Nigel Farage v Praze: Následujme příkladu Brexitu

Nigel Farage je jednoznačně nejviditelnějším symbolem odporu svobodně smýšlejících lidí proti růstu eurobyrokratické moci nad našimi životy. A připomíná, že, i když by si to tak mnozí přáli, jednou vstoupit do EU rozhodně neznamená, že s ní musíme jít na věčné časy a nikdy jinak. A že, navzdory tomu, co se nám bruselskou politickou aristrokracií financovaná propaganda snaží vtlouct do hlavy, politikům EU nejde o nějaký svobodný trh, svobodný pohyb osob, nebo snad dokonce o mír na evropském kontinentě. Protože EU je jednoznačně politcký, mocenský projekt, nikoliv projekt postavený čistě na ekonomických základech, klíčovým modem operandi jeho prominentních exponentů je bezohledné používání moci, za každou cenu, bez ohledu na realitu, na lidi, a nakonec i bez ohledu na nevyhnutelné následky.

Členy jednoho takového ryze mocenského, politického projektu jsme už jednou byli – a není tomu zase tak dávno. Stejně jako nyní v případě našeho členství v EU jsme se součástí takového projektu stali na věčné časy, podle přání tehdejších politiků, kteří se ve své ničemnosti a ohavnosti jen málo lišili od těch dnešních, s jiskrami v očích budujících evropský svaz. Ty jejich věčné časy nakonec netrvaly tak dlouho. A stejně jako jsme se po pár desetiletích vymanili, třebaže ani ne tak z našeho přičinění ale spíše díky vnějším vlivům, z okovů tohoto prvního politického projektu, tedy sovětského bloku, můžeme se nyní zbavit i okovů, které se ve své pravé podstatě, svým filozofickým a ideologickým základem liší pouze v barvě hvězd, jimiž jsou ozdobené.

Evropa zažívá vlastně již třetí snahu o politickou integraci v jednom velkém mocenském projektu. Kromě sovětského bloku, který se jen díky urputné snaze Spojených států držel v hranicích, jejichž součásti jsme bohužel byli i my, se stejnou optikou musíme dívat i na integrační projekt nacistického Německa, jehož ekonomické základy se v zásadě od dnešních plánů Bruselu příliš neliší. Základy jsou obdobné – pouze politické prostředky se změnily, nebo lépe řečeno nejdou do takových extrémů. Tedy alespoň zatím. Neutěšujme se tím, že snad dnešní kolektivisté a etatisté jsou o něco civilizovanější a ohleduplnější, než byli jejich předchůdci před sedmdesáti či padesáti lety. Ve své nenávisti vůči svobodě se jim hravě vyrovnají.

Jednotný trh, jednotná zahraniční politika, vnitřní normy na to či ono, jeden vůdce. Jedna říše. Bez ohledu na to, zda má na vlajce rudou hvězdu, hákový kříž nebo žluté hvězdy v modrém poli, jde v zásadě o to samé. Dokonce i ten nejotřepanější argument, že Evropská unie je projektem, který na evropském kontinentě zavede věčný mír a odstraní navždy nebezpečí války, je naprosto falešný a odkazuje na předchozí dva mocenské integrační projekty. Pokud by totiž Evropu ovládli sovětští komunisté nebo němečtí nacisté, a vládli zde tvrdou rukou a bezohledně smetli každou opozici, nepochybně by se, z formálního hlediska, takový stav dal nazvat mírovým. Jednotlivé státy by přestaly existovat, a jedno mocenské centrum, ať už usazené v Berlíně nebo v Moskvě, by si řídilo celoevropskou politiku pod svém, bez nutnosti řešit jakékoliv konflikty. Ve skutečnosti by však takový režim vedl permanentní válku proti lidem, proti veřejnosti, proti jakémukoliv projevu individualismu. Jenomže stejnou válku nyní vede i Evropská unie. Naštěstí je zatím opatrná a nevolí, nebo lépe řečeno ještě nemá, skutečně účinné prostředky, jak opozici a individualismus potlačit. Zatím.

Včerejší projev Nigela Farage nepochybně každému euroskeptikovi v České republice vlil naději, že se můžeme z tohoto žaláře národů dostat, budeme-li důslední a že, i když se bruselský moloch, s celou svou armádou mediálních odborníků a propagandistů zdá neporazitený, jeho konec může být rychlejší, než se snad nyní zdá.

A věřím, že touto nadějí jsou naplněni i ti, kteří včera před Národním domem na Vinohradech, kde se návštěva Nigela Farage konala, viděli asi šest nebo sedm zoufalých eurofanatiků mávajících modrou vlajkou a transparentem s nápisem “Brexit potápí Evropu” (volná citace): jestliže se tito lidé dokázali sejít pouze v tak chabém počtu, místo toho aby uspořádali skutečně masovou demonstraci, s tisícihlavým davem nadšených příznivců skvělých zítřků pod modrou, žlutě hvězdnatou vlajkou, tak to s jejich sílou nebude tak hrozné.

Nakonec je to jen na nás. Můžeme si sami zvolit, zda naši republiku budou zastupovat sebevědomí politici, jimž bude na srdci ležet především prospěch tohoto národa, nebo zda se na další čtyři roky vrhneme do náruče probruselských, poslušných vazalů, kteří nebudou váhat dále prodávat naši suverenitu, naši prosperitu i naši bezpečnost. Můžeme to změnit. A můžeme jednou i dát Bruselu sbohem!