam pastvinářství nahradilo potlačené domácí spásače) či africké savany (savana s divokými zvířaty je lepší, ale ptactvu, plazům nebo hmyzu je relativně jedno, jací kopytníci savanu udržují; bez kopytníků se savany mění v zapojené porosty s minimální biodiverzitou).

Spíše než boj proti masu proto globálně potřebujeme biologicky optimálnější masnou produkci – k čemuž potřebujeme redukovat velkochovy a rozšířit pastevní plochy. Hledejme cesty, jak pastevní postupy co nejvíc přiblížit přirozené dynamice příslušných stanovišť. Ze světa stačí zmínit tzv. holistickou pastvu, jež v aridních oblastech vede k vyšší produkci, lepšímu využití živin i nižší uhlíkové stopě a současně umožňuje částečnou koexistenci domácích a volně žijících zvířat (příklad). Z polárních oblastí pocházejí návrhy na zazvěření tundrového a severního tajgového pásu, které navrhovatelé vnímají jako produkt degradace studených kontinentálních stepí po vybití stád divokých zvířat; návrat velkých spásačů (ať domestikovaných nebo volně žijících) má mimo jiné zbrzdit tání permafrostu, potenciálně nebezpečného zdroje skleníkových plynů, a „využít“ naakumulovanou organickou hmotu k produkci živočišných proteinů (viz zde).

I v temperátní Evropě lze uvažovat řadu řešení. Například volnou pastvu s minimálním příkrmem, chov smíšených stád (včetně nedomestikovaných zvířat), nebo rozšíření pastevních areálů o přilehlé lesní pozemky. Námitku, že by „biologické“ pastviny nebyly tak produkční, jako současné velkochovy, lze odrazit vyšší kvalitou. Ani o kvantitu se možná nemusíme bát. Stačí si uvědomit, jak obrovské plochy polí a luk jsou dnes využívány k energeticky ztrátovému pěstování paliv. Všude tam by bylo možné (po nutném přechodném období) produkovat ekologické proteiny. Naznačené návrhy nelze uskutečnit ihned, vyžádají si radikální proměnu dotačních podmínek i nejrůznějších (např. hygienických) předpisů. Nic ale není nemožné, pokud zůstane zachována poptávka. Nesmíme maso přestat jíst.

b) Zalesňování všeho a všude

Plány na omezení masa jdou ruku v ruce s návrhy, že nepotřebné pastviny a plochy užívané k pěstování píce zarostou lesem, a tím budou automaticky ekologičtější i klimaticky příhodnější. Představa, že správnou přírodou jsou stromy v co největším množství, je neblahým dědictvím středoevropského osvícenství, které proniklo do environmentálního myšlení všech kontinentů. „Sadit stromy“ tak je reakcí na alarmismus téměř instinktivní. Málokdo už přemýšlí, jaké stromy, kde, a proč.

Z hlediska klimatického lesní vegetace váže vzdušný uhlík, možná i zvlhčuje a ochlazuje ovzduší. Může ale být náročná na vodu (což je rizikem tolik propagovaného „zalesnění pouští“) a snižuje tzv. albedo, odrazivost slunečních paprsků. Poslední faktor může přispívat k oteplení, a to zejména v zimě. Vlastní vázání uhlíku jen odkládá problém. Stromy jednou zestárnou a buď začnou tlít, nebo poslouží jako palivo, nebo vzplanou v samovolných požárech – to vše uhlík do atmosféry vrátí.

Úbytek lesů představuje vážný ochranářský problém v mnoha oblastech Země. Vedle notoricky známé Střední Ameriky lze zmínit Etiopskou vysočinu, Indočínu nebo Indonésii. Globálně však stromové vegetace přibývá a Evropa patří k oblastem, kde jí přibývá nejstrměji. Vedle rozlohy lesů roste i jejich hustota. To, co se v lesnických statistikách skrývá pod pojmem „růst dřevní zásoby“, ve skutečnosti znamená, že lesy jsou rok od roku hustší a temnější. Oproti stavu před několika stoletími naopak dramaticky ubylo dřevin rostoucích mimo les. Na starých krajinomalbách a fotografiích se lze přesvědčit, že v evropských lukách a polích bývalo více stromů a keřů – krajina připomínala „savanu“ – a v evropských lesích bývalo víc volného prostoru – a připomínaly rovněž „savanu“. V tomto kontextu je potěšující, že tuzemské klimatické plány prosazují spíš výsadbu nelesní zeleně než lesů.

Z odhadů počtu kopytníků, kteří by náš zeměpisný prostor obývali nebýt expanze člověka, je zjevné, že biom „listnatých lesů evropského mírného pásu“ by v přírodních podmínkách připomínal spíš parkovou krajinu než lesní plantáž. To, čemu dnes říkáme „přírodní lesy“ (o plantážních monokulturách nemluvě), jsou dramaticky ochuzené ekosystémy. Je v nich drasticky potlačeno celé jedno patro potravní pyramidy i s asociovanými přírodními procesy. Činnost velkých zvířat sice zpomaluje růst (některých) stromů, a zředěním porostů snižuje dřevní zásobu, současně ale snižuje riziko požárů (likvidací starého rostlinného materiálu) a zrychluje koloběh živin. Až do XIX. století, dávno po vybití evropských velkých savců, tyto vlivy hojně suplovala lesní pastva, jejíž dopady na biodiverzitu lze pozorovat už v nedalekých Alpách. To vše platí i pro sklerofytní vegetaci evropského Středomoří (kde dnes expanze dřevin decimuje endemickou flóru a faunu), severskou i horskou tajgu (všimněte si, že probíhající kůrovcová kalamita se vyhýbá jehličnanům v rozvolněných porostech) – a pro odpovídající typy vegetace všude po světě.

Když odhlédneme od celoplanetárních otázek, je největším rizikem výsadby stromů to, že cílí na poslední volné, nevyužité plošky v jinak intenzívní krajině. Dočtete-li se, že v ČR přibývalo v posledních dekádách 10 km2 nového lesa ročně, nezdá se to být mnoho. Jakmile si však uvědomíte, že šlo o poslední nijak nevyužívané prudké stráně, údolní loučky, podmáčené plochy a podobně, tedy o poslední útočiště specializovaných rostlin a živočichů, dojde vám, že propagace sázení stromů je nebezpečnou hrou se zbytky středoevropské přírody.

Nové stromy patří na místa bez biologické hodnoty, například k rozčlenění velkých polních bloků. Naopak stávajícím lesním porostům prospěje rozvolnění – například skrz návrat lesní pastvy. V té souvislosti je třeba podpořit ty, kdo v současné kůrovcové kalamitě, decimující přehuštěné plantáže konifer v nízkých polohách, vidí nejen hospodářskou ztrátu, ale i příležitost.

c) Boj proti suchu – jak to opravdu je

Mizení vody ze studní, nevyrovnané průtoky řek atd. jsou vedle hynutí smrkových plantáží asi nejčastěji zmiňovanými „viditelnými projevy“ klimatické změny ve střední Evropě. Politická třída a podnikatelský stav nabízejí řešení – více vodních nádrží a přehrad, aby prý nám voda neodtékala. Po vlně srážkově podprůměrných let však letošní rok – srážkově naprosto normální – ukázal, že problémem není málo srážek. Problémem je katastrofická ztráta retenční schopnosti půd, potažmo pak krajiny vázat vodu.

Má dvě příčiny. Ta technická je odstranitelná snadno, jen chtít. Po celé minulé století jsme z krajiny vodu dostávali pryč. Zemědělských pozemků, na nichž jsou následky viditelné i laikovi, bylo jen od 50. let odvodněno přes 1 000 km2; k tomu přidejte 14 000 km zkrácených či zatrubněních malých vodních toků, 700 km odvodňovacích kanálů a napřímení většiny větších řek (více: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2011/cislo-7/zlo-zvane-meliorace.html). Lesnické meliorace (odvodnění rašelinišť a mokřadů, napřímení toků atd.) jsou méně viditelné, zaujímají však srovnatelné rozlohy. Co je horší, týkají se i hor a podhůří, odkud voda zrychleně odtéká do nižších poloh. Náprava by nebyla zadarmo, majitelé pozemků by žádali kompenzace vzniklých ztrát. Pozitivem by bylo velké množství drobných stavebních zakázek, jak stvořených pro drobné podniky. Řešení je finančně-technické, politická podpora by se našla.

Závažnějším jevem je devastace organické složky v (nejen) orných půdách, s tím související degradace živé složky půd a ztráta schopnosti půd vodu vázat. Pedologové na problém upozorňují dlouho, sluchu se jim dostává až od vlny srážkově podprůměrných let. Viníkem je to, že do půd nevracíme dostatek organické hmoty. Zjednodušeně řečeno, neživá organická hmota, která se dostane na povrch či pod povrch půdy, je zčásti – činností půdní fauny, hub a bakterií – mineralizována na anorganické látky využitelné jako „potrava“ pro rostliny (CO2, anorganický dusík, síra, fosfor…). Zbytek je činností organismů i anorganickými katalytickými procesy humifikován, přeměněn na makromolekulární hůře rozložitelný humus. Ten je zodpovědný za dlouhodobou úrodnost půdy. Skladuje živiny, ale hlavně vodu, na horší časy. Humusem bohatá půda funguje jako porézní houba. Půda bez humusu vodu nezadrží. Ztráta humusu je příčinou „sucha“, které nás trápí srážkám navzdory.

Mizení humusu je přímým důsledkem intenzifikace hospodaření, jehož základem byla postupná náhrada organického hnojení minerálními (tj. anorganickými) hnojivy. Ta jsou instantně využitelná rostlinami – odtud setrvalé zvyšován výnosů – ale nepoužitelná pro půdní organismy. Ty přecházejí na jinou výživu, na rozklad po staletí kumulovaných organických látek z humusu. Slovy Ladislava Mika půda „požírá samu sebe“. Půdy se stávají neživým hydroponickým nosičem náchylným k dalším degradačním vlivům (eroze, zhutňování, povrchový odtok vody, atd.). Omezení dávek hnojiv, třeba skrz přesnější dávkování či tzv. hnojení na list, situaci nezlepší – pořád zde je „vyhladovělá“ biologická složka půdy, požírající humusovou organickou složku a uvolňující z ní obávaný oxid uhličitý.

Náprava je možná, ale nedojde k ní ze dne na den. Návrhy zemědělských expertů (například zde) stojí na dvou pilířích. Jednak do půdy vracet víc zelené hmoty (všechno to zelené hnojení, zaorávání posklizňových zbytků…), jednak se vrátit k hnojení v původním smyslu slova. K živočišnému hnoji. Ten poskytne přímou výživu rostlinám, ale i organickou složku půdním organismům. Jedině hnůj může současnou degradaci zastavit.

Jenže zaorávat posklizňové zbytky nelze, dokud jsou žádaným materiálem pro bioplynové stanice. A hnůj nelze získat bez chovů hospodářských zvířat. A tím jsme zpátky na začátku. Energetické zpracování veškeré vypěstované biomasy, stejně jako redukce živočišné produkce, jsou to nejhorší, co můžeme pro klima udělat.

d) Elektromobilita, danění letecké dopravy, nízkoenergetické bydlení…

Celá řada alarmistických návrhů se týká oblastí, jejichž společným jmenovatelem je řekněme občanské pohodlí. Společné mají to, že disproporčně dopadají na příjmově chudší vrstvy společnosti. Dotované nabíjení elektromobilu využije jen ten, kdo je dost movitý na vstupní investici. V letecké dopravě se nejsnáze omezí ten, kdo má dálkového cestování beztak plné zuby, nízkoenergetický dům zdraží náklady na nové bydlení. Proto se nevyhnu jediné „politické“ stránce celého textu.

Protesty tzv. Žlutých vest ve Francii ukázaly celé Evropě, že sebelépe míněná „zelená“ opatření jsou odsouzeny ke krachu, pokud nezískají širokou občanskou podporu. Pokud narazí na odpor elit a středních tříd, jsou tyto vždy schopny realizaci účinně torpédovat. Pokud narazí na nižší třídy, budou výsledkem občanské bouře s diskreditací politické třídy. I z ČR známe velmi výmluvný příklad – Národní park Šumava. Odpůrci jeho efektivní ochrany (tj. lesnické korporace a mocní investoři) ochraně přírody léta účinně zatápěli, odvolávajíc se právě na místní obyvatele. Až když se podařilo místní přesvědčit, že existence NP pro ně neznamená ohrožení, ale lepší ekonomické vyhlídky (příjmy z turismu, atd.). podařilo se investorské kmotry umravnit. Je to turistika, zájem lidí a davy turistů, co drží NP politicky nad vodou. Rekreace na Šumavě přitom není luxusní záležitosti horních deseti tisíc – jde o relativně dostupnou lidovou zábavu.

Co jsem naznačil o Šumavě, platí o ochraně přírody všude ve světě. Nebudou-li návštěvníci, nebude zájem místních komunit parky (rezervace, zvířata) chránit. Paradoxně může jít o turisty zcela platonické. Drtivá většina milovníků přírody (vzato celoplanetárně) nikdy nenavštíví Serengeti, Yellowstone nebo indickou Kazirangu. Ovšem vědomí, že tato území existují, že je v jejich silách je jednou (v penzi, až se opravdu odhodláme a našetříme…) navštívit, dělá z těch území srdeční záležitost – pro kterou je budou s to třeba finančně podpořit, podepsat petici, cokoli. Jakmile by se „dovolená v Africe“ stala obecně nedostupnou, zmizel by zájem o příslušná území i ochota se pro ně, byť jen na dálku a symbolicky, angažovat.

Alarmisté nové vlny možná kalkulují s obětavým, sebe-zapírajícím přístupem, který pod dojmem hrozící apokalypsy pěstují ve svých kruzích a který by chtěli přenést na široké vrstvy populace. Jenže takto to nefunguje. Mobilizační potenciál každého protestního hnutí se dříve či později vyčerpá – tvrdí to významní politologové, osobně o tom něco vím. Vyčerpá se o to rychleji, oč nedohlednější je slibovaná apokalypsa.

Závěrem nelze…

…než zopakovat, že byť jsou obavy alarmistů lidsky pochopitelné, neměla by navrhovaná řešení způsobovat víc škody než užitku. Klima nás znepokojuje kvůli úrodnosti půd, suchům a povodním, růstu lesů, biologické rozmanitosti – ne kvůli nějakému tomu stupni na teploměru. Protože nikdo nevíme, který ze scénářů vývoje klimatu se nakonec uskuteční, měli bychom volit taková opatření, která budou přínosem, i kdyby nakonec žádná globální klimatická změna nenastala. Přínosná opatření zpestřují strukturu krajiny, zlevňují hospodaření v ní, respektují divoce rostoucí rostliny a živočichy, pracují v co nejvyšší míře se znovu nastartovanými přírodními procesy. Hlavně však nejsou konána na úkor většiny populace, těch drobných lidí, pro které nakonec přírodu chráníme.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoiny na adresu: 35EWdJdRLGMzpydEDjuV7YRhNeCohkXhqH nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2019: *****

Jiří Kubát 100,- Kč, Miroslav Hloušek 111,11 Kč, Rudolf Roedling 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, František Šmíd 600,- Kč, ing. Jan Dvořák 400,- Kč, Vladislav Vydra 100,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Eva Pilařová 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Martin Vojtíšek 200,- Kč, Roman Foff 500,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Jiří Sieja 200,- Kč, ing. Jiří Nevrkla 300,- Kč, Pavel Janeček 500,- Kč, Jan Bezděk 1000,- Kč

Celkem za měsíc: 7 511,11 Kč
Vybráno 21.46%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Po blokaci Pravého prostoru můžete sledovat novou stránku PP na facebooku.
Redakce
Sledujte PP
(Visited 1 546 times, 10 visits today)
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (25 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Loading...
loading...
politicon-eshop voxpopuliblog
15 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.